RECENZE: Jan Poláček, Spěšný vlak Ch. 24. 12
Jan Poláček se v oblasti české fantastiky angažoval v počátcích jejího zrodu. Začátkem devadesátých let vydal dvě publikace - román a povídkovou sbírku, před čtyřmi lety oprášil starší práce ve sbírce Kyberpunk & Heavy. Již na jeho předchozí tvorbě bylo vidět, že vytváří silné vize postkatastrofických světů či přetechnizovaného světa budoucnosti. Loni na podzim jsme se dočkali jeho mistrovského díla - románu Spěšný vlak CH.24.12.
Bezútěšná šedá scenérie nadcházející zimy. Zbídačená země, zbídačení lidé. Přestože druhá světová válka skončila, důvodů k oslavám příliš mnoho není. Führer vyhrál válku svojí strašlivou zbraní a před očima veřejnosti se musí vyrovnat s jejími zločiny. Království české stálo až do konce po boku Říše, ale jaká bude jeho role v nově nastoleném řádu? V atmosférickém románu se dozvíme pouhé střípky a náznaky o této neradostné době. Celkový obraz je autorem pouze načrtnut, konečná podoba malby vyvstane ve čtenářově fantazii při sledování neradostných životních osudů zestárlého mladíka (mladého starce) Waltera Fleischera alias Martina Řezníčka.
Ocitáme se v čase dva roky po válce, v níž Třetí říše porazila vojska Spojenců i Rudé armády. Dvanáct let trvalo, než dopadly dvě genzai bakudan (japonské atomové bomby) nesené nadzvukovými vrily na Spojené státy americké a ukončily nejkrvavější střet v dějinách civilizace. Dva roky po vítězství se Vůdce odvděčil svým elitním jednotkám a jejich velitelům, aby v nové dějinné etapě lidstva vyvstal jako mírotvůrce. Ač by ukončení války v této pokřivené historii mělo přinést rozkvět zbídačených zemí, v Poláčkově románu tomu tak není. Nacházíme pouze mrazivou a tísnivou atmosféru městečka Chrud a neveselé truchlivé osudy několika obyčejných lidí, pro něž na konci románu možná čeká vlak naděje - Spěšný vlak Ch.24.12.