Ačkoli jsou v knize naznačeny tři linie příběhu, dá se říct, že jde pouze o dvě.

V první se proplétá osud vědce a Tuina – mocné a velmi staré bytosti z doby krátce po vzniku vesmíru. Tvor, uvězněný v jiném rozměru, přesto časem schopen pomalu navazovat kontakt s lidskou realitou, s tou, která ho kdysi zradila, nalezne Jáchyma Kerského. Ten žije ve světě, který má už brzy podlehnout kompresi vesmíru. Bláznivý pokus lidstva o zastavení nezastavitelného procesu, upoutá Tuinovu pozornost stejně, jako už minimálně jednou předtím, i když tehdy z poněkud jiného důvodu. Zloba bytosti je stará celá tisíciletí a pevná jako zdi starých opevnění, ale schopnost komunikace nezanikne, pokud je stále o čem se bavit.

Propracovanější a propletenější příběh se točí kolem barona Kierského, jenž byl zatažen do hry vojensko-politických machinací. Svět se mění. Moc je důležitou zbraní. Ta a dobře vycvičené vojsko. Ale když realita už není realitou a světy se míjejí tak těsně, že jde z jednoho nahlédnout do dalšího, je dobré, když se ti u moci zamyslí a pak jdou za tím, co je podstatné pro přežití.

Kierského úkol – vycvičit vojsko, spíš být jen takovým vojenským poradcem, byl jednoduchý. Jenomže od chvíle, kdy na své Šedé opustil domov, dějí se věci, nad nimiž zůstává i rozum stát. Nečekal, že a za jakých okolností potká Annu. A ještě před ní toho staříka, svého podivného průvodce.  Nevěděl, kolika bitek se zúčastní. A ani ve snu by si býval asi nepředstavil, že se stovkou nemytých, časem utahaných, ale bojeschopných harcovníků, potáhne krajinou daleko na jih, až tam, přes Hory Divoké trávy, do míst, kde se z lidí stává něco jiného. A kde čeká na odhalení tajemství podivného, zneklidňujícího nebeského úkazu, jehož schopnosti proplétají i lidské sny.

K tomu všemu příběhem prosakuje mýtus o Atlantidě, o potopené zemi, z níž se možná zachránila jen hrstka přeživších. Tak, jak ho známe my, je tu jen podkresem pro mnohem skutečnější dávné příběhy Atlantských králů, lidí a jejich strážců. Jenomže duchové starých králů ožívají jak se jim zachce, hrobky se otevírají a cestování na delší vzdálenosti je možné i bez zřejmých technologií. Magii a techniku k sobě váže tenké pouto pochopení, ale také zároveň bariéra, za níž se vědecké teorie stávají zase jen vědeckými teoriemi. Protože prostě k něčemu musí člověk dospět vývojem.

Hlavní postavy na stránkách přímo ožívají. Květnatá mluva harcovníků dodává bloudění tajemnou krajinou ten správný šmrnc. Boje se odehrávají v technologickém mixu rychlopalných zbraní, mečů, nožů, kroužkových košil, maskovacích oděvů, podivných létajících strojů a několika skupin bojovníků, jakoby z jiné doby. To je ale jen do celku pěkně zapadající záměr. Hlavní hrdina je sympatický chlápek, jehož si jeho muži váží, ale ke konci je bojů najednou víc, než by čtenář (v tomto případě jen já), chtěl, což působí trošičku stereotypně.

Konec se mnou neudělal to, co se píše v anotaci, ale minimálně mě překvapil zajímavým řešením dané situace. Závěr je nenásilným přechodem a vysvětlením takřka všeho, nad čím se v předchozím ději vznášel duch temné tajemnosti.

Kniha za přečtení rozhodně stojí. Z mého pohledu je to jistě příběh, k němuž se za čas znovu vrátím.

Polomené světy
Pohunek, Jan
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2008
Počet stran: 368
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 195 Kč