Ne, to není výkřik nějakého ekologisty (i když je v románu najdete), to je realita - alespoň tedy taková, jakou můžete čekat od hard SF, tedy realita možné budoucnosti. Pravda, zpočátku to vypadá, jako kdyby na Mars zapomněl i autor, ale téměř na stránku přesně v polovině románu se ukáže, že tomu tak není.

Dvacátá léta jedenadvacátého století nejsou až tak příliš vzdálená, a přitom jsou dost daleko na to, aby už fungovala řada technologií, které dnes jsou ve stádiu dětských krůčků a nadšených novinových článků. Lagrangeovy body soustavy Země - Měsíc jsou zabydleny, na Měsíci žije stálá posádka a připravuje se let na Mars.

Připravuje se nejenom technika, připravují se i lidé. A není to vůbec procházka růžovým sadem. Hned v úvodu jsme svědky ukázkového „selhání lidského faktoru“ i toho, jak jiné lidské faktory dokáží následky tohohle selhání vmanévrovat do přijatelných mezí. Ale selhává i technika, a jsou to opět lidé, kteří nastavují schopnosti zdánlivě neselhatelných zařízení. Jedním z nich je i Martin Špaček, absolvent kosmické akademie, a on je také vypravěčem tohoto příběhu.

Procházíme - či vlastně prolétáme - s ním jeho maléry i úspěchy, ve flashbacku s ním prožíváme jeho studia i jeho platonickou lásku. A nakonec s ním také míříme k Marsu, na který ovšem máme, podle titulu této knihy, zapomenout. Ovšem ono zapomnění má trochu jinou formu, než jakou byste čekali.

Honza Kovanic tu rozehrál hard SF v její nejtradičnější podobě, a nijak to před čtenářem nezakrývá. Vždyť přímo v textu hned několikrát připomíná Sira Arthura C. Clarka, a příběh sám rezonuje ozvěnami klasických motivů tohoto autora i dalších spisovatelů hard SF. Vedle přehlídky tušených technologií tu najdete rozptýlenou příručku navigace, konstrukční manuál, planetologické minimum i rady pro domácí či spíše kosmické kutily. A, což u ACC a v celé tradiční hard SF chybělo, i něco z osobního a milostného života hrdiny a jeho přátel (a přítelkyň).

Tento román dokonale ukazuje, proč je hard SF mezi autory tak málo oblíbená. Technické zázemí, na kterém je děj a jeho peripetie vystavěn, by dalo pořádně zabrat i studentu astronomie při státnicích, mnoho dějových situací v kosmu vyžadovalo docela značnou dávku výpočtů a konzultací s odbornou literaturou. Honza Kovanic s pedanterií mu vlastní však tohle všechno zvládl a skloubil dohromady.

Zároveň s tím ale tento technický a méně nebo více (což je případ této knihy) naučný charakter hard SF ji předurčuje poměrně přesně vymezenou čtenářskou obec, která je ochotna vnímat i technické zázemí, na kterém je akční příběh vystavěn. Nejde tu jenom o technicky přesné kulisy, ale i o technické (čímž míním vědecky a technicky podložené) řešení zápletek a dějových kliček. V tom je hard SF specifická - a ostatně i proto vedle ní vznikla space opera, která výrazně redukovala vědecké a technické zázemí příběhu a na tento úkor obohatila jeho dějovou a akční složku.

Vedle několika vyslovených odkazů na ACC a jeho díla (jmenován byl Měsíční prach) můžete celou knihu považovat za vzdálenou paralelu či volnou připomínku románu 2001: Vesmírná odysea. Přesto tu je jedna velká odlišnost - a tou je závěr. Honza Kovanic nehledal jeho kosmický rozměr toho typu, jaký vybudoval ACC, snažil se o „lidské“ zakončení svého příběhu. Tady se ale projevila celkem běžná vlastnost hard SF - je to především příběh vědy a techniky, lidé jsou „pouze“ spoluhráči techniky a nestojí na vrcholu potravní pyramidy děje. Konec tak vyznívá idealisticky a naivně, naštěstí to je ale jen záležitost několika posledních stránek knihy. A nesmím opomenout cenu Trifid 2005, vyhlašovanou nakladatelstvím Triton, kterou tento román dostal ve dvojici s románem Karoliny Francové Kaynova doba.

Jan Kovanic: Zapomeňte na Mars
obálka: Tereza Kovanicová, grafická úprava: Dagmar Krásná
Triton, edice Trifid, 2006
359 stran, 219 Kč (členové klubu Trifid 159 Kč), brožovné
ISBN 80-7254-719-4