Poté, co Brian Herbert a Kevin J. Anderson propátrali tisíce stran náčrtů, dopisů, vyřazených kapitol a dalších dokumentů, aby napsali svá předkračování k Duně, zbyl čas i na to, aby se pustili do méně tvůrčí, přesto stejně hodnotné práce - uspořádat k vydání a dopsat původní verzi Duny. Aby ji odlišili od vydané knihy, nese tento román označení Cesta k Duně - kterou také ve skutečnosti je, bylo to jakési zastavení, pracovní materiál, který byl pro vydání přepracován do podoby, která se stala jedním z úhelných kamenů klasické SF.

Motiv, jak autoři (kterými v tomto kontextu míním Briana H. a Kevina J. A.) ukázali na dochovaných dopisech a textech, pochází z roku 1957, kdy Frank Herbert napsal (nevydaný) článek o boji vědců s pohyblivými písečnými dunami v Oregonu. Od té doby tento motiv v něm zůstal, začal kynout a bobtnat a výsledkem byly náčrty, kapitoly a útržky textů, které oba autoři scelili a dopsali do podoby románu o zhruba dvou stech stranách. Cesta k Duně se od Duny liší - rozsahem, jmény, celkovou atmosférou. Rozsah ani jména nejsou důležité, podstatný je celkový přístup k látce.

Zatímco Jesse Linkam a jeho konkubína Dorothy Mapesová jsou již prakticky hotové postavy, které byly víceméně jen přejmenovány, jiné jsou v porovnání s Dunou o poznání méně komplikované. To se týká především Valdemara Hoskannera, prekurzoru Vladimíra Harkonnena, či imperátora Wudy, či Bene Gesseritu a hledání kwisatze haderacha. Podobně i koření je tu ještě hlavně drogou imperiální šlechty a následkem toho je tu Gilda jen načrtnuta jako servisní organizace, aniž by vystupovala v roli důležitého mocenského prvku.

Cesta k Duně má se svým následníkem společnou planetu Arrakis a koření. Obsahuje však mnohem méně vrstev, nedosahuje komplexnosti „léček v léčkách jiných léček“ a - v tomto kontextu - je více do sebe uzavřený, nechává jen málo otevřených linií pro případné pokračování. Motivy náboženské, ekologické a benegesseritské v něm ještě nejsou propracovány a nejsou rovnocenným dějotvorným prvkem příběhu tak, jak tomu je ve vydané Duně, prvkem, který v sobě nese potenciál pro další rozvoj naznačených zápletek a otevřených dějových linií.

Cestu k Duně doplňuje velmi zajímavá předmluva Bila Ransoma, dokumenty z archívu Franka Herberta a především texty a kapitoly, napsané avšak pro první publikování Duny - v časopise Analog - vynechané z prostorových důvodů a do knižního vydání již nevrácené. A také čtyři krátké povídky Briana a Kevina, doplňující a obohacující vesmír Duny.

Základ této knihy je v Cestě k Duně a v jejích doprovodných materiálech. Na jedné straně to je plnohodnotný SF příběh, který by se ve své době zařadil mezi klasická díla SF, zároveň ale ukazuje, jak Frank Herbert na něm pracoval a co všechno v něm změnil, aby mohla vzniknout Duna v té podobě, v jaké jsme ji poznali, o jednu či dvě úrovně lepší, než sama Cesta k Duně.

Duna není fabrikovaný příběh, je to výsledek dlouholetého tvůrčího zápolení s látkou, boje o každé slovo, o každé téma, výsledek procesu hledání, nalézání i odhazování. Právě dlouhá cesta k té „pravé“ Duně, promýšlení děje a zápletek, jsou základem, na němž později vznikla další pokračování zasazená do od počátku promyšleného světa.

Frank Herbert, Brian Herbert, Kevin J. Andersen, Cesta k Duně (The Road to Dune)
překlad: Dana Chodilová
obálka: Karel Řepka
Baronet, 2006
465 stran, 269 Kč, vázané
ISBN 80-7214-950-4