Připadá mi to jako pár měsíců, když jsem byl v Dlouhé na předpremiéře Soudných sester - a ejhle, ono to bylo v dubnu 2001, a stále jsou v repertoáru. Od loňského dubna k nim přibyla další zeměplošská hra: Maškaráda čili Fantom Opery. Opět staví na překladu Honzy Kantůrka a původní britské dramatizaci Stephena Briggse; o tu českou se postarali opět Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. Setkáváme se tu s řadou stejných jmen, jako u Soudných sester - scénu navrhl Karel Glogr, kostýmy Samiha Malehová, hudbu složil Jan Vondráček. K nim ještě přibyli Ivan Žáček, který dostal nálepku „hudební spolupráce“, s baletěním pomáhala Jana Hanušová a šermířům vedl ruku Josef Jurásek. Štěpán Otčenášek je navíc i dramaturg a Hana Burešová opět režíruje.

Pokud si příběh této Pratchettovy knihy pamatujete, není třeba vám děj příliš dlouze popisovat. Pokud si jej nepamatujete (ó hrůza!) nebo jste ji vůbec nečetli (ó hrůza hrůz!!), tak by vám stejně popis děje moc neřekl. Pokud patříte k té poslední kategorii a znáte slavný horor Fantóm Opery ať už v jeho knižní, filmové nebo muzikálové podobě, pak je třeba vás seznámit s důležitou informací: Zeměplocha není Zeměkoule - a přitom se jí tak moc podobá. Stejně tak Maškaráda není Fantóm Opery, přestože se mu tak moc podobá.

Tým, který jsme už poznali v Soudných sestrách, doplnily dvě herečky - nové členky souboru Divadla v Dlouhé. Helena Dvořáková, která do souboru přišla z Brna, si s sebou do role Anežky Nulíčkové přinesla krásný hlas („kam ho mám posadit? tam? nebo tam?“), zatímco přes Hradec Králové (a tamní DRAK) docestovala Magdalena Matejková (to ovšem bývalo - teď se jmenuje Zimová, docvaklo vám, odkud ji znáte?) a mile diblíkovsky se ujala role Kristýny, začínající operní hvězdy. Naďa Vicenová a Jaroslava Pokorná samozřejmě hrají Esme Zlopočasnou a Stařenku Oggovou (ta měla ruku v sádře, evidentně však nikoliv jako součást kostýmu), Miroslav Táborský samozřejmě nehraje Šaška, leč úspěšného sýraře Štandlíka, který se málem při ředitelování Opery ztratil, Vlastimil Zavřel hraje operní hvězdu Enrica Basilica, a tak dále a podobně (úplný a vyčerpávající seznam obsazení najdete tady, kde se mimo jiné třeba dozvíte, že Valtra Plížu hraje Tomáš Turek).

Dvě stě minut představení je poskládáno z celkem pětapadesáti obrazů, a protože některé z nich (především finále, kde umírající Sardelli pláče, jak v opeře je umírání k smrti únavné neboť dlouhé) jsou až neskutečně rozměrné, mnohé další trvají doslova sekundy. Obdivoval jsem scénografa i kulisáky, jak vše dokonale připravili a dokázali uřídit mžikové změny - třeba dostavník je vyřešen na jedničku s hvězdičkou. Ale to byla jen menší část nadšení, které ve mně Maškaráda vyvolala. Herecké výkony, vynikající humor a adaptace, která respektuje jak literární vzor, tak zároveň i skutečnost, že mnohý divák se se Zeměplochou setká až když se usadí v hledišti Divadla v Dlouhé, to vše dohromady se scénou, hudbou a choreografií vytváří jedinečný a především nezapomenutelný zážitek. Však se také tato inscenace pyšní cenou Komedie roku 2006 pardubického GRAND festivalu smíchu (a vedle této ceny odborné poroty navíc i cenou diváckou) - a již jednou pochválená Helena Dvořáková tamtéž získala cenu za nejlepší ženský výkon.

Již tradičně se do textu i inscenace dostaly narážky na naši kulturu. Ty textové nemá smysl opakovat, ale byly tu i další. Nevím, zda to byla náhoda nebo záměr, ale Štandlíkova maska mi vyvolala vzpomínku na filmového Revizora, Kristýna mohla mít jako vzor některou z Kaiserových „dívčích“ rolí stejně, jako subretu z Podskalského inscenace Fikerova Fantoma operety, a Sardelli mi chvílemi připomínal Miroslava Donutila. Nebylo to opisování, a ani to nebylo parodování dotyčných - prostě ty role vyžadovaly cosi, a zmiňované vzory to cosi v sobě obsahovaly. (Takže vlastně ta analogie zrovna tak mohla být náhodná, geniální schopnost divadelní zkratky mohla zúčastněné zavést do stejných končin, jako jejich předchůdce...)

Maškaráda je - stejně jako Soudné sestry - inscenací, kterou byste měli navštívit. Ne proto, že to je Zeměplocha a ta je pro nás něco jako posvátná kráva - ale proto, že to je vynikající divadelní představení s fantastickou tématikou. Zatímco u klasických her počet „opon“ při děkovačce začíná zpravidla mezi pěti a deseti a s časem klesá, tato inscenace měla s přehledem deset opon (rok a půl po premiéře) a bylo zřejmé, že od té jedenácté nás tleskající odlákala jen pozdní hodina. To a skutečnost, že tato hra má stále vyprodaný dům, říká o jejích obecných divadelních kvalitách hodně.

(Vzhledem k zákazu fotografování při představení jsou fotografie převzaty ze serveru www.divadlovdlouhe.cz.)