Neviditelný pes

RECENZE: Divadelní představení Národ Terryho Pratchetta

8.2.2010 12:05

Nation Národ Pratchett 1TOPlistStejně jako mnoho jiných literárních děl Terryho Pratchetta byl i Národ přetvořen v divadlení hru. Protože na její nastudování v některém z českých divadel si budeme muset počkat asi hodně dlouho, mnoho z nás se vypravilo v sobotu do kina Aero na přímý přenos z premiéry tohoto kusu.

V pravdě jsem se trochu obávala provedení scény – představa operetního ostrůvku s jednou palmou a kokosovým ořechem mne strašila ve snech. National Theater však pojalo scénu opravdu honosně. V centru jeviště byl umístěn ostrov – Národ, nápadně připomínající část globusu. Místo kulis byly použity tři obří obrazovky, na nichž se zjevovaly buď doprovodné scenérie, někdy však i podstatné scény románu. Vyspělá technika příběh zasazený do 19. století nijak nerušila. Ostatně, o vlnách tsunami jsme všichni zvyklí dozvídat se z obrazovek jen o něco menších, než byly ty jevištní.

Nation Národ Pratchett 2Hned první vteřiny hry mi připomněly další obavu, kterou jsem ohledně kvality divadelního zpracování měla; jak na prkna, kde je hlavním vyjadřovacím prostředkem tělo a řeč, převést nejniternější myšlenky hrdinů? Síla knihy spočívá v hlavách Maua a Ermin… pardon, Dafné, v jejich pojetí dospívání, vyrovnávání se s obrovskou tragédií, ve vzpomínkách a pocitech. První polovina hry byla z velké části monologová a konverzační, což je vcelku zvláštní, neboť v knize se v první půli naopak příliš nehovoří. Nicméně Gary Carr coby Mau obratně využil přízviska „vznešený divoch“ a jeho promluvy se nesou v tomto duchu. Jeho pojetí přeživšího chlapce je tak velmi dospělé. Dafné v podání Emily Taaffe připomíná sice odhodlané, nicméně stále nedospělé dítě mnohem víc. Velice vtipně podařeným dramaturgickým výtvorem je postava papouška Miltona. Nemohla jsem si nevzpomenout na Cimrmanova starého papouška, který šel na zmije.

Národ Nation Terry Pratchett NTLiveDruhá polovina představení byla o poznání dynamičtější. Seznamování s ostrovem skončilo, motivy jednotlivých postav byly vysvětleny a děj se rozjel na plný plyn. Opravdu jsem se bavila a zapomněla na všechny předsudky, které se u převodu oblíbené knihy do jakékoliv jiné podoby samozřejmě vyskytnou.

Po představení se mne jeden kamarád zeptal, jak se hra lišila od knihy, kterou nečetl. Měla jsem pocit, že rozdíly mezi oběma zpracováními byly velké, ale když jsem se zamyslela, zjistila jsem, že vše podstatné bylo řečeno a ukázáno. Režisérka Melly Stillová odvedla vynikající práci. Jediným podstatným odlišením byla postava Coxe, hlavního padoucha. Zatímco v knize představoval nepochopitelné zlo bez příčiny, šílenství bez skrupulí, kterému nemusíme rozumět, ale musíme ho zničit, v divadelní hře se přetvořil v bývalého sluhu Dafnéiny rodiny. Dostal motiv ke své všezahrnující nenávisti; zemřel mu syn na ruskou chřipku a zakroucenými cestičkami mysli dospěl k závěru, že za to může právě Dafné – kdyby zemřela ona, přežije jeho syn. Smysl boje o přežití tváří v tvář vrahovi však zůstal stejný.

Stejně tak smysl celého příběhu. S každou událostí v našem životě můžeme naložit mnoha způsoby a jen na nás záleží, jak z nich utvoříme náš osud. I ta největší tragédie může vést k nové radosti a k užitku, pokud se nenecháme zlomit a nepropadneme se do sebelítosti a nenávisti k celému světu.

Rozhovor s Terry Pratchettem si můžete poslechnout zde.

Článek publikován s dovolením autorky a webu www.discworld.cz.

Adéla Červenková


zpět na článek