Zatím poslední kniha Dana Simmonse je románem napsaným v dickensovském duchu, tedy poměrně rozvláčným. Zachycuje posledních asi pět let ze života Charlese Dickense a jeho přítele a spolupracovníka Wilkieho Collinse, rovněž spisovatele. Ne všechno, co Simmons popisuje, se v životě hlavních postav skutečně stalo, jenomže to běžný čtenář většinou neodhalí a ani o to nejde. Podstatná nejsou fakta, nýbrž suverénně zvládnuté vyprávění.

Dozvídáme mnoho o životě ve viktoriánské Anglii, například o fungování domácnosti, o společenském životě, o práci nakladatelů a redaktorů. Kdo nečetl nic od W. Collinse, zjistí, že by si mohl přečíst Ženu v bílém nebo Měsíční kámen a obě knihy by se mu patrně líbily, ačkoli jsou napsány zcela jiným stylem, než je dnes běžné.

Oba protagonisté jsou líčeni jako osoby v mnohém velmi odlišné, stačí srovnat čipernost Dickense s jeho zálibou v dlouhých procházkách, s pohodlností přítele Collinse, který se podobného „sportování“ děsí. Podobně jsou na tom ti dva, i co se týká snášení fyzické bolesti a psychického strádání; zatímco Dickens snese velmi mnoho, Collins, aby jakékoli útrapy vůbec vydržel, si pomáhá stále se zvětšujícími dávkami drog. Vrcholu dosahuje Dickensova odolnost v posledních měsících života, kdy podniká dlouhé a vyčerpávající turné, o kterém všichni v jeho okolí tuší, že bude jeho posledním. A patrně to ví i on sám.

Kdo čeká román plný zvratů, akcí, honiček a nečekaných překvapení, bude poněkud zklamán. Ne, že by se nevyskytovaly, ale není jich přehnaně mnoho, děj spíše poklidně a rozvážně plyne. Simmons má dost času: příběh je vylíčen na pěti stech stranách vysázených malým písmem, s malými okraji na stránce, nicméně je pohodlně čitelný a dojem z knihy to naprosto neruší.

Co ovšem ruší, jsou občasné překlepy a nedostatky v práci redaktora českého překladu. Posuzovat překlad bez znalosti originálu je ošemetná věc, ale některé věci jsou neoddiskutovatelné:

• kočí jsou opakovaně nesprávně nazýváni jako „řidiči“ (s. 204, ale i jinde);
• detektiv Hatchery má na hlavě na s. 47 „buřinku“, ale v pokračování téže scény na s. 51 už „cylindr“;
• přijímací pokoj či salón je opakovaně nazýván jako „obývák“ (s. 56 a 328) – což je termín pro danou dobu a místo naprosto nemožný;
• upadnout a „spadnout“ není totéž (s. 61);
• člověk může být sehnutý, ale nikoliv „zohnutý“ (s. 361);
• „natěšený“ zde nemá co dělat (s. 329) - překladatel si na okamžik možná spletl román z viktoriánské Anglie s reklamou na Vodafone;
• výraz „autorita“ má v češtině jiný význam než v angličtině (s. 348), atd.

Celkově ale překladatel svoji úlohu zvládl, Drood je skutečně tlustá kniha a jistě mu dala zabrat.

Fantastických motivů je pomálu, pokud se vůbec vyskytují, Simmons pojal svoji knihu jako svého druhu poctu oběma hlavním hrdinům, či spíše celé době, v níž dotyční žili a tvořili. Nadpřirozeného a děsivého je v knize méně než v Terroru, ale to je prvotřídní horor, jakých v dějinách literatury není mnoho. V Droodovi ovšem nechybí třeba výpravy do podsvětí mezi spodinu velkoměsta nebo do podzemního bludiště stok. Vystupují zde soukromí detektivové, svoji roli sehraje hypnóza a důležitou substancí, o níž je často řeč, je opium. Kdo vydrží do poloviny knihy, bude číst její druhou část se zatajeným dechem, až tam totiž nastane většina zvratů a překvapení.

Celkově je Drood velmi dobrá kniha, i když uspokojí spíše jenom čtenáře tlustopisů, mezi nimi pak zvláště ty, kteří mají pozitivní vztah k anglické klasické literatuře. Rozhodně by po ní měli sáhnout všichni, kdo četli Dickensovu Záhadu Edwina Drooda, a to pochopitelně proto, že v jedné ze závěrečných scén podávají jak Dickens, tak Collins svoji verzi toho, jak Dickensův nedopsaný román skončí.

Drood
/Drood/
Simmons, Dan
Nakladatel: Plejáda publishing
Překladatel: Adam Růžek
Obálka: Martin Zhouf
Redakce: Lucie Křesťanová, Martin Zhouf
Rok vydání: 2009
Počet stran: 512
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Cena: 399 Kč