O světě, který přežil sám sebe

Mráz, hlad a ticho. Tato slova charakterizují McCarthyho knihu. A také smrt. Je všudypřítomná, jediná vládkyně skomírajícího světa. Shlíží na zasněženou silnici z oken dávno opuštěných, vybrakovaných domů. Dívá se z strojvůdcovské kabiny prázdné lokomotivy na torza stromů. Pozoruje očima dekapitovaného člověka z dortové formy rozbité zboží v supermarketu. A je koncem a cílem, k němuž směřují poslední dospělý člověk a poslední chlapec na zemi. Nebo není? Cormac McCarthy patří mezi nejuznávanější současné americké spisovatele. Jeho knihy vycházejí i u nás, román Tahle země není pro starý (česky vyšlo 2007) byl úspěšně zfilmován bratry Coenovými. Za Cestu, o níž tato recenze je, dostal Pulitzerovu cenu.

Takřka jedinými v románu se vyskytujícími postavami jsou muž – otec – víc o něm nevíme - a chlapec – mužův syn. Otec se stará o chlapce a zajišťuje jim přežití. Chlapec se snaží žít, na rozdíl od otce neví nic o staré civilizaci. Neví nic ani o dalších dětech.

Otec s chlapcem se plouží krajem, který před nimi vyplenily stovky uprchlíků. Všechno co mají, pochází z dob mizící civilizace – zavařovačky s kompoty, plechovky s masem, poslední Coca–cola z nefunkčního automatu... Co najdou, táhnou na vozíku ze supermarketu.

Ve skutečnosti nejsou jedinými lidmi. Oni jsou jedinými hodnými. Hodný se v tomto dožívajícím světě odliší od těch zlých podle toho, co jí, respektive co nejí. Lidské bytosti jsou posledními žijícími tvory, pokud ovšem někdo někde nechová ukrytou poslední krávu. Jak absurdní představa! Vegetace hyne stejně neúprosně, jako vše ostatní. Muž s chlapcem putují po státních silnicích, podél spálených měst a vylidněných vesnic. Přespávají v neobydlených domech. Občas mají štěstí. Ale většinou ne.

Ani tak bezútěšný svět není bezpečný. Státní silnice sledují tlupy zarostlých pološílených chlapů, i mrtvá městečka mohou skrývat záhubu v podobě šípu vystřeleného z okna zdánlivě opuštěného domu. A samotná stavení tu a tam uchovávají odporná překvapení.

Cesta není pro každého ani pro každou příležitost. Její čtení je mrazivé, děsivé a místy nabývá filosofického podtextu:

Fosilní stopy ve vyschlém blátě. Mrtvé tělo ve dveřích, vyschlá kůže. Šklebí se na dnešní den. Muž k sobě přitáhl chlapce ještě blíž. Pamatuj si, že co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád, řekl. Měl by ses nad tím zamyslet.
Něco zapomeneš, nebo ne?
To ano, zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout.

Text je většinou psán krátkými, údernými větami. Přímá řeč záměrně postrádá uvozovky. Téměř každá pasáž se vrývá do paměti. Beznaděj a strach jsou věrnými společníky našich hrdinů. V skomírající zemi není místo pro humor. Některé scény se opakují, jen lehce obměněné, a přesto působí stále silně.

Pokud budete očekávat nějaké velké vyústění, zklamete se. Přesto nelze říci, že by kniha neměla konec. Cesta opravdu jednoho dne skončí, ale ... Je na vás, jak si to vyložíte. Je na vás, co si z toho vezmete. A je na vás, jak si zodpovíte neodbytnou otázku - kde je Bůh? Případně: Jaký to vše mělo smysl?