RECENZE: China Miéville, Un Lun Dun

Tento článek je převzat z blogu Milana Tesaře - jednoho z redaktorů SciFiWorldu.

Zanna a Deeba jsou obyčejné londýnské kamarádky, kterým se začínají stávat podivné věci. Tedy spíše Zanně. Zvířata se k ní chovají velmi podivně, pošťák ji doručil tajemný dopis se vzkazem „Těšíme se na setkání s Vámi, až se otočí kolo“ a jízdenkou na jméno Zanna Moonová Šuazy a na silnici na ní zaútočí neznámá černá mlha. A jako by toho nebylo málo, jsou obě kamarádky v noci pozorovány na pohled obyčejným deštníkem. I přes strach a nejistotu se po chvíli vydávají po jeho stopách, které je zavedou až do tmavého sklepení betonového sídlištního domu. Mezi odpadky, starými jízdními koly a zaprášenými spotřebiči se táhne sloup trubek se starobylým kohoutem. Zanna jím pootočí….a najednou se ocitají uprostřed alternativního světa, uprostřed neLondýna.

Alternativní verze Londýna nejsou ničím převratným – nejznámější bude asi podzemkou inspirovaný Podlondýn v Nikdykde Neila Gaimana nebo temnější strana Londýna v Miévillově debutu Král Krysa. K autorově cti je však nutno ihned dodat, že jeho neLondýn je originální, svérazný a kromě inspirace stejným městem nemá se jmenovanými knihami takřka nic společného. A ona ani ta inspirace Londýnem není nijak vážná – Miéville snad nejvíce z jeho dosavadních knih popustil uzdu své fantazii (anebo spíše pustil fantazii zcela na svobodu a na nějakou uzdu si ani nevzpomněl). neLondýn je plný extravagantních postav a nečekané architektonické spleti domů a uliček, které dávají slovu fantazie zcela nový rozměr. Namátkou třeba krejčí, který má špendlíky v hlavě místo vlasů, bojovné popelnice (popninji) nebo starobylý potápěčský oblek obsahující množství ryb, které jsou dohromady jedním tvorem. Podobně absurdní jsou i různé čtvrti neLondýna jako Přízrakov, Střechoví, Hovorany nebo významné budovy – Slovokupná jáma nebo Westminsterské opavouství. Dalo by se říct, že Miéville opět srší nápady a vytváří nový svět, který uspokojí i bouřlivou dětskou fantazii.

Všechno má ale dvě stránky. Pokud se podíváme na tu rubovou stránku neLondýna, zjistíme, že jednotlivé postavy a spleti budov jsou používány téměř bez ladu a skladu, není příliš zřejmý jejich účel ani inspirace ve skutečném Londýně. Při čtení knihy mi často připadalo, že Miéville náhodně vybíral, z kterých zvířat bude která postava v knize vytvořena – neLondýn nemá žádná vnitřní pravidla, žádnou vnitřní logiku a je v něm možné takřka cokoliv, co spisovatel zrovna považuje za dobré nebo pro čtenáře zajímavé. V tomto ohledu je Podlondýn inspirovaný podzemní dráhou jednoznačně lepší, protože fantastika je propojitelná s duchem konkrétního místa. Při čtení Un Lun Dun mě, zvláště při čtení prvních kapitol, přicházelo na mysl slovo fantasmagorie – ale je možné, že už jsem na to starší a všemu nerozumím.

Šuazy znamená Vyvolená a příchod Zanny do neLondýna je očekáván se velikým napětím. Je to právě ona, kdo má zachránit neLondýn před rostoucí hrozbou Smoga, který byl kdysi zapuzen v Londýně a od té doby na druhé straně sílí a připravuje se na ovládnutí alternativního světa. K dosažení tohoto důležitého poslání musí splnit celou řadu úkolů, aby se nakonec dostala k tajemné zbrani, která jako jediná dokáže hrozbu zničit. Tak alespoň praví proroctví zapsané v mluvící knize.

Klasické schéma, řekne si čtenář při prvních kapitolách knihy – máme tu vyvoleného hrdinu, který se postaví proti zlu a s pomocí svých přátel jej nakonec přemůže. A protože je to román pro mládež, je hlavní hrdina ještě nedorostlé mládě. A nejlepší na Un Lun Dun je, že to vše není tak docela pravda. Mnoho klasických fantasy klišé nenásilně Miéville porušuje (tedy kromě dobrého konce, ten zůstává). Proroctví nakonec není tak pravdivé, jak se zpočátku zdá a domnělá Vyvolená je poměrně brzo postavena mimo hru. Hybatelkou děje se stává mladá Deeba, která nejenže nerespektuje proroctví v celém jeho znění, ale jde za záchranou neLondýna s pomocí přátel a mluvící knihy svou vlastní cestou. Jakoby chtěl Miéville všechny poučit – nevěřte na osud, protože nic není předurčeno a co si nevydupete, to nikdy nebude mít. Jedině vaše vůle a cílevědomost vás dovede k cíli. Pro děti i pro mnohé dospělé rozhodně užitečnější než hra na osud a Vyvolené. A pro fantasy trochu svěžího proudu, který úmyslně narušuje klasické postupy žánru.

Miévillovi knihy mají obvykle výjimečnou atmosféru, vynikající popis prostředí se spoustu originálních nápadu a trochu slabší děj. O prostředí a bezuzdné fantasii jsem již psal, děj bohužel zůstává opět poněkud za očekáváním. Je v podstatě lineární a čtenář se v něm nedočká žádných větších zvratů nebo napínavých pasážích (místa, kde budete písmena lačně hltat a bát se o hlavní hrdiny spočítáte v klidu na prstech jedné ruky). Kouzlo je spíše v tom, že jste zvědaví na každý nový nápad, na každý kus neLondýna s jeho budovami a obyvateli, jejich absurdností či výstředností. Tím si vás kniha udrží až do samotného konce – do použití rozhodující zbraně.

Samostatnou pochvalu si zaslouží překlad a kouzelný přebal knihy. Zvláště překlad musel být velkým oříškem, protože počet novotvarů použitých v knize je obdivuhodný a bez jejich správného přeložení by mohla být kniha poloviční. Kniha je ilustrovaná a autorem ilustrací je sám China Miéville (nikdo jiný by asi nedokázal fantastické popisy zachytit na něco tak fádního, jako je dvourozměrný papír).

V knize Un Lun Dun tedy nečekejte nic podobného, jako je Nádraží Perdido a dokonce ani nic podobného jako Král krysa nebo Nikdykde. I přes zřetelnou inspiraci v jiných knihách je Un Lun Dun poměrně svéraznou a svěží fantasy pro mladší čtenáře, kterou si však zřejmě s chutí přečtou i ti odrostlejší – jenom pamatujte, že fantazie nezná hranic.

Un Dun Lun (Un Lun Dun)
Miéville, China
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Milan Žáček
Obálka: Edward Miller
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2007
Počet stran: 480
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback