Příběh planety Arrakis se Franku Herbertovi postupně rozbobtnal pod rukama. Poté, když náhle odešel, a po nalezení jeho poznámek a torz nejrůznějších dílčích textů se jeho syn Brian spojil s jiným známým autorem, Kevinem J Andersonem, a tak vznikly další a další romány světa Duny, prequely slavného příběhu. Dvě desítky let po - v časové linii posledním - příběhu Duny se odvážili s pomocí nalezených podkladů navázat na původní sérii.

Děj příběhu je vystavěn velmi složitě a obvyklé shrnutí i jen krátké části románu by vydalo možná i na několik stránek, a tak jen několik hlavních motivů. Svět je rozdroben, jen Gilda zůstává Gildou. Jenže Arrakis byla zničena a zásoby melanže se tenčí. Bene Gesserit bojuje s nepřítelem sobě rovným - Ctihodnými matre, svým divokým a nelítostným klonem. Do oblasti známých světů proniká podivný Nepřítel, likvidující jednu planetu za druhou. Blíží se Kralizec - finální, totální a absolutní bitva, kterou má rozhodnout tajná zbraň - Kwisatz Haderach.

Pokud se zajímáte i o jiné věci, než jen o SFFH, určitě jste schopni popsat rozdíl mezi architektem, stavitelem a statikem - nebo mezi sochařem, uměleckým řemeslníkem a řemeslníkem. Frank Herbert bezpochyby patřil do té nejvyšší úrovně, kombinující znalosti, dovednosti, řemeslo a výrazný talent. Brian a Kevin J. se však pohybují v té střední oblasti, a na tom nemění nic ani náčrty Franka Herberta, ze kterých ve své práci čerpali. 

Lovci Duny se jakoby vracejí ke kořenům příběhu - běhají tu klony tolika postav z počátku série (té původní, of course), že to připomíná mušketýry po třiceti letech, a autoři tu navíc zapojují motivy i z vlastních prequelů. Zatímco zpočátku bylo mnohé z historie světa Duny jen nadhozené, lehké črty neurčitého tvaru i barvy, dávající dostatek prostoru čtenářské představivosti (pokud jí, pravda, je tento živočišný druh vybaven), tady už v zájmu obhájení honoráře je spousta věcí propracovávána a rozepisována do stránek chrlících detaily. Akcí tu je dost, některé téměř vypadají, jako kdyby se pánové inspirovali u Jiřího Kulhánka, a ve velmi nakadeřené linii vyprávění mají své místo.

Jako asi největší rozdíl mezi původní a novou Dunou vnímám právě to, co odlišuje architekta od stavitele, totiž schopnost vnímat a vystavět hmotu příběhu jako celek a čtenáři ji podat vyváženou. Lovci Duny honí příliš mnoho zajíců najednou. Když je přečtete, zjistíte, že tu jsou dva hlavní motivy, ale s nimi interferuje tolik motivů vedlejších (a tak silně), že celek je dost chaotický. Navíc Tvaroví tanečníci spíše vnášejí do příběhu zmatek, než aby ho posouvali dopředu.

Původní Duna byl složitý cop dobře upletený z desítek motivů, objevujících se tu či jinde. Ale cop jako celek měl svůj tvar a směr bez ohledu na to, jak složitě byl spletený. Lovci Duny jsou nakadeřené na všechny možné strany namířené trsy vlasů, a jen sponka přicvaknutá na několik z nich ukazuje, kam je táhne gravitace - totiž Kralizec. Jenže ten v tomto románu vůbec ještě nezačal, a leckteré kapitoly a dějové linie jsou přerušeny, aby mohly být dokončeny někdy v budoucnu (jak soudím podle názvu chystaného románu Píseční červi Duny, v osmičce to nebude...).

Brian a Kevin J. jsou velmi dobří řemeslníci slova a příběhu, a jejich schopnost psát „vlakové čtivo“ lepší úrovně je známá a potvrzená i v tomto románu. Proto v Lovcích Duny nehledejte nic, co tam není, a vychutnejte si to, co tam je v míře lepší než obvyklé.

Brian Herbert, Kevin J. Anderson: Lovci Duny (Hunters of Dune)
překlad: Dana Chodilová
obálka: Karel Řepka
Baronet, 2007
542 stran, 312 Kč, vázané
ISBN 80-7384-000-6