Druhá část románu pokračuje v příbězích, které autor rozehrál v první polovině. Sledujeme Rashmidu na Hele a Štíra, Auru a spol. na Araratu, a sledujeme, jak se tyto dvě hlavní dějové linie přibližují až do jejich protnutí. To, co v první části vypadalo přirozeně, se náhle projeví jako docela zajímavá záhada. Finále, do něhož příběh vplyne, je dramatické a přitažlivé - i když se odehrává v dost komorním prostředí jediné planety, vlastně měsíce.

Závěr celého rozsáhlého cyklu, který byl volně navlečen na tenounké nitce jménem Nostalgie Nekonečna a čas od času se od ní i docela vzdaloval, je krutý a povzbudivý zároveň. Především ale to je závěr románu Údolí vykoupení, sérii zakončuje poměrně volně a autor zřejmě obětoval podrobné finále celého cyklu, aby mohl dobře a pádně zakončit tento román. Dosáhl tím toho, že stejně jako předchozí romány i tento kousek skládačky je zcela samonosný a v podstatě nezávislý na ostatních částech zmarské série, na druhou stranu cyklus jako takový vlastně příliš uzavřený není.

Tento román, stejně jako celá zmarská série, je ukázkou moderní space opery. Klasická space opera by šla charakterizovat jako dobrodružství Conana Technologického - je stavěna na přímočarém dobrodružném příběhu jednoho akčního hrdiny, procházejícího různými prostředími. SF v ní slouží především jako kulisa. Různé rekvizity (například hyperprostorový přesun, roboti, jiné rasy a podobně) jsou v ní uváděny bez jakéhokoliv vědeckého zázemí a jsou používány pro posun příběhu. Vypravěč se drží - až na nejnutnější odbočky - hlavního hrdiny a jeho subjektivního času.

Tento rys byl pro klasickou space operu natolik význačný, že příběhy s technickou pointou - například Neutronová hvězda Larryho Nivena či další jeho povídky z cyklu o pavoučnících - byly jednoznačně a nezpochybnitelně řazeny do hard SF, i když vlastní příběh měl výrazné rysy space opery.

Moderní space opera, jak je například vidět na Reynoldsově díle, už do sebe integrovala vědu a hard SF postupy. Příběh zdaleka není postaven na jedinci a jeho dobrodružství (tady bych jako protipól připomněl Ocelovou krysu nebo Jasona dinAlta), hrdinou se stal kolektiv, společnost. Antické pravidlo jednoty místa, času a děje je tu zcela zavrženo, čtenář musí udržovat pozornost, aby dokázal sledovat osudy mnoha hrdinů na více místech v různých časech (až k nepřehlednosti tuto zásadu dovedl Peter F. Hamilton), časová osa vyprávění obsahuje mezery a někdy i je podána na přeskáčku. Tím se moderní space opera posouvá z kategorie ryze vlakového čtiva do oblasti náročnější na pozornost čtenáře a vynucuje si udržovat v paměti složitou časoprostorovou mapu.

Tím moderní space opera částečně nahrazuje klasickou hard SF Zlatého věku. Integrovala do sebe podstatné rysy obou dvou větví, klasické space opery i hard SF, a vytvořila v SF nový ostrov s vlastními pravidly i čtenářskou obcí. Reynoldsův cyklus je výborným reprezentantem této nové kategorie.

Alastair Reynolds: Údolí vykoupení 2 (Absolution Gap)
překlad: Jana a Jam Jan Oščádalovi
obálka: Jan Patrik Krásný, grafická úprava: Dagmar Krásná
medailon autora: Martin Šust
458 stran, 239 Kč (členové klubu Trifid 179 Kč), brožované
ISBN 80-7254-795-X