POVÍDKA: Zlý jelen
Hlahol lesních rohů, výstřely z pušek a štěkot psů se ozývaly z takové dálky, že byly takřka nezřetelné. Možná se dokonce tento osamělý jezdec ostatním natolik vzdálil, že jakýkoli ze zvuků dnes probíhající štvanice až k němu vůbec nemohl dolehnout a on to vše slyšel pouze ve své fantazii. Všechny okolní zvuky vnímal ztěží na půl ucha a určitě však ani nad tím, co slyší, ba ani nad tím, co by mohl slyšet, nijak nepřemýšlel. Bylo mu naprosto jedno, jak moc se vzdálil ostatním, nezajímalo ho, že sebeméně netuší, kde to vlastně je, prakticky neregistroval i trní, kterým se se svým koněm prodíral, a četné větve, které jej šlehaly do tváře. Dokázal vnímat pouze jediné – světlý bod nedaleko před sebou, za kterým se hnal tak dlouho, že ztratil také pojem o čase a už by nebyl schopen říci, zda to byly minuty, hodiny nebo snad celé dny. Nezajímal ho však ani čas. Zájem měl nyní jen o toho sněžně bílého jelena s kapitálním parožím, který před ním prchal. Od okamžiku, kdy jej před sebou zahlédl, byl schopný myslet pouze na to, že jej musí mít. Za každou cenu.
Ten jelen byl totiž doslova zhmotnělým snem každého, kdo se aspoň trochu mohl nazývat lovcem. Natož pak takového nimroda, jako byl on sám. Byl si jistý, že jeho ulovením by získal zcela unikátní trofej. Něco podobné totiž za celý svůj život nikdy nikde a u nikoho neviděl. A že zrovna on těch trofejí neviděl málo! Ba co víc, v celé střední Evropě by se ztěží našel šlechtic, který se mohl chlubit více zastřelenými zvířaty. Chodby a sály jeho sídla zdobily stovky paroží a vycpanin rozličného ptactva a zvěře z jeho panství, přičemž nechyběly též památky na úctyhodné množství vlastnoručně skolených lvů, tygrů, slonů, nosorožců a další exotické zvířeny. Ovšem ani deset lvů nemělo cenu kořisti, kterou se teď snažil dostat. Kdyby jej neviděl zcela jasně kousek před sebou, nevěřil by, že podobné zvíře vůbec může existovat.
Lovecká vášeň, která v jeho případě byla téměř posedlostí, proto nyní ovládala celou jeho mysl. Dostihnout a zabít! Tato dvě slova rezonovala v jeho mozku a nezbývalo v něm místo na nic jiné, dokonce ani na logiku nebo jen úplně obyčejnou opatrnost. Jinak by jej již dávno muselo zarážet plno podivných věcí a místo honu na jelena by si nejspíš začal klást plno docela nepříjemných otázek.
Třeba už jen to, kde se takový kus na jeho panství zničehonic vzal. Jak to, že ani jeho myslivci včetně těch nejstarších ani nikdo z majitelů okolních pozemků se nikdy nezmínili o tom, že by něco podobné byť jen zahlédli. Nebo to, že ačkoli po něm zrovna on, střelec jemuž se vyrovnal málokdo, mnohokrát vystřelil, zvíře neutrpělo sebemenší zranění a s neztenčenou silou před ním utíkalo takřka strojově stejnoměrnou rychlostí. Přesně takovou, aby jej sice naprosto zřetelně rozeznával, ale aby se zároveň k němu nepřiblížil o jediný metr.
Nemluvě pak o tom drobném detailu, že kdyby dokázal vnímat okolí, musel by se dávno k smrti vyděsit. Ačkoli důvěrně znal málem každý metr svých lesů i jejich širokého dalekého okolí, les kolem sebe by nepoznal. Nevypadal jako žádný les, který by se mohl nacházet kdekoli v Čechách. Vlastně nepřipomínal nic, s čím kdy měl jako lovec zkušenost. Jestli to ovšem vůbec byl les. Spíše cosi mimo známý čas a prostor…
***
Dvojice velmi vysokých a štíhlých bytostí se skláněla nad čímsi, co připomínalo ze všeho nejvíc operační stůl. Na něm ležel nahý muž a ony bytosti na jeho tělo umísťovaly asi všelijaká čidla. Po chvíli se ozvalo téměř neslyšné cvakání a stěny místnosti se rozzářily spoustou obrazovek pokrytých plno grafy, diagramy a množstvím znaků, které nejspíš mohly být písmeny či číslicemi. Muž ležící na stole ale nic z toho neviděl. Tvrdě spal.
„Myslím, že je to docela typický zástupce zdejšího inteligentního druhu, doktore,“ pronesl spokojeně jeden z těch dvou.
„Ano, střední výška i váha, keratinový porost nemá přehnaně hustý, ale zároveň také zcela nechybí na všech místech, kde jej tyto bytosti zpravidla mívají. Přístroje ukazují, že je dobře živený a že je nyní zhruba v polovičním věku, kterého se zdejší obyvatelstvo průměrně dožívá. Podařilo se vám hned napoprvé vybrat ke zkoumání velmi vhodný exemplář,“ dodal uznale.
„Jenom jestli…“ vmísila se do hovoru nově příchozí bytost, „…tohle přímé zkoumání nebylo předčasné. O této planetě a její civilizaci máme pouze velmi kusé základní údaje. Co když tím nějak narušíme jejich vývoj?“
„Jste příliš úzkostlivá, paní kolegyně,“ mávl rukou ten, kterého se nejspíš tato slova především týkala. „Co by se asi tak mohlo stát? Zrovna tady?! Jestli na této planetě existuje pořádný západákov, tak jsme zrovna uprostřed něj,“ pohrdavě se zasmál.
„Fakta mluví jasně,“ pokračoval po krátké odmlce tónem již beze stopy emocí. „Nacházíme se v nevýznamné provincii jednoho ze zdejších středně velkých státních útvarů, který lze těžko nazývat velmocí. Tohle všechno už naši pozorovatelé dávno zjistili, nemějte obavy. Je nám dávno známo i to, že zdejší civilizace je na počátku industriálního věku, takže se osídlení koncentruje do měst. A tohoto exempláře jsme se zmocnili na poměry jejich primitivní dopravy dost daleko od nejbližšího většího sídla. Neměl by to být zkrátka zaručeně nikdo jen trochu významný.“
„Ale co když…“ snažila se stále oponovat oslovená.
„Vyloučeno, paní kolegyně,“ přidal se na pomoc svému spolupracovníkovi doktor. „Inteligence této bytosti není příliš vysoká. Ba co více, je to podle všeho naprostý primitiv. Reagoval přece neuvěřitelně pozitivně na zcela základní holografickou simulaci, kterou používáme u kultur stojících o čtyři až šest kategorií níže, než je zdejší. Tenhle…“ kývnul hlavou k ležícímu, „do osudů tohoto světa zaručeně nezasáhne, to mi věřte.“
***
Kdesi v hloubi duše cítil podivný strach. Poněkud to nechápal. Místo, kde se nacházel, sice nevypadalo jako cokoli, co znal, ale nebylo tam též nic, čeho by se měl bát. Vznášel se ve vzduchu, lehounký jako pírko a kolem něj všechny barvy duhy vytvářely přenádherné zářivé obrazce, které se ustavičně střídaly. Každý setrval nehybně přesně tak dlouho, aby si jej mohl plně vychutnat, a pak se pozvolna změnil v jiný, snad ještě krásnější, než byl ten předešlý. K tomu všemu hrála příjemná hudba. Nepodobala se ničemu, co kdy slyšel, ale přesto mu připadala neuvěřitelně lahodná. Navíc zřetelně rozeznával, že právě tato hudba beztak naprosto dokonalou krásu hry barev a tvarů ještě zdůrazňovala nad všechno možné pomyšlení. Jasnost barev, měnící se tvary i hlasitost hudby byly přesně takové, aby je intenzivně vnímal a zároveň aby ani po hodinách neunavovaly jeho uši a oči.
Odkudsi se též linuly omamné vůně, na jazyku cítil chuť nepředstavitelných lahůdek, po celém těle se mu rozlévalo příjemné teplo a lehké dotyky jakýchsi neviditelných rukou jej jemně hladily a masírovaly. I tyto ostatní smyslové vjemy se pomalu měnily ve stále nové a ještě dokonalejší a zároveň byly přesně takové intenzity, aby zůstávaly příjemnými neustále, i kdyby měly trvat až do konce věků.
Možná jsem v ráji, napadlo ho pojednou. Blaženě se protáhl, přimhouřil oči jako kočka ležící na sluníčku a ještě více se slastně oddával všem těm smyslovým požitkům. Jenže cosi uvnitř něj s touto interpretací faktů nesouhlasilo. Jeho šestý smysl lovce v jeho nitru instinktivně bil na poplach. Tohle není… nemá být… nebezpečí… NEBEZPEČÍ!!!
Divoce sebou zazmítal a začal křičet. Náhle se propadl kamsi do nedozírných hlubin beze zvuku a beze světla. Všemi svými smysly necítil vůbec nic. Nepřestával zoufale řvát, ačkoli z jeho hrdla nevyšel ani hlásek a navíc si byl jistý, že i kdyby dokázal nějaký zvuk vyloudit, stejně by jej zde nikdo neuslyšel. Bylo mu to jedno, už nepřemýšlel, ale choval se jako zvíře chycené do pasti.
Po čase, který mohl být stejně dobře minutou jako věčností, začal rozeznávat jakési mlhavé obrysy, které velmi rychle nabývaly velmi ostrých kontur. Spolu s nimi pozvolna rozlišoval i všemožné zvuky a pachy. Cítil, že je mu teplo, že leží na čemsi měkkém a čímsi jiným, neméně měkkým, je i přikrytý. Připadalo mu to důvěrně známé, stejně jako si byl jistý, že dokonale zná všechny ty vůně a všechen ten hluk, co ho obklopovaly, a že je schopen přesně pojmenovat každý předmět a každou osobu, co vidí. Jenom si vzpomenout!
Náhle jako by se v jeho mozku rozsvítilo silné světlo. Okamžitě věděl vše. Že leží ve své posteli v ložnici na konopišťském zámku, že to hlasitě tikající na stolku u postele jsou sloupkové hodiny, které kdysi dostal k vánocům od své ženy, že to na protější zdi je portrét jeho prababičky, že… že… a že… a taky že se nad ním sklání jeho osobní lékař.
„Díky Bohu, vaše milosti, že jste v pořádku!“ nadšeně zvolal.
„Proč bych neměl být?“ divil se.
„Vaše milost byla v bezvědomí skoro týden, už jsme se obávali nejhoršího.“
„V bezvědomí…?“ dutě opakoval a měl pocit, že si na něco důležité nedokáže vzpomenout.
Vaše milost spadla z koně. Na posledním honu,“ vysvětloval lékař.
„Na honu???“
Náhle se vymrštil jak pružina. „Jelen, ten bílý jelen!“ vykřikl a chtěl vyskočit z postele. Byl však chycen za ruku.
„Vaše milost by ještě neměla vstávat. Mohla by si ublížit.“
„Nesmysl,“ odsekl. „Je mi tak dobře, že lépe už mi dlouho nebylo. A toho jelena musím mít.“
„Vaše milost by měla být rozumná. Po takovém otřesu musí ještě setrvat na lůžku přinejmenším následující dva dny.“
„Ale ten jelen…“ nedal se odbýt.
„Vaší milosti se něco jen zdálo. Nejspíš to byla horečka.“
„Doktore, vidíte?“ začal mávat rukama a kopat nohama. „Vidíte? Jsem úplně zdravý! Naprosto fit! Ani hlava mě nebolí. Tak se tu už nebudu válet. A ten jelen… to nebyla žádná horečnatá iluze. Někde tu je. V mých lesích. Musí tu být! Dnes, ještě dnes, jej budu mít!“ začal se soukat z postele.
„Vaše milosti, když už nechcete poslouchat moje rady jako lékaře, měl byste alespoň poslouchat moje rady jako přítele. Věřte mi, že uděláte nejlépe, když budete ještě pár dní odpočívat a hlavně když se nejmíň měsíc nezúčastníte žádného lovu. To by za současných okolností nebylo právě moudré…“ starostlivě se na něj zadíval.
Pak ztišil hlas: „Jeho císařská výsost váš pan strýc je nesmírně rozlícen tím, že lovecké nadšení vaší milosti má na svědomí úraz, kvůli kterému musela být na neurčito odložena vaše státní návštěva v Sarajevu.“