Šel jsem lidmi a koňmi vyšlapanou pěšinou, krajem jenž důvěrně znám. Sluníčko hřálo, les šuměl. Ve větvích nade mnou se hašteřily veverky. Jedna z nich po mně mrštila uschlou šiškou, ale úsměv mi ze rtů nezmizel. Kdepak, tady mě ničím nepřekvapí.

Sotva jsem domyslel, přede mnou se jako dlaň rozevřelo malé rozcestíčko. V prachu cesty se něco lesklo. Asi kovová cetka, kterou tam ztratil nějaký marnivec nebo straka zlodějka. Popošel jsem blíž. Tu se mi zrychlil tep. Srdce v hrudi se mi rozbušilo jako zvon. Uprostřed čtyř vzájemně se křížících cest stál zlaťák. Odrážel paprsky slunce jako diamant a coby zlomyslný skřítek na mě pomrkával.

To není samo sebou, aby na tak nápadném místě byl jen tak. Stopy vtlačené do prachu a hlíny mi prozradily, že tu za dopoledne prošlo mnoho lidí. Copak by ho tu všichni nechali ležet? Z kapsy se ale nikomu vytrousit nemohl, protože by musel dopadnout na rub či líc. Ze všeho nejdivnější bylo, že zlaťák na cestě neležel ale stál na straně jako kolo u vozu, a přitom se mu vůbec nechtělo kutálet. Napadlo mě, že je to nějaká past na hrabivé pocestné. Pak jsem si ale pomyslel, že bohové jsou mi nakloněni a chtějí mě odměnit za mé skutky. Vždyť co jiného může znamenat zlaťák nehybně stojící přesně uprostřed křížových cest v pravé poledne, než boží znamení? Může to být přirozeně léčka.

Zastavil jsem se kousek od něj. Dál se mi moc nechtělo. Vždyť co se všechno může stát, jestliže je to nastražená past! Shýbl bych se pro něj a z větve rozložitého dubu stojícího u rozcestí by mohlo vystřelit neviditelné lano, které by mě omotalo jako mouchu. Nebo bych mohl spadnout rovnou do maskované jámy, spustil bych znamení pro bandu hrdlořezů, která by se na mě vyřítila z houštin lesa, zlaťák by mě kousnul do prstu, sebral bych odhozenou minci malomocného nebo by mě až do smrti pronásledovalo neštěstí, protože bych se zmocnil prokletého peníze.

Chtěl jsem nechat zlaťák zlaťákem a pokračovat v cestě. Přišla na mě ale znovu myšlenka, že jde o dar bohů. Bohové však nic nečiní jen tak. Bylo by pošetilé nechat něco, co mi nabízí, bez povšimnutí. Jednou promarněná příležitost se těžko bude opakovat a navíc se bohové můžou urazit a uvalit na mě svůj hněv.

Pořád jsem se ale nemohl zbavit myšlenek na lapky schované za bukem. Co počít? Už notnou chvíli jsem nerozhodně přešlapoval na místě, zlaťák téměř na dosah. Mít celý zlaťák také není zrovna k zahození. Můžeš si za něj naplnit žaludek až k prasknutí těmi nejlepšími pochoutkami a ještě pohostit přátele, nebo se obléct do drahých látek či poctivého brnění. Řítí-li se ti domek na hlavu, můžeš ho s jeho pomocí vyspravit. Vůl za něj koupený ti ulehčí orbu a jsi-li rytíř, jistě nepohrdneš koněm. Žena by se za něj ověšela šperky a hejsek by jej vyměnil za několik nocí, strávených v milé společnosti. Učenec by si nakoupil další hordu knih a šetřílek by si ho nechal na horší časy. Pověrčivý by ho nosil jen tak pro štěstí zavěšen na provázku pod vestou a hlupák by ho hodil žebrákovi do plechového džbánku. Já bych také věděl, jak s ním naložit.

Těch ,kdyby‘ tam však bylo příliš. Už jsem chtěl s pokrčením ramen odejít, když jsem si uvědomil, že jestliže to udělám, nikdy se nedozvím, proč tam ten zatracený zlaťák vlastně byl. Zda to byla léčka, dar bohů anebo náhoda. Co když se přece jen někomu vykutálel z měšce? Pokud opravdu jen tak odejdu, až do dnů nejdelšího stáří mě bude vrtat hlavou, jak to s tím zlaťákem bylo a co by se stalo, kdybych se ho byl nakonec pokusil vzít.

Pak jsem se usmál a rozhodl. Udělám přesně to, co bys na mém místě udělal ty.