28.1.2020 | Svátek má Otýlie






POVÍDKA: Z jiného pohledu

14.4.2006

drogyPříbram se topila ve tmě. Slunce zapadlo už před pár hodinami a ačkoli bylo léto, letní noci teplo rozhodně neslibovaly.

Erika se potácela ztichlou ulicí, zesláblá z celodenního půstu.

Připadalo jí, že nejedla dýl, než jeden den, ani na svých skoro dvacet nevypadala, ale to jí bylo momentálně úplně ukradený. Na sobě roztrhané džínsy, podivně střižené tmavomodré triko z nějakého elastického materiálu, sešlapané botasky, původně bílé barvy, hnědé vlasy nedbale sepnuté odřenou sponou, nenalíčená a na zádech ošoupaný světlehnědý batoh. Vzhled jí nezajímal. Její mysl ovládala droga, kterou si vzala asi před půl hodinou. Nebylo to poprvé, brala už od patnácti. Takže… počítala, ale nešlo jí to. Jedu v tom už skoro pět let! Tak, to je postřeh, holka.

Další dávku, poslední v tomhle dni, ale rozhodně ne poslední v životě, koupila v jednom pajzlu na Březových Horách, což byla jen část tohohle, pro ni nic neříkajícího města. Koupila to od chlápka, kterej ji přesvědčoval o tom, že když to nezkusí, jakoby snad ani nežila.

Sama moc dobře věděla, co to umí, mohl si klidně ušetřit zbytečný kecy. Byl to takovej ten týpek s tetováním na rameni, který si nestihla ani pořádně prohlídnout, holou hlavou, zlatým řetězem kolem krku a spoustou prachů od takových jako ona. Znal jí od vidění, byla jeho celkem pravidelnou zákaznicí. Nedělala problémy. Nevadilo, že kupuje i od jinejch. Zařadil si jí mezi ty, kterým bez problémů cokoli prodá, ale jakmile začne prudit, řekl si, udělám s ní krátkej proces a bude. Takový stejně nikdo nehledá.

Típnul cigáro, přitom koukal, jak odchází.

***

David vypnul video, uklidil kazetu zpět do poličky. Máma by se zlobila, kdyby jí tu nechal válet. Zítra to dokouká.

Bylo pozdě, už před půlnocí. V sobotu to nevadí, protože zítra může spát jak dlouho chce. Nebyl unavený. Klidně by to mohl dokoukat, ale bál se, že máma přijde a vynadá mu, že ponocuje.

Věděl, že táta je ještě v práci, někdy dělá i o víkendu třeba proto, aby mu rodiče mohli koupit kolo, které si tak dlouho přeje. Máma šla k sousedce, která zrovna dneska slaví narozeniny. Ségra doma ještě nebyla, v jejím pokoji je tma.

Někdy se o ni bojí, ale jednou mu řekla, že nemusí, že se o sebe postará sama, že je ještě malej na to, aby se staral o potřeby dospělejch. že je nemusí chápat a myslet na ně. Uklidnilo ho to, trochu.

„Nesmíš se trápit, bráško,“ řekla mu zrovna včera, když přišla ve tři ráno a vzbudila ho, protože omylem vlezla do jeho pokoje. Pohladila ho po vlasech a přikryla. Poznal, že něco pila, ale mámě o tom neřekl.

„Promiň, že sem tě vzbudila, sem úplně mimo.“ Zavřela dveře a on pak už jen slyšel, jak šla do koupelny, kde byla, jako obvykle, hodně dlouho.

***

Za tu mizernou trochu perníku mu dala rovnou pětistovku. V tu chvíli jí bylo jedno, že se nechala obrat, potřebovala to. Na příště prachy zase sežene. Půjčí si, nebo… to je jedno jak, hlavně, že je bude mít.

Věděla, že tahle dávka přestane za chvíli působit, že bude potřebovat další.

Klidné místečko našla v jedné ulici nedaleko onoho podivného podniku.

Tahle část Příbrami je vlastně jen spousta starých uliček s řadami oprýskaných domků a většinou… je tu i celkem klid.

Vybrala si jí záměrně, byla tu tma, nesvítila jediná lampa snad proto, že tu žádné nebyly.

To je teda sakra postřeh, pomyslela si. Rožmitálská ulice byla právě v rekonstrukci. Dělali tu… tápala v paměti, někde to četla… Rozvody plynu? Hovno! Jo, dělali tu přesně to, zasmála se. Dyk jim to trvá už víc, jak půl roku, takže tady asi stejně hovno dělaj.

Sedla si na schody jednoho domu a zašmátrala v batohu.

Kde mám sakra to zrcátko, zlobila se sama na sebe, ačkoli věděla, že nemá proč. Byla si jistá, že si ho určitě vzala. To spíš zapomene kapesník, než tohle.

Chvilkový pocit zmatku pominul.

Těšila se na to.

Konečně!

Položila si zrcátko na koleno a z kapsy vyndala svůj poklad. Držela ho v ruce, cítila v dlani jeho sílu, moc, kterou jí dá, až si ho vezme.

„Bude jen moje, moje,“ špitla do ticha. Znělo to hrozivě, jako skřek stvoření z jednoho filmu, na který se nedávno koukal její mladší brácha, usmála se a vzpomněla si na domov.

Věděla, že David teď určitě sedí u televize, čučí na Pána Prstenů a koumá nad tím, jak Glumovi sebrat jeho miláška. Chtěl by ho, jasně. Stejně tak, jako ona perník. A ona ho navíc potřebuje, přesvědčovala se. Jasně, že ho potřebuje, je důležitej, je to život, můj život! poklepala si rukou na hruď, jakoby to říkala někomu konkrétnímu. Jenomže… byla sama. A hlavně, pokračovala v duchu, na rozdíl od něj, já už svýho miláška přeci dávno našla, překontrolovala obsah svojí dlaně, jakoby si nevěřila.

Byl tam a čekal na ní.

Opřela se o zeď domu, zadívala se na temnou noční oblohu, naslouchala tichu opuštěné ulice. Nad hlavou Mléčná dráha. Paráda!

Napadla jí další divná věc.

Sakra, říkala si, tahle lajna, tahle sakra dlouhá lajna, tu… tu bych brala. Jak je to dlouhý? Věděla to, jednou jí to říkala kámoška, co je blázen do astronomie, ale Erika si ne a ne vzpomenout. Vlastně to bylo jedno.

„Sešňupat Mléčnou dráhu! To by byla jízda!“ Neovládla se, hlasitě se zasmála, za dveřmi domu na jehož schodech se utábořila, zaslechla hlas.

Stihla to. Přes rozkopanou silnici, navíc téměř v naprosté tmě se neběželo zrovna dobře, ale nevšiml si jí a to bylo hlavní.

Krčila se za autem na mrňavém parkovišti naproti domu, nehty pravé ruky, ve které svírala poklad, zaryté do dlaně. Sledovala staršího chlápka, jak zírá do noci. Něco si mumlal pro sebe, pak zapadl zpátky, zavřel dveře. Slyšela v zámku rachotit klíč.

Konečně zase klid, oddechla si.

Vylezla zpoza auta a sedla si pro změnu k plotu nejbližšího domu, který byl na rozdíl od toho prvního, a… vlastně od většiny domů v této ulici, alespoň trochu opravený. Ten první měl oprýskanou omýtku a odřené vstupní dveře, které měly původně nejspíš hnědou barvu.

Opírala se o dřevěné plaňky, do zadku jí zábla podezdívka z bílých cihel, jež vypadaly celkem nově.

Položila zrcátko vedle sebe, na něj opatrně vysypala větší část svého pokladu.

Potřebuju ještě něco, zašmátrala v batohu, vytáhla umělohmotné brčko, které kdysi patřilo jejímu bráškovi Davidovi.

Chvíli ho žmoulala v dlani, proplétala jej mezi prsty, zkoumala jeho povrch… Váhala.

Vzpomněla si, jak jednou, když byla doma sama, dostala příšernou chuť. Zařekla se, že doma brát nebude, ale tehdy to nešlo vydržet. Hledala něco, čím by… a našla bráchovo brčko s hlavou Mickeymouse, které si přinesl z pouti. Toho odřízla kuchyňským nožem, zůstala jen trubička, která se výborně hodila, a která jí už tolikrát vděčně posloužila.

Ani teď to nebude jiný, řekla si a přidřepla k plotu. Přiložila brčko k levé nosní dírce, pravou zacpala ukazováčkem pravé ruky. Chvíli čekala, jakoby si to snad chtěla rozmyslet.

V zrcátku se odrážely hvězdy jinak klidné letní noci.

Kdyby se zadívala opravdu pozorně, mohla si všimnout pomalu se pohybujícího světelného bodu, jež se pomalu šinul po obloze.

Kosmická loď sledující dění na planetě, právě přešla na nižší oběžnou dráhu.

Pak za sebou uslyšela zvuky, prudce se ohlédla.

„Blbá kočka,“ ulevila si a naposledy zkontrolovala, jestli je sama. Pak se vrátila k tomu, z čeho byla vyrušena.

***

David se probudil v osm hodin ráno. Vylezl z postele, oblékl se a šel se podívat, kdo je vzhůru.

Rodiče ještě spali a Erika nebyla doma.

Ještě, nebo už zase?

Je to divný, řekl si a zamířil do kuchyně, kde si namazal chleba se sýrem a udělal si čaj.

Těšil se, že si bude moci dokoukat film.

***

„Máme tu další, pane. Přijďte prosím do márnice, dovezli jí před chvílí.“

„Jsem tam hned,“ ozval se hrubý hlas starého kapitána kosmické lodi, která zrovna, ne náhodu, kotvila na oběžné dráze Země.

Doktor vypnul komunikátor a pomalým, kolébavým krokem zamířil zpět k tělu.

Mladá dívka, asi tak dvacet jejich let, diktoval poznámky. Příčina smrti… předávkování drogou neznámého původu. Pozdější důkladný rozbor ukáže víc. Odebírám vzorky.

Potom vypnul nahrávání.

Oficiální zpráva bude nezajímavá, nijak podezřela. Ani teď se nikdo nic nedozví, mumlal si pro sebe.

Vzorky z dívčina těla vyhodil, nahradil je již připravenými, které neprokáží nic podivného.

Jakmile se tahle věc uzavře, musím odsud vypadnout.

„Je to zase… tamto?“ zeptal se kapitán, sotva vstoupil do dveří.

„Jo, jo, je to ta nová droga, kterou naši lidé dali na Zemi nedávno do oběhu. Měli bychom to stáhnout dřív, než se v tom někdo tam dole,“ ukázal k oknu, na planetu, která jim obíhala pod nohama, „začne šťourat.“

„Myslím, že toho se nebojíš Kore,“ usmál se kapitán. „Bojíš se toho, aby se o tvém objevu, nebo… spíš neúspěchu při výrobě, nedozvěděli hlavně tady u nás, co?“

„O mém?“ Nevěřil tomu, co právě slyšel. „Objevili jsme to přeci spolu? Schválil jsi mi všechny testy! Měl jsi poznat, že je to vadný!“ Podíval se na velícího důstojníka, svého přítele a obchodního partnera v jedné osobě.

„O tvém objevu. O tvé práci, Kore, jenom o tvé,“ řekl temně. „Asi jsi zapomněl, ale to se dá lehce napravit.“

Za jeho zády se téměř bezhlučně otevřely dveře, vešli čtyři strážní v temně modrých uniformách.

„Odveďte ho,“ nařídil kapitán. „A… zavolejte jeho zástupce, ať tady uklidí,“ dodal po chvíli, kterou trávil tím, že se kochal pohledem na výraz hrůzy ve tváři člověka, který mu až doteď bezvýhradně důvěřoval.

„Ano pane!“ řekli strážní téměř sborově a odvedli doktora, který až do doby, než se před ním otevřely dveře přechodové komory, vedoucí kam jinam, než do vesmíru, doufal, že pouze do vězení…

„Tobě, moje drahá,“ prohodil samolibě k Eričinu tělu, „mockrát děkuji za to, žes byla mým pokusným králíkem.“ Usmál se. „Sice jsi o tom neměla nejmenší tušení, ale právě na někoho, jako ty - na někoho, kdo mi to pomůže otestovat a… jak vy lidé říkáte, vychytat všechny mouchy - jsem čekal velmi dlouhou dobu. Už vím, čeho se vyvarovat při výrobě další várky.“

Něžně ji pohladil po ztuhlé mramorové tváři, zahleděl se do jejích mrtvých, stále otevřených očí a lehce jí políbil na čelo.

„Děkuji ti. Doktor je pryč a můj sněhobílý měsíc, kde se vyrábí to, co tvoji lidé tolik potřebují, bude mít zase čistou pověst.

Jana Dvořáčková


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...