POVÍDKA: Výprava

   Starý a unavený. Tak se cítil. Seděl za stolem, zíral na své vrásčité ruce a vší silou se snažil zadržet vzpomínky, které se na něj valily jako povodeň... vzpomínky a stud. Věděl, že k tomu nemá důvod – ale nedokázal se jim ubránit. Přece jim pomohl, poradil, udělal všechno, co mohl. Teď už záleželo jenom na nich, konečně to byla jejich vina, pokoušel se přesvědčit sám sebe – ale vlastní slova mu náhle zněla jako prázdné kvákání lháře.
   Pomalu vstal a jako řízený nějakou cizí vůlí došel do vedlejší místnosti. Stiskl skryté pero, otevřel úkryt za uvolněným prknem. Zbyl v něm ještě jeden meč ze zářivě bílého kovu, jeho vlastní. Nepodíval se na něj už celé roky, uchopil ho... a znovu si vzpomněl, jak jí uviděl poprvé, jak se do ní už na první pohled zamiloval. Co by asi řekla, kdyby ho viděla teď, zkroucený ubohý stařec třesoucí se strachy, neschopný udělat, co bylo správné a co měl vykonat už dávno... z ničeho nic se narovnal.
   Jako loutka, které někdo přestřihl dráty se i s mečem vrhl ke dveřím. Nejspíš už bylo stejně pozdě. Nedokáže je dohnat, a i kdyby, byl už příliš starý a slabý, aby to ještě dokázal.
   Zabije ho taky... ale aspoň to zkusí.
   
   „Auu... bohové, pomozte mi někdo!“
   Brauler Adams sevřel v křečovitém záchvatu Orvickovu paži, až zasykl bolestí a Ewain Kelly, strnule zírající oknem někam do tmy venku, polkl naprázdno.
   „Jestli bude dál takhle ječet, za chvíli tu máme stráže... nemůžeš mu něco dát? Ať aspoň na chvíli usne-“
   „To jsem zkusil! Má v sobě už dva odvary z dračího jmelí. Když mu dám další, zabiju ho... a stejně je to na nic. Jeho tělo všechno odmítá, to prostě není věc léčení, nemůžu-“
   Brauler, ležící na zádech na stole, ho přerušil dalším děsným skřekem. „Kde je ten idiot?!“ zasípal těžce. „To mě tu necháte pojít?!“
   „Ty drž radši hubu!“ okřikl ho Ewain. „Když sis chtěl užít, nestačil ti bordel a šlapky Kate Muligganový?!“
   „Ty...“ Brauler po něm divoce hrábl, ale nedosáhl a vzápětí ho zkroutil další nápor bolesti. „Stejně... je to... tvá vina!“ vyrážel těžce. „Kdybys nepřečet ty debilní pečetě-“
   „Jo! A právě proto jsem chtěl odtamtud rychle vypadnout! To jsem ale netušil, že může bejt někdo tak blbej, aby-“
   „Psst!“ Freya, opřená v koutě o zeď, je zlostně přerušila – a v tu chvíli se dveře napůl rozpadlé chatrče rozletěly. Dovnitř vpadl Dick Jenkins, stěží popadající dech a očividně úplně sám.
   „Kde jsi tak dlouho?“ vypálil na něj Ewain. „A kde je doktor?!“
   „Ne- nepřijde!“ Dick těžce klesl do židle a lapal po dechu. „Vyhodil mě... jenom mě uviděl. Nestačil jsem říct ani slovo... a koukněte!“ vytáhl z kapsy užmoulaný kus papíru. Ewain ho popadl, ale třebaže styl poznal na první pohled, ve chvíli, kdy se zadíval na hrubý, přesto jasně patrný portrét Braulera Adamse na městském zatykači, cítil jak mu tuhne hrdlo a záda polévá mráz.
   „Tak to je v hajzlu!“ zašeptal. „Někdo nás musel slyšet, když jsme ho táhli do města... bylo ještě světlo a řval jak tur... ale co má bejt, ksakru, tohle?!“ zapíchl prst do strohého seznamu obvinění pod obrázkem. „Přiblížení Hranice, Zvrácení, jasně – ale svatokrádež? Jaká svatokrádež, do hajzlu, co to-“
   Brauler na stole něco nesrozumitelně zasípal a Ewain se rychle otočil. „Cože?“
   „Ty... druhý pečetě...“
   „Jaký druhý?!“
   „Tam... vevnitř.“ Brauler se těžce nadechl. „Za těma dřevěnýma vratama byly ještě jedny železný... taky zapečetěný. Byly tam stejný pečetě, co venku a ještě nějaký navíc... a jedna byla asi taky Řádu...“
   „Ne...“ Ewain zůstal stát jako opařený. Zatykač mu vyklouzl z prstů a pomalu se snášel na špinavou podlahu, zíral na Braulera a zoufale se snažil uvěřit, že to, co právě slyšel, se mu jenom zdá.
   „Ne...“ zašeptal. „To jsi neudělal! Řekni, že jsi tohle neudělal... že jsi nezlomil pečeť Řádu!“
   Brauler se dávivě rozkašlal. „A co tak asi myslíš... kreténe?!“
   „Ty blbý hovado!“ Ewainovi se zatmělo před očima. „Víš, co jsi proved?! Máš vůbec představu... a víš, co se stane, když nás chytnou? Za svatokrádež tě upálí! Upálí, idiote, rozumíš?!“
   „Nemyslím, že zrovna to bude problém,“ ušklíbl se Orvick nuceně. „Nezbývá mu ani den života, jestli něco nevymyslíme.“
   „Tak... to slyšíš!“ zasípal Adams. „Při troše štěstí chcípnu brzy sám... nemusíš mít strach, že uděláš tatíčkovi další ostudu!“
   „Ty!“ Ewain po něm skočil, ale Orvick ho v poslední chvíli zadržel, oba začali jako šílení chrlit nadávky-
   „Necháte toho?!“ Freya se jedním pohybem odlepila od stěny, z modrých očí jí šlehaly blesky. „Chováte se jak pár volů! Je úplně fuk, kdo ty pečetě zlomil – můžeme za to všichni! A všichni taky máme na krku spoluvinu, nejdýl do oběda visí naše ksichty po zdech hned u toho jeho, tak se koukejte zklidnit a přemejšlet, co dál!“
   Poslední slova dokončila jen šeptem – ale stačilo to, aby kolem rázem zavládlo ticho. Orvick pustil Ewaina, ten se narovnal a rychle, dlouze vydechl.
   „Fajn... to chce klid! V první řadě se musíme někam zašít... tady zůstat nemůžeme. Jestli už rozvěsili zatykače, začnou hned ráno prohledávat město, o to se táta postará, musíme vypadnout!“
   „Ale kam?“ namítl Orvick. „U Braulera už určitě stojí hlídka. Ke mně a Freye přijdou jako první, o tobě ani nemluvě, a Dick-“
   „Tak na to zapomeň!“ vyrazil Dick rychle. „Máma je už určitě bez sebe... měl bych odsud zmizet. Třeba mě nikdo neviděl a můžu-“
   „Věděl jsem... že jsi jenom mizerná malá krysa!“ zasípal Brauler, ale Ewain ho tentokrát umlčel jediným pohledem.
   „Jestli viděli nás, viděli i tebe – a chceš svý mámě udělat tu radost, že bude u toho, až si pro tebe přijdou? Jestli, tak běž!“
   Dick se ani nepohnul, jen mu zíral do tváře, bílý jako stěna. „Já věděl, že to špatně dopadne!“ zakvílel nakonec zoufale. „Říkal jsem, že ty vaše vejlety za Hranici jednou špatně skončí, říkal jsem to... ale proč zrovna já?! Vždyť já nic neudělal, žádný pečetě jsem nezlomil, jenom jsem hlídal koně, copak můžu za to-“
   „Sklapneš už?!“ přerušila ho Freya vztekle. „Co vím, vždycky jsi pěkně škemral, abysme tě na ty „naše vejlety“ vzali, tak teď přestaň kňučet! Ksakru, ještě nás nevěší ani nevedou na hranici před chrám, tak-“
   „Chrám!“ Ewain se prudce narovnal. „To je ono! Přeci pořád platí zákon azylu... a starej Emmet musí o tomhle vědět víc než nějakej podělanej felčar!“
   „Omyl.“ Freya se zaraženě otočila. „Ten se na nás vykašle. Vykopne nás přímo pod šibenici, azyl neazyl, to je špatnej nápad!“
   „Ale je to kněz! Řád se musí starat vo takový věci... a mě přece nemůže jenom tak vyhodit, ať si myslí co chce. Orvicku?“
   Oslovený jen pokrčil rameny.
   „Tak honem! Dicku, pomoz mi... a ty se aspoň snaž bejt zticha!“
   Brauler po něm střelil vzteklým pohledem, ale když ho Dick s Ewainem opatrně zvedli a přehodili si jeho paže přes ramena, jen tiše zasténal. Rychle ho vytáhli ze dveří ke koním, ale museli mu přivázat nohy ke třmenům a tělo i ruce k sedlové hrušce, což se už neobešlo bez několika bolestných výkřiků - každý z nich se zařízl do Ewainova vynervovaného mozku jak rezavá dýka.
   „A... co když nás přistihnou?“ zašeptal Dick vyděšeně.
   „Rozjeďte se každý jinam pryč z města. Braulerova koně potáhnu já... a kdyby to nešlo jinak, vzdejte se!“
   Freya se rychle otočila. „Co? A to nám radíš ty?!“
   „Jo, sakra!“ Ewain rychle polkl. „Koukejte, to už není legrace. Když nás seberou, ještě máme šanci se z toho nějak vylhat. Ale jestli zapíchneme nějakýho blba z hlídky, i třeba v sebeobraně, je to vražda a jsme vodepsaný definitivně!“
   Freya přikývla. Bylo přitom vidět, že převaluje na jazyku pár pěkně štiplavých poznámek, jak ten divoký kocour Ewain, co se vždycky rval s každým na potkání, náhle zkrotl - ale ovzduší nebylo vhodné na žerty a Orvick se jen ušklíbl.
   Jeli potichu dál a hvězdy nad nimi začaly pomalu blednout. Do úsvitu zbývala asi hodina, přesto byly ulice liduprázdné, všechny dveře i vrata zamčené a okna zakrytá okenicemi. Poslední velký nálet upírů město zažilo před víc jak deseti lety. Od té doby Hranice ustoupila tak daleko, že bylo prakticky vyloučené, aby k němu došlo znovu, o útoku nějaké pozemní stvůry nemluvě, starý strach však stále přetrvával. Dřív se tomu Ewain vysmíval. Několikrát se dokonce v noci sám projížděl tryskem dlážděnými ulicemi, dělal co největší rámus a ráno všude vyprávěl, že ve městě viděl Černé jezdce. Chechtal se potom na celé kolo, jak se báby na trhu navzájem zaklínaly, teď však cítil, jak ho mrazí v zádech a do smíchu mu nebylo ani náhodou.
   Pokračovali dál, zahnuli na hlavní ulici a protáhli se rychle okolo Univerzity a řetězu pouličních světel, který ji obklopoval. Bylo to jediné elektrické osvětlení ve městě, napájené z parního generátoru v univerzitní budově - při pohledu na ni si Freya vztekle odplivla. Na padesát kroků kolem naprosto selhávala i ta nejjednodušší kouzla, Freya tvrdila, že se okruh zvětšuje zhruba o metr každý měsíc, a to bylo ještě před plánem městské rady, rozvést osvětlení do dalších ulic. Ewain slyšel, že ve Vnitřních královstvích mají elektřinu i v domech, v ulicích je v noci stejné světlo jako za dne a magie už tam nefunguje vůbec, dokonce ani v lesích nebo na venkově. Tady to díky blízkosti Hranice ještě šlo – zatím. Freya však už své studium nejspíš nikdy nedokončí a z toho, jak Univerzitu při každé příležitosti zuřivě proklínala, usuzoval, že si to dobře uvědomuje. Sám cítil spíš lítost a hořkost než vztek. Staré časy odcházely. Mizely mu přímo před očima a on s tím nemohl dělat vůbec nic. Ještě pár let a ze světa odejde všechno, co na něm dle jeho názoru stálo za to, zbude jen nudné, šedé a k uzoufání pořádné místo plné blátivých cest, pitomých sedláků a namyšlených měšťanů, kde budou lidé jako pradědeček dobří leda do příběhů pro děti - a za dalších pár let se ty příběhy možná změní v pouhé legendy, u kterých už ani nikdo neuvěří, že byly kdy pravdivé. Ewain mockrát litoval, že se musel narodit právě do tohoto času, a ne do dob aspoň o tři sta let starších... ale teď poprvé zalitoval i toho, že se nenarodil raději o pár století později.
   Zahnuli do další uličky a zastavili. Freya s Dickem opatrně obhlédli okolí, ale štěstí jim přálo. V dohledu nebyla jediná hlídka – a když znovu zatočili, na konci ulice zahlédli proti stále světlejší obloze mohutnou siluetu chrámu.
   Ewain znovu sevřel rty, cítil, jak hořkost v jeho nitru dostupuje vrcholu. Ta temná budova ztělesňovala jeho rozpolcenost víc než cokoliv jiného. Lord Fenrod, Ewainův pradědeček a poslední z velkých rytířů Řádu, vztyčil její základy na samé Hranici, dávno předtím, než kolem vzniklo město. Nesčetněkrát stál v jejím stínu a s mečem v ruce ji bránil před útoky Černých jezdců i příšer temnoty, vpravo u oltáře dodnes stála jeho zlatá socha ve zbroji, přímo tam, kde po svém posledním boji vydechl naposled, ten chrám byl zosobněním všeho, co Ewain ctil – a lidé uvnitř zase představovali vše, čím opovrhoval.
   Už si ani nepamatoval, kolik drzostí a klukovin na jejich adresu provedl, kolikrát házel do oken kamení, čmáral po bílých zdech sprosté nápisy nebo opilý u vchodu vyřvával, že je to jen hnízdo ukňouraných zbabělých pokrytců, výsměch památce pradědečka. A velekněze Emmeta, vysušeného starce s pergamenovou kůží, věčně navlečeného do stejného svátečního hábitu, nenáviděl nejvíc ze všech. Nebyla pod sluncem nadávka, co by na jeho hlavu nevyslovil a nemyslel ji vážně... a teď se sem vracel v noci jako zoufalý ubožák a štvanec, škemrat o pomoc. To sousto bylo hořké, až se jím Ewain zalykal - ale stačilo, aby pohlédl na Braulera, kymácejícího se v sedle jako napůl vysypaný žok, a spolkl ho bez mrknutí.
   Přísně vzato to nebyla jeho chyba. Když našli tu hrobku a on s Freyou přečetli výstrahy na dvanácti pečetích v bráně, okamžitě odtud odjeli, navzdory všem protestům ostatních, hlavně Braulera, který věřil, že se uvnitř určitě skrývá obrovský poklad – což bylo docela možné. Ewain ani nedovolil, zřídit tam tábor, hnali se až do samé tmy zpátky na staré tábořiště a teprve pak se zastavili, unavení, že sotva stáli na nohou. Ewaina by nikdy nenapadlo, že Brauler místo hlídky potají vsedne na koně a rozjede se zpátky, sám uprostřed noci, a ostatní prostě nechá bez ochrany, nikdy by nepomyslel, že je schopný provést tak neuvěřitelnou hloupost, třebaže věděl, jak zoufale jeho rodina potřebovala peníze.
   Když se ráno vzbudili, nebylo těžké uhodnout, kam jel. Vyrazili za ním a zastihli ho polonahého a bez koně v půli cesty, stěží ze sebe vypravil, co se stalo. Štvali se nazpět jako šílení, doufali, že překročením Hranice, vliv kletby skončí, ale místo toho se děl pravý opak, čím dále byli... až do teď. Ewain věděl, že za to nemohl. Byla to jen Braulerova vina a kdyby ho tam prostě nechali, nikdo by nemohl říct ani slovo. Ale právě tak věděl, co vždycky hlásal Lord Fenrod, že velitel během tažení zodpovídá za své muže i jejich chyby... kdyby se k tomu teď otočil zády, nebyl by o nic lepší než ti v chrámu.
   V pochmurném tichu, rušeném jen klapotem kopyt dojeli k vysokým chrámovým vratům. Freya přeřízla provazy, pomohla Braulerovi ze sedla a Orvick, ústa sevřená do řezné rány, natáhl ruku ke klepadlu, ale Ewain ho zadržel.
   "Počkej!" Otočil se na Dicka. "Vem koně, odveď je k zadnímu východu a schovej se. Ať to vypadá, že jsme sami, když uvidíš hlídku, zapískej. Nelíbí se mi to... je tu až moc ticho..."
   "Máš pravdu,“ souhlasila Freya. „Je to chyba, jít sem, uvidíš. Špatně to dopadne, Emmet nás nenechá-"
   Ale v tu chvíli už Orvick sevřel těžké klepadlo a udeřil jím do bronzové plošky. Temný úder se dutě odrazil prázdnými ulicemi a Ewain cítil, jak mu při tom zvuku naskočila husí kůže.
   Dlouho nebylo slyšet nic. Pak k nim dolehla tichá ozvěna šouravých kroků - a těžká vrata se o palec pootevřela. Ve škvíře se děsivě zaleskly kovově šedé oči.
   "Co chcete, kacíři?!" zasyčel ostrý, trochu šišlavý hlas jako podrážděný jedovatý had. Ewain pokorně sklopil hlavu.
   "Poprosit o odpuštění, pomoc a milost svatého azylu, Eminence."
   "To jsi ty, Kelly?" Emmetův vyschlý obličej ve stínu dveří zkřivil děsivý škleb. "Až dosud jsi měl pro milost Řádu jenom pohrdání a urážky, ty i zbytek tvé bandy. A teď, když vás za vaše rouhání stihl spravedlivý trest, přicházíš prosit - táhni!"
   Ewain zvedl hlavu. Uvědomil si, že má zaťaté pěsti i zuby, každý sval napjatý až k prasknutí, ale přesto promluvil beze stopy hněvu v hlase, klidně a pevně.
   "Eminence, pro sebe nechci nic. Ale ostatní se jen řídili mým příkladem. Cokoliv se stalo, ať padne na mou hlavu, neodpírejte ale milost jim... a pomyslete, kdy ten, jehož socha stojí u vašeho oltáře, odmítl někomu pomoc v nouzi..."
   Emmet neodpověděl. Mlčky tam stál... ale pak se vrata náhle se skřípotem otevřela. Nepromluvil, jen trhl hlavou dovnitř, Orvick s Freyou přitáhli sténajícího Braulera a Ewain zůstal stát na prahu.
   "Copak, Kelly?" Po Emmetově tváři se mihl další úšklebek. "Jsi příliš zbabělý, než abys s nimi čelil následkům svých činů?"
   Ewain beze slova vešel dovnitř a zabouchl za sebou. Chrámová loď byla temná a čišel tu chlad. Vysokými okny teprve pronikaly slabé odlesky nového dne, z Fenrodovy sochy vedle oltáře viděl jen nezřetelný stín. Unaveně si povzdechl.
   "Měl byste vědět, co se stalo, Eminence. Za Hranicí jsme se tentokrát dostali dál než jindy. Našli jsme stavbu, zapečetěnou hrobku v agarénském slohu. Nedovolil jsem ji otevřít. Odjeli jsme, ale v noci se tam Brauler bez mého vědomí vrátil-"
   "A prolomil svatou závoru na vnitřním vchodu!" prskl Emmet. "Dopustil se odporné svatokrádeže... a pak vešel dovnitř a obcoval s démonskou stvůrou, nechal se nakazit jejím jedem! Je teď Zvrácený, propadlý peklu!"
   "Ale neudělal to ve zlém úmyslu, jenom z nevědomosti! Nezaslouží smrt ani zatracení, Eminence, lituje svých hříchů a já také! Prosím, jestli mu můžete nějak pomoci..."
   Emmet přejel chladným pohledem Braulera, zhrouceně sedícího v poslední lavici. "Umírá. Musel by se vrátit a stát se Černým jezdcem, stvůrou temnoty jako ona, aby přežil! Sám zpečetil svůj osud a já s tím nemůžu nic udělat!"
   Ewain cítil, jak se mu svírá hrdlo. "Ale, Eminence... přece jsem myslel, že Řád má možnosti..."
   "Neslyšel jsi?! Nemůžu mu pomoct!"
   "Eminence, prosím vás-"
   "Nech toho, Ewe!" Freya, dosud skloněná u Braulera, se prudce narovnala. Oči jí v šeru zářily jak dva uhlíky, po bledé tváři se kmitl úsměv, ze kterého mrazilo. "Nepros ho! Však víme, o co tady skutečně jde... že, Eminence?"
   Emmet sebou bezděčně trhl. "Nechápu, o čem mluvíš!"
   "Ne? Ale zato moc dobře víte, co se nám stalo – dokonce ještě než jsme vám to sami řekli! Odkudpak asi, co myslíš, Ewe?"
   Ewain se překvapeně narovnal. "To je pravda! Jak-"
   "Já ti povím, jak!" přerušila ho Freya ostře. "Ty pečetě byly očarované! Ve chvíli, kdy je Brauler strhnul, o tom tenhle nebo nějaký jiný lump z Řádu okamžitě věděl a zařídil zbytek, zatykače a všechno ostatní. A vsadím krk, že když nás seberou, bude se už Eminence umět postarat, že Brauler zůstane naživu dost dlouho, aby všichni viděli, jak bude vypadat, až ho povedou na hranici - o to přece jde, ne?"
   "Blábolíš nesmysly, čarodějko!" odsekl Emmet... ale před jejím pohledem uhnul. Zato Ewain cítil, jak bledne a žíly mu zaplavuje horký příval vzteku, udělal krok a zadíval se veleknězi do očí.
   "Je to pravda?!" otázal se tiše. "Je pravda, že jste to věděl - že vy nebo někdo jiný věděl o té hrobce, i co je v ní?! Že jste věděl, že do těch míst jezdíme a nevaroval nás, nechal to tak..."
   "I kdyby!" utrhl se Emmet. "Poslechli byste mě snad?! Může snad pastýř za to, že hloupé ovce samy lezou medvědovi do tlamy?!"
   "Ale jistěže ne! Dobrý pastýř se jen postará, aby zbytek stáda dobře viděl, co s nimi ten medvěd udělá. Aspoň pak budou pořád vzorně platit za požehnání, modlit se a hezky poslouchat, ty hloupé ovce... mít nějakého medvěda v záloze se vždycky hodí, co?"
   Freyin hlas přetékal jízlivou ironií a Ewain už otevíral ústa - když se náhle zvenku ozvalo ostré zapísknutí. Ztuhl, ale Orvick stojící nejblíže vrat, rychle vykoukl ven.
   "Hlídka! Celej oddíl, a jdou rovnou sem!"
   Ewainovi přeběhl po zádech mráz. Rychle se otočil, ruka mu bezděčně sklouzla k meči na opasku.
   "Eminence, žádali jsme o milost azylu..."
   "Azylu? Tobě?!" Emmet vyprskl smíchy. "Ty ses asi zbláznil... stráže! Tady, stráže, kacíři jsou v chrámu!"
   Starcův hlas se rozléhal na všechny strany jako krákání vrány. Orvick stěží stačil uskočit a Freya zvednout Braulera z lavice, vzápětí se vrata chrámu s rachotem rozletěly a dovnitř se nahrnula četa mužů s mušketami.
   Ewain se pohnul jako blesk. Popadl Emmeta za černý hábit, v ruce se mu zaleskla dýka.
   "Zpátky! Kdo první udělá krok, má na rukou jeho krev!"
   "Ty proklatče!" zasípal Emmet. "Jak se opovažuješ... zabte ho! Slyšíte, zastřelte ty kacířské psy!"
   Několik vojáků s vytřeštěnýma očima zaváhalo, dva začali zvedat muškety. Freya se zlým úsměvem napřáhla ruku.
   "Pozor, pánové! Tady mi to bude pálit líp než vám!"
   Většina mužů si tuto okolnost zjevně uvědomila až teď a kvapně ustoupila, ale jeden rychle namířil na Ewaina a vypálil. Kohoutek ostře cvakl, rána ovšem nevyšla - tady, uprostřed největšího zdroje magické moci ve městě, to nebylo nic divného. Vzápětí Freya mávla rukou a střelci s bolestnými výkřiky pustili zbraně, hlavně mušket byly rozžhavené do ruda, z doutnajících pažeb se kouřilo. Kromě nich měl každý voják u pasu meč. Ale jedna ukázka Freyiných schopností bohatě stačila – a jakmile měli stráže okamžik čas se zamyslet, najednou se nikomu nechtělo jít první. Ewain trhl rukou a s nožem přitisknutým k Emmetovu hrdlu začal couvat.
   "Zpátky! Do zadní místnosti... Freyo, ty vrata!"
   Freya jen znovu pohnula rukou - a těžká vrata se s ohlušujícím třeskem zabouchla, až se od stropu sesypal oblak prachu. Strážní zpanikařili, vrhli se k nim a snažili se je vyrazit, zatímco Ewain s ostatními rychle proběhli do zadní místnosti. Orvick jako poslední táhl Braulera, kopnutím za sebou zavřel a Freya zamumlala zaklínadlo. Dveře zapraskaly, jak se o ně opřel nápor magické síly, o sekundu později do nich z druhé strany ramenem vrazil první voják, bylo slyšet, jak vyhekl bolestí. Ewain pustil Emmeta a ztěžka lapal po dechu.
   "Bohové, to bylo o fous! Freyo... jak dlouho to vydrží?"
   "Copak vím?! Pár minut... možná míň."
   "Vy... vy špinaví bastardi!" Emmet, v obličeji bílý jako prostěradlo, se opíral v koutě o zeď a třesoucí rukou si ohmatával krk, kde neměl ani škrábnutí. "Za tohle... za to budete všichni viset! A ty, Kelly... kdyby tě viděl Lord Fenrod-"
   "Nejspíš by nic nenamítal, leda by tě chtěl podříznout osobně!" odsekl Ewain a trpce se usmál. "Chceš něco vědět? Když jsme sem šli, vážně jsem se styděl. Mrzelo mě všechno, co jsem o tobě i Řádu říkal a myslel jsem to vážně... byl jsem ale hlupák!"
   "Jo, Ewe!" Brauler Adams upřel na Emmeta kalný pohled. "Ty... jedno černý strašidlo, chceš vědět, proč jsem lezl do tý hrobky? Nebylo to ze zvědavosti... ani pro slávu, takovej blázen nejsem. Bylo to pro zlato... zlato pro tebe a tvůj prokletý řád! Má rodina platí nájem z půdy i domu... ze všeho, co má! Jaký myslíš... že je pocit, slyšet matku v noci křičet... a nemoct udělat vůbec nic, protože už nemáš peníze ani na léky? Ty... děkuj bohům, že ten nůž držel Ewain! Protože kdybych to byl já-"
   Nedomluvil. Znovu se v návalu bolestí rozkašlal, třásl se v Orvickově sevření jako list... a Emmet sklopil hlavu.
   "Za to nemohu," oponoval slabě. "Nájmy určují velmistři ve Vnitřních královstvích, ne já..."
   "Ne," souhlasila Freya s bodavým výsměchem. "Ty je pro ně jenom vybíráš - hezky poslušně, včas a do měďáku, jako pravý služebník. Co je hodnému pastýři po tom, jestli se občas někdo oběsí, skončí ve stoce nebo zmizí za Hranicí, má přece dost ovcí. Pojď pryč, Ewaine... dřív, než se tu vážně něco stane!"
   Na dveře dovnitř dopadaly stále prudší rány a Ewain si uvědomil, že je to dobrá rada. Rychle přeběhl místnost a opatrně vykoukl ze zadního východu. Neviděl nikoho, jen u sloupku frkali uvázaní koně a ve stínu chrámové zdi se krčil pobledlý Dick. Orvick znovu zvedl Braulera a Ewain se už chystal vyběhnout za ním, ale ostrý hlas ho zarazil.
   "Počkej!" Emmet stál skloněný nad truhlou v rohu, kde se skladovaly nepotřebné věci kněží. Narovnal se a v ruce držel broušenou lahvičku plnou čiré tekutiny.
   "Posvátná voda z Bílých pramenů. Dávej mu tři kapky každou hodinu, uleví od bolesti a zpomalí nákazu. Nic víc nemám... nejlíp bude, když se vzdáte." Hodil lahvičku Ewainovi, který ji obratně zachytil a rozpačitě se ušklíbl.
   "Děkuji za radu, Eminence," řekl nakonec. "Můj názor na Řád zůstane asi stejný... ale děkuji. Sbohem!"
   Rychle vyšel ze dveří. Orvick s Freyou pomáhali Braulerovi na koně, Dick stál opodál a podle jeho výrazu mu už nejspíš někdo řekl, jak to uvnitř probíhalo. Ewain se vyšvihl do sedla a on se na něj vyděšeně zadíval.
   "Kam pojedeme?"
   Ewain nestačil odpovědět. Vlastně se chystal říct, že nemá nejmenší ponětí, ale Orvick ho předešel.
   "Vy jděte, kam chcete, já jedu domů k dědečkovi! Nejspíš po mně hodí sekerou sotva mě uvidí, ale už je mi to fuk... a když mám někde pojít, nebude to v téhle lidské díře. Jestli chcete, můžete se mnou... anebo táhněte!" Z jeho tónu bylo jasné, že veškeré diskuze jsou zbytečné... a Ewain po chvilce zaváhání jen pokrčil rameny. Nakonec to bylo jedno...
   Rozjeli se cvalem, kopyta koní řinčela na kamenné dlažbě a město kolem se zvolna probouzelo. Ve chvíli, kdy míjeli poslední domy, se nebe rozzářilo rudým světlem a nad obzor se pomalu začalo zvedat slunce. Obloha byla bez mráčku a Ewaina napadlo, že vypadá nádherněji, než si kdy pamatoval... nejspíš proto, že je to možná naposledy, co ho vidí.
   
   Jeli několik hodin, než museli zastavit, kvůli únavě své i koní. Nikdo je nepronásledoval, ale to Ewaina trápilo ze všeho nejméně. Po tom, co Freya předvedla v chrámu, se za nimi jistě nikdo nepohrne do divočiny, kde byla ještě silnější, ne – momentálně ho mnohem víc zajímalo místo, kam právě směřují.
   Inneran Séyodyn byl podle všeho poslední čistokrevný elf v okruhu minimálně tří tisíc mil. Ani Orvick nevěděl jistě, kolik mu je let, ale nejspíš pamatoval staletí. Inneran byl také nepochybně posledním žijícím mužem, který osobně znal Lorda Fenroda, avšak jak ho znal, bylo do velké míry opředeno tajemstvím. Jedna pověst říkala, že po jeho boku bojoval - a druhá, že ho Fenrod naopak porazil a krutě potrestal za svazky s temnotou. Možné bylo dokonce obojí. Většina elfů bojovala zpočátku s lidmi proti Černým jezdcům a bestiím Chaosu. Jenže jak Hranice ustupovala a starý svět slábl, mnozí si uvědomili, že začínají slábnout s ním, ztrácet svou krásu i nesmrtelnost, stávat se téměř lidmi. Často se osudu vzepřeli, dobrovolně odcházeli za Hranici a pokoušeli se obnovovat staré říše, na druhé straně pomalu mizející a zabírané lidmi. Někteří pak byli možná horší a krutější nepřátelé než Chaos sám a vědělo se, že v poslední třetině svého života zabil Lord Fenrod určitě stejně tolik elfů jako Černých jezdců, ale jestli se něco z toho týkal také Innerana, bylo záhadou, neboť dotazy na minulost u něj nepadaly na úrodnou půdu... velmi mírně řečeno.
   Hlavní problém byl, že podle názoru většiny lidí včetně Ewaina, byl Inneran Séyodyn podivín a blázen, ne-li rovnou nebezpečný šílenec. Žil sám ve srubu jen pár hodin cesty od Hranice. Stranil se každého, město nikdy nenavštěvoval a jednou prohlásil, že si dřív podřeže hrdlo, než by vzal jen kůrku chleba od nějaké lidské vši. Vnuka vychoval po smrti rodičů na mor sám a zřejmě předpokládal, že bude žít stejně jako on, poustevník uprostřed lesa. Orvicka podobná vyhlídka nelákala - ovšem skutečné potíže nastaly, až když se spřátelil s Ewainem a začal se zúčastňovat jeho výletů za Hranici. Na rozdíl od Ewainova otce městského šerifa, zřejmě Inneranovi nevadily ani tak ty výlety, jako spíš společnost, se kterou na ně vyrážel - a zvlášť sám Ewain. Pokud Inneran nenáviděl všechny lidi, jeho nenáviděl trojnásob. Jediná návštěva, kterou u něj na Orvickův popud podnikl, skončila doslova po pár minutách příšernou scénou, kdy se Orvick postavil na jeho stranu, zřejmě poprvé se otevřeně vzepřel - a Inneran je oba vyhnal s mečem v ruce. Za ním při tom řval, že mu na místě srazí hlavu a vnukovi vyčetl elfsky něco, čemu Ewain sice nerozuměl, ale způsobilo to, že se ještě týž den odstěhoval do zpustlého domu rodičů ve městě a od té doby nepromluvil s Inneranem ani slovo - už přes dva roky. I když si nikdy nestěžoval, věděl Ewain, že se mu tam nevede nejlíp. Protože většinu dětství prožil v blízkosti Hranice, udržel si Orvick přes smíšenou krev velmi výrazné elfské rysy, a pak tu bylo samotné příbuzenství s Inneranem, podezřelým bláznem. To dost lidí dráždilo. Orvick musel takřka denně přehlížet různé drobné naschvály, drzosti a urážky, a Ewain věděl i o několika nočních rvačkách, při kterých už tekla krev. Ne jeho – Inneran vycvičil vnuka v zacházení s mečem tak, že se mu nikdo ve městě nevyrovnal, bylo však jasné, že kdyby někoho opravdu zabil, byť v sebeobraně, odnesl by si to hůř než ten poslední vrah - i na toto téma probíhaly některé z mnoha hádek mezi Ewainem a jeho otcem. S odstupem času Ewain viděl, že to byly právě jejich nájezdy za Hranici, které Orvicka zachraňovaly, dovolovaly mu odreagovat se a zapomenout, čemu denně čelil, přesto i tam byla každá sebemenší zmínka o Inneranovi nebo možnosti usmíření tabu. Freya pak často trousila jedovaté poznámky o elfské pýše, a něco pravdy na tom bylo - a teď s tím začal Orvick sám. To ukazovalo, že musel být snad ještě zoufalejší než ostatní. Jak si Innerana pamatoval, prorokoval Ewain téhle návštěvě v duchu ještě horší konce než prve té u Emmeta - ale horší už to snad být nemohlo...
   Odpočívali několik hodin. Ewain vyzkoušel Emmetovy kapky a zdálo se, že se Braulerovi ulevilo. Přestal se třást, smrtelná bledost z jeho obličeje ustoupila a dokonce se sám udržel v sedle. Přesto vypadal hrozně... a Ewain odhadoval, že když ji budou používat stále, nevystačí obsah lahvičky ani na dva dny.
   Pokračovali dál a po poledni se na obzoru objevily obrysy lesa, při jehož okraji stál Inneranův srub. Jak se blížili, neušlo Ewainovi, že je Orvick čím dál bledší a podvědomě přitahuje koni uzdu. Za celou cestu skoro nepromluvil.
   Inneran si postavil obydlí v malém údolí mezi stromy. Jako první Ewain zaregistroval tenkou stužku kouře z komína... co si pamatoval, vždycky se z něj kouřilo. Jeli tiše, přesto sotva zatočili do posledního oblouku, dveře se srubu otevřely a Inneran v černé kazajce a kalhotách nehybně stanul na prahu. Byl vysoký, navzdory stáří stále rovný a štíhlý jako mladík. Zvláštní dojem vzbuzovaly jeho dlouhé vlasy, ve kterých se původní barva popela mísila se stříbrnými šedinami, stále je nosil svázané po elfském způsobu. Oči měl černé a tvrdé jako ocel, tvář připomínala rozpraskanou mramorovou sochu, upíral pohled k nim a kolem tenkých rtů mu pohrával zlověstný úšklebek. Ewain se přibližoval raději pomalu, připravený kdykoliv rychle zmizet, ale když dojeli na pět kroků a nic se nedělo, najednou nevěděl, co říct. Orvick se krčil vzadu a mrtvé ticho se prodlužovalo.
   "Ale, ale!" Inneran vycenil porcelánově bílé zuby. "Dívám se a koho to nevidím? Fenrodův syn se svými kumpány... a není to i můj nezdárný vnuk tam vzadu? Copak? Děvky ve městě vám nebyly dost nóbl, tak jste se rozhodli zkusit nějaký extra zboží?"
   Ewain byl na hony dalek toho, aby podobný vtip ocenil... ale v tu chvíli místo zlosti pocítil jen údiv. "Jak... jak víte, co se stalo?" vypravil ze sebe. "Je to sotva den-"
   "Nemusím nic vědět!" odsekl Inneran. "Stačí mi poslouchat, Fenrodův synu, stačí poslouchat... a co chceš tady? Myslel jsem, že už dávno sedíš doma za pecí a škemráš u papínka, aby to vyžehlil jako ostatní tvoje maléry..."
   Tentokrát Ewainem projel vztek, protože se otce nikdy o nic neprosil, ale dokázal se jen křivě ušklíbnout. "Táta má moc práce. Teď zrovna rozvěšuje zatykače na mě po celém městě, to chvilku trvá... a co tu dělám? No, asi přemýšlím, jestli dopadnu stejně jako u starého Emmeta, když jsem přišel škemrat o azyl."
   "Ale! A copak ten dobrák udělal?"
   "Vysmál se mi a poštval na nás stráže."
   Zvuk, který ze sebe Inneran vyrazil, připomínal víc než smích broušení nějakého hodně rezavého meče opilcem. "Nu, já nepotřebuji stráže, Fenrodův synu. Až mi dojde trpělivost, zabiju tě úplně sám... a sundejte svoje zadky z těch koní, idioti, nevidíte, jak vypadají?! Ta zvířata za nic nemůžou, na rozdíl od vás si nezaslouží chcípnout tak bídně."
   Po jistém váhání se Ewain rozhodl, vzít to jako pozvání, seskočil a ostatní ho napodobili. Brauler Adams se také pokusil sesednout, ale spíš ze sedla spadl. Inneran ho přelétl pohledem a ve tváři se mu mihl další nepěkný úsměv.
   "To jsi ty, ten šampión? Řekni, stála aspoň za to? Užil sis?"
   Brauler pomalu zvedl hlavu a upřel na elfa pohled, ze kterého Ewainovy naskočila husí kůže.
   "Jo, sakra... jakoby to bylo naposled!"
   Inneran Séyodyn vybuchl smíchem, kterým musel vyplašit zvěř v celém lese. "Sláva! Konečně někdo umí místo fňukání polknout svoje sousto s trochou humoru! Ale máš výdrž, to musím uznat. Po dvou dnech... a to ještě doufej, že ten kousek zůstal bez následků. U těchhle holčiček to může jít pěkně fofrem..."
   "Co jako-"
   Brauler nedopověděl. Rozkašlal se a málem upadl, Ewain rychle sáhl do kapsy pro lahvičku a Inneran se na ni překvapeně zadíval.
   "Bílá voda? Tu už jsem hodně dlouho neviděl... odkud ji máš?"
   "Dárek od Emmeta na rozloučenou."
   "To jste na toho lakomce museli udělat dojem! Tak pojďte, dřív než se začnu přemýšlet nad tím, co dělám... ty ne!"
   Orvick se rychle otočil. Jeho bledá tvář začala rudnout - ale než mohl promluvit, Inneran klidně pokračoval.
   "Ukliď koně do kůlny. Jestli za vámi někdo vyjel, nemusí je tady vidět... a pak chci rozcestník, lístky babího moru a mech z černého kamene. Vzpomínáš si ještě, jak vypadá?"
   Orvick mlčky přikývl.
   "Dobře. Podívej se do lesa na západní stranu a pospěš si."
   Orvick se otočil - ale než mohl odejít, sevřel Inneran šlachovitou rukou rameno.
   "To byl tvůj nápad, jet sem, ne toho Fenrodova blázna, viď?"
   "Ano." Orvick sklopil oči. "A přijel bych i bez Ewaina..."
   Pokud čekal, že jeho děd ještě něco řekne, zmýlil se. Inneran jen nepatrně kývl hlavou, pustil ho a vešel za ostatními do domu.
   Ewain věděl, že to obydlí je ve skutečnosti mnohem honosnější, než se zvenku zdálo. Precizně vystavěný srub, kde by se mezi trámy zdí nedala vstrčit ani jehla, tvořily dvě místnosti. První byla kuchyně a pokoj v jednom. Tady stálo Inneranovo lůžko, lavice a stůl, police s nádobím a především masivní zděné ohniště. Druhá místnost sloužila jako skladiště zásob a koupelna, dokonce i se záchodem vyvedeným do žumpy venku a plechovou vanou, postavenou přímo na studni s pitnou vodou, nahoře na půdě byl přitom ještě pokoj, kde dřív bydlel Orvick, teď podle všeho prázdný. Spoustě lidí ve městě se o podobném bydlení ani nesnilo a všude navíc panovala až úzkostlivá čistota. Na nábytku neleželo jediné zrnko prachu, dřevěná podlaha byla vydrhnutá do bíla, vyleštěné boty srovnané v truhle u dveří. Vůbec to tu nevypadalo jako brloh pověstného šíleného elfa a Ewain se při pohledu na užaslé tváře ostatních neubránil úsměvu, přestože věděl, že poprvé na tom byl úplně stejně. Inneran se protáhl mezi nimi a postavil na oheň kotlík s vodou.
   "Máte hlad? Jestli, vedle je chleba a uzené... ale ty nic nejez," ukázal na Braulera. "Uvařím něco, aby se trochu prospal."
   "Jo!" zasípal Brauler. "Za hodinu bezvědomí bych dal život..."
   "To se ti může vyplnit," zchladil ho Inneran a začal do vody přihazovat cosi ze zásuvky v polici. "Tuhle věc jsem nedělal už hodně dlouho, a jestli něco zapomenu..."
   Ewain však věděl, že to je značně nepravděpodobné. Inneran měl mimo reputace nevyzpytatelného blázna pověst nejlepšího léčitele široko daleko. Šeptalo se, že i profesoři z Univerzity si za ním občas tajně chodí pro lektvary, mastně placené, a že ten potrhlý elf už má někde doma ulitý pěkný poklad. Orvick o tom nikdy nemluvil a Ewain se ho neptal, ale věřil, že je to pravda... stejně jako pověsti o několika ostrých chlapících, co se k němu jednou v noci vydali ten poklad hledat a už je nikdo neviděl, nejspíš proto, že skončili zahrabaní někde hodně hluboko v lese.
   Orvick se vrátil, když už ostatní seděli u stolu a cpali se uzenou zvěřinou s vynikajícím domácím chlebem, zatímco Brauler na ně s bolestí staženým obličejem mlsně zíral.
   "Je tohle, co jsi chtěl?" položil na stůl hrst bylin.
   "Ano." Voda v kotlíku začala vřít. Inneran je sebral, házel jednu po druhé dovnitř a Orvick se zaujetím přihlížel.
   "Tenhle jsi mě neučil," podotkl nakonec tiše.
   "Neměl jsi utíkat," přikývl Inneran bez patrného výsměchu. Lektvar zatím hlasitě bublal, začal ho míchat, přitom nad ním druhou rukou kroužil a Ewain zaslechl šeptaná elfská slova... Freya zbystřila pozornost.
   "Hej, to jsou zaklínadla? Nevěděla jsem, že umíte i kouzlit..."
   "Ne!" vyštěkl Inneran. "Nikdo to neví - a u toho zůstaneme! Nemám chuť, zabíjet ob týden jednoho cvoka, kterého napadne, že jsem ho uhranul a přijde mi zapálit střechu nad hlavou!"
   "To znám," povzdechla si Freya tónem zkušeného.
   "Věřím," přikývl Inneran. "Slyšel jsem o tobě. Prý máš vážně talent... smůla. Měla ses narodit někdy před sto lety. Takhle skončíš ve třiceti někde v bordelu... anebo půjdeš pořád s Hranicí, až za ní jednou zůstaneš. Život je pes, co..."
   Ewainovi zamrazilo. Poslední, kdo Freye řekl něco jen vzdáleně podobného, podstatně zdvořilejšími slovy, skončil napůl udušený se spáleným obličejem a pouze díky rychlému zásahu doktora mohl ještě někdy pomýšlet na potomky. Ale k jeho úlevě se Freya jen trpce ušklíbla.
   "Jo. Život je pes..."
   Inneran opatrně sundal bublající kotlík a slil horký lektvar do poháru. Byl černý, hustý jako dehet a páchl, až se obracel žaludek. Inneran jím ještě jednou zatočil a podal ho Braulerovi.
   "Do dna, hrdino... jestli ti smrdí, můžeš si ucpat nos!"
   Ewain si pomyslel, že by tohle nevypil ani kdyby ho naráželi na kůl, ale Brauler po poháru chňapl jak tonoucí po provazu. Obrátil ho do sebe bez mrknutí, šíleně vytřeštil oči, zakuckal se, jakoby měl v krku kost... a bezvládně se složil na lavici. Ewain vyděšeně vyskočil - ale v tu chvíli se Brauler Adams nadechl a začal bohatýrsky chrápat, Freya vyprskla smíchy.
   "Tak." Inneran si spokojeně zamnul ruce a přehodil přes něho deku ze své postele. "Jestli jsem to uvařil dobře, bude mimo ještě nejmíň deset hodin, takže do rána. To je dost času, abyste se rozhodli." Opřel se o stůl a zadíval se do Ewainovy tváře pohledem, který ho přiměl sklopit oči. "Co chcete podniknout?"
   "A co... co byste udělal vy?" osmělil se Dick.
   "Co já - mě do toho netahej!“ odsekl Inneran ostře. „Vy jste si nadrobili, tak se sami starejte!"
   "Dobrá! Dick chtěl jen říct, jestli... no, jestli byste ho třeba nemohl vyléčit..." špitl Ewain, ale Inneran zavrtěl hlavou.
   "To nejde. Je to agresivní Zvrácení spojené navíc s kletbou. Můžu mu ulevit, prodloužit to o pár dní, ale víc nic. Nakonec stejně zemře... což je první možnost. Můžete počkat, až se to stane a pak se vrátit do města, vylízat si zbytek. Dostanete to asi řádně, ale protože ty pečetě zlomil on, můžete vyváznout s-"
   "Ne!" Ewain zlostně vyskočil od stolu. "Kašlu na Řád i všechny jeho žvásty! Nenechám ho umřít, abych si zachránil krk!"
   "Nu, pak je tu druhá možnost - odvézt ho za Hranici a nechat tam. Proměna se dokončí, bude z něj Jezdec a nejspíš se vrátí k ní. V tom případě možná tenhle kraj ještě zažije veselé časy... aspoň než z Vnitřního království přijedou vymítači Řádu, aby jim oběma uřízli hlavy. Z vás budou štvanci už nadosmrti, skončíte buď taky za Hranicí nebo na konci provazu, je to jen otázka času... a jestli to chcete takhle, můžete se rovnou sebrat a táhnout!"
   Tentokrát nikdo nepromluvil, ani se nepohnul, ale pohledy všech byly dost výmluvnou odpovědí... Inneran se znovu ušklíbl.
   "Takže zbývá jen možnost pro opravdové hrdiny - musíte jí zabít." Vůbec se přitom nesnažil skrýt ironický výsměch v hlase – a Ewain Kelly na něj zůstal civět jako opařený.
   "Co... zabít jí?!"
   "Jistě," souhlasil Inneran, jakoby to byla ta nejprostší věc na světě. "Je to závislá kletba. Když zemře, je z toho váš kumpán venku... a předpokládám, že nikdo ve městě nebude strkat do oprátky udatné zabíječe démonů, čímž by se vyřešil i zbytek vašich problémů - nebo aspoň těch, co přežijí."
   "A to bude asi kdo?!" Ewain se na něj díval... a na jednu neskutečnou vteřinu se téměř rozesmál. "Zabít agarénskou démonku... lidi mají pravdu. Vy jste se, sakra, zbláznil!"
   I Freya se unaveně ušklíbla. "Jenom pro zajímavost - jak bychom to podle vás měli udělat? Nepotřebuje jídlo, vodu ani spánek, ocel ani oheň se jí nedotkne - máme jí ukecat k smrti?"
   "V tvém případě by to možná i fungovalo - anebo zkuste tohle!"
   Inneran udělal jeden dlouhý krok a otevřel dveře do druhé místnosti. Sáhl někam nahoru, ozvalo se zavrzání, snad zvuk nějakého pera - a najednou něco prolétlo vzduchem a s kovovou ranou dopadlo přímo doprostřed stolu.
   Ewain Kelly cítil, jak bledne. Znovu se mu nedostávalo dechu, zíral na tu věc před sebou, dlouhý, lehce zahnutý meč v koženém pouzdře, takřka bez záštity, jen s tence vystupujícím kroužkem kolem rukojeti. Kousek ho povytáhl, čepel nebyla širší než prst a tenká jak hedvábí. Zářila bíle jako čerstvě padlý sníh, uvnitř protkaná vlasovým pletencem modrých žilek. Když se jí dotkl, ucítil chlad, jakoby sáhl na rampouch.
   "Bohové!" Freya hleděla na zbraň jako omráčená, modré oči dokořán. "Rionit... nemyslela jsem, že někdy uvidím..."
   Rionit byla magická slitina vyráběná čaroději ve starých elfských říších. Nikdo na světě ji neuměl připravit už sto let před narozením Lorda Fenroda a pouhé úlomky se vyvažovaly zlatem v poměru deset ku jedné, víc než červená rtuť, hodnota takové zbraně byla prostě... nepředstavitelná. Inneran se otočil. V ruce držel další meč a dlouhou dýku, položil je a klidně pokrčil rameny.
   "Ne, že by vám to bylo něco platné, když se netrefíte – ale pořád líp než spoléhat na řečnický talent."
   "Páni!" vydechl Dick. "A vy... byste nám je vážně-"
   "Půjčil!" dokončil Inneran důrazně. "Pod podmínkou, že si to necháte pro sebe a zase je v pořádku vrátíte... nebo, že si je pak vytáhnu zpod vašich mrtvol, to je mi celkem fuk."
   Ta slova Ewaina vrátila zpět do reality. Pustil zbraň a zadíval se starému elfovi do tváře. "Myslíte, že by to mohlo vyjít?"
   Inneran pokrčil rameny. "Vím, že jste už pár Černých jezdců zabili – na to zapomeňte. Jezdci dneška jsou už jenom ubožáci, co je vyhnali za Hranici a oni se tam nechali kousnout nějakou bestií. Ale tohle je skutečná bytost z druhé strany, možná stovky let stará, Agarénové byl vlastně kmen elfů, který... no, to sem nepatří. Každého z vás dokáže zabít s jednou rukou za zády, ani se nezadýchá. Šanci máte leda v přesile, a i pak malou - ale jistě, s pořádným štěstím to vyjít může, jako skoro všechno v životě. Je to na vás. Když tam půjdete, možná umřete všichni a jemu stejně nepomůžete. Cokoliv jiného znamená obětovat ho rovnou. Rozhodněte se... ale radši hned teď. Když jde o život, je lepší volit rychle - poslední rada, kterou ode mě dostanete. Takže?"
   Ewain mlčel. Zadíval se na spícího Braulera, bledého tak, že se víc podobal mrtvole. Bavili se tu o jeho životě a smrti, jakoby byl jen nějaká překážející věc, zvíře, jakoby se ho to vůbec netýkalo, oni, co si jinak říkali jeho přátelé, pili s ním, smáli se... Ewain na okamžik pocítil takový odpor sám k sobě, až se otřásl. Rychle pohlédl na ostatní - a s úžasem si uvědomil, že v jejich očích vidí totéž. Cítil, jak z toho poznání bledne, v krku se mu tvoří tvrdý knedlík a na čele vyráží pot – ale současně ho uvnitř zalila úleva, až se musel usmát. Byli na tom jako on, báli se stejně jako on... a stejně jako on nemohli jinak.
   Bylo rozhodnuto.
   
   Ewain se prudce vymrštil. Lapal po dechu a rukama si svíral hrdlo... ale černé spáry, které ho ještě před okamžikem rdousily byly pryč a o sekundu později si uvědomil, že to byl jenom sen.
   Otočil se. Orvickův pokoj v podkroví byl zalitý žlutým světlem úplňku. V šeru rozeznal kousek před sebou ležícího Dicka a za ním Freyu. Oba se neklidně převalovali a ve tvářích jim cukalo, opatrně je překročil a po hmatu hledal na zemi poklop s žebříkem. Cítil, že už by znovu neusnul - musel si provětrat hlavu.
   Tiše slezl dolů. Na ohni stály další dva bublající kotlíky, vydávající tentokrát příjemně sladkou, kořeněnou vůni. Brauler Adams stále spal, ale Inneranova ustlaná postel v rohu byla prázdná. Ewain si pomyslel, že venku hledá nějaké další přísady do svých lektvarů, potichu otevřel dveře... a ztuhl leknutím.
   Inneran Séyodyn seděl na lavici těsně vedle dveří, s hlavou zvednutou k obloze, nehybný jako kámen. Jasné měsíční světlo mu dopadalo na vrásčitou tvář a dodávalo jí téměř neskutečný nádech, otočil se a mírně přikývl.
   "Copak, Fenrodův synu? Jsi nervózní?"
   "Ne." Ewain se trpce zasmál. "Jsem vyděšený k smrti."
   "Takže z toho chceš vycouvat a utéct?"
   "Ne, sakra!"
   "Tak vidíš. Lidé, kteří jsou vyděšení k smrti, utíkají. Jestliže nechceš utéct, jsi jenom nervózní... to přejde." Inneran znovu zvedl hlavu... a Ewain se téměř proti své vůli usmál.
   "Díky. Ale proč vy nespíte? Jste taky... nervózní? Přece jste zažil hodně bitev... nebo se to aspoň říká..."
   Po Inneranově tváři se mihl trpký úsměv. "Ano. Hodně... a čím víc stárnu, tím jasněji vidím, že většina jich byla úplně k ničemu. V tomhle ohledu jsi na tom líp. Možná děláš hloupost, ale aspoň z důvodů, za které se za padesát let nebudeš muset stydět, samozřejmě když zůstaneš naživu. Mě právě dohání minulost.. a ano. Než se začneš ptát dál, co se říká je pravda, skutečně jsem znal lorda Fenroda. Přirozeně chceš vědět, jaký byl - nic jiného tě přece nezajímalo, už když jsme se setkali poprvé. Otázka však je," Inneran se znovu zadíval Ewainovi do očí, "jestli chceš slyšet legendu nebo pravdu?"
   Ewain polkl. "Vzhledem k tomu, že mi možná zbývá poslední den života, bych rád znal pravdu... pro jednou."
   "Dobře." Inneran se neusmál. "Pravda tedy je, že tvůj praděd byl nejlepší bojovník a nejstatečnější muž z elfů i lidí, jaké jsem poznal, a že vykonal mnoho skvělých a dobrých věcí. V ničem z toho legendy nelžou. Ale pravda také je, že to byl krutý fanatik, zaslepený a nelítostný ke všemu, co bylo podle jeho mínění nepřítelem Řádu. Určitě ses v duchu ptal, co by dělal, kdyby stál před situací, které čelíš ty a Brauler byl jeho přítelem."
   "No... ano."
   "Řeknu ti, co by udělal - a znal jsem ho dost dobře, abych si tím byl jistý. Vyjel by ji zabít stejně jako ty. Ale napřed by zatloukl do země kůl, přivázal k němu svého přítele – a pak vlastnoručně nanosil dříví na oheň. To by udělal."
   Ewain cítil, jak mu zamrazilo. Zadíval se na Innerana... ale místo zlosti najednou ucítil jen strach a prázdnotu.
   "Takže to všechno, co jsem o něm slyšel... byly lži?"
   "Ne." Inneran zavrtěl hlavou. "Nebyly to lži. Byla to legenda. A problém s legendami je, že ukazují jen část obrazu. Pravda také je, že Fenrod žil v jiném světě. V té době nebyl o nic horší než mnoho jiných... jenže na rozdíl od nich byl dost silný a odvážný, aby prosadil své představy budoucnosti, a současně příliš krátkozraký, aby zvážil jejich důsledky. To, jak svět teď vypadá, co se z něj stalo, je jedním z nich... a není žádná náhoda, že v jeho čele stojí lidé jako Emmet. Nejspíš se ti to nebude líbit, ale právě on je Fenrodovi po stránce povahy bližší, než bys myslel... jen bohužel nemá jeho odvahu ani sílu."
   Ewain sklopil hlavu a jeho hlas byl sotva slyšet. "Jestli je to tak, pak se celý život chci podobat někomu, kdo nikdy neexistoval - a Brauler proto možná zemře. Jsem jenom ubohý blázen a lump..."
   Inneran se hořce zasmál. "Ne větší než já sám. Byl jsem Fenrodovi přítelem a nejvěrnějším spojencem roky, a přesto mi nakonec udělal něco... co jsem mu nikdy neodpustil, jemu... ani tobě. Když jsme se setkali poprvé, místo pravdy jsem tě vyhnal a vlastního vnuka s tebou. Pokud si přičítáš vinu za to, co se děje, nesu z ní větší díl, protože já měl být tím moudřejším... a jestli Orvick zítra zemře, bude to můj zasloužený trest..."
   Z bolesti v jeho hlasu Ewainovi zatrnulo. Rychle zvedl hlavu. "Přesvědčte ho, ať nejezdí! Pomůžu vám, řeknu, aby-"
   "To nebude k ničemu. On a ty jste z vaší bandy nejlepší bojovníci. Když nepůjdete oba, nemá to smysl - a Orvick mé důvody nepochopí. Po tom, co se stalo myslí, že mi musí napřed něco dokázat, abychom si mohli odpustit. Když budu naléhat, ztratím ho definitivně - a Brauler je snad i jeho přítel, ne? Mám nutit vlastního vnuka, aby kvůli mně nechával své přátele zemřít? Ne." Inneran Séyodyn s povzdechem zvedl hlavu zpět k měsícem ozářené obloze. "Je už moc pozdě, brát něco zpátky. Můžeme jen zapomenout na legendy, jednat sami za sebe... a smířit se s následky."
   Zůstali tam sedět ještě několik hodin. Dívali se, dokud měsíc nezmizel za mraky, mluvili jen málo, a pak šli spát. Ewain usnul skoro okamžitě, spal tvrdě a když se vzbudil, cítil se odpočatý a klidný. Slunce stálo nad obzorem a ostatní našel u snídaně, dokonce i s Braulerem, který vypadal nejlíp za poslední tři dny.
   "Teď to ujde, Ewe," hlásil spokojeně. "Cejtím se jenom jak po trochu větším flámu, je mi fajn!"
   "Ne na dlouho." Inneran vstoupil do srubu s vědrem v ruce. "Brzy se ti zase přitíží a čím víc toho do tebe nacpu, tím rychleji se tomu kletba přizpůsobí. Proto byste se měli najíst a vyjet. Nejlíp by bylo, kdybyste dorazili a zaútočili večer."
   "Proč?" namítl Ewain. "To znamená celodenní jízdu a pak boj. Nebylo by lepší přenocovat cestou a zaútočit ráno?"
   "Ráno bude nejsilnější. Navíc od chvíle, kdy přejedete Hranici o vás bude vědět - chceš riskovat, že se rozhodne jednat první a navštíví vás v noci, až budete spát?"
   Ta představa stačila, aby Ewaina rázem přešla chuť na snídani.
   "A co Brauler?" zeptala se Freya. "Neměl by radši zůstat tady? Bude zdržovat a až dojde na věc, asi nám stejně moc nepomůže, ne?"
   Ewain potlačil úsměv. Kdyby tohle řekl kdokoliv jiný, už by Brauler zuřil k nepříčetnosti, ale od Freyi to vzal bez poznámek. Ne proto, že byla ženská. Stejně jako ostatní totiž dobře věděl, že když opravdu chtěla někoho urazit, sahala obvykle rovnou k mnohem razantnějším prostředkům, Inneran však zavrtěl hlavou.
   "To nejde. On musí být u toho, až ji zabijete, aby kletba skončila... a když to nevyjde, zůstane mu aspoň ta druhá možnost."
   Nikdo to nekomentoval a Ewain raději rychle vstal. "V tom případě není na co čekat - sbalíme se a jedeme."
   "Myslím si totéž," přikývl Inneran. "Zabalil jsem vám zbraně, jídlo a tohle," zvedl dvě čutory. "První pro Braulera, až přejdete Hranici. Druhá je pro ostatní, povzbuzení před bitvou... a s tebou chci mluvit o samotě!"
   Ewain čekal, že myslí Orvicka, ale místo toho Inneran ukázal na Freyu. Zjevně jí to zarazilo stejně jako jeho, ale jen mávla rukou a Ewain s ostatními poslušně vyšli ven. Dick se nadechl svěžího ranního vzduchu a značně křivě se usmál.
   "Hezkej den na umírání, co?"
   "Jestli se bojíš, nikdo tě nenutí!" odsekl Ewain.
   "Jo, tobě je hej! Ty máš hrdinství v krvi, Fenrodův synu, ale-"
   "Ne!" přerušil ho Ewain. "O Fenrodovi mi už nic nevykládej. Včera v noci jsem zjistil všechno, co potřebuju, a stačí mi to. Jdu do toho, protože chci, já sám... a co se strachu týče, klepu se, až je mi z toho zle!"
   Dick se zatvářil překvapeně, zato Orvick se lehce ušklíbl.
   "Copak? Mluvil jsi s dědečkem?"
   "Mluvil," přikývl Ewain. „A myslím, že není takový, jak... jak se mi zprvu zdálo.“ Na okamžik zaváhal. "Mimochodem, nic ve zlým... ale neměl bys možná zůstat? Chci říct-"
   "Ne!" uťal Orvick tvrdě... a Ewain už raději neřekl nic.
   Koně frkali v kůlně vedle Inneranova ryzáka. Vyvedli je a když připínali sedlové vaky, vyšla ze dveří Freya a za ní Inneran.
   "-omámení na ženy nepůsobí... bude to jen na tobě. Nezapomeň to!" mluvil tiše, Freya krátce přikývla - a Ewain se přinutil na nic neptat. Nasedli a Inneran se zastavil před nimi.
   "Počítejte s tím, že to půjde rychle, rychleji než si umíte představit. Nanejvýš deset vteřin – a ona nebo vy všichni budete mrtví. Pusťte z hlavy pravidla pro nějaké pitomé floutkovské turnaje – udeřte tvrdě, kdykoliv to půjde, třeba i do zad. Snažte se mířit na hlavu a páteř, jinam to nemá cenu, rány do těla jí leda zpomalí, ostatnímu se vysměje... a zapomeňte na kecy. Nemá smysl, snažit se s ní domluvit nebo něco podobného, bude to k ničemu a jenom jí dáte výhodu. Buďte rychlí a doufejte ve štěstí, nic jiného nezbývá. Rozumíte?"
   "Ano," přikývl Ewain. "A kdyby to nedopadlo... řeknete otci, co se stalo? Já... nechtěl bych, aby si myslel, že jsem..." Nedokázal pokračovat, ale Inneran přikývl.
   "Zařídím to... hodně štěstí, Fenrodův synu!"
   Ewain si uvědomil, že teď poprvé to oslovení neznělo jako urážka... pobídl koně patami a vyrazil směrem k západu.
   
   Jeli rychle a někdy před polednem spatřili na obzoru Hranici. Zdálky byla vidět nejlíp – jako nekonečně vysoká skleněná deska položená napříč krajinou, za kterou se lámaly sluneční paprsky trochu jinak než před ní. Povrch travnaté stepi se zdál na druhé straně zbarvený do oranžova a stíny zakrslých keřů vypadaly tmavší. Všechno jakoby tam bylo trochu zamlžené, neostré a chvějící se, ale zároveň až příliš jasné. Ten dojem se těžko popisoval a jak se blížili, pozvolna mizel, mysl a oči se Hranici přizpůsobovaly stejně jako hluboké tmě nebo prudkému světlu. Nakonec, z bezprostřední blízkosti, byla rozpoznatelná už jen coby stěží patrný stín na zemi, rovně narýsovaná přízračná přímka, silná sotva jako dlaň. Ewain přitáhl uzdu a zastavil se.
   „Jestli z toho chce někdo vycouvat, má poslední možnost!“
   Díval se hlavně na Orvicka a Dicka, oba byli bledí, ale přesto hleděli jen vpřed... Ewain znovu pobídl koně a přejel Hranici.
   V okamžiku, kdy udělal první krok na druhou stranu, Brauler Adams zasténal a zapotácel se v sedle. Ewain k němu dojel a rychle mu podal čutoru s Inneranovým lektvarem. Jak ji zvedal k ústům, všiml si černých, olejově lesklých skvrn, které mu začaly naskakovat na hřbetu ruky a po stranách krku, konečné fáze Zvrácení... rychle mrkl stranou a poznal, že ostatní to vidí taky.
   Brauler dopil do dna, odhodil prázdnou nádobu a chraplavě se rozkašlal, ve zpocené tváři znovu smrtelně bledý.
   „Já... cítil jsem jí!“ vypravil ze sebe. „Ví, že jsme tady, šeptala mi-“ Otřásl se, jakoby jím projela zimnice. „Už... to přešlo.“
   Ewain jen přikývl – a znovu tvrdě popohnal koně.
   Nikdo nepočítal čas, nikdo se neohlížel. Jeli tak rychle, jak nerovná pustina dovolovala a okraj Hranice jim za chvíli zmizel z dohledu. Ewain stále cítil strach. Usadil se mu na prsou jako kámen, zápasil s ním při každém nadechnutí... ale čím víc se bál, tím víc hnal unaveného koně vpřed. Tenhle pocit už znal z minulých výprav – tak působila Hranice na člověka. Když ji překročil, začal nejen jinak vnímat věci kolem sebe, ale i své vlastní emoce. To, co bylo skryto hluboko v něm, jakoby se náhle dralo na povrch, cítil to mnohem silněji, intenzivněji. Byl to zrádný stav – občas přerůstal až v jakousi euforii, která nutila přepínat síly, riskovat víc, než by měl, provokovala k neuváženosti. Paradoxně právě tohle až dosud při výpravách miloval. Jakoby měl poprvé pocit, že opravdu žije a dokáže cokoliv, vyzkouší sám sebe až na samou mez. Vždycky nějak zvládl, nebo si to aspoň myslel, udržet jistou část rozumu nad tím, kontrolovat své jednání aspoň natolik, aby poznal, kdy je čas couvnout a neskončil jako lidé, o kterých slyšel, že přejeli Hranici a její mámení je ovládlo tak, že za ní zůstali chycení navždy. Tohle bylo však poprvé, kdy přes ni zamířil se strachem, strachem, který jakoby se pod jejím vlivem měnil v divokou křeč nutící pokračovat, i kdyby přímo v cestě ležela bezedná propast, pospíchat smrti naproti... najednou si Ewain Kelly se záchvěvem děsu uvědomil, že tentokrát by se asi nedokázal vrátit, ani kdyby to doopravdy chtěl.
   Během dalších hodin nad sebou několikrát slyšeli hřmění. Počasí se za Hranicí měnilo nevyzpytatelně a často neskutečně rychle. Z čisté oblohy se během minuty spustila průtrž, při které padaly kroupy jako holubí vejce, ohnivé šípy blesků trhaly oblohu, údery hromu se slévaly v jedno nepřetržité, ohlušující burácení – a za dalších deset minut bylo po všem a na modrém nebi nebyl ani mráček. Ewain se v duchu zoufale modlil, aby jim aspoň v tomto přálo štěstí. Nešlo jen o bouři samotnou nebo zdržení, které by představovala. Právě po prudším dešti totiž nejčastěji vylézala z děr různá odporná havěť, snad zvířata, která zabloudila za Hranici a podlehla Zvrácení, obří netopýři, jedovaté krysy a ropuchy velké jako pes, rozplizlé zelené měňavky, co uměly vyplivnout žíravý sliz na patnáct kroků daleko, i jiné věci. Ewain přitom nepochyboval, že dál za Hranicí by se dalo narazit ještě na mnohem horší bestie, magické stvůry ze starých dob, o kterých se nevědělo nic prostě proto, že setkání s nimi nepřežil nikdo, kdo by o něm mohl vyprávět – a místo, kam směřovali, bylo opravdu hodně daleko. Když si jen představil, že by se nějakou hloupou šarvátkou zdrželi a museli tu strávit noc, s Braulerem, po tom, co řekl Inneran...
   Když se slunce sklonilo k odpoledni, museli zpomalit. Koně už nebyli schopni vydržet takové tempo a Ewain se vlastně divil, že ho vydrželi až dosud, blesklo mu hlavou, čím je asi Inneran ráno nakrmil... přesto už byli blízko. Ačkoliv vzdálenost mohli pouze odhadnout, za další hodinu uviděli na obzoru známé obrysy pohoří... a když se sluneční kotouč přehoupl k západu a oranžové stíny se začaly prodlužovat, spatřili v úžlabí před sebou hrobku.
   Z velké vzdálenosti připomínala převrácenou škebli, příliš černou proti světlým horám vzadu, a právě to na ni upozorňovalo – Ewain si vzpomínal, že jako první ji zahlédl Dick, tentokrát to ale byl on sám - a v tu chvíli ucítil, jak mu spadl ze srdce obrovský balvan tak prudce, až málem omdlel. Protože ať už jakékoliv, konečně přicházelo rozsouzení... Zvolnil koně do kroku. Jak se pomalu blížili, rozpoznával i proti zapadajícímu slunci stále nové detaily, soustavu bočních sloupů a žeber, klikatých jako kostra dávno mrtvého netvora, centrální oblouk podobný rozvětveným obratlům páteře, chaotické a přitom uspořádané vlysy na stěnách, typické pro agarénský styl, pro Řád ovšem symbol naprostého zatracení, stejný měly i fresky znázorňující peklo v chrámu ve městě. Všechno bylo černé a staré snad celé věky, ale bez sebemenšího náznaku poškození, nebyl to kámen, ale ani ocel nebo jiný kov, lesklo se to jak ohlodané kosti a bylo to děsivé, až z toho mrazilo. Přesto si Ewain uvědomoval, že z té nízké stavby vyzařuje zároveň vznešenost, velikost upadlé rasy. Ani náhodou nepřipomínala ty bílé věže starých elfských říší, které vídal jako kluk na obrázcích - a přece v sobě měla něco z nich, dokonce i teď.
   Dickův hřebec poprvé neklidně zařehtal, když byli asi sto metrů od hrobky. V tu chvíli Ewain zastavil. Už posledně koně málem zešíleli, když se dostali blíž, ani ho nepřekvapilo, že to teď bylo horší a seskočil. Přitom zavrávoral a zasykl bolestí – ačkoliv byl na dlouhé sezení v sedle zvyklý, tato jízda byla moc i na něj. Ostatní ho napodobili, Freya pomohla dolů Braulerovi a Orvick vytáhl ze sedlové brašny elfský meč. Jak se Ewain otočil, zdálo se mu, že v dálce vidí na obzoru slabý oblak prachu.
   „Dobrá.“ Snažil se, aby to znělo klidně. „Za chvíli se setmí, není proč čekat. Půjdu první, Orvick mě bude krýt zleva. Zkusíme ji zaměstnat a Dick si bude držet odstup, aby k ní proklouzl zezadu, jestli to půjde, nezkoušejte žádný pitomosti. Freyo, ty buď taky vzadu... a jestli začneš nějaký svý fígle, dávej bacha a ber, prosím, ohled na nás. Námitky?“
   „Jo!“ odsekl Orvick. „S mečem to umím líp než ty. Půjdu první.“
   „Ne. říkám, že jdeš za mnou, a tak to bude!“ Ewainův hlas byl tvrdý jako ocel a Orvick už kupodivu neodporoval. „Meče držte, aby neviděla, z čeho jsou... a nikdo nezačne, dokud s ní nepromluvím!“
   „Ale...“ namítl Dick nejistě. „Inneran přece říkal-“
   „Je mi fuk, co říkal!“ přerušil ho Ewain. „Nevrhnu se na nikoho, pokud bude šance, že se to vyřeší jinak... nejsem žádnej blbej křižáckej lord.“ I když to nevyslovil, bylo jasné, koho myslí... Orvick s Freyou si vyměnili lehce překvapený pohled.
   Ewain odepnul ze sedla druhou čutoru s lektvarem a napil se. Chutnal sladce a zároveň trpce... a o sekundu později se mu celým tělem rozlila taková vlna horka, až se roztřásl. Najednou necítil žádnou bolest ani únavu z celodenní jízdy, byl odpočatý a silný, všechny smysly napjaté... uznale přikývl a podal láhev Dickovi. Ten se také napil, poslal ji dál... a Ewain, zakrývajíce dlaní ledovou rukojeť bílého meče, vyrazil mlčky vpřed. Slyšel, jak mu hrubý písek chrupe pod nohama. Temný obrys hrobky se přibližoval, rostl až zastínil zapadající slunce za sebou, už viděl pootevřené křídlo mohutných vrat... a náhle se to křídlo pohnulo a ven neslyšně vyklouzla vysoká postava. Ewain ztuhl jako přimrazený.
   Její kůže byla černá jako nejtemnější tuš a v posledních paprscích světla se leskla jak broušená žula. Byla nejmíň o půl hlavy vyšší než on, štíhlá, oblečená v lehkém brnění. I to bylo černé, ani zblízka se skoro nedalo rozeznat, kde přechází v kůži anebo v hladké šupiny, které tu kůži pokrývaly na zápěstích, ramenou a hrdle. Rty měla tenké a šedé, za nimi se leskly ostré zuby podobné spíš vlčím tesákům. Úzký obličej lemovaný vlasy barvy sražené krve jakoby se skládal jen z kostí, šupin a černých svalů, byl souměrný a krásný, ale lidského v něm nebylo vůbec nic. Ewain se otřásl odporem už při představě, jak mohl Brauler s něčím takovým... než si všiml jejích očí, zářivě žlutých, s jasně oranžovými zornicemi. Byly hluboké jak bezedná propast, pronikaly za konec všech věcí, vyplňovaly celou tu nelidskou tvář jako dvě jezera... najednou cítil, jak bledne a srdce mu trne v hrudi.
   Jednou rukou s dlouhými drápy se opírala o vchod, po tváři se jí mihl úsměv.
   „Ach, miláčku, to jsi ty? Čekala jsem, kdy se vrátíš, odešel jsi tak rychle... Mám pro tebe překvapení. Myslím, že se ti bude moc líbit... a vidím, že jsi přivedl přátele, jak hezké!“
   Ten hlas zněl jako jemný prach sypaný do bezedné strže. Jak se usmála, zahlédl Ewain za jejími zuby rozeklaný hadí jazyk... a v tu chvíli se do něj se strachem zakousl divoký hněv.
   „Odvolej to!“ vybuchl ostře.
   „Co?“ otázala se klidně, stále s tím úsměvem.
   „Ty víš dobře – tu kletbu! Brauler s tebou nepůjde... nikdo z nás! Osvobodili jsme tě omylem a nechceme s tebou nic mít. Pusť ho a rozejdeme se v klidu dřív, než budeme nepřátelé!“
   „Ale!“ Úsměv v její tváři pomalu pohasl. „A ty věříš, že zrovna tvoje nepřátelství je něco, čeho bych se měla obávat? Lichotíš si příliš, človíčku... a co ty, miláčku? Vážně chceš od nás odejít?“ stočila žluté oči stranou.
   Ewain se rychle otočil. Černé skvrny se už rozšířily z Braulerova krku až na bradu a spánky. S vytřeštěnýma očima zíral do její tváře, jen rty se mu němě pohybovaly... s obrovským úsilím přikývl.
   „Ale no tak!“ Znovu se usmála, přesto úplně jinak. „Určitě změníš názor, až se mnou strávíš ještě trochu času... a ty radši odejdi!“ zabodla svůj pohled do Ewaina, v hlasu ledovou smrt. „Osvobodili jste mě... ale nepokoušej mou vděčnost příliš!“
   Ewain pomalu zavrtěl hlavou. Cítil, jak ho zaplavuje horko, sevřel jílec meče, pohnul se vpřed... a najednou prostě strnul.
   Z ničeho nic nedokázal udělat ani krok. Její pohled jakoby mu prorazil lebku, tou dírou vysál pryč veškerou jeho vůli a změnil všechny svaly v rosol. Uvědomil si, že se přihlouple usmívá, ale nedokázal dělat vůbec nic, opětovala ten úsměv a bezstarostně mu vyšla vstříc, přesně věděla, co se s ním děje, jen dva kroky, natáhla černou paži, jako břitva ostré konce drápů se zaleskly-
   Freya vykřikla. Jen jediné slovo, Inneranovo elfské zaklínadlo. Ewain cítil, jak se mu zařízlo do mysli jako nůž, roztrhlo tu síť, která ho poutala... vymrštil ruku s mečem a ťal.
   V posledním okamžiku zastavila dlaní čepel těsně před svým obličejem, bílé ostří projelo paží od zápěstí až k lokti, z rány se vyvalil čpavý dým. Nehlasně vykřikla, oči se jí rozšířily – ale máchla druhou rukou a Ewain stěží stačil uskočit.
   Orvick na ni zaútočil z boku, tiše a rychle jako blesk. Vyhnula se o vlas, ale přesto stačila zachytit jeho zápěstí, mrštila jím dopředu jako hračkou, ozval se zřetelný praskot kostí. Těžce dopadl na zem a ani se nepohnul, bílý meč se odkutálel až skoro k ní. Na zlomek sekundy přitom Ewain spatřil v dosahu její záda a šíji, napřáhl – ale uskočila, než stačil udeřit, byla nelidsky rychlá a oči měla snad i vzadu. Mávla rukou, nazpět od ní odlétlo Dickovo bezvládné tělo.
   Ozvalo se ostré zasyčení a z Freyiny dlaně vyrazila půlmetrová rudá koule. Zachytila ji uprostřed pohybu a prostě hodila zpátky jako hadrový míček, Ewain zaslechl výbuch, tlumený výkřik... a s příšernou jistotou pochopil, že je sám.
   Vrhl se po ní v předklonu s napřaženým mečem, už žádná elegance, žádná technika, jenom zoufalé šílenství, uhnula tak snadno, jakoby byl dřevěný panák a ještě ho zasáhla do pravého boku, zlehka, sotva se o něj otřela – ale Ewain cítil, jak mu praskají žebra a v hlavě exploduje pekelná nálož bolesti. Bez dechu dopadl na zem a ještě se převalil, zbraň mu vypadla z bezvládné ruky. Sehnula se, zvedla Orvickův meč a klidně vykročila k němu. Z paže jí kapala nazelenalá krev, ale šla pomalu a usmívala se, ten výraz byl nádherný i strašný zároveň. Ewain nedokázal ani zvednout hlavu, nedokázal nic. Hleděl na ní skrz závoj slz, neschopný odtrhnout pohled, mysl ochromenou bolestí, hrůzou a vědomím posledních vteřin, napřáhla-
   Jako rozmazaný záblesk mezi ně vlétlo bílé ostří a úder odrazilo. Zbraň se jí svezla stranou a zasekla se do země, ale nepohnula se, zlomek sekundy jen zírala vzhůru na vrásčitou tvář, obklopenou závojem prošedivělých vlasů-
   „Innerane-“
   Oba současně zvedli meče a udeřili, nepostřehnutelně rychlým, přízračným pohybem, třesk čepelí zněl jako zvuk křišťálového zvonu, mezi ostřími vylétl snop modrých jisker. Inneran silou úderu sklouzl, téměř padl na koleno, ale plynule navázal švihem vzhůru, meče se srazily podruhé, a tentokrát byla pomalá. Rána, co měla Inneranovi srazit hlavu, mu jen zavadila o tvář, otevřela hluboký šrám, a než stihla čepel sklonit, elf bez nápřahu bodl.
   Rionitový meč se jí zabořil do prsou a vyšel zády. Bez hlesu upadla na kolena, ale Inneran nestačil zbraň vytáhnout, zaťala mu drápy do levé paže pod ramenem, strhla ho dolů. Zmítali se jako v objetí a Ewain Kelly, každý nerv zkroucený šílenou bolestí, se natáhl a zkrvavenou rukou nahmatal meč v písku. Sevřel ho zoufalou silou, rudé mžitky před očima, vložil všechno, co mu ještě zbývalo do jediného pohybu, skočil a současně napůl vleže udeřil.
   Černá hlava odlétla od krku, vymrštěná syčícím gejzírem zelené krve, dopadla na zem a zůstala ležet. Tělo se zhroutilo na bok, ostré drápy dál rvaly Inneranovu paži, ale pak strnuly, zářící oči mrkly a pohasly. Brauler Adams opodál na zemi pronikavě vykřikl, napjal se v křeči jako luk, tmavé skvrny z jeho tváře mizely, vypařovaly se jako vosk v ohni... a potom konečně zavládlo ticho.
   Inneran Séyodyn s hrdelním zasténáním vyrval meč z černého těla a vstal. Z rozdrásané ruky se mu proudem valila krev, další stékala dolů po jeho tváři, ale jakoby to nevnímal, hleděl na zem před sebe... a Ewain si uvědomil, že má v očích slzy.
   „Ona... vás znala.“ zašeptal. „Řekla... vaše jméno...“
   Inneran jen jednou velice pomalu přikývl. „Já ji také znal... kdysi. Byla jediná... jediná žena, kterou jsem kdy miloval. A lord Fenrod ji vyštval za Hranici i s ostatními Agarény, co se odmítli připojit k Řádu, přestože to věděl... odměna za všechny roky, kdy jsem mu stál po boku.“ Ewain si všiml, že to neznělo nenávistně. Jenom prázdně. „Když se podíváš na dveře té hrobky, uvidíš tam jeho pečeť... a také moji, když jsem zjistil, co se z ní stalo. Měl jsem už tenkrát najít odvahu jí zabít... ale nedokázal jsem to.“ Otřel si z tváře slzy a krev a otočil se. „Jste živí?“
   „Jo... snad.“ Ewain rychle přehlédl bojiště. Freya si opodál se sténáním vytírala saze z očí, obočí i řasy úplně spálené. Orvick stále ležel v bezvědomí, levou ruku zlomenou, otočenou skoro o devadesát stupňů od těla, ale dýchal, a Dick si právě v sedě ohmatával obrovskou bouli na hlavě, udiveně, jakoby nechápal, co všechno zmeškal. I Brauler omámeně vstával a do obličeje se mu vracela barva... Inneran s nepatrným úšklebkem přikývl.
   „Tahle lekce vám snad prospěje, hrdinové. Až se dáte dohromady, očekávám, že mi vrátíte mé zbraně... a Orvickovi řekni, že si promluvíme. Já odcházím... tohle prokleté místo už nechci nikdy vidět.“ Otočil se, ale ještě naposled se zadíval na mrtvolu. „Jí odvezte do města... a Emmetovi pověz, že pokud ji řádně nepohřbí ve svaté zemi jako to, čím kdysi byla, přijdu za ním a osobně mu vyrvu plíce. To by mělo stačit.“
   Opřel se o meč a trochu nejistě odcházel, druhou rukou si svíral zraněnou paži. Jeho kůň tiše vyčkával jen pár kroků za Ewainovým... a ten si náhle uvědomil, že mu nestačil ani poděkovat.
   „To si nech, Fenrodův synu, to si nech!“ Inneran bez ohlédnutí mávl rukou, jakoby mu četl myšlenky. „A už nikdy se neopovažuj, nazvat mě bláznem!“
   
   Než se všichni vzpamatovali natolik, aby mohli stát na nohou, soumrak se změnil v temnou noc. Ošetřili si rány, naštípali z okolního křoví aspoň trochu dřeva na oheň a uchystali věci k táboření. Koně by nevydrželi cestu zpátky a jet Hranicí v noci nebylo bezpečné, nezbývalo než tu přenocovat.
   „Beru si první hlídku!“ oznámil Brauler Adams rozjařeně. „Mimochodem, lidi, už jsem vám za to všechno poděkoval?“
   „Ne!“ odsekl Ewain. „A můžeš si to nechat - nepočítej, že bych to ještě někdy zopakoval!“
   „Jo!“ Freya si s bolestným zaklením přitiskla na popálený obličej kus mokrého hadru. „To tě radši zabiju sama!“
   „A první hlídku taky mít nebudeš - ani žádnou jinou, dokud jsme tady! Radši zůstanu sám vzhůru celou noc, než aby to dopadlo jako minule... vidím ti na očích, že už zas vymejšlíš pitomosti.“
   „Ale Ewe! Jak si můžeš myslet něco takovýho, po tom všem... no...“ Brauler sklopil zrak. „Vlastně mě napadlo, teď, když je to bezpečný... přeci v tý hrobce ještě pořád může bejt nějaký zlato-“
   Ewain Kelly zoufale zasténal. Zašmátral poslepu kolem ve snaze najít něco dost velkého a těžkého, aby s tím Braulera přetáhl – ale Orvick se s bolestnou grimasou mlčky vyškrábal na nohy a levou rukou zvedl svůj meč.
   „Co to děláš?!“
   „Jdu se tam podívat... a radši hned!“ opáčil klidně. "Nebudu riskovat, že tam je ještě něco, co na nás v noci vyskočí... až tam tenhle idiot vleze znova!“
   Ewain otevřel ústa... ale v tu chvíli mu pohled padl na svázanou deku s tělem mrtvé démonky opodál. Spolkl tichou kletbu a s námahou vstal, následován Freyou.
   „Ty tu koukej zůstat!“ zarazila Braulera. „Už jsi toho nadělal dost... a jestli je tam vážně zlato, patří spíš nám a Inneranovi!“
   S tasenými zbraněmi vstoupili do klenutého vchodu a Freya mávnutím vyčarovala na konečcích prstů modrou pochodeň. Všude kolem stěn se v šeru rýsovaly nezřetelné obrysy věcí, rozpadlých trosek nábytku, prázdných truhel. Jediným solidnějším kusem byla kamenná postel s trouchnivějícími zbytky přikrývek, při pohledu na ní Ewain nakrčil nos odporem. Zadní část hrobky zakrýval těžký závěs. Orvick po něm natáhl ruku... a v té chvíli uslyšel zvuk.
   Znělo to jako trochu hlasitější zavrnění kočky. Ewain cítil, jak mu tuhne krev v žilách, skočil vpřed, jednou ranou rozťal zpuchřelou plentu... a zůstal stát jako opařený, ruka s mečem mu klesla. I Freya ztuhla... a vzápětí divoce vyprskla smíchy.
   „Hej, Braulere! Měl bys sem asi jít! Něco tu pro tebe máme!“
   „Zlato?!“ zaječel zvenku Braulerův rozjařený hlas.
   „Ne. Vlastně... něco cennějšího!“
   "Co... diamanty? Červená rtuť?! Hurá... Dicku, dělej, dej sem pytel a flašku!“
   „Tu budeš potřebovat,“ souhlasil Ewain tiše, najednou nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Byl slyšet rachot, jak Brauler potmě klopýtá o krámy v hrobce a vzápětí jim div nevletěl do zad.
   „Kde to je... a jak se rozdělíme? Hele, já chápu, že jste mi-“
   „Jenom klid,“ přerušil ho Ewain chladně. „Buď úplně obav – tenhle poklad bude celej tvůj!“ Ustoupil a uvolnil Braulerovi výhled. „Tak co, líbí? Je fakt celej ty... akorát oči má po matce, nemyslíš?“
   Brauler Adams ztuhl. Pytel, který držel, mu vypadl z ruky. Stál tam se svěšenýma rukama, vypadal jako člověk, který se chystá v příští vteřině umřít... a Orvick s úplným klidem přikývl.
   „Tak. Jsem moc zvědavej, co na tohle řekne můj dědeček...“
   Na nízké stoličce leželo zabalené do Braulerovy košile malé dítě s oranžově zářícíma očima.
   
   KONEC