POVÍDKA+UKÁZKA: Fámula

Všechno je špatně. S předstíranou vášní několikrát hlasitě vzdechla, rozkoš, kterou mu dala, jí však nevrátil. Když vtrhl Girolamo do její komůrky, urovnávala si sukni a štolbův syn byl pryč. Jediný pohled na přeházené podušky, jediné vdechnutí mužského pachu z jejích pomačkaných šatů a všichni v domě věděli, že ztratila svou nevinnost.

,,Prašivá děvko!“ vlepil jí správce do tváře místo políčku. Než se vzpamatovala, poručil Girolamo pacholkům, ať ji odvlečou do sklepení.

Do sklepení! Třásla se po celém těle, ale neměla sílu se bránit. Chtělo se jí křičet, ale z přiškrceného hrdla nevyšel jediný hlásek. I k ní se donesly zvěsti, jaké si šeptalo o katakombách Isidorova domu služebnictvo. Kuchařka mluvila o spletenci tajných chodeb, myčka prý slyšela pána mluvit o zlatém štěstí, které Isidor svou temnou magií na démonech vylákal, podkoní přísahal, že na vlastní oči mága viděl, kterak ďáblovi obětuje srdce černé kočky a bílého psa, a potom tu byli ti mrtví, jež kdosi vybíral přímo z hrobů a jejich těla, celá zohavená, se druhý den objevovala v hradním příkopu. Jejich vnitřnostmi prý krmil čaroděj démony, kteří ho seznámili s věcmi, jež neznal žádný jiný smrtelník. V sevření chlupatých pracek Girolamových pacholků se otřásla. Povídačky, které roztrubují báby na trhu o jejím pánu, muži nevšedních kvalit a schopností. Zášť, kterou nestvořil démon ale lidská závist. Ale co když přece…

,,Přivažte ji sem,“ Girolamo odulým prstem ukázal na železnou skobu, připevněnou k nízkému stropu. Jeho louč vrhala na stěny sešeřelé sklepní místnosti zkrabatělé stíny, které patřily léta - možná desetiletí - nepoužívaným dávno zrezivělým předmětům.

V studeném tichu cítila tlukot vlastního srdce. Ubohý rudý cár v drobounké hrudi. Strach jí svazoval myšlenky. Byla v mučírně. To, že se ty nástroje několik generací nepoužívaly, ji neuklidnilo ani trochu. Přitlačili jí zápěstí k sobě, svázali je silným provazem a pověsili ji ke stropu. Od dlaždic pokrytých slizem ji dělily necelé dvě stopy. Ihned ucítila v místech, kde se rukou dotýkaly provazy, palčivou bolest. Z očí jí vytryskly horké slzy. Girolamovi pacholci jí věnovali lhostejný pohled hlídacích psů. Když už myslela, že musí každým okamžikem zešílet, objevil se mezi Girolamem a jeho pochopy pán domu.

Isidor, spíše menší muž středních let, jako většina učenců nenosil paruku. Hustá hříva hnědých vlasů mu bezstarostně padala podél hlavy. Široké rukávy zřaseného pláště, zevnitř podšitého kožešinou, měl vyhrnuté až k loktům, takže ho museli právě zavolat z jeho čarodějné dílny. Na starší víceméně neúspěšné pokusy upomínaly četné dírky po propálení na mágově plášti. Nyní mu na rtech hrál pohoršený úsměšek.

,,Tak pán už to ví,“ Girolamo zkřivil tvář do tak odpudivé grimasy, jak to uměl jen on sám.

,,Děkuji Girolamo, na rozdíl od jiných mám o domě dokonalý přehled,“ učenec se pohledem přimhouřených očí zabodl do provinilé dívky.

,,Když pán dovolí, vezmu si to na starost,“ slyšela sípavý správcův hlas.

Budou ji bít. Ještě nikdy se jí nedotkli, až teď se to změní. Tušila to.

,,Ne, Girolamo,“ Isidorův hlas zněl tiše, snad příliš tiše. ,,Myslím, že úplně postačí, když ji tu necháme v myšlenkách na její hřích až do rána. Zakazuji ti poškodit její tělo. Chci, aby mi byla zítra opět po ruce.“ Pak se obrátil k dívce: ,,Plač a lituj. Zklamalas mě, moje učednice, opravdu jsi mě zklamala.“

Chtěla něco říct, ale místo blábolivých slov se jí z očí řinuly jen další slzy. A pak… Odešli. Nechali ji tam, v malé sklepní místnůstce plné stínů, zcela samotnou. Louč na zdi pomalu dohořívala. Co budu dělat až zhasne? Co si v té tmě počnu? Budu volat jména svých dobrodinců, které už nemám? Boha, který mě opustil?

Cítila bolest a ponížení, a strach, a odpor, a nenávist, ne k Girolamovi, který byl zlý a panovačný jako všichni povýšení sluhové, ale k pánu domu. Svému vězniteli a ochránci. Člověku, jemuž vděčila za to, kým je, co dokáže a zná, prostě za všechno.

Před šesti lety, kdy už nebyla dítětem, ale ještě stále se necítila ženou, ji Isidorovi prodali. Její vlastní rodiče. Byla to smlouva. Kde ti křesťan nepomůže, musíš jít za židem. Umírali bídou. Půjčili si od něj peníze, které nedokázali splatit. Byl to špatný rok, morový rok plný smrti a hladu. Isidor jim mohl vzít střechu nad hlavou, ale místo toho projevil velkorysé přání. Nabídl se, že se stane poručníkem jejich dcery, ale oni se jí musí navždy zříci, s tím že už ji nikdy neuvidí. Až příliš ochotně souhlasili, že jim ubude jeden hladový krk. Tak byla smlouva stvrzena a dluh byl urovnán.

Zprvu se zdálo, že se na ni snad poprvé za její kratičký život usmálo štěstí. Její otec, starý voják, jež přišel na straně císařských vojsk v bojích s Turky o ruku, pil jak zákon káže a možná ještě trochu víc. Ve zlosti z lidské bídy tloukl svou ženu i děti. Matka, udřená, snad kdysi, ale na to už si nevzpomínala, krásná, páchla potem a alkoholem, stejně jako její muž. Sourozenci byla banda uvřískaných usmrkanců, bez naděje na jinou budoucnost, než že jako žebráci skončí u Chrámu svatého Marka. Nyní ji umyli, dali jí čisté a nové šaty, celý pokoj měla pro sebe. Nikdo ji nebil a nikdo na ni nekřičel. Najíst se mohla, co hrdlo ráčí a poté, co její pán byl nucen opustit Benátky (zlé jazyky říkaly, že byl nařčen z kacířství, prý mu hrozila i hranice), už si na domov ani nevzpomněla.

Isidor byl trpělivý i vznětlivý zároveň. Ačkoliv přijal pravou víru s novým jménem Jan, tady, v cizí zemi, se zase vrátil ke svému starému jménu, jež lépe než co jiného prozrazovalo náboženství a původ jeho otců. Pochybovala však, že vyznával nějakého boha, ať už svého starého, nebo jejího pravého. Přesto, že byla křtěna jako Sabina, oslovoval ji z nějakého svého rozmaru Salome. Někdy jí připadalo, že ani kdyby se spojily hlavy všech učenců, co je jen věhlasné univerzity hostí, nevěděly by toho tolik jako on.

Isidor znal jmény cizí národy a jejich země. Celý jeden pokoj v jeho domě byl pokryt mapami těch roztodivných zemiček, jež se na papíru zdály malé a nicotné. Dokázal poznat ptáky jen podle zpěvu a u každé rostliny věděl, jestli se mu její usušený kořen může kdy hodit. Noční nebe s jeho hvězdami dokázal popsat lépe než náměstí, na které se den co den díval z okna vlastní studovny. Stavbu těl zvířat i lidí znal zvenku i zevnitř. Četl snad všechny spisy starých mudrců, plynule mluvil sedmi jazyky. V kovech a v minerálech se vyznal stejně dobře, jako v bankovkách cizích států. To a ještě mnohem víc si usmyslel, že ji naučí. Naučí ji, chudou holku z Benátského předměstí. Učinil z ní svou fámulu, svou pravou ruku.

Vyhledávala mu v knihách učené pasáže a předčítala mu je. Dle jeho pokynů a rad míchala léky a jedy. Zapisovala poznatky z jeho pokusů, když se snažil obyčejný kov transmutovat ve zlato. Trpělivě mu sháněla přísady pro elixír života a dodávala mu sílu, když jiní říkali, že se její čaroděj honí za přeludy. Chtěl z ní vychovat svou učednici, ale ona nebyla jako on, geniální učenec a talentovaný šarlatán, jež si svými kousky zadělává u bohatých mecenášů na dobré bydlo. Člověk, jehož jedinou vírou je víra v jeho vlastní experimenty a jedinou touhou je jeho moc nad přírodou. Ona chtěla žít, ne sny ale skutečností. Dýchat svěží vzduch kvetoucích stromů, ukazovat se v krásných šatech, tančit na bálech až do svítání, žít po boku milovaného muže, kolébat dítě… Nic, ani náznak z toho, jí Isidorův dům nemohl poskytnout. Štolbův syn byl sice pěkně rostlý, tělo samý sval, ale hlavu měl jako pytel, z něhož mlynář právě vysypal všechnu mouku.

Isidor ji naučil znát, ale vědění ji naučilo toužit, a obojí se skloubit nedalo. A za trest tu visí, pokořená a bezmocná, jako poražené zvíře na řeznickém háku. Její pán ji potrestal za něco, co bylo přirozené, ne ze žárlivosti, což by mu snad dokázala odpustit, ale ze zklamání, které jí vyjádřil dostatečně chladně. Jak si jen mohl myslet, doufat, že bude jako on, geniální duch zbaven těla a s ním všech myšlenek na radosti, jež nám skýtá svět. Jen duch!

Cítila zlost a pohrdání nad ním, nad sebou samou, nad celým světem. A pak se to stalo. Dokonalé oddělení. V jeho knihovně byly snad všechny knihy, které tehdejší svět znal. Četla Platóna, prokousávala se Aristotelem, znala stoiky. Překládal jí arabské texty. Učila se spisy církevních otců, ale tohle se nedalo nijak vysvětlit. Jedna její část byla v té malé místnosti, vznášela se jako chmýří ve vzduchu, neviditelná a nehmotná, a dívala se na své druhé já, ubohé já připoutané za stropní skobu. Tělo a duch už nebyly totéž. Nedýchala, nic necítila. Bylo to neskonale příjemné.

Jak vypadám uboze, údy skoro odkrvené, uplakané oči zavřené, vlasy rozcuchané! Přiblížila se ke svému druhému já, až s ním splynula. A zas tam byla jenom jednou, tělo a duch. Visela ze stropu dolu a téměř necítila paže. Předtím to bylo lepší. Znovu opustila tělo. Bylo to ďábelsky snadné.

Duch Sabiny-Salome se s neviditelným úsměvem vznášel ke stropu. Široká klenba ho neslyšně propustila. Jak často se vězni naskytne příležitost, tak nerušeně si své vězení prohlédnout? Všechno v Isidorově domě spalo, Isidorův dům spal. Salome proklouzla černou kuchyní bez oken, obešla dřímající služebnictvo, krčící se v malých komůrkách, z nichž jedna patřila také jí, prolétla obytné pokoje s dovezeným italským přepychem, tajné mágovy laboratoře, jeho milovanou knihovnu a naposled ložnici pána domu. Spal, nikoliv s hlavou v poduškách, ale shrben u svého pracovního stolu, nevkusně stojícího hned vedle lůžka s nebesy. Oharek svíčky dohoříval a svitek, který musel předtím studovat, puchřel pod jeho těžkou hlavou.

Vlna odporu proťala její nehmotnou schránku jako neviditelný meč. Tak on přemýšlí, pracuje i ve spánku, zatímco tělo jeho fámuly, jeho pravé ruky, trpí několik pater pod ním. Ne, Isidore. Touha je sladká věc, ale ještě sladší je pomsta. Nenávidím tě, Isidore, za to, že jsi svázal můj život a spoutal mé štěstí. Ale co nemohu mít já, nebudeš mít ani ty. Můžeš věznit mé tělo, ale má duše ti nebude patřit nikdy.

Náhle zatoužila, aby celý ten dům patřil jen jí, s jeho pánem jako otrokem. Viděla Girolama leštit špičky jejích střevíců a Isidora, jak se plazí u jejích nohou pro jediný její polibek. A všechno tvé vědění, všechno pro cos dosud žil a cos miloval, spálím. Bude to snadné. Jak mohla být tak hloupá? Znovu se podívala na spícího učence. Jen si svůj spánek vychutnej, tohle je poslední tvá klidná noc, Isidore.

* * *

Ještě před svítáním našla své tělo, jen o chvilku dřív, než Girolamo vtrhl do mučírny. Odvázal ji tak surově, že dopadla rovnou na podlahu. Bolest zmučeného těla byla nesnesitelná, ale vidina pomsty do ní vlévala sílu účinněji než spánek, který by potřebovala, nebo vlídné slovo či pohled, jež jí nikdo nevěnoval.

Dovolili jí umýt se a převléct. To bylo vše. Isidor už ve své dílně čile nahříval kahan a očima zamyšleně přebíhal po baňkách s hustým obsahem neurčité barvy.

,,Moje Salome je konečně tady, ale co že jsi tak nezdravě bledá?“ podíval se na ni, krabatíc čelo. Náhle se mu na rty vrátil neznatelný úsměšek. ,,Ach, zapomněl jsem, tvůj včerejší poklesek.“

Poklesek? Vytřeštila červené oči a ještě víc semkla rty. Čaroděj si ale jejího výrazu nevšímal a opatrně sléval do kovové baňky dvě různé tekutiny. Skleněnou tyčinkou vmíchával jednu do druhé a přitom tam sypal zlatý prášek. ,,Doufám, že na toho chlapce už nebudeš myslet,“ prohodil jakoby mimochodem.

Kousla se do rtu. ,,Ne, pane…“

,,Dobře,“ postavil misku tak, aby mohl celou směs prohřát plamenem kahanu.

,,…Nebudu na něj myslet, odteďka budu myslet jenom na vás…“

,,Dobře,“ vzal si od ní kovovou lžíci a začal s ní mísit rezavý prášek s bílým. Když s tím byl hotov, obrátil se zpátky k ní. ,,Co žes to vlastně říkala?“

,,Říkala jsem, že všechny mé myšlenky budou patřit jen vám, pane, a tomu, co vy zvete vědou, ačkoliv prostí lidé to nazývají magií a čarami.“

,,Myslel jsem, že jsem se přeslechl. Pojď sem, tady to podrž, dobře. Tohle smíchej, ale nesmíš vdechnout páru..."

Udělala, co po ní chtěl, bezchybně, perfektně. Nenávist dala jejím bolavým prstům šikovnost a tam, kde by jindy tápala, nyní cítila skálopevnou jistotu.

,,Mrouskat se jak kočka,“ zabručel si Isidor pod vousy, ,,ještě, že je hotová jalovice. Pánbů zaplať, nic z toho nemůže být.“

Trhla sebou. Ruka na poslední chvíli zachytila skleněný válec, který se právě chystal skutálet na zem a tam se rozbít na kusy. Není to její chyba, ale nikdy jí to nepřestanou připomínat. K čemu je žena, která není schopna rodit? Prý je to trest za to, že její matka byla andělíčkářka. Slzy nenávisti a studu ji zaštípaly v očích. Uvědomil si, že ho musela slyšet. Přistoupil k ní, chladný a klidný jako vždy.

,,Ale no tak, Salome,“ řekl jako by nic. Na hlavě ucítila dotyk jeho ruky, jež by se dal zařadit někam mezi políček a pohlazení. ,,Doufal jsem,“ pokračoval lehkým konverzačním tónem, na který u něj nebyla zvyklá, ,,že jsem vychoval svou učednici lépe. Myslel jsem, že se umí ovládat. Dost na to, aby ji slova jednoho impotentního suchara nechala chladnou.“ Naklonil si její tvář k sobě. Proti své vůli se musela usmát. Ne že by její pán byl už starý nebo ošklivý, anebo trpěl tím, o čem mluvil, ale suchar… Inu, někdy…

Chtěla něco říct, ale zabránila jí v tom krátká exploze. Oba hbitě uskočili.

,,Salome, Salome, kolikrát jsem ti říkal, že nikdy nesmíš lít do vitriolu vodu…“ zamračil se na ni.

,,Promiňte, pane,“ spěšně začala kartáčem stírat stříbrný prach z jeho taláru.

,,To nemusíš, raději já sám,“ odstrčil ji, ale její ruka zůstala v jeho dlani o něco déle, než bylo nutné. Pokorná učednice se zbožňujícím pohledem. Ty, zhoubo moudrých, už jsme tě odhalili. Tvé skutečné jméno je žena.

* * *

Do půl roku byli druh a družka, do dalšího půl roku manžely. Ačkoliv její nenávist nepolevila, naučila se najít v jeho objetí slast. Takové zvláštní zadostiučinění. Pomalu, krůček po krůčku, zpřeházela jeho život. Už ji neuspokojovaly experimenty ani učená četba. Vyházela jeho náčiní jako staré harampádí a dům zaplavila ještě dražším nábytkem se všemi módními zbytečnostmi, v nichž se topil císařský dvůr. A Isidor? Zprvu protestoval, hádal se, zuřil jako lev, ale všechno marně. Jestli se ti to, choti drahý, nelíbí, už nikdy nebudu tvoje a nikdo ti nebude dělat ty zvrácené věci, jimž ses přiučil u italských kurtizán. Toto je studená země s chladnými mravy, kde obcování samce se samicí postrádá rafinovanost italských měst. Nelžu, viděla jsem to. Zvrácenost kvete jen u dvora, kde vládnou cizinci. Řekni mi drahý, která žena ti dovolí vložit tvůj úd do nečistého otvoru i úst, kdo ti dá víc rozkoši než já? Jen to zkus nějaké svolné měštce navrhnout, upálí tě jako sodomitu.

Netušil, že jeho dobrá žena, jíž zasvětil do své magie, si za jeho zády osvojila kuchyni božské Afrodity a přilévá mu do nápojů jedy, nutící ho toužit po ní čím dál víc. A někdy, když její pomstychtivost dosahovala vrcholu, Sabina nechala Isidora laskat její tělo, více mrtvé než živé, zatímco se Salome, duch, na ně zlomyslně díval.

Ale kromě pomsty měla ještě jednu vášeň, tajnou vášeň o níž nikdo nevěděl. Den co den, noc co noc, kdykoliv si jen našla příležitost, opouštěla své tělo a nikým neviděna procházela svůj dům, domy svých sousedů, celé město. Pozorovala lidi, nechávala je žít jejich životy a porovnávala je s tím svým. A plným douškem své schopnosti využívala. Císařskému dvoru donášela, co dělají její známí, přítelkyním prozrazovala, s jakou ženštinou smilní jejich muži a vždy věděla jako první, co se děje v domácnosti jejích sousedů. A její dům byl pořád plný zlata. Lidé ji znali jako moudrou a učenou ženu a nad jejím manželem, italským šarlatánem, přivírali oči. Jenomže z vášně se stal zlozvyk, ze zlozvyku nemoc a z nemoci k posedlosti chybělo jen málo.

,,Miluji tě, Salome, celým svým srdcem. Pojď ke mně blíž. Máme štěstí,“ Isidor si přitiskl její hlavu na svou hruď. Hruď muže sžíraného hladovou vášní. ,,Císař zítra pořádá slavnost a my jsme zváni. Možná mě zamýšlí povýšit do rytířského stavu, nebo stejně jako já miluje tvou tvář, kdo ví… Jen lituji, že nejsme u těch velkých příprav. Celá Praga je na nohou.“

Usmála se. Ona to všechno už viděla. Položila se vedle něj a zůstala tam tak dlouho, dokud neusnul. Dnes potřebovala mít klid, a tak mu namíchala odvar z máku. Sotva se ujistila, že zapůsobil, nechala Sabinu spočinout vedle Isidora, zatímco se Salome vydala na Hrad. Musí být přítomna tajné porady císařových španělských rádců, prostě musí…

* * *

Posadil se, sotva usnula. Dlouho si nechtěl přiznat, co mu jeho dobrá žena podává a v jakém jedu spočívá ta láska, ta jeho touha… Ubohá duše, prokletá duše. Ublížil jí a ona mu to vrátila. I s úroky. Pravá obchodnice. Potrestal ji za něco, co bylo přirozené. Mělo mu dojít, že se mu pomstí. Udělala z něj loutku, otroka vlastních chtíčů. Měl by ji zabít a sám se za to nechat od mistra ostrého meče vykuchat. Sehnul se nad ní. Spala tak tvrdě. Vypadala, skoro jako by už mrtvá byla. Jene, Jene, ty šarlatánský ubožáku, cos jí to jen udělal?

Zamyšleně poklekl. Nůž byl zasunut hluboko pod lůžkem, přesně kde si ho včera schoval. Dokázal bych ji dokonce života trýznit, ale odpustit bych jí nedokázal. Nechal čepel usednout na její kůži. Tak krásné hrdlo. Spí tvrdě, skoro nedýchá. Moje benátská krasavice. Držel nůž přitisknutý na její tepně a noc postupovala. Váhal. Jen pomalu, nenápadně, se ho začala zmocňovat únava. Pozvolna začínal zapomínat, co se chystá udělat. Probral ho až lomoz a křik, vycházející odkudsi z venku. V nose ho zašimral štiplavý dým. Hoří! Zahodil nůž a pevně sevřel Sabinina zápěstí.

,,Prober se, musíme pryč, dům je v plamenech!“ křičel, ale jeho žena nejevila nejmenší známky života. Chtěl ji sevřít v náručí, odnést ji pryč a zachránit, ale zrádný spánek z makovicového odvaru na něj dotíral čím dál úporněji. Zápach dýmu se stával nesnesitelný. Jeho tělo ho neposlouchalo. Vyčerpaně klesl zpátky na lůžko po bok své ženy, hlavu v jejím klíně. Sabina začala nejdříve pomalu a pak už pravidelně oddychovat.

* * *

Vracela se plná zklamání. Ať už rádcové císaře jakkoliv klamou, jí se nepodařilo místo jejich tajné porady vypátrat. Ale co se to děje?

Ne! chtěla vykřiknout, ale duchové nemohou křičet.

Svítalo. Na místě Sabinina domu se šklebilo jen zčernalé spáleniště a kromě několika špinavých dětí, které tam hledaly zbytky roztaveného přepychu, tam bylo mrtvo. Pochopila. Příliš vystavovala na odiv své bohatství. Někdo se dovtípil, kdo je tajnou donašečkou Jeho císařského veličenstva. Zapálili její dům, a teď řeknou, že se jen ďábel vrátil ke svému. A Isidor, a ona? Snad ji tam nenechal, spící, bezbrannou, na pospas vše stravujícímu ohni. Bude muset prohledat lazarety.

Ne! Ten odvar, ďábelský nápad, spící muž nezachrání spící ženu. Cítila tisíce jehliček strachu propichovat její nehmotné tělo. Tu představu, že se mu definitivně, absolutně, konečně pomstila, nemohla její duše snést. I když sytila svou nenávist, chtěla ho mít, ač pokořeného a zničeného, stále u sebe. Vlastně ho svým způsobem milovala, láskou o niž nikdo nestojí. Jednou snad dokáže zapomenout, a pak se mu bude moct oddat úplně, nejenom tělem…

A nemáš se kam vrátit. Obě těla, stejně jako všechno v domě, shořela na prach. Jen sloužící se stihli zachránit a Girolamo, poslední ze všech podomků, utekl s ohořelými pažemi. Stal se z něj mrzák odsouzený k žebrotě, jen jeden z mnoha v podhradí.

Duch Sabiny-Salome se vznášel nad mrtvým spáleništěm, neviditelné slzy kanuly na zuhelnatělou zem. Navždy uvězněná, duch bez těla, odsouzena navěky bloudit mezi lidskými příbytky, vidět jejich teplo ale nemoci ho s nimi sdílet.

Ne! Ona je Sabina-Salome, Isidorova učednice, jeho fámula, pravá ruka a dobrá žena. Když jí není dovoleno s ním zemřít, bude s ním žít. Vrátím se pro své tělo, i kdybych měla narušit všechen prostor a řád, a jednou stanu po jeho boku, v domě plném starých knih a skleněných baněk. Když jí nenávist pomohla porušit všechny přírodní zákony a oddělit se od vlastního těla, proč by jí láska nemohla pomoci se do něj zas vrátit a najít v čase ztracenou skulinu?