POVÍDKA: Trekanaskert

Na Trekanaskert jsem narazil po dlouhém bloudění zemí plnou obrovitých kopců a hor. Mnoho nechybělo a nikdy bych ho nespatřil, zůstal by mi skryt se svými záhadami. Byla to však snad vůle osudu, snad ďáblovo našeptávání, že jsem v úzké soutěsce, kterou jsem právě projížděl, zdvihl oči a znenadání spatřil ve výšce jeho šedé, nepřístupné zdi.

Pokud jsem si vzpomínal, nikdy jsem neslyšel, že by byl zdejší kraj obydlen, snad kdysi dávno, v dobách, ze kterých zůstávalo jen málo vzpomínek a zpráv. A náhle jsem měl před sebou podivné sídlo, usazené na vrcholku skály jako zkamenělý dravec.

Zkoumal jsem dlouhé řady oken, temné a bez života, a cítil, že v sobě skrývají záhadu, kterou jsem zatoužil objasnit. Zvolna jsem objel skálu, na jejímž vrcholku zámek stál, aniž bych přitom našel alespoň jedinou cestu vedoucí vzhůru. Nakonec jsem nalezl několik štěrbin ve skále, s pomocí kterých se dalo, při troše štěstí, dostat nahoru.

Sesedl jsem z koně, odepnul meč a pustil se vzhůru. Zpočátku to šlo snadno, snažil jsem se nedívat se pod sebe, aby mě nechytila závrať a usilovně se drápal nahoru. Šaty jsem měl za chvíli samý šrám a oděrek, ale to mě nedokázalo zastavit. Obtížně jsem zdolal poslední úsek skály, kde nebyly téměř žádné výstupky a vyhoupl se na širokou skalní plošinu.

Ocitl jsem se před pobořeným plotem ohraničujícím zbytky zahrady, ve které se tyčil zámek obrovských rozměrů. V zahradě se divoce splétala torza stromů se zbytky uschlých keřů, šedá tráva na zemi překrývala obrysy dávných záhonů, v zarostlých hájích se krčily zbytky pobořených altánů. Mezi nejvyššími stromy stála omšelá mramorová kašna zarostlá plevelem, která zřejmě kdysi bývala chloubou celé zahrady.

Překročil jsem zbytky plotu a vstoupil na cestu ke kašně. Stromy kolem mě se ve větru s praskotem nakláněly, jakoby mě chtěly pohltit. U kašny se cesta větvila do dvou ramen, z nichž první směřovalo k místu, oddělujícímu od sebe dva skalní vrcholky. Z konce cesty se vzpínal pobořený mostní oblouk, který v půli náhle končil nad hlubokou propastí.

Druhá z cest se stáčela ke vchodu do zámku, střeženém dvěma podivnými sochami, znázorňujícími starce v oděvech kajícníků. Dveře zámku byly otevřené dokořán.

Na prostranství před vchodem stála dlouhá řada kočárů s propadlými střechami, polámanými koly a dvířky poválenými po zemi. Ve shnilých, zpuchřelých postrojích před nimi ležely kostry koní. Nahlédl jsem do několika kočárů. Byly prázdné a ti, co jimi přijeli, zřejmě zůstali kdesi uvnitř zámku a už jej neopustili.

Se smíšenými pocity jsem vešel do dveří. Co se tu stalo? Jaká tragédie ty lidi postihla? A co čeká mne? Procházel jsem tmavými, ponurými chodbami s drolícími se stěnami pokrytými plísní, překračoval předměty roztroušené po podlaze, míjel sochy skryté pavučinami v tmavých výklencích. Došel jsem až k velikému mramorovému schodišti a pomalu po něm kráčel vzhůru, zanechávaje stopy v prachu, kterým byly jednotlivé stupně pokryté.

V patře se rozprostíralo rozlehlé, temné sloupořadí, ve kterém kraloval vítr pronikající velkými, vytlučenými okny s vlajícími zbytky záclon. Mezi sloupy stál ozdobný dřevěný nábytek, zborcené stoly a skříně potažené plísní a pavučinami. Prošel jsem až na konec sloupořadí, kde ke mně dolehly tóny vzdálené hudby.

Ten zvuk mě rozrušil na nejvyšší míru. Že by ten opuštěný a ponurý zámek byl přeci jen obydlen? Bylo v tom cosi nepřirozeného, co nahánělo strach. Měl jsem sto chutí obrátit se a odejít co nejrychleji pryč. Avšak znovu mě ovládla zvědavost, která mě předtím přinutila vyšplhat na skálu a vstoupit do zámku.

Prošel jsem mezi posledními sloupy a stanul před další chodbou, která ke kolonádě přiléhala v pravém úhlu. Hned z prvních dveří vpravo se ozývala hudba. Vzal jsem za kliku a otevřel.

Vzápětí mě omráčila záplava světla a zvuků, vyrážející odtud v divokém přívalu. Přede mnou se objevil obrovský sál ozářený množstvím obrovských lustrů, jejichž svit ještě znásobovala veliká zrcadla, rozestavená po obvodu místnosti. Na parketu, do rytmu hudby, hrané několika muzikanty, tančilo množství lidí v podivných, prastarých oděvech. Jejich tanec mě čímsi odpuzoval. Podobal se spíše znavenému ploužení prostřídaném nekonečným množstvím otoček a úklon; muži a ženy v místnosti jej však tančili s elánem a radostí, která mi v tu chvíli připadala podivná a neskutečná.

Vstoupil jsem do sálu a zavřel za sebou dveře. Nikdo si mého příchodu nevšiml, všichni byli příliš zaujati tancem. Udělal jsem několik nerozhodných kroků k tančícím párům, snad jsem se jich chtěl dotknout a přesvědčit se o jejich skutečnosti. Přitom jsem si všiml, že za tanečníky stojí řada stolů obtěžkaných jídlem a pitím. Došel jsem k jednomu z nich, vzal si pohár vína a napil se. Víno nechutnalo špatně, ale zdálo se mi, že obsahuje jakousi nezvyklou příchuť. Sotva jsem se napil, hudba přestala hrát.

Nastala krátká přestávka a tančící páry se odebraly ke stolům. Tváře jim hořely červení, nahlas se smály a vedly hlasité, udýchané hovory. Většinou si vzaly jen pohár a pily žíznivými doušky, ženy si několika letmými pohyby upravily přepychové garderoby, setřely praménky potu, které jim rozmazávaly na tvářích líčidla, a už se zase vracely na parket.

Jen někteří z tanečníků, kteří byli příliš unaveni, se svezli na židle okolo stolu a odpočívali. Patřila k nim i dívka v drahocenných, zářivě žlutých šatech a vysokou bílou parukou, která se posadila vedle mne. Se smíchem odehnala muže, který se k ní přišel ucházet o tanec a žíznivě uchopila jeden z pohárů. Vypila celý najednou a tvář se jí zalila ještě temnější červení. Hudba začala opět hrát, přičemž zbývající lidé u stolů rychle odcházeli, zbylo pouze pár lidí a mezi nimi i má sousedka. Chystal jsem se jí oslovit, ale ona mě předešla. Obrátila ke mně malátně tvář a zeptala se:

„Odkud jste sem přišel? Máte prazvláštní oděv.“ Trochu křičela, aby přehlušila hudbu.

Řekl jsem jí jméno místa, odkud jsem přijel. „Neznám,“ zakroutila půvabně hlavou. „Nikdy jsem o něm neslyšela.“ Pak umlkla, což byla příležitost pro mě, abych se zeptal:

„A kde jsem se to ocitl já?“ Rozesmála se: „Nikdy jste neslyšel o Trekanaskertu?“

„Ne.“

„Ani o vévodovi Trekanovi?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Pak váš domov musí být opravdu daleko,“ řekla už beze smíchu. „O vévodovi se nyní mluví po celé zemi, všichni obdivují jeho odvahu a statečnost. Odvážil se zde postavit svůj palác Trekanaskert a nebral ohledy na všelijaké povídačky, které se vypravují. Každý týden pořádá velkolepý ples a zve na něj lidi z nejrůznějších krajů. Může si to dovolit, je jedním z nejbohatších šlechticů v království. Já jsem jedna z dvorních dam jeho manželky. Jmenuji se Veronika.“

„Já jsem Petr de Vries.“ představil jsem se. Uchopil jsem do ruky pohár s vínem a znovu se napil. Přitom jsem si vzpomněl na zničenou zahradu venku.

„Co se vám stalo se zahradou?“ zeptal jsem se. Na její tváři se objevil překvapený výraz. „Se zahradou? Co by se s ní mělo stát?“

„Je uschlá,“ řekl jsem jí.

Vteřinu na mě zírala a pak se usmála: „Vymýšlíte si a děláte si legraci. Zahrada je úplně v pořádku.“

Teď jsem se zase zatvářil nechápavě já. „Je celá zničená.“

„Možná vám tak jenom připadá, už je šero a je hůře vidět. Anebo máte příliš vysoké nároky. Mě se nezdá, že by byla nějak zvlášť zanedbaná. Jak jste se tam vlastně dostal?“

„Přišel jsem tudy. Projížděl jsem spodní cestou a všiml si zámku. Připadal mi ze zdola tak podivný, že jsem se ho rozhodl prozkoumat..“

„Podivný?“ přerušila mne, „Co je na Trekanaskertu podivného? Je to velkolepý zámek, to ano, ale že by byl podivný, tomu se mi nechce věřit.“

„Nesvítilo tu ani jediné světlo.“ dodal jsem.

„Ale dnes svítí celé průčelí, je přeci ples!“ odpověděla důrazně.

„Neviděl jsem žádné světlo, ani cestu, kterou bych se dostal nahoru. Vylezl jsem po skále.“ řekl jsem jí s určitým zaváháním. Vyvalila oči a nechápavě zakroutila hlavou:

„Proboha proč jste lezl po skále? Proč jste nepřišel po mostě?“

„Po jakém mostě?“

„Po mostě do zahrady, přece.“

Rozpomněl jsem se na pobořený oblouk nad propastí. „Ale tam žádný most není! Cesta končí nad propastí.“ odpověděl jsem po pravdě. Chvilku nevěřícně zírala a pak se rozesmála.

„Jste velice zvláštní, ale v tomto stavu jsem schopná vás tolerovat, když už ne pochopit.“

Raději jsem se odmlčel a znovu se napil vína. Po chvíli mě Veronika uchopila za rameno a ukázala do protějšího rohu místnosti:

„Podívejte! Vévoda s vévodkyní odcházejí do svých komnat!“ Spatřil jsem dvě vysoké postavy, přecházející okolo hudebníků. Dav se před nimi uctivě rozestupoval, přičemž oba majitelé zámku rozdávali úsměvy na všechny strany.

„Vévodkyně má nové šaty ušité v Paříži…“ komentovala s očima navrch hlavy má společnice. „A vévoda si dnes vzal svůj podvazkový řád.“

Pozoroval jsem vysokého hubeného muže s krátce přistřiženými vousy a neušlo mi, jak se panovačně rozhlíží po lidech okolo, jakoby je považoval za součást svého majetku. Zdálo se, že je skrz naskrz okázalý, jak ve svých činech, tak ve svém chování. Vévodkyně byla neobyčejně krásná žena, ale zdálo se, že stejně pyšná jako on.

Zazněla krátká fanfára, oba se dvorně uklonili a zmizeli v boční chodbě mezi zrcadly. Postupně za nimi mizeli i ostatní hosté, následováni služebnými. Veronika si neklidně poposedla a navrhla mi, abychom se šli na odcházející podívat. Prošli jsme okolo tančících párů do míst, kde z rozzářeného prostoru sálu oddělovala široká chodba vyzdobená obrazy. Podívaná na odcházející vévodský pár přitáhla od jídla a pití množství hostů. Před námi defilovali sluhové, navlečení v nezvyklých barevných úborech, prazvláštní šlechtici se sinalými tvářemi a panstvo odkudsi z daleka, s velkými červenými turbany.

Průvod se zvolna potopil do útrob obrovského zámku. Před námi zůstala prázdná chodba, velice dlouhá, pronikající zámkem, rozechvělá ozvěnou kroků odcházejících. V dálce se větvila do mnoha směrů.

Zaujaly mě nezvyklé obrazy, pokrývající její stěny, nezvyklé krajiny, útesy a věže z šedého kamene, rozlehlé sály, plné umírajících, křečovitě vzepnutých postav. Kráčel jsem podél nich, nevšímaje si hluku z hodovního sálu. Když se prohloubilo okolní šero, vrátil jsem se zpět do sálu pro svícen a pokračoval v prohlídce. Z chodby se vcházelo do menších sálů, kuřáckým salónků a skrytých kuchyní.

V záři svícnu se zvolna vynořovaly stěny ozdobené obrazy nesmírné umělecké hodnoty, obklopené brokátovými závěsy pošitými šperky.

Téměř na konci chodby světlo dopadlo na obraz, před kterým jsem zůstal udiveně stát. Byl překrásný a bůh ví, proč visel právě zde, na tmavém, odlehlém místě a nekrášlil nejpřepychovější komnaty zámku. Zobrazoval vévodkyni, o několik let mladší, než jsem ji spatřil v sále. Zachycoval její hlavu, krk a ramena, namalované ve skutečné velikosti. Obličej jasně vystupoval proti tmavému pozadí, které tvořila nezřetelná krajina s obrysy podivných zvířat, jaká jsem nikdy v životě nespatřil. Její oči byly doširoka rozevřené a zahleděné skrze mne kamsi do nekonečné dálky. Podoba vévodkyně byla obdařena čímsi nezvyklým, co může lidské tváři vtisknout pouze obraz. A v té temnotě, jen ve světle svíček, to bylo neobyčejně působivé.

Náhle se stalo cosi děsivého. Hudba za mými zády umlkla, nečekaně, uprostřed taktu, jakoby jí kdosi přerval a umlčel. Překvapeně jsem se otočil k ústí chodby, abych zjistil příčinu, proč se tak stalo. Spatřil jsem však jen starou, plísní pokrytou zeď a nad ní obrovskou díru ve stropě, kterou dovnitř pronikalo měsíční světlo. Chodbu přehrazovala hromada suti ze zříceného stropu, přes kterou se v rozvířeném prachu rýsovala stopa od toho, jak se tudy kdosi prodíral kupředu.

Zděšeně jsem se otočil zpět, ale spatřil jsem jen starý, sešlý rám se zbytky zčernalého plátna. V ruce jsem svíral zbytek ozdobného svícnu. Mé šaty pokrýval prach, pavučiny a šrámy orámované zaschlou krví.

Pocítil jsem náhle strašlivou únavu a třeštění hlavy, až jsem se musel opřít o rozbitou zeď. Zůstal jsem tak, dokud se mi neudělalo trochu lépe. Pak jsem se vzchopil, a i když jsem se třásl po celém těle, vyrazil jsem kupředu, abych se dostal z toho podivného místa. Překonal jsem hromady suti na zpuchřelém koberci a míjel podivné tvary v pavučinách, které lemovaly chodbu z obou stran. Zřejmě to byly sochy, rozestavěné v mlčenlivém zástupu. Minul jsem je a tápal prohlubující se temnotou kupředu, s rukama nataženýma daleko před sebe. Přitom jsem zabředával do čím dál větších chuchvalců prachu. Chodba se pozvolna rozšířila do několika výklenů, vedoucích k zámeckým kuchyním a sklepům. Nejbližší z nich zalévala blikotavá záře, pronikající obrovskými plesnivými dveřmi, odkud proudil chlad sklepení.

Nijak mě nelákaly vyhlídky na cestu do podzemí, ale cesta zpět nebyla možná. Došel jsem až ke dveřím, nahlédl do skuliny mezi veřejemi a spatřil schodiště vedoucí dolů. Poslední ze schodů slabě osvětlovalo světlo přicházející z velké hloubky. Sešel jsem dolů a spatřil rozlehlý sklep. Veškeré světlo v něm pocházelo ze dvou nevelkých otvorů proražených v tlusté kamenné zdi těsně pod stropem. Osvětlovaly dvě řady obrovských sudů nastavených u kamenné zdi a táhnoucí se až kamsi do temnoty, kam světlo nezasahovalo. Mezi nimi vedla úzká ulička. Nejbližší sudy byly zcela rozložené, zbývaly z nich jen ubohé vraky, hromady prken pokrytých plísní. Vydal jsem se dál, přitom jsem však klopýtl a zřítil se na hromadu dřeva a železa uprostřed chodby. Pokoušel jsem se zvednout. Bolelo mě celé tělo a oči mě pálily jako v horečce. Když se mi podařilo vstát, rozlilo se kolem mě světlo a kdosi mi poklepal na rameno.

Prudce jsem se ohlédl. Za mnou stál starý muž s prošedivělými vlasy, spadajícími až na ramena, oděný do starobylé dlouhé haleny s vévodovým erbem na prsou. V jedné ruce svíral svícen a v jeho záři si mě překvapeně prohlížel.

„Vidím, že jsi pořádně namazaný, chlapče.“ řekl mi. „Proto bych ti nedoporučoval, abys ještě pil, i když jsi sem za tímto účelem zřejmě přišel. Pojď raději se mnou, pomůžeš mi, budeš-li toho schopen.“

Položil svícen na podlahu a sklonil se k rohu místnosti, kde byly naskládány malé soudky. Opatrně odtud dva vzal a podal mi jeden z nich. Uchopil jsem ho třesoucíma rukama a málem jsem se pod jeho vahou prolomil. Sklepník si toho všiml a zeptal se starostlivě:

„Uneseš ho? Nemám ho vzít raději sám?“

Zakroutil jsem hlavou, zatímco on uchopil do podpaží druhý soudek.

„Dej pozor, poneseme je samotnému vévodovi.“ řekl. „Panstvo pořádá pozdní večeři a usmyslilo si, že se k tomu napije pořádného vína.“

Poklepal na soudky a zavedl mě k dalšímu schodišti vedoucímu ze sklepa. Bezmyšlenkovitě jsem ho následoval. Přitom jsem pomyslel na své šaty – jaký byl však můj údiv, když jsem seznal, že jsou znovu ve stavu, ve kterém byly, než jsem se pokusil o výstup na skálu.Vyšli jsme do úzké chodby, lemované vysokými okny a překvapila mě tma, která tam panovala. Otevřenými okny jsem spatřil hvězdy, které se mi však zdály podivně deformované. Sklepník zastavil před dveřmi na konci chodby, jejichž veřeje byly rozdělené na šest čtvercových polí pomalovaných loveckými výjevy.

Vešli jsme do veliké komnaty s krvavě rudými závěsy rozvěšenými po stěnách, ozdobených vévodovými erby. Protější strana místnosti byla celá prosklená a skrze ní vedly dveře na zámeckou terasu. Tam jsem zahlédl dlouhý stůl, na který právě lokaj chystal prázdné talíře. Vévoda a vévodkyně seděli v čele stolu, převlečení do jednoduchých šatů, které zřejmě nosili v soukromí. Jejich tváře zračily chladnou vážnost, tolik odlišnou od veselí, které projevovali na slavnosti.

Sklepník mě pobídl a oba jsme přešli do rohu, který přímo sousedil s prosklenou stěnou. Tam na vyřezávané stolici spočíval prázdný soudek, který jsme vyměnili za jeden z těch, které jsme přinesli. Mezitím lokaj obsluhující na terase vzal ze stolu dva poháry a pomalu šel k nám. Otevřel skleněné dveře a znovu je za sebou přivřel. Nedovřel však úplně a tak jsem zaslechl něco z toho, o čem spolu manželé hovořili. Oba dva byli natolik pohrouženi do svého rozhovoru, že si nás ani nepovšimli. Zaslechl jsem jen pár slov, ale ta mě zarazila svým tajemstvím. Slyšel jsem vévodkyni, jak říká, nezvykle ostře a rozhorleně:

„Nikdy jsme neměli zámek stavět právě zde! Co na tom, že nám to přineslo slávu….Začínám se tu bát, musím stále myslet na všechny ty zmizelé hosty a halucinace….A ke všemu ještě ty povídačky lidí z okolí! Cítím tu všude nebezpečí, jakoby tu cosi číhalo pod povrchem, skryté, nepřátelské, vyčkávající na příhodnou chvíli….. Může to přijít již dnes, zítra, kdykoliv! A my tu jen čekáme, jak ovce připravené na porážku…“

Vzhlédl jsem a poznal, že sklepník slyší to co já. Rukou mi pokynul k východu a naznačil, abych se ho zatím na nic neptal. Vyšli jsem ven z komnaty a teprve když jsem se ocitli v další z chodeb, tiše řekl:

„Místo, na kterém zámek stojí, je velice staré a bylo již dříve několikrát obydlené. Ale nikdy to nedopadlo dobře. Mezi lidmi v okolí o tom koluje spousta legend a celé toto místo opřádá tajemství. Kdysi dávno zde prý stávaly kamenné pohanské modly. Jejich zbytky a trosky jsou prý zazděny v základech sídla. Právě proto tu vévoda zámek postavil. Chtěl přilákat hosty, protože on a jeho žena nemilují nic tolik, jako slavnosti s příchutí tajemství a bizarnosti. To se jim podařilo, ale zdá se, že toho nyní začínají litovat. Chápu je, občas se mi také zdá, že vše není úplně v pořádku. Ale těžko se o tom dá říci něco určitého.“

Za hovoru jsme spolu se sklepníkem došli až do míst, ve kterých jsem ke svému překvapení opět poznal rozlehlou kolonádu, vedoucí k tanečnímu sálu. Pouze jsme přišli z opačné strany.

Sklepník se ke mně otočil:

„Děkuji za pomoc. Neber prosím příliš vážně to, co jsem ti řekl. Celý zdejší dvůr je tak trochu šílený a příliš opilý, než aby bylo možné uvěřit všemu,co se povídá. Jestli chceš, pojď se mnou, ale spíš bys měl jít do postele, zdá se, že už máš dost.“

„Ne, půjdu s vámi.“ rozhodl jsem se. „Už je mi lépe.“ Měl jsem hrůzu z toho, že mi tato lidská bytost zmizí a původní halucinace se vrátí. Sklepník pokrčil rameny a otevřel dveře do sálu. Přivítal nás ohromující příval hudby, kterému jsme vykročili vstříc, aby nás pohltil. V rohu sálu stálo několik lavic se soudky a kolem nich pobíhali lokajové s pozlacenými tácy. Upevnili jsme soudky do stojanů a sklepník se se mnou rozloučil a zmizel ze sálu. Při nejbližší příležitosti se ke mně přitočil jeden z tanečních párů a ozval se poděšený hlas Veroniky:

„Proboha, jak to vypadáte? Běžte ke stolům, za chvíli jsem u vás!“

Poslechl jsem ji a prodral se tanečníky ke stolům. Objevila se hned jak tanec skončil.

„Posadíme se sem.“ ukázala na dvě místa u stolu, který byl sotva z poloviny obsazen, zato plný jídla. „Při tanci vyhládne.“ vysvětlovala mi a přitáhla si talíř s pečení. Vzala ze stolu příbor a hladově se do něj pustila. „Kde jste celou tu dobu byl? Vypadáte, jako by jste prolezl všechny zámecké komíny.“

Neodpověděl jsem a zadíval se znovu na své šaty. Byly strašlivě rozervané a špinavé, až jsem se při tom pohledu zhrozil. Žíznivě jsem se napil, ale po vínu se mi zatočila hlava.

„Co je s vámi?“ ptala se dívka znepokojeně, ale znělo to, jakoby z veliké dálky. Mávl jsem rukou. Hlava mi třeštila a pronikavě mě rozbolel žaludek. Zatočila se mi hlava a já na okamžik ztratil vědomí.

Při pomyšlení na to, co následovalo, se mi ještě nyní svírá hrůzou hrdlo. Sbírám všechny síly k tomu, abych vylíčil to, co jsem spatřil a co jsem od té doby tolikrát spatřil za bezesných nocí.

Nevím, kolik času uběhlo, než jsem se probral. Otevřel jsem oči a spatřil stropní klenbu pokrytou zažloutlými skvrnami od prosakující vody, vzdálenou ode mne ve strašlivé výšce. Zároveň mě udeřil do chřípí strašlivý puch rozkladu, který jakoby vyplňoval celý prostor kolem mne. Otočil jsem hlavu, abych zjistil, odkud pochází a spatřil dřevěnou nohu od stolu, prožranou červotočem a nabobtnalou plísní. Došlo mi, že ležím na podlaze u stolu, u kterého jsem předtím seděl.

Pokusil jsem se vstát, když tu mě upoutala podivná věc. Byla to lidská noha, skrytá za stolem, patřící někomu, na koho jsem ze svého místa nedohlédl. Na první pohled na ní nebylo nic nápadného, byla navlečena do punčochy dosahující ke kolenu, převázané hedvábnou stuhou a obutou do temně rudé boty. Když jsem se však zadíval pozorněji, spatřil jsem na noze rozprostřené podivné, vodově hnědé skvrny. Pomalu jsem se zdvihl na kolena, opřel se o studené, chladné dlaždice a pomalu vstal.

Pohled na společnost za stoly mi vyrazil dech. Hleděl jsem na ně - a hrůza a hnus se ve mně zvedaly jako temná vlna. Seděli zaboření do křesel jako při hostině, z jejich přepychových paruk však zbývaly jen rozplihlé zbytky smíchané dohromady s vlasy, jejich drahocenné šaty pokrývaly závoje pavučin. Stůl před nimi až po okraj zaplňovaly talíře, poháry a džbány, čekající na použití, podnosy se slepenými zbytky pečení.

Veroniku jsem spatřil kousek od ostatních. Seděla zhroucená v křesle v nepřirozeném úhlu, z drahých šatů zbývaly jen cáry, přilepené ke kostem. Její paruka zplihla zvláštním způsobem a zakrývala jí celý obličej. Na stole před ní ležel povalený pohár a v kostěných pařátech dosud svírala pozlacený příbor. Vedle ní bylo místo, kde byl prachový povlak ze stolu setřen. Stálo tam křeslo, uchovávající dosud čerstvý obrys lidské postavy. Před ním stály dva zčernalé poháry, vyjmuté z povlaku pavučin.

Náhle se její ruka pohnula a pevně sevřela příbor. Hlava se zvedla, vlasy sklouzly a v prázdných očních důlcích lebky se zaleskly oči. Vzduch v místnosti se rozezněl rozevlátými, nemelodickými zvuky, které se zvolna spojily a sladily, až se celou místností rozezněla hudba, tak krásná a mohutná, jako dříve. Prazvláštní společnost přede mnou se pohnula a zdvihala se z křesel do svých původních podob. V tu chvíli jsem se otočil a řítil se chodbami zámku k východu.

„No sláva! Konečně jste se probudil.“ uslyšel jsem nad sebou. Otevřel jsem oči a spatřil tvář Veroniky. To je zlý sen, napadlo mne. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že ležím na lůžku v malém pokoji s jediným oknem a nade mnou se sklání Veronika, odlíčená a převlečená do civilních šatů. V tu chvíli jsem si vzpomněl na to, co jsem viděl v sále a pod tíhou té vzpomínky znovu zavřel oči.

„Neusínejte zase!“ slyšel jsem Veroničin hlas. „Už jste spal skoro dva dny!“

Nechtěně jsem poslechl a poslušně znovu oči otevřel.

Zamračila se na mne. „O co jste se to proboha pokoušel? Chtěl jste se zabít? Měl jste štěstí, že jsme vás našli, jinak by byl s vámi amen. Ležel jste na samém konci skály, u propasti hned vedle mostu a měl jste vysokou horečku. Ještě krok a nikdo už by vám nepomohl!“

„Musím ihned pryč.“ vyrazil jsem ze sebe horečně.

Zakroutila nevěřícně hlavou. „Sotva jste vyvázl ze spárů smrti a už chcete pryč? Musíte si nejdříve odpočinout, zotavit se a nabrat síly.“

„Ne.“ přerušil jsem jí, „Chci pryč. A teď hned!“

Žmoulala v rukou nervózně šátek.

„V takovém stavu, v jakém jste, nemůžete odejít, to bych vás měla na svědomí. Mohlo by se vám něco stát a já bych si to do smrti vyčítala.“ dodala potichu, s pláčem na krajíčku.

„Raději se vyspěte, nebudu vás už rušit.“ řekla a odešla rychle z pokoje. Zůstal jsem sám a zakrátko mě přemohl spánek.

Od té doby jsem pokoj neopustil. Píši v něm též tento příběh, který se zvolna chýlí ke konci. Cítím se stále velmi slabý a vyčerpaný, což mi zabraňuje z Trekanaskertu odejít. Tím, jak jsem postupně vylíčil jednotlivé události, jsem si poněkud ujasnil předchozí zážitky a snažím se je pochopit. Hlavou se mi však stále honí spousta nejasností:

Předně je zde můj příchod na zámek. Jak to, že jsem spatřil něco jiného, než se tu doopravdy odehrává? Odkud se vzala zničená zahrada a řady bryček s pošlými koňmi v postrojích?Proč jediná příjezdová cesta končila zříceným mostem?

Bylo možné, že to, co jsem pokládal za skutečnost, byl pouhý výplod mé rozdrážděné fantazie? Nebo mou únavu podpořily některé další, temné vlivy zdejšího místa, o kterých se zmiňoval sklepník?

Bylo možné, že jsem vyšplhal po skále vzhůru a prošel mezi kvetoucími stromy a tryskající kašnou do zámku, přičemž jsem si kolem sebe představoval něco jiného? Bloudil jsem v zajetí představ reálným světem, procházel zámkem obývaným živými lidmi a přitom má mysl bloudila v děsivých fantaziích a snech?Dospěl jsem nakonec do takového stavu, že mi pomohla jen pohotová pomoc lidí ze zámku, kteří mě odnesli do tohoto pokoje?

Avšak i toto vysvětlení má jisté nesrovnalosti… už celu věčnost se tu nikdo neukázal a když se pokouším volat, nikdo nepřichází. Můj pobyt v pokoji provází prazvláštní horečnaté stavy: někdy jej vidím takový, jaký je, někdy se však probouzím do neuvěřitelně zanedbané místnosti, kde mezi zčernalým nábytkem prorůstá hnijící tráva a kde v zanedbaných hadrech cosi drápu kouskem skla na podlahu. Dlaždice jsou v tom místě už celé rozryté a některé ze šrámů se podezřele podobají písmu z mého příběhu……

Musím se však zmínit ještě o jiné, děsivé představě, kterou jsem měl před několika dny, kdy mě nakrátko zcela opustil horečnatý stav, který mě provází od mého příchodu na zámek……

……náhle jsem seděl na jakési holé, prázdné skále a rukou jsem usilovně čmáral do prázdna. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, spatřil jsem širokou skalní plošinu pokrytou výkaly a jinými stopami dlouhého pobytu. Možná to byl jen nejvyšší okamžik mé horečky a blouznění, kdy se naráz zvrátila celá realita.

Možná to ale zároveň byl jediný okamžik prozření, kdy jsem spatřil, co se to se mnou doopravdy děje….“