POVÍDKA: Těžký život upírky
(úryvky z deníčku)
Věřte mi to nebo ne, ale být upír není opravdu dvakrát med. Všichni máte určitě plno romantických představ z knih a filmů, jenže tam se předvádí jen to hezké a zajímavé. Jak taky jinak, koho by bavilo číst o skutečném a tím pádem poněkud nudném životě? Takže o každodenní realitě a problémech s ní spojených se moc nedozvíte.
No schválně, vezměte to podle sebe. V kolika dílech docela „ze života“ se dopodrobna popisuje všechno možné, co děláte denně? Třeba jak se jezdí s vozíkem po supermarketu, kde a jak se ten vozík vlastně bere, jak se vůbec nakupuje, jak se čistí zuby, jak se chovat na eskalátoru v metru… Tak vidíte. Všichni – včetně autorů těchto děl – to považují za tak samozřejmé a tím pádem nudné téma, že se neobtěžují se o tom pořádně zmínit. A teď si představte, že by někdo z dočista jiné civilizace znal jen ty knížky a filmy a měl by bez další přípravy žít třeba teď v Praze. Neměl by to moc snadné, co?
A takový upír je na tom úplně stejně. Knížky o upírech, které kdy četl, i všechny filmy s vampýří tématikou ho nikdy nemůžou připravit ani na desetinu z toho, co ho vlastně čeká. Ještě navíc když se většina těch děl odehrává někdy ve více či méně dávné minulosti, případně v nějakém fantasy světě. Postřehy na téma, jak se chovat ve viktoriánské Anglii nebo ve světě Zeměplochy, aby jeden nebyl moc nápadný, jsou upírovi dnešní doby vážně na nic. A kolik znáte knih či filmů o upírech žijících na přelomu dvacátého a jednadvacátého století? K tomu v docela civilizované evropské zemi, a nemajících žádného strýčka Rotchilda, bráchu vlivného politika, nejsoucích hvězdami show-businessu ani nepracujících pro tajné služby či mafii…. Zkrátka o takovém úplně obyčejném malém českém středostavovském upírovi, co se snaží, aby jeho skutečná identita zůstala pokud možno utajená.
Třeba už jen to shánění potravy aniž by člověk, teda upír, vyvolával nežádoucí pozornost. To byste vážně neuhodli, co to dá práce a starostí. Mám hotový permanentní stres z řešení ustavičného problému koho, kdy a kde kousnout, aby na vás nepřišli a aby dotyčný - když to náhodou přes veškerou mou opatrnost přece jen nepřežije … jo, někteří lidi fakt nic nevydrží - hodně dlouho nikomu nechyběl a jeho smrt vypadala docela přirozeně. A pokud si u toho chci taky zachovat jistou důstojnost… jako třeba, že bezdomovce zásadně ne… tak půl života nepřemýšlím o ničem jiném.
Naprosto nejvýživnější je krev panen a paniců, té stačí pouhý litr na několik týdnů. Jenže kde ji vzít a nekrást? Zakusování malých dětí se mi přece jen poněkud hnusí a u čehokoli staršího třinácti let si nemůžete být nikdy jistí. Ještě, že jistý můj spolužák z gymplu, co je do mě beznadějně zamilovaný od prvního ročníku, vystudoval medicínu a dělá na hematologii. Nebýt jeho, tak vážně nevím, jak bych to všechno zvládala.
Tak a teď mi určitě nějaký chytrák poradí, ať se přestěhuji do některé rozvojové země, kde lidský život nemá vlastně žádnou cenu. To tak! Brrr!!!! Tam nejsou poměry bezpečné ani pro upíra a navíc málem půlka tamější populace trpí AIDS. HIV pozitivní krev je pěkně hnusná. To mi věřte, jednou se mi něco takového dostalo nedopatřením do pusy a ošklibám se ještě teď. A kromě toho jsou ty země všechny na jihu, takže tam skoro celý rok svítí to otravné slunko.
To je další problém. Slunce nám, upírům, opravdu nedělá vůbec dobře. Ne, že by nás zrovna zabilo, to ti spisovatelé zase přehánějí, ale málokdo asi stojí o to cítit se věčně věků jak při těžké chřipce a nádavkem mít co chvíli ošklivou alergickou vyrážku. Já v tomto rozhodně nejsem výjimka, takže dělám, co můžu. A jen si to zkuste, nosit slunečník na počátku třetího tisíciletí! Mě už všichni mají za parádního cvoka, naštěstí mne podezírají spíš z toho, že jsem nějaká střelená ekologická aktivistka, když pořád vykládám o ozónové díře a karcinomech kůže…
A nejsou jen tyhle životně důležité věci, co mi pěkně znepříjemňují život. Říká se, že stokrát nic umořilo osla, a je to pravda. Existují maličkosti, ze kterých bych občas vyletěla z kůže. Třeba to, že se musím podívat do astrálu pokaždé, když si chci upravit mejkap a nemám zájem pak vypadat jako klaun z cirkusu Humberto. Jo, nevidět se vůbec v zrcadle je taky pěkná otrava.
Ale úplně nejvíc mi lezou na nervy ti amatéři, zblblí dočista čtením a sledováním druhořadého škváru, co si říkají lovci upírů. Mám na mysli takové ty podivné týpky, co se plíží s růžencem v jedné a s osikovým, dubovým či jiným dřevěným kolíkem v druhé ruce. To vážně dokáže pokazit den, být nečekaně vzbuzen kusem dřeva zaraženým jednou v plicích, podruhé v žaludku, potřetí třeba v játrech…
Anatomický atlas totiž ti chytráci neviděli nejspíš ani z rychlíku, takže jejich představy o umístění srdce jsou velmi zvláštní. Ještě, že spím většinou nahá, jinak by mi nejspíš dávno zničili všechno slušné oblečení. Ovšem muset furt zašívat deky též není nic moc.
A dějí se občas i horší věci. Třeba zrovna předevčírem se na můj lov vypravila jakási potroublá fanatička. Klidně jsem si podřimovala po velmi dobré krevní konzervě… jo, když se na hematologii může předem ochutnat vzorek, tak se na nějakou tu virgin-blood dá při troše štěstí narazit. Tak si tak spokojeně odpočívám a vtom…. Chrrst!!! Přistál na mně pořádný kýbl vody. Svěcené, pochopitelně. Hystericky jsem zařvala a v tom polospánku… vždycky jsem nerada vstávala a probouzím se dlouho doteď… slyším nějaké mumlání jako: „Budeš se smažit v pekle, ďábelská stvůro.“
Naštvaná jsem byla teda už tak pořádně, jen představa, že ten svinčík budu muset uklidit, mě rozpalovala do běla. Ale tohle byl vrchol.
„Ty náno pitomá, rozmazala jsi mi mejkap!“
Tvářila se dost překvapeně. Nejspíš očekávala, že začnu hořet nebo tak něco. Tak jsem přitvrdila: „Aby na mě tyhle opičárny fungovaly, musela bych nejdřív v toho tesaře z Nazaretu věřit, víme?“
Zatvářila se ještě hloupěji, tak jsem to už nervově nevydržela… přece jen jsem cholerik… a strhla jsem jí z krku masivní stříbrný kříž. S neuvěřitelným gustem jsem jí ho zarazila do oka.
Ach jo, tak to v životě chodí nejen u lidí, že každá chvilka zábavy je vykoupená otravnou dřinou. A muset odklízet mrtvoly je vážně jedna z nejhnusnějších prací, co znám.