18.2.2020 | Svátek má Gizela






POVÍDKA: Tanec přiškrceného hrdla

13.10.2006

Tanec hrdla
   Hospoda Jednohubka praskala ve švech už od páté hodiny odpolední. Svátek - nesvátek, posledního dubna se musí upalovat čarodějnice! Jenže kdo má v té zatracené zimě s deštěm dodržovat tradice? Letos holt ty mrchy na koštěti nikdo nevytřídí.
   „Kde se pije, tam se žije!“ hlásá starý nápis blízko výčepu, pod který nalepil pan docent Voříšek samolepku s nápisem „blije“.
   Zabýval se onoho času statistikou, kdo vyzvrátí víc, jestli pivař nebo mixař. A výsledky si vyzkoušel i na vlastní kůži, protože chlapi si nikdy nehráli na spořivé ženské a lákali téměř abstinentskou duši do zábavného kroužku pití v přímém přenosu, na vlastní náklady.
   „No tak, docentíku, dejte si s náma!“
   „Ne, nedám. Já piju pouze svátečně.“
   „A dnes má svátek kdo? Hlaste se, pánové!“
   „Karel nebo Lojza, není to fuk? Každý den je svátek, docentíku.“
   Pod převahou pravdivých argumentů Voříšek postupem času slábl a klesal tak prudce a hluboko, že zlomil nohy dvěma židlím. Po zlomeninách dřevěného stupně se dvakrát zamkl na záchodě, odkud se horko těžko unikalo, protože řval na celé kolo: „Upálej mě na hranici, když nevim, co mě strká do mísy!“
   Nadobro skoncoval s výzkumy, ale i přesto měl hlavu stále nejchytřejší z lokálu.
    Z narvané hospody se těžko odchází. Oči těkají od automatu ke kulečníkovému stolu a od zeleného potahu k půllitrům. Od půllitrů k rukám, co ukazují kamarádům věci mluvy.
   „Kamaráde, von si to namířil do tý zídky, jak do peří a rozbil si hlavu.“
   „Ještěže měl přilbu, byl by na místě mrtvej.“
   „Takhle bude akorát blbej, doktoři to povídali.“
   Nikdo si v zápalu diskuze nevšímal dveří odkud sem přicházeli další hosté. Už tak tu nikdo neslyšel slovo a muselo se řvát.
   „Vole, já bejt jim, tak se picnu.“
   Žena nesměle vešla mezi řvouny a nepozdravila ani hostinského, který čepoval za dveřmi a pokynul jí hlavou na pozdrav. Došla k poslednímu stolu v rohu začouzené místnosti, k nejvíce obsazenému a nejhlučnějšímu shluku starých štamgastů. Stoupla si nad muže, hlasitě provolávajícího něco o tom, že blbcům je všechno jedno a klidně by měnil, protože stát by mu za to platil.
   „Tondo, pojď domů, tátovi je zle,“ zatahala ho za pravou paži, když sahal po půllitru a trochu piva vylil na stůl.
   „Fuj, já myslel, že na mě sáhla smrtka,“ rozesmál se na celé kolo a kumpáni s ním.
   „Pojď už, Tondo...“
   „Sakra, co tady děláš? Jsou čarodějky, nemusim snad balit už v deset.“
   Stůl se bavil jeho poznámkou. Nepovažovala to vůbec za příjemné, ale co se dalo dělat. Musela se odhodlat a zopakovat naléhavý požadavek.
   „Tátovi je zle, asi umře, pojď se mnou.“
   „Jen nechte tatíčka v klidu umřít, paninko a pojďte si dát s námi panáka,“ ozval se jeden a druhý si přisadil: „Nebo si stoupněte na stůl a vyčarujte striptýzek. Nebojte se, neupálíme vás, ani když to bude hrůza.“
   Chlapi se dusili smíchy.
   „Vole, mlč, je to moje ženská,“ okřikl ho Tonda. „Esterko, nezlob se, teď to nejde. Nekaž mi náladu.“
   „Jestli umře, bude to tvoje vina!“ křikla vztekle a odešla rázným krokem se zdviženou hlavou ven.
   
   *
   Blížila se půlnoc.
   „Čarodějnice se slétají na koštěti, ne?“
   „Jenom ty neupálený.“
   „Zrovna jedna si to sem štráduje, Tondo.“
   Ohlédl se a protočil oči.
   „Ester, říkal jsem ti...“
   „Táta zemřel.“
   „Upřímnou soustrast, paninko,“ ozvalo se od druhého stolu.
   „Hmm, tak se napij, když už to má za sebou. Já ho stejně neměl rád, však víš. Byl to lakomec, ani ten starodávnej mok mi nedal okoštovat.“
   Podala mu lahvičku s podivnou nálepkou.
   „Na, odkázal ti to, prý ať si užiješ.“
   Rozzářil se jak nemluvně.
   „On mně to fakt nechal? Vůbec se nenapil? Já ho snad začnu milovat. Chlapi, tohle je děsně starý, prej to vlastnila jedna stará rachejtle, čarodějnice.“
   „Upálená, že jo? Hele, je to tvoje dědictví, navíc toho máš dost málo, nějaký dvě decky, to je tak akorát na olíznutí jazykem. My ti to necháme.“
   „Jó, Toníku, zapij tu tchánovu smrt, uleví se ti.“
   Otevřel a pil. Když dopíjel, odbíjela půlnoc. Chlapi se smáli. Ženě začaly podivně zářit oči, připadalo mu, že mu pohledem propichuje hrdlo.
   „Ester, co blbneš? Škrtí mě to.“
   Vstal a popadal naprázdno dech. Ztěžka dýchal, ale chlapi si ho nevšímali. Křičel o pomoc, ale oni se jen smáli mezi sebou. Držel se za krk a snažil se oddálit kůži, pro více vzduchu.
    Ester si rozpustila vlasy, měla je jak havranní křídla. Držel se za krk a sípal. Nejraději by upadl, ale nohy se nechtěly podlomit. Dotkl se Zdeňka, nereagoval, prostě se dál bavil s ostatními. Smáli se vtipům o blondýnkách a policajtech. Ester zatřepetala vlasy a posadila se na jeho místo. Ten sviňák Vendelín ji obejmul a líbal, pak zvedl ruku a přikázal „Pití pro dámu.“ Vyřídí si to s ním, s mizerou, jen co se dostane ze srabu.
   „Chlapi, pomozte mi!“
   Nic. Dobře, zachrání Ester. Chtěl ji vytrhnout z cizího objetí, ale místo toho začal potrhle tančit. Ruce nad hlavu, otočka, pupek vystrčit, pupek zastrčit, zadek se kroutil v rytmu bubnů. Bubny – právě si jich všiml, seděl tam Voříšek a zběsile do nich plácal, k tomu se usmíval.
   „Docente, vy jedinej mě vnímáte. Pomožte mi, mám stažený hrdlo. Mluvím si pro...“ Sebe nedořekl. Opravdu mluvil a nemluvil. Ústa se nehýbala, mluvil, ale jak?
   Tanec zesiloval, vykopával nohy do stran, nalevo, napravo, kroutil se jak labutí krky, trhal sebou v transu a pak uviděl tu zvláštní postavu dělající tytéž pohyby jako on. Dvojník!!! Má dvojče! Naproti němu stál on sám a Voříšek ječel jak na lesy:
   „Dance macabre, dance macabre, dance macabre...usmrtí!“
   Dvojník si sebral z věšáku kabát a prošel zdí. Zbyl tu on sám. Tančil svůj poslední tanec smrti, ale jak to, že ho nikdo kromě Voříška neviděl?
   Zahleděl se na Ester celou v černém. Vstávala ruku v ruce s padouchem Vendelínem. Obešli ho jako ducha a jemu dovolili zaslechnout pár vět.
   „Kdyby včera Tonda nezemřel, nikdy bych s tebou nešla.“
   „Já vím, Esterko.“
   Nikdo od stolu se na dveře nedíval. Kdo by chtěl přerušit živé hospodské řeči?
   „Jak to, že....“ svou větu nedořekl, zaposlouchal se do mužksého hlasu od stolu.
   „A ten Voříšek už to má taky za sebou, nakonec nebude blbej. Je lepší bejt mrtvej, než se trápit.“
   „No jo, v blázinci by nemohl ani pořádně zachlastat, to je pak život na houby.“
   Uvědomil si, že se ocitl v jiném světě. Sebral ze země tu malou zděděnou lahvi. Na obrázku se smála Smrtka, úplně maličká v levém rohu. Čekala pod šibenicí v plamenech, odkud vyskakovala čarodějnice.
   Zadíval se na skákající ženu pořádně.
   Ester! Jeho milovaná Ester.
   Nejspíš vlastnila nelidské schopnosti, zbavila se ho. Ale kdy vlastně zemřel?
   Doznívala poslední slova z úst docenta:
   „Dance macabre, tanec smrti, tančí se s dvojníkem, s mrtvolnou chutí...dance macabre.“
   V lokálu stáli oni dva. Dívali se jeden na druhého, usmívali se.
   „Tak pojďte docente, kterou lavici si zaberete na spaní?“
   „Vlezu si do půllitru, Toníku.“
   „Dobře, já najdu plechovku od coly, přestávám pít, víte?“
   „To je dobře, nikdy nevíš, kdo ti tam co přimíchá.....“ 
    
 www.shaylen.epika.cz
Petra Nachtmanová














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...