POVÍDKA: Splněné přání

„Svinský počasí,“ ulevil jsem si, když jsem šlápl na vyviklanou dlaždici rozbitého chodníku a břečka bláta, která se sněhem neměla vůbec nic společného, mně vchrstla do boty. Do dlaně se mi zařezávala ucha igelitky s dárky pro Pavlíka a Alenku. Vráželi do mě lidi, kteří, na poslední chvíli hnáni vidinou nejskvělejších dárků za nejvýhodnější ceny, zmateně (alespoň mně to tak připadalo) pobíhali z jednoho obchodu do druhého. Z výkladních skříní je přitahovaly jako můry plamen blikající elektrické svíčky všech barev a velikostí. Celý střed města byl naplněn kakofonií zvuků, jenž se linuly snad ze všech repráků v okolí a neustálým přehráváním koled se snažily navozovat tu správnou vánoční atmosféru, což se jim však vůbec nedařilo. Prchal jsem z toho mumraje rychle pryč, neboť z Jingle Bells jsem už dostával kopřivku.

Konečně jsem došel k šedivému paneláku na kraji sídliště a stiskl zvonek. Letos snad už dcera přišla k rozumu. Nerad bych dopadl jako v loni a předloni i rok předtím. Zvonil jsem už potřetí a stále žádná odezva. Poodstoupil jsem od zvonku a podíval se vzhůru do oken jejího bytu ve třetím patře. Určitě byla i s dětmi doma, protože jsem za záclonou viděl nějaký pohyb. Zkusil jsem volat: „Aleno, pojď mi otevřít ! Vím, že seš s dětma doma.“

V sousedních bytech se pohnulo několik záclon, ale dcera dělala, že není doma. Zvolal jsem ještě jednou a hlasitěji: „Pavlíku! Alenko! Dědeček vám nese dárky od Ježíška! Pojďte mi otevřít!“

Stále nic. Byla stejná jako její matka, taky ze mě dělala vola.

„Aleno, neser mě a vylez!“ zakřičel jsem z plných plic na celé sídliště. Povedlo se. Dcerunka milostivě otevřela okno: „Přestaň tady hulákat a běž domů!“

„No tak, Aleno, neblbni a pozvi mě dál. Chci se podívat na vnoučata, mám na to právo,“ domlouval jsem jí.

„Jdi domů. Nemá to cenu, tos ještě za ty roky nepochopil, že tady o tebe nikdo nestojí? Tak jak ses vykašlal na mámu, tak já teď kašlu na tebe. Už sem nechoď, je to zbytečný,“ houkla na mě ze shora a vzápětí zmizela v bytě.

„Aleno, dej mi ještě jednu šanci. Dokážu ti, že se ve mně pleteš. Vem si aspoň ty dárky pro děti!“ zkusil jsem ji naposledy obměkčit.

Marně.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Začal padat déšť se sněhem a připomněla se mi ta mokrá ponožka. Jak už jsem říkal, svinský počasí. Nejlepší by bylo zalézt někam do kouta a tuhle hnusnou dobu zaspat. Doma mě kromě televize, plné kýčovitě nasládlých a sentimentálních pořadů, a flašky rumu nikdo nečekal. Jaruš, s níž jsem to nějaký ten pátek táhl, mě kvůli chlastu opustila. S vožralou prý nechce mít nic společného. Byl jsem na tom hůř, než toulavý pes. Toho lidé o Vánocích alespoň politují a hodí mu i něco k žrádlu. Na mě se všichni vykašlali, dokonce i vlastní dcera.

Nějak jsem se dojal, ty pitomý vánoční svátky začaly působit i na mě. Abych přišel na jiné myšlenky, zamířil jsem do nejbližší hospody. Doufal jsem, že tam narazím na někoho, s kým bych si mohl obyčejně lidsky popovídat.

Cesta do hospůdky však byla hotovým utrpením. Z výkladních skříní na mě mechanickými buclatými ručkami kynuli Santa Clausové. Každý z nich na mě mířil vztyčeným prostředníčkem. I když měli přes ústa vatové vousy, cítil jsem, že se mi posmívají. Nenávidím je, prevíty rudý.

Konečně jsem našel azyl v hospodě U Emila. V lokálu panoval nezvyklý klid, což mě udivilo, neboť nejlepším místem, kde se dají přečkat Vánoce, když už je nemůže člověk zrušit úplně, je přece hospoda. Byl jsem ochotný tolerovat i opelichaný umělohmotný stromeček, který se krčil v rohu místnosti. Sedl jsem si k němu zády a objednal si velkého panáka. U stolu vedle výčepu seděl snad stoletý důchodce. K pokecání bohužel nebyl vhodným adeptem, jelikož právě chrněl s hlavou položenou na kostkatém ubrusu. Na čelo se mu obtiskoval pivní tácek. Kromě nás dvou a mladého výčepního, který neustále bušil do mobilu a posílal na všechny strany esemesky, v lokále nikdo nebyl. Poručil jsem si dalšího panáka a jal se studovat rozvrstvení a složení skvrn a fleků na ubruse.

„Dobrý den, mohl bych si přisednout?“ ozvalo se najednou nade mnou. Zahloubán do tajemství špinavého ubrusu jsem příchod neznámého muže vůbec nezaznamenal. Zjevil se u mého stolu jako duch.

„Jistě, beze všeho,“ vyhověl jsem žádosti drobného, hladce oholeného mužíka neurčitého věku. Objednal si kávu.

„To máme ale hrozné počasí. Vánoce na sněhu si už ani nepamatuju,“ začal rozhovor.

„To máte recht. Počasí stojí za hovno. A Vánoce jakbysmet. Už aby bylo po nich.,“ zanadával jsem si. Mužík na mě upřel svá malá očka. Konečně někdo, koho zajímám, pomyslel jsem si a pokračoval ve svých nářcích.

„Vánoce nenávidím. Jsou mojí noční můrou. Nejraději bych je zrušil nebo odjel někam daleko, třeba do pralesa. Ale při mý smůle by se Santa objevil i tam. Slanil by po liáně jako Tarzan. Když byla moje holka malá, na Vánoce jsem se těšil. Na její rozzářené oči, když našla pod stromečkem mrkací pannu, snad nikdy nezapomenu. To jsme byli ještě rodina. Pak se to všechno nějak podělalo. I ty Vánoce. Někdy mám chuť hodit si mašli,“ nějak jsem se rozlítostnil, radši jsem si objednal dalšího panáka.

Mužík chápavě pokyvoval hlavou: „Jestli opravdu Vánoce nenávidíte, mohl bych vám pomoci. Přece by jste si kvůli pár dnům v roce nechtěl sáhnout na život. To by bylo pošetilé.“

Jeho slova působila na mou černou duši jako hojivý balzám.

„Vy byste mě mohl Vánoc nadobro zbavit?“ na dědečka z pohádky tedy rozhodně nevypadal.

„Pokud si to opravdu přejete, můžu to pro vás bez problému zařídit,“ sliboval mužík.

Můj odpor k Vánocům byl tak veliký, že i kdybych se měl nechat vystřelit na Mars, tak bych neváhal ani minutu a šel shánět skafandr.

„Co mám udělat?“

„Stačí, když se mnou půjdete do mého domu. Tam vám vše vysvětlím. V podstatě jde o jakýsi hypnotický spánek, v němž okolní svět nebudete vůbec vnímat.“

„A co za to chcete?“ byl jsem celkem švorc. Poslední peníze jsem vrazil do dárků pro děti a taky do chlastu.

„Vůbec nic. Vlastně mi tím pomůžete v mém bádání. Již několik let se totiž zabývám vlivem hypnózy na lidský organismus. Vás bych rád zahrnul do svých výzkumů.“

„Klidně si se mnou dělejte, co chcete. Už tady mám všeho až po krk,“ souhlasil jsem. Cestou do vily, jsme se dohodli, že mě probudí až po Třech králích.

Doktor Mrkvička, tak se mužík představil, mi ve vile vysvětlil podrobnosti celého procesu a ujistil mě, že rizika jsou opravdu minimální. Dal mi speciální oděv, který vypadal jako něco mezi noční košilí a hadrem, co nosí buddhističtí mniši. Prý tak bude moci lépe monitorovat moje životní funkce. Nakonec mě zavedl do velkého sálu, který se nacházel v podzemní části domu.

V poloosvětleném sále, který byl plný květin, asi byly umělý, a jemuž vévodilo jakési malé podium, jsem napočítal asi dvacet lidí. Byli zde muži i ženy, všichni zhypnotizovaní. Představoval jsem si, že během hypnotického spánku budu ležet na nějakém lehátku. To jsem se ale spletl. Neboť všichni účastníci jeho výzkumu stáli, a to čelem k podiu. Než mi došlo, že to jsou mí kolegové, myslel jsem si, že to jsou sochy. Když jsem mezi nimi procházel, připadal jsem si jak v nějakém panoptiku.

„Pro vás jsem jako pro nováčka vybral místo na podiu,“ oznámil mi Mrkvička, „budete stát vedle paní Trunečkové.“

Postavil mě vedle ženy v modrém hábitu.

„Tak soustřeďte se, začínáme. Sledujte moje kyvadélko.“ Odněkud si přivlekl malé schůdky, na které vylezl, abychom si mohli hledět z očí do očí, a jeho kyvadélko mě pomalu unášelo mimo svět, zasažený vánočním šílenstvím. Než se mi definitivně zaklapla oční víčka, naposledy jsem ze svého vyvýšeného místa přejel pohledem celý sál, jehož scenérie mi neustále něco připomínala. Hlavou mi blesklo kruté poznání. Všechno bylo jinak. Mrkvička mě podvedl. Vánočním rituálům jsem neunikl….

Mrkvička úspěšně dokončil hypnózu nového přírůstku. Uklidil schůdky. Zapnul osvětlení a CD přehrávač. Za zvuku prvních tónů Tiché noci si sedl do křesla, ukrytého ve výklenku vedle vstupních dveří, a kochal se pohledem na své umělecké dílo.

„Konečně jsem sehnal Josefa. Už mi zbývá jen nemluvně. Pak bude můj živý betlem kompletní.“