16.12.2019 | Svátek má Albína






POVÍDKA: Souboj

26.1.2007

SoubojTOPlist „Budou se bít!“ malý Tomáš vběhl do chalupy se strašným křikem. „Budou se bít!“
   „Ale kdo?“ zeptal se Tomův otec, hrnčíř Adam, řemeslník vyhlášený v celém širém okolí, aniž by zvedl hlavu od své práce.
   „Havran s Viktorem. Povídala paní Straková, že se málem porvali na návsi, ale Lucienne jim to zatrhla. Prý, když už se o ní mermomocí chtějí prát, tak ať je to čestný souboj a nedělají bengál uprostřed dědiny. Takže se namístě rozhodli, že si to rozdají zítra ráno na Stínově.“ vychrlil ze sebe Tom jedním dechem, načež se pořádně napil z velikého hrnku mléka a začal si mazat kus chleba s máslem.
    Stínov, zase ta zatracená skála, pomyslel si Adam. Vstal od hrnčířského kruhu a vyhlédl z okna na skalisko, které se zvedalo kousek za vesnicí. Klikatá stezka vedoucí nahoru ústila v holou plošinu, odvěké místo všech soubojů, a dole, ve stínu na úpatí skály, ležela přesně polovina všech zúčastněných. Hloupá pravidla…… Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání.
    V otevřených dveřích stál cizinec v cestovním plášti.
   „Dobrý den, prosím vás sháním nějaké ubytování.“ Mluvil podivně, krátce a rychle, jakoby mu delší samohlásky nějak ubližovaly.
   „Mohl byste to zkusit U tří koček. Je to na druhé straně vesnice, jestli chcete, syn vás tam dovede.“
   „To bude moc laskav.“ Cizinec se lehce uklonil.
   „Slyšel jsi, Tome?“
   „Jasně tati.“ Klučina seskočil z lavice, natáhl se na stůl pro svůj krajíc chleba, pořádně si kousl a s plnou pusou vyběhl ven.
   „Pfojďfte, je tpo fkoufek.“

   ***

    To, že jste našli zdejší hospodu, jste mohli zjistit dvěma způsoby. Ten těžší znamenalo rozluštit vybledlý nápis na vývěsním štítu, mnohem snazší pak bylo rozhlédnout se kolem. Protože prapraděd současného majitele pojmenoval svůj hostinec podle tří koček, které se zde jednou zatoulaly, mohli jste dnes všude okolo spatřit nespočet jejich vypelichaných potomků, kterak se věnují svým důležitým kočičím záležitostem. Převážně spánku.
    Neznámý poděkoval malému Tomovi a od cesty mu věnoval cizokrajnou stříbrnou minci. Když chlapec odběhl, chvíli pozoroval líné kocoury a pak vstoupil do dveří.
    Asi jako v každé hospodě tu brzy odpoledne nebylo příliš rušno. Kdo chodil ke Třem kočkám na oběd, měl už dávno po polední pauze a na večerní pijáky bylo ještě příliš brzy. Proto tu sedělo jen pár, na denní době nezávislých, štamgastů, kteří v rohu mastili karty a ospale působící hostinský otíral pult.
   „Dobrý den. Máte volný pokoj?“
   „Ale jo,“ zabručel šenkýř a hodil si hadr přes rameno, „půl zlatky na noc.“
   „Fajn, budu tu týden,“ na lesklém dřevě zazvonilo několik zlatých mincí, „ a dal bych si pivo.“
   „Jak si pán přeje.“
   „Richarde?“ ozval se někdo z temného kouta hospody.
   Hlas patřil muži v šedé kapuci. Seděl ve stínu mezi okny, takže si ho příchozí nevšiml.
   „Ten hlas, sakra, znám, ale naposled jsem ho slyšel, když někdo probíhal mým pokojem na útěku před namíchnutým manželem jisté paničky.“ Richard se s úsměvem otočil. „Aleši, rád tě zase vidím.“
   Aleš si sundal kápi, uvolnil vedle sebe místo na lavici a mávnul na hostinského ať mu přinese ještě jedno pivo. „I já tebe. Koukám, že pořád meleš tou svoji rychlou hatmatilkou. Kde se tu bereš?“
   „Já? Výzkum. Nic, co by tě zajímalo, ale co ty tak daleko od ….hm…domova?“
   „No. Ono se ukázalo, že pan manžel má poměrně vysoké postavení, takže, když mě začala nahánět královská garda, musel jsem vzít roha.“
   Richard si přisedl a ušklíbl se: „Napadlo tě někdy, že by ses mohl živit vydáváním cestopisů?“
   „No jo. Na tom něco bude. Je jen málo míst, kde jsem ještě nebyl.“
   „A ještě míň je těch, kde by na tebe neměli připravené ostré nástroje.“
    Hostinský jim mezitím donesl dva měděné korbely s pivem. Když se napili, Richard vytáhl z brašny poskládaný kapesník, rozbalil jej a na stůl položil medailón ve tvaru srdce. „Tohle ti posílá ta tvoje bětuše, kdybych tě náhodou našel. Prý je jí líto, že jsi musel odjet tak narychlo.“
   „Hmm,“ dodal uprchlík a zamyšleně si dárek prohlížel. „Mně ani ne. Už mě ten pohodlný život unavoval. Znáš mě. Já potřebuju vzrušení.“
   „A nějákýho rozzuřenýho chlapa, slibujícího kastraci a pomalou smrt, v zádech, co?“ rýpnul si ještě Richard. „Mimochodem. Podle toho, co jsem zaslechl cestou, tady takovýhle problémy řeší trochu jinak.“
   „Jó, ty myslíš ty jejich souboje. Nejsem ten typ, který by se nechal odkrouhnout pro trochu zábavy, takže v těhle končinách se raději držím zkrátka, jinak bych mohl skončit jako jeden z těch dvou magorů, co se zítra ráno chystají navzájem pozabíjet.“
   „Proč se hned zabíjet? Souboje přece nemusí být na smrt.“
   „To máš sice pravdu,“ připustil Aleš, „jenže oni se bijí na té skále za vesnicí. Říkají jí Stínov. Tam zvítězí ten, kdo shodí svého soupeře přes okraj a je jedno v jakém stavu. Takže, i kdyby náhodou někdo přežil samotný boj, pád ze čtyřiceti sáhů znamená poměrně jistý konec. A přitom je to málo, něž aby kdokoliv stihl vyslovit levitační formuli.“
   „Hádám, že vrchol je magicky ošetřen tak, aby si nikdo nemohl přinést předem připravené kouzlo nebo amulet?“
   „Hádáš správně. Na vrcholku toho kopce nejde aktivovat žádné levitační kouzlo. Jsou to magoři.“
    „Říkal jsi,“ nadhodil Richard po delším mlčení, kdy se oba věnovali výhradně pivu, „že zítra se tam bude něco dít.“
   „Jo. Dva týpci se za úsvitu míní trochu poškádlit. Čarodějové, takže to bude docela zábavná podívaná.“
   „Víš proč?“
   Aleš si otřel ze rtů pěnu a přikývl. „Vím. Můžeš hádat třikrát a trefíš se hned napoprvé. Ženská, co jiného taky. Jmenuje se Lucienne. Hezké jméno, nemyslíš?“
   „A škaredé důsledky.“
   „Cherchez la femme,“ zacitoval Aleš, „Ta holka je úplně zblbla, a věř mi, když ti povím, že měla čím. Je to ten typ ženské, který ti zamotá hlavu, ale sama neví, k čemu jí má, jenže je vážně tak fešná, že by to zvábilo i impotenta. Na inteligenci pak už moc nehledíš, jelikož máš příliš mnoho práce s pozorováním ladných tělesných křivek. Moc se nedivím, že ti kluci pak vypadali, jako kdyby jim odsála mozek. Sám se musím hóódně krotit a co potom takoví mladí hejskové? Kdybys viděl, jak s nima koketuje, a ty úsměvy…“ Aleš svůj proslov dokončil s lehce nepřítomným výrazem ve tváři, takže na chvíli vypadal, jako by byl jednou z obětí oné nádherné sukkuby.
   „Tvému zkušenému oku se nedá nevěřit,“ zasmál se cestovatel a pozvedl svůj poloprázdný korbel. „Připijem si na krásné ženy a na duše těch, jež jim podlehli.“
   „Ať žijou!“
   „Správně, ať žijou!“
   Ať žijou, pomyslel si Richard a zkoumavě si prohlížel Aleše.
   
   ***

    Zlaté sluneční paprsky se rozlévaly ránem jako med a teplý vánek hladil tváře zvědavců shromážděných na stráni nedaleko Stínova, odkud byl dokonalý výhled na vše, co se bude tam nahoře dít. Mezi přítomnými vesničany stála také samotná krásná Lucienne. Sličná tvář, zlaté vlasy, útlý bok a ňadra dmoucí, jak říká klasik.
    Ve své póze vypadala jako dokonalá socha vytesaná z mramoru, jen z neurčitého výrazu její tváře se dal vyčíst strach. Ne snad strach o to, kdo ze skály sejde a koho čeká rychlejší cesta, hrůzu jí spíše naháněli přítomní vesničané. Lidé se totiž, jak už to bývá, rozdělili na tři tábory. První tvrdili, že ti dva jsou pošahaní blázni a dobře jim tak. Jenže druhá skupina sestávající se především z osob ženského pohlaví, které nenávistnými pohledy dávaly jednoznačně najevo, co si myslí, byla toho názoru, že za vše může jen a jen Lucienne. Měla si prostě jednoznačně vybrat a vše, co se teď stane, si pořádně odskáče.
    Třetí část čumilů by se dala nazvat vděčným obecenstvem. Těm bylo jedno, jak věci dopadnou nebo kdo to spískal. Hlavně, když je zábava.
    Kousek stranou stál také hrnčíř Adam se svým synem. Vedle nich si sedl cizinec, se kterým se setkali předchozího dne a ještě jeden muž, živící se jako potulný básník a všeuměl, který do vesnice přišel před dvěma týdny. Zdálo se, že se ti dva znají, alespoň podle živého rozhovoru, který spolu vedli.
   „Jeden z nich, Viktor, je syn statkáře.“ vysvětloval právě básník, „Nedávno se vrátil ze studií. Havran, ten druhý, je z chudších poměrů. Jenže kouzla jej natolik okouzlila, že se stal učedníkem u místního mága.“
   „Jo, tak to mu nezávidím,“ okomentoval to cizinec.
   „Starý Alexandr je docela v pohodě. Alespoň podle toho, co jsi mi říkal o svém mistrovi.“
    Mezitím na vrchol Stínova vystoupily čtyři postavy. Dva znesváření mágové a jejich nejbližší přátelé jakožto svědci souboje.
    Oba sekundanti zůstali stát na okraji poblíž stezky vedoucí dolů. Jejich svěřenci přešli doprostřed, kde si symbolicky podali ruce. Poslední chvíle, kdy si to ještě mohou rozmyslet, napadlo Adama. Ale ani jeden to neudělá. Nevzdají se, dokud nestlučeme další kříž. Zatracená hrdost.

   ***

    Stáli naproti sobě a jako ozvěnu z dálky vnímali poslední pokyny svých sekundantů, když se stavěli na určená místa.
    Havran se zadíval na vycházející slunce. Přemýšlel co tady dělá. Před dvěma měsíci žil spokojený život a pak najednou…něco se zvrtlo. Co teď? Ať to bral z jakéhokoliv úhlu pohledu, jasná teď byla jenom jedna věc. Smrt, děsivý osud, který jednoho z nich čeká. Tajemný přízrak v temném plášti brousící si svou kosu ostře kontrastoval s představou ladné postavy lakující si nehty na rukou. Ach, Lucienne, pro tebe dnes někdo položí život. A nikdo nepochopí proč, nikdo nepochopí, co je to bolest tak strašlivá, že je lepší zemřít. Jenže, kdo z nás se připojí k zapomenutým blázům, a kdo k tobě? Kdo bude ten šťastnější?
    Pro jednoho z nás je to poslední ráno, pomyslel si Viktor. Kdo se zítra probudí po boku mé krásky? Kdo s ní posnídá a vyjde na tohle místo, aby vzdal čest mrtvému?
    Jejich pohledy se na chvíli střetly a čirá nenávist, jež mezi nimi panovala, jim na tvářích vykreslila prakticky shodný výraz. A ten hlásal: Já!
    Odněkud zazněl pronikavý hvizd.
    Zareagovali okamžitě a první zaklínadla se s menším výbuchem srazila zhruba uprostřed. O něco rychlejší reakce měl ovšem Viktor, který vzápětí ve vzduchu vykouzlil ohnivou kouli velikosti dýně a hodil ji na svého soupeře. Havran se jí obratně vyhnul a na oplátku poslal několik blesků. Ty se neškodně rozprskly o rychle vyčarovaný štít. Souboj dál pokračoval za použití méně efektních prostředků, přesto se po několika minutách zdáli být jeho protagonisté na pokraji úplného vyčerpání. V takových chvílích rozhodují maličkosti, nenápadné drobnosti, které je těžko postřehnout. Třeba nevelký kámen, napůl porostlý lišejníkem a schován ve skrovném porostu trávy.
    Havran, který klopýtl a už nestihl dokončit obranné zaklínadlo, byl rázovou vlnou sražen k zemi. V tom okamžiku, kdy klečel na jednom koleně a marně se pokoušel vstát, se pro něj čas na chvíli zastavil. Mladý čaroděj si uvědomil, že je konec. Už nezbývají síly. Takhle je to jednodušší. Vzdát se. Všeho.
    Další rázová vlna ho doslova smetla z vrcholu.
   ***
   Všichni bez dechu sledovali padající siluetu. Adam si všiml, že dokonce i cizinec se postavil a něco si pro sebe drmolí. Nerozuměl mu. Snad modlitba za mrtvé.
    Když Havran dopadl na zem, ihned se k němu rozeběhlo několik mužů. Za nimi se rozešel i hrnčíř. Věděl, že není kam spěchat, i když v koutku duše doufal, chtěl věřit na zázraky. Ale zázraky se nedějí.
    Poté, co dorazil ke hloučku, který se vytvořil okolo nešťastného čaroděje, uviděl šokované tváře okolostojících.
   „Co se děje?“
   „On žije!“ vysvětlil někdo. „Je v bezvědomí, ale žije!“
    A pak mu to došlo, neslyšel náraz! Rychle si lehnul na zem, aby se podíval a to, co spatřil jej vyvedlo z míry. Mezi tělem a pevnou půdou zela dvoucoulová mezera. Vedle něj se položil také básník. Když si vše pořádně prohlédl, postavil se a podíval se na svého přítele. Ten se pousmál. „Bylo to těsně.“
   „To teda sakra jo.“

   ***

   Havran se probudil. Ležel v pokoji U tří koček, kam jej přenesli předchozího dne, za otevřenými okny se smálo vycházející slunce a na parapetu předl kocour.
   „Jak ti je?“ zeptal se Richard.
   „Strašně mě bolí hlava. Ale žiju. Za to bych ti měl asi poděkovat.“
   „Máš lehký otřes mozku. Chytil jsem tě jen tak tak a některý zaklínadla ti taky trochu zamávaly s vnitřnostmi. A není zač.“
   „Pořád mi není jasné, jak jsi to dokázal?“
   „No, někteří přátelé říkají, že mluvím hrozně rychle.“
   „Víš, kolikrát jsem to zkoušel? Levitační formuli prostě nejde stihnout vyslovit za dvě vteřiny!“
   „Kdyby to nešlo, tak ležíš pod drnem!“
   „Máš pravdu. Díky, ale…..“
   „Ale?“
   „Říkám si, jestli to mělo cenu. Mě jsi zachránil, jenže přijdou další, další spadnou dolů a ty u toho nebudeš. Nebude tam nikdo, kdo by je chytil.“
   Richard si povzdychl. „Můžu být upřímný?“
   „Ty teď asi můžeš cokoliv,“ odtušil Havran.
   „Fajn. Cenu to asi mělo, bo, kdybych to neudělal, tak tu takhle nerozumuješ!“
   „Promiň.“
   „Dobrý.“ zavrtěl hlavou cestovatel a pokračoval, „Víš, nemohl jsme tě v tom nechat. Jeden z vás měl zemřít, ale proč? Pro jednu nafintěnou slepici? Ne, Havrane, jsou lepší způsoby jak zemřít, ani jeden z nich není dobrý, ale jsou lepší. Možná, že stojí za to položit svůj život pro spravedlivého krále, pro pravdu, když se ti někdo snaží vnutit lež, ale nesmí se umírat pro ženskou. A ještě k tomu takovouhle. Mnoho lidí leží pochovaných tam pod tou pitomou skálou, mnoho dalších se k nim přidá. Proč v tom nezabránit alespoň jednomu? Kdyby mě mé povinnosti nezavedly do tohohle zapadákova, už bys čuchal kytky odspoda. Myslím, že by to pro tebe bylo krapet nepohodlné. Mohl jsem se jenom dívat a, stejně jako ostatní, si potom říkat, že nebylo v mých silách ti pomoci, že sis zvolil svou cestu, a to zatraceně svislou a rychlou, ale já nemohl. Musel jsem to alespoň zkusit a jak můžeš sám na vlastní kůži pozorovat, podařilo se. Jiné jsem nemohl zachránit, tebe ano.“ Richard se unaveně opřel loktem o parapet a pohladil kocoura. Pak, na něj nezvykle pomalu, promluvil:
   „A teď se mě asi zeptáš, co se dělo po tom, co sis usmyslel proletět pár sáhů vzduchem.“
   Zachráněný nešťastník se rozhodl čelit tvrdé realitě. „Zeptám. A co mi odpovíš?“
   „Nic, co bys nečekal. Ani se moc nezajímala, co se s tebou stalo. A Viktor? Ten si vzal zaslouženou odměnu. V neděli je svatba. Co k tomu dodat?“
   „Mrcha!“
   „Jo, to se hodí.“

   ***

    Richard se chystal k odjezdu. Vedle něj ještě kontroloval postroj svého koně Havran, který se, po událostech posledních dní, raději rozhodl opustit svou rodnou ves. Už jej tu nic nedrželo. Rodiče přede dvěma léty zemřeli a Lucienne… má zítra svatbu. S někým jiným. Mladík potřepal hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky a vyhoupl se na svého hnědáka.
   „Tak co, jedem?“ zeptal se zvesela Richard. Byl rád, že Havran přijal jeho nabídku cestovat společně. Cesta je vždycky delší a horší, když je na ní člověk sám.
    Z dálky se ozval výkřik.
   „Počkejtééé!“
   Oba se v sedlech otočili a spatřili Aleše, jak utíká co mu nohy stačí. Za patami mu doslova hořelo. Když záletník celý uřícený doběhl ke dvojici, sotva popadal dech.
   „Ri..richarde, musíte mě vzít sebou. Na nic se, prosím tě, neptej a rychle mě dostaň odtud nebo mě ten šílenec usmaží.“
    Čaroděj protočil oči v sloup, pomohl příteli za sebe a pobídl koně.

Jakub Venglář














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...