21.1.2020 | Svátek má Běla






POVÍDKA: Satan zařval: „DRŽ HUBU, KOWALSKI!!!“

1.11.2005

 

Bylo mi jasný, že jsem zase v průšvihu.  Policajt mi drtil žebra hlavní samopalu a jeho o metrák těžší kolega skenoval můj kyselej ksicht přes hledí pětasedmdesátky. Potřeboval jsem si píchnout. Kolty jsem nechal doma společně s neprůstřelnou vestou, takže šance na útěk se posunula až někam za nulu.
Na rychlost může mít každej svůj názor. Někdo se v autě posere už při dvoustovce, jinej se přitom nudí k uzývání. Když jsem na rohu uličky zahlídl Kyklopův škleb, bylo mi jasný, že tohle bude opravdu rychlý. Nestačil jsem ani vymyslet něco vtipnýho a policajtův mozek jsem měl snad i za ušima. To tlustoprd dopadl o něco líp. Ta jednooká dvoumetráková stvůra, která mě přišla zachránit, mu rychlým pohybem svýho potetovanýho zápěstí jenom zlomila vaz.
„Dík,“ pípl jsem. Kyklop je němej, ale z toho, jak se tvářil, mi bylo okamžitě jasný, že ten největší průser na mě teprve čeká. Mamča je asi pěkně naštvaná.

Zatímco jsem zvracel krev na svoje vyražený zuby, Mamča mi promlouvala do duše: „Myslím to s tebou ty hajzle dobře. Ale ty jseš asi opravdu jenom sjetý hovado. Dostaneš poslední šanci. A když říkám poslední, myslím tím kurva-poslední!“ A aby dodala svým slovům váhu, zlomila mi titanovou berlou dvě žebra. Mamču fakt miluju.

Nový zuby byly tak krásně bílý, že jsem měl hned od rána dobrou náladu. Sešel jsem dolu do kuchyně, která v našem Hnízdečku sloužila taky jako jídelna, ring a kulturní místnost dohromady a začal jsem mezi hrncema hledat něco míň plesnivýho k snídani. Kyklop dojídal zelenou páteční pizzu a slintal nad Čtyřlístkem. Bobík byl vždycky jeho idolem. Mamča odjela do města, takže mě minulo ranní kázání. No zkrátka, den začínal opravdu dobře. Něco mi říkalo, že je to krajně podezřelý, ale já to neposlouchal.
„Krásná zub. Bílá zub pro bílá muž,“ zalichotil mi Indián, kterej se právě zjevil ve dveřích s krví páchnoucí igelitkou v ruce. „Jakej byl lov, náčelníku?“ optal jsem se zdvořile, abych mu dal šanci pochlubit se. „Dobrá lov. Hlava ruská boss teď můj!“ Už jsem se do igelitky dívat nemusel. Zase máme vyděláno. Někdo by řekl, že jsme jenom obyčejný lovci odměn, ale to by mu Mamča hodně rychle rozmluvila. My to totiž máme jako poslání. Ty peníze jsou jenom vedlejším produktem. Ale o to příjemnějším.

Někdy mě napadne kacířská myšlenka, co když se ta moje rychlá regenerace jednou pěkně zabrzdí a budu skučet jako normální smrtelníci. Ale na to se potom snažím rychle zapomenout. Žiju jenom přítomností. Budoucnost mě nezajímá a minulost mě docela děsí. Připadám si skoro jako Tobiáš z Nočního klubu, akorát že nemusím chlemtat žádnou krev ze smradlavejch rybiček a nejsem žádná vymyšlená postavička. Takovouhle kreaturu by asi jen tak někdo nevymyslel. A to jsem k tomu přišel vlastně jako slepej k houslím. Normální tuctová bouračka, zpřelámaný hnáty, prasklej krční obratel, dva bolavý roky po nemocnicích, tuny prášků, roje injekcí a nakonec jsem stejně skončil u alternativní medicíny. Někdo by řekl obyčejná akupunktura, ale stačí, když vám Vietnamec vrazí jehly někam k páteři a zrovna v tý chvíli si konkurenční rodinka kšeftmanů usmyslí uspořádat takovou malou čistku. Potom na vás sletí celá ta plechová bouda, který se dá při vagónu fantazie říkat ordinace, nějakej ten zkrat, jiskřičky, hvězdičky, duhový kytičky… Docela sranda. A potom už jenom koukáte, že se z vás stal čolek, kterýmu pokaždý rychle dorůstá ocásek.

Mamča se vrátila z města pěkně nakvašená. Musela v metru zlomit nohu nějakýmu moc aktivnímu revizorovi, kterýmu hned nedošlo, že před ním nestojí jen tak nějaká důchodkyně. Dostal jsem svou další porci kázání, dvě svižný rány berlou za ucho a nakonec ještě pytlíček lékořicovejch bonbónů. Ty prostě miluju! Potřebuju je mít skoro denně, stejně jako svůj nitrožilní koktejlek. Regeneruju se tak rychle, že by mi asi za chvíli praskla hlava, takže si musím párkrát denně šlehnout směsku heroinu, sedativ a nějakýho bleděmodrýho insekticidu. Sama Mamča na ten recept přišla. Ten můj pajšl se tím tak nějak zaměstná a já můžu aspoň chvíli normálně fungovat.
„Takže pánové, zavřete zobáky a poslouchejte!“ zaječela Mamča a všichni okamžitě zmlkli. „Tohle nebude žádnej hon na pokérovaný debílky, ale opravdu těžká práce. Dostali jsme pěkně mastnou nabídku. Nebudu vám ani říkat kolik, protože Kyklop by to nepochopil, Indiánovi je to jedno a ty Kowalski, ty jsi už stejně vodepsanej!“ Já tu Mamču fakt žeru. A vona mě asi taky. „Tenhle chlápek,“ pokračovala, „šéfuje jakýsi prapodivný okultní sebrance, která věří tomu, že se starej strejda satanáš asi celej posere z toho jejich zaříkávání a půjde si zchladit prcku sem k nám nahoru. Podřízli už sice pár blondýnek a něco málo nakradli, ale to by nás ani tak nebralo. Takovejch jsou fůry. Posrali to tím, že unesli dcerušku jednoho holandskýho kšeftmana, kterej, když mu ji našli poldové v popelnici rozsekanou na puzzlíky, snesl na jejich hlavinky tuhlectu dolarovou kletbu.“ „To být zlá muž. Zlá, zlá muž,“ vykoktal ze sebe Indián. Znělo to jako z trapnýho béčkovýho hororu. „On mít Síla. On mluvit s ďábel,“ blekotal tak vzrušeně, že si i Kyklop přestal hrát se Čtyřlístkem. „Mno,“ zacinkala Mamča berlou o podlahu, „jestli se tu někdo míní posrat předem, ať mi to dá laskavě vědět. Zlomím mu vaz!“ A že to myslela setsakra vážně, o tom nikdo nepochyboval. „Ale my mít medecína a talisman,“ snažil se ještě Indián zachránit situaci, ale to už mu Mamča ladným obloukem přerazila malíkovou hranou nos. Nebylo to skoro ani vidět, ale bolelo to určitě.

Před akcí bejvám vždycky hodně nervózní. Ještě že vím, jak relaxovat. Napumpoval jsem do žíly Mamčin koktej, počkal, až zase začnu vidět barevně a vyrazil do ulic. Miluju páteční večery. Holky na sebe navlíknou hadry po svejch starších ségrách, vycpou hrudníky push-upkama a vyrazí do ulic hrát si na ty nejzvrhlejší kurvičky, co je svět kdy nosil. Jasně, vím, že je to jenom póza, která bere rychle za svý, ale když je člověk šikovnej a má charisma, jako třeba já, tak stihne i dvě-tři čísla.
Zrovna, když jsem měl jednu maličkou rozdělanou na piškotéce u Náhonu, ucejtil jsem v zádech podivný mrazení. Člověk přežívá jenom díky instinktům. Ať si inťoši tvrdí, co chtějí. Tak rychlej parakotoul za bar jsem snad ještě nikdy neskočil. Sotva jsem se dotknul poplivaný podlahy, letěly mi naproti kousky tkáně s blonďatýma vláskama, se kterýma jsem si ještě před chvílí hrál. S koltem v ruce, s ohněm v srdci… no, tak nějak, jsem vyrazil k východu.
Miluju tu scénu z Matrixu, jak si v ní Neo s Trinity hrají na střílející termity. Něco jinýho ale je, když se to děje za vaší zadnicí. Proskočil jsem dveřma, loktem sejmul plešouna u vchodu, dva dlouhý kroky, přes kufr škodověnky, přikrčit, kolty v rukách, oči na šťopkách. Prvního borečka jsem sejmul ještě ve dveřích. Pěkně doprostřed čela. Tak to přece mají mazlíčci nejradši. Další dva, co vyběhli za ním, to trošku rozhodilo. Mozek v očích pěkně štípe. Začínalo se mi to líbit. Složili se na chodník jako nějaký ulítlý puzzle. Rozběhl jsem se nočními uličkami, jako vítr, jako opilý netopýr, jako pako s koltama v rukách. Hmm, poetický obrazy mi asi moc nejdou. Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, že jsou mi v patách. Zahnout za roh, přes popelnici vyskočit nahoru, ještě kousek, na garáž, na kolena.
Ti hošánci byli opravdu docela rychlí. Profíci to nebyli určitě, protože se řítili uličkou jako velká voda, ale na krytí vůbec nemysleli. Blonďáček, co běžel první, chytil včeličku zezadu do krku. Hodilo to s ním na zeď a když se pomaličku sunul dolů, vypadalo to, jako by si hrál na nějakýho grafiťáka. Ale ten jeho výtvor nestál za nic. Jeho dva společníci vcelku rychle pochopili, že právě vběhli na střelnici ke strejdovi Kowalskimu. Ale to bylo tak všechno, co s tím mohli dělat. Starší z nich koupil jednu do břicha a druhou z milosti do levýho oka. Nemám rád, když lidi trpí. No jasně, vím, že mi to nevěříte. Ale je to tak. Poslední Budulínek se pokusil o taktický ústup a i když se na prchající nemá střílet, poškádlil jsem mu nejdřív koleno. Předvedl pěknou piruetku, za kterou by se nemusel stydět ani Harapes ve vrcholný formě. Došel jsem k němu a vykopl mu pistoli z ruky. Nemohlo mu být víc než 17. Sympatickej obličejíček upatlanej od bláta, krve, slzí a slin se na mě kupodivu nedíval moc přívětivě. „Ahojky,“ povídám, abych prolomil bariéru nedůvěry. „Vím, že se s cizíma pánama nemá mluvit, ale vždyť mi už se vlastně známe. Nic přece neseznámí lidi rychleji, než přesně mířená rána,“ pokusil jsem se o vtip, ale nezabralo to. Nic nenaštve člověka tak, jako když se lidi nesmějou jeho vtipům. Vyndal jsem z kapsy břitvu a přestal si hrát na hodnýho. Moc mi toho sice neřekl, ale i tak mi bylo jasný, že o našem výletu za strejdou pekelníkem se už ví. To nám to pěkně začíná.

Budit Mamču ve dvě ráno rovná se sebevraždě. Mělo by stát v Bibli. Ale když to jinak nejde… Pozorně mě vyslechla, zapálila si doutník, kopla do sebe decku slivovice (té od strejdy Jaryna z Ústí) a na tváři se jí rozprostřel takovej ten úsměv, co mívají masoví vrazi před porotou, když je vynášen rozsudek. „Pohněte prdelí, bando líná!“ zařvala a já už přesně věděl, co bude následovat.
Balili jsme věci do igelitek (úžasnej to vynález, přímo na Nobelovku), promazali pistole, vzali něco jídla a začali ládovat našeho rozmazlenýho žigulíka, kterej nás měl hupky dupky donýst až někam k Broumovu. Miluju tyhle rodinný výlety. Bejvá na nich většinou pěkná sranda.

Na cestu po českým silničním tankodromu nám vyhrávali Kabáti (Mamča totiž miluje Pepu Vojtka, má dokonce jeho fotku nad postelí. Na dveřích má zase fotku Laurinové. Je v ní zaražená sekera.). Kyklop řídil jako Niki Lauda (párkrát jsme taky málem skončili ve Vídni na plastice) a Indián (kdo ví, jak to dělá) dokonale navigoval podle svitu hvězd.
Za svítání jsme dojeli ke starýmu statku někde na pokraji vesničky s děsně stupidním jménem. Samozřejmě, že jsem ho hned zapomněl. „Tady to být!“ jančil Indián, div že ho Kyklop nekatapultoval z auta přes přední sklo. „Tam,“ ukázal kamsi do tmy směrem k jakési stodole, „tam být Zlo!“

Jak jsme tam tak stáli, vzpomněl jsem si Bůhvíproč na svoje první setkání s touhle partičkou. Na Kyklopa, kterej jezdil po poutích a za dvě stovky lámal místním frajírkům ruce a na Indiána, kterej přespával na Wilsoňáku a když ho nějaká smažka fakt vytočila, skalpoval ji přímo na peróně. Jó, to byly časy. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl fakt už na dně a když jsem se pokusil aspoň ukrást jedný babce v parku kabelku (fuj, vím, že se to nedělá), tak mi ta dáma nejdřív vyrazila dva zuby, složila mě kopancem do koulí a při tom, když mi lámala vaz, mi dala tak dojemný kázání, že jsem se rozbrečel jako Švejk před feldkurátem. Podívala se mi do očí, pomohla mi na nohy a s pistolí na ledvinách mě odvedla do Hnízdečka. Mamča má fakt zlatý srdce!

Zahrál jsem si na Ramba, ověšel se granátama, nábojema a kudličkama jako militantní vánoční stromeček a vyrazil za Indiánem, kterýmu dělalo očividně dobře hrát si na velkýho stopaře. Stodola vypadala jako milióny jejích sestřiček, který nemilosrdnej osud rozházel po pohraničí. Teda až na několik detailů. Laserový čidla, tepelný čidla a pohybový čidla. Hmm, asi slušnej oddíl. Mamča chvíli přemejšlela, jak se tomu všemu bonzáckýmu svinstvu vyhnout, ale nakonec nakopla Kyklopa do zadnice a s výrazem Johanky z Arku zařvala: „Máte v prdeli kovadlinu, nebo co?!“ Lenin prej kdysi vystřelil z Aurory. Ale tohle mělo taky šťávu!

Kolty v rukách, úsměv na tváři, puchejř na levým palci. Tak vypadá Spasitel. Trapnej průlez do sklepa, ještě trapnější tajný dveře za hromadou plesnivejch prken a totálně profláknutá úzká roura ze železným žebříkem. Ách jo.

Dole už to vypadalo o něco líp. Krásně klenutá betonová promenáda se stropem dobrý dva metry nad zemí. Všude svítily zářivky, takže tu bylo světlo jako v poledne. No a potom to konečně začalo bejt zajímavější. Něco jako první level Dooma. Střílet blbečkům do hlaviček mě snad nikdy neomrzí. Občas se chodbou prohnal průvan, to když si Kyklop hrál s raketometem. Občas se ozvalo uauauauauauááá, to když si Indián hrál s motorovou pilou. Občas se taky ozvalo nějaký to jadrný slovíčko, to když Mamča otevřela pusu.

Začalo přituhovat. Zprava se ozvalo zaštěkání. Pes baskervilskej vypadal proti tomuhle párku dobrmanů jako gaučovej pudlík. Poslal jsem prvnímu včeličku do čumáčku a upřímně se přiznám, že mě překvapilo, že jenom tak kníknul, oklepal se a s otevřenou tlamou se rozběhl přímo ke mně. Naštěstí jsem stihl přebít jeden kolťák na dum-dumky, takže ke mně pejsek doklouzal bez předních tlapiček, ale i tak vypadal dost nebezpečně. Uskočil jsem stranou, uhnul před klapnoucí čelistí, nakopl psisko do hlavy a vyskočil na jednu z beden, kterých tu všude bylo plno. Pes se pokusil vyskočit za mnou, ale vypadalo to spíš jako vystoupení pěkně sjeté striptérky. Přiložil jsem mu kolt ke spánku a s pocitem dobře vykonané práce jsem rozvážným pohybem ukazováčku vymaloval protější stěnu na šedočerveno. Nestačil jsem se ani pokochat svým abstraktním výtvorem, před kterým by si určitě cvrkla nejedna umění milující stará panna, když mi druhé psisko prokouslo nohavici. Uff, měl jsem teda štěstí, že ten hafánek neodhadl výšku bedny a neukousl mi rovnou celou nohu. Seskočil jsem dolu, záda ke zdi, rychle pryč, výstřel, skok na druhou stranu chodby, výstřel, úskok doprava, otočka, výstřel, výskok na bednu, rychle dolu, doleva za ni, výstřel. Smrtící gymnastika.

Kolem nosu mi hvízdla kulka. Miluju tu vůni. Skočil jsem na zem jako nadrženej brigádník na paní domácí. Ten maník se kryl za rohem a obšťastňoval celou chodbu krátkýma dávkama ze sapíku. Překulil jsem se na stranu a přitulil se k teploučké mrtvole dobrmana. Do vlasů mi padaly betonový lupy. Kolem to hvízdalo jako na sjezdu technařů a já se začínal pomalu dostávat do varu. Kratičká pauza – přebíjení – stačila milé děti strejdovi Kowalskimu, aby vyskočil, proletěl kolem rohu jako kometa, skočil na druhou stranu chodby, pěkně to telemarku a bum, prásk a ratata. Blbeček se sapíkem se rozeběhl po nebeské louce plné kopretin. Já se rozeběhl chodbou plnou krve.

Kupodivu tu nikde nebyly žádné odbočky, takže se ani Kyklop neztratil. Maníků s pistolkama tu bylo víc než dost, ale nikdo z nich neměl moc zkušeností, takže nás tak maximálně zdržovali. Nic víc.

Na konci levelu, jak by znalec řekl, čekaly dveře jako vyseknutý z knížky o Jamesi Bondovi. Nádherně lesklý, masivní, všude samá páčka, hejblátko, zámeček a blikátko. Kyklop za námi zametal chodbu rotačním kulometem a Mamča se pustila do luštění hádanek. Podala mi berlu (dole zůstal přilepený červený chomáček blonďatých vlasů) a přitiskla na dveře obě ruce. S výrazem maximálního soustředění slintala po té lesklé nádheře centimetr po centimetru. Potom začala z kabely vytahovat ty svoje elektronesmysly. Posadil jsem se na jednu z beden, zapálil Petru a sledoval, jak Indián skalpuje ty, kteří po Kyklopově úklidu měli ještě hlavu.
Za chvíli to luplo, bliklo, vrzlo, cinklo, řetěz se sunul, táhlo se táhlo, zámky se odemykaly, kolečka otáčely, dveře otevíraly.

Po nějakých sto metrech svižné chůze, ocitli jsme se v kruhovém sále jako z pohádky. Podél hladkých stěn stály sochy podivných bytostí vyleptané z jakési soplovité tmavozelené hmoty. Uprostřed, na mramorovém oltáři, ležela ta nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy viděl. A že už jich bylo! (Jó, není nad pevnou lajnu.) Nad ní křepčil nějakej dědula s pěkně zahnutou kudlou a zpíval cosi, co znělo jako novej hit od Péti Muka. Než stačil kdokoliv z nás něco udělat, vrazil ten pajzák holčině do srdíčka a začaly se dít věci. Vypadalo to jako mix Krotitelů duchů s Tankovou bitvou u Kursku. Blesky lítaly, hromy duněly, větry funěly a síly nečisté draly se do tohoto světa.
Nad chladnoucí mrtvolou začala tančit podivná mlhovina. Nejdřív to vypadalo jako kapičky krve rotující v mixéru. Obláček se postupně zvětšoval a houstnul. Hučení sílelo a do chaosu tónů se začal vkrádat pomalý rytmus. Hotovej Olympic.
První se jako vždycky vzpamatovala Mamča, s ladností březí leopardice přiskočila k dědulovi a jediným švihem své titanové berle mu přerazila vaz. Má to holt za ty roky už vychytaný.
Nad oltářem, uprostřed rudé mlhy, formovala se prapodivná postava. Potom to blejsklo jako na sjezdu paparazziů a najednou tam stál sám rohatej šéf. Neměl sice takový charisma jako třeba Hellboy, nebo takovej fajn kukuč jako ten hajzlík v Mórii, ale i tak to nebylo příjemný pokoukání.
Dobrý tři metry vejšky, bicáky jako King Kong, hubu plnou zubů, rudý kukadla a hlásek jako ptáček jarabáček z Černobylu.
„PADNĚTE NA KOLENA!“

A to zase ne, strejda Kowalski, milé děti, nemá rád, když mu někdo poroučí, co má dělat (teda kromě Mamči, ale to jistě pochopíte). „Hele, Bertíku, zastrč si podolek, utři slinu u tlamy a hupsni pěkně zpátky ke kotlíku!“ pravil jsem zdvořile.
„KDO SE MI TO ODVAŽUJE ODPOROVAT?!“
„A já myslel, že mě máte v tý vaší pekelný knize zapsanýho pěkně tlustým fixem,“ povídám a po očku sleduju Indiána, kterej sype bylinky z pytlíčku a cosi mumlá. Kyklop jistil dveře a byl jsem si jistej, že kdyby se chtěl odtud satanáš dostat, zdržel by ho… na dobrý dvě-tři vteřinky. Mamča se postavila k Indiánovi a se zájmem poslouchala naši konverzaci.
„PADNI NA KOLENA! KOWALSKI!“
„No vida, tak jsem se nemejlil. Pověst má mě předchází.“ natahuju čas jak se dá.
„ZDECHNI ČERVE!!!“
Z pazoury vyšlehlo cosi jako rudej blesk, připlesklo mě to na stěnu, zpřelámalo všechny žebra a natřikrát přerazilo páteř.
Indián mezitím dokončil svoje čarování. „Ty zůstat, démone. Zůstat a neodejít. Tak poroučet já. Indián!“
To, co se dělo potom, vím jenom z doslechu. Pekelník se otočil na vzpurného Apače a vyzkoušel to samý, co na mě, ale blesk se odrazil od čehosi modře-se-vlnícího a dal tomu zlobivému hošíkovi pohlavek. Celé se to opakovalo několikrát za sebou a satanáš z toho začal být pěkně namíchnutej.
Probral jsem se zrovna ve chvíli, když chytil další rudou facku.
„Tak hele strejdo, sbal si fidlátka a tu svoji připálenou prcku zase pěkně nacpi dolů, do peklíčka!“ povídám . Vytahuju kolťáka a nabíjím stříbro se svěcenou vodou v duté špičce. Bum a bum, to to štípe. Monstrum odskočí k protější stěně a zařve tak, že mi málem prasknou ušní bubínky: „DRŽ HUBU, KOWALSKI!!!“
To mě teda namíchlo, člověk se tady snaží rozvíjet společenskou konverzaci, ale nepochodí. Střílím jako na střelnici. Satanáš poskakuje podél stěny jako kašpárek v loutkovým divadle pro epileptiky. Indián zaříkává a sune se k němu. Nabíjím a střílím. A střílím. A střílím. A…

Najednou koukám , stojím, jak bych tak řekl, tváří v ksicht samotnýmu pánu pekel. Interesantní pohled. Drápy ostrý jako břitva se mi mihnou před kukadlama tak rychle, že sotva stačím uskočit. Ten hajzlík mi ufiknul nos!!!

Dva rychlý kroky dozadu, výstřel, uskočit před dalším výpadem, kotoul přes pravý rameno, prosvištím mu mezi nohama, bum, včelička do pytlíka. Když je někdo takhle velikej, neměl by bejt moc mrštnej. Aby to bylo aspoň trošku spravedlivý. Ale život se holt s nikým nemazlí.
Sotva se stačím postavit na nohy, chytnu pěknou herdu do zad. Sunu se po zdi jako kluk z plakátu. Z posledních sil se ještě odrazím, otáčím se a střílím, dokud je čím.
Satanáš se belhá ke mně. Taky už není tak ve formě.
Naznačím výpad na levou stranu, uskočím doprava, parakotoul, hop a hop, k oltáři, skok na něj, popadnu dýku, co tu zbyla, uskočím před ránou, která mramor rozštípla jako překližku, skok doprava a výpad.

Blejsklo se, i čmoudík byl, rána jako když startuje náš žigulík a sám pan satanáš byl fuč. Teda v pekle.
„Mno, bylo to nějaký lehký, nemyslíte?“ povídám.
„On ještě nemít všechnu sílu. My přijít včas. On se ale vrátit,“ mele Indián, ale já i Mamča víme svoje. „Ať se ta připálená prdelka klidně vrátí. Já si ani nestačila bouchnout!“ řekne ta dobrá žena zklamaně.

Vycházíme ven. Svítá. Čupnu si na bobek, šlehnu do žíly Mamčin koktejlek a zasněně se zahledím k Východu.

Dneska večer určitě klofnu na piškotéce nějakej extra kousek.

Teda až mi doroste ten nos.

Luboš Branda


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...