28.1.2020 | Svátek má Otýlie






POVÍDKA: Rytíř, vražedkyně a král 1/2

25.11.2005

   I.

  ilustracni foto Boris Vallejo Vzduchem zasvištěla sekera. Do sypkého písku dopadlo něco těžkého a něco ostrého. Kůň bezhlavého jezdce pronikavě zaržal. Prázdnota. To byl jen sen. Vrátilo se to. Nedokázaly to zahnat jižní slunce ani severní sníh.
   Žena se namáhavě posadila a promnula si tvář. Oblek z černé šupinatcovy kůže ji chránil před zmrznutím, před lezavou zimou ji však uchránit nedokázal. Hrudky sněhu přilepené k zemi pálily jako uhlíky. Venku patrně svítalo. Prokřehlými prsty vykukujícími z prodřené rukavice si upravila drdol. Černé vlasy, spánkem trochu pocuchané jí musela lemovat jinovatka. Sáhla po holi. Byl čas.
   U uší jí fičel vítr. Naposled postála na místě. V úzkých šatech, nehybná jako socha, zdálky připomínala štíhlý kmínek. Nahý strom uprostřed nehostinné krajiny mrazu a ledu. Přítomnost se rozplývala a mizela jako sněhové vločky, tající na ženině tváři. Budoucnosti nebylo. Minulost jí byla v patách. Její podobu neznala ani znát nechtěla. Volnou rukou nahmatala meč. Myslela, že ho nechala tam. Potom je všechno snazší. Poklekla do závěje. Kolena obemknutá nohavicemi z šupinatcovi kůže zapadla hluboko do sněhu. Zabít sám sebe je jednou z největších slabostí, ale byli i slaboši, kteří to nedokázali. Ona však nemá volbu. To poslední ji naučili v Klášteře Nevěřících.
   
   * * *
   
   Jel mrazem i vánicí, hnal se přes zamrzlé rybníky i přes propasti schované pod sněhem. Štval sebe i svého koně. Pod pláštěm z medvědiny byl promrzlý až na kost; stejně tak zvíře neuchránila před mrazem tlustá přikrývka. Na vlasech i ve vousech se mu třpytily vločky. Jak tály, nepříjemně studily. Hnal se za pomstou a krví, jež měla smýt smrt jeho bratra a dědice koruny Sedmera Ledových zemí.
   
   * * *
   
   Stalo se to dávno.
   Lenard a Lakraz byli bratři - synové vládce ze severských království, poslední bašty Čarozemě. Lenard, prvorozený, na jehož bedra měla tíha koruny Sedmera Ledových zemí dopadnout, miloval ticho knihovny, teplo krbu a mír. Místo lekcí šermu se utíkal schovat k čaroději Medvinovi, neustále bádajícím nad svitky v hradních kobkách. Starý král se obával, zda dokáže nejstarší syn tíhu koruny unést. Nepomáhalo domlouvání, nadávky ani tresty. Lenard nechtěl nosit meč, při popravách si schovával obličej do cípu pláště a většinu drahocenných darů, jimiž ho otec poctil, rozdal chudákům v podhradí. Lenard mohl být dobrým učencem nebo mnichem, nikoliv králem-válečníkem, jakého drsná severská zem potřebovala.
   Mladší Lakraz byl jiný. Měl srdce bojovníka, jako by se s mečem narodil. Miloval turnaje, staré eposy a ságy. To on měl být prvorozeným, ne slaboch Lenard. Starý král to věděl. Jak se jeho poslední dny blížily, rozhodl se zapomenout na otcovskou lásku a postarat se, aby koruna spočinula na hlavě pevného a silného muže. Na smrtelném loži zosnoval Lenardovu vraždu, se stejnou chladnokrevností jako kdysi dávno vraždu své ženy, když ho podvedla s dvorním vypravěčem. Najal si na to Saraf, vražedkyni ze sekty Nevěřících. Pro ně nebylo nic dobré ani svaté, chytali malé děti a cvičili je k zabíjení, dokud nepadli nebo se z nich nestali stejné vraždící bestie, jakými byli jejich tyrani. Ten, kdo prošel drsným výcvikem Kláštera, musel po několik let sloužit sektě a těm, kdož si vyžádali její pomoci. Pokud přežil, mohl sektu opustit a odejít kam chtěl. Stopy po tom, kým byl, si však nesl s sebou až do konce života.
   ,,Mám jedno zvláštní přání - zabij ho čestně. Když už můj vlastní syn žil jako slaboch, nechci, aby také tak zemřel,“ přikázal vražedkyni umírající stařec.
   ,,Jak si přeješ, králi. Dovolím mu vybrat si zbraň a pokud padne, nechám ho vstát ale ne víc než třikrát. Potom ho zabiju,“ ujistila ho černovlasá v šatech z šupinatcovy kůže.
   Král však nepočítal s jedním: Neuvědomil si (nebo si uvědomit nechtěl), jak Lakraz na Lenardovi lpí. Mladší bratr odjakživa chránil staršího před posměšky i otcovým hněvem.
   Lakraz toužil po slávě a hrdinství, po spravedlnosti a pravdě, nikoliv po moci. Kdyby ho koruna čekala právoplatně, ujal by se správy království jak nejlépe by svedl, ale nikdy by si nevzal nic na úkor bratra. Severní země byly kruté. Pevné přátelství bylo jednou z mála věcí, která pomáhala přežít hladomory a epidemie. Leč pozdě se dozvěděl o otcově plánu. Když vběhl do ztichlé knihovny, Lenardovo tělo sebou škubalo v tratolišti krve. Vražedkyně byla pryč. Nový král svěřil umírajícího péči čaroděje Medvina a jen otcova smrt mu zabránila nedopustit se v hněvu sám vraždy.
   Krví bratra si pomazal tváře i meč a přísahal pomstu. Správu zemí zanechal načas v rukou starých otcových rádců a sám, jen se svým koněm, nejtišším a nejvěrnějším společníkem, se jal vražedkyni štvát.
   
   * * *
   
   Sotva projel zavátou smrčinou, spatřil zasněženou pláň. Tam ji našel, příčinu žalu a příslib ukojení jeho pomsty. Klečela, ale modlit se nemohla. Nevěřící znali jen jediného boha – Smrt.
   Potichu se vydal za ní. Koně s sebou nebral, ale ke stromu ho neuvázal. Nemusel se vrátit. Poručil, aby zůstal v lese a neprozradil ho. Tichý společník nebyl z těch, kdo zrazují.
   Saraf se pohnula, obnažený meč před sebou. Ještě před chvílí jím mířila na sebe. Neuplynul okamžik. Otočila se s rychlostí šelmy. Byl několik koňských délek od ní. Po bleskové otočce k němu stála čelem. Dávno ho musela spatřit. Nehýbala se. Čekala. Zaútočil první. Skočil. Ani náznak pohybu, meč mířil strnule vpřed. Byl u ní tak blízko, že jí mohl vidět do tváře.
   Na poslední chvíli zadržel čepel, která jí měla proklát černé srdce.
   Saraf se nebránila. Saraf se bránit nemohla. Neviděla ho. Byla slepá.
   ,,Kdo si? Co chceš? Zabít mě? Dělej!“ vyštěkla na něj. Smrt byla vražedkyninou tichou společnicí. Znaly se dobře. Její slizká přítomnost jí nepohnula.
   Co jí má říct? V rytířových útrobách se usadil těžký balvan. Chtěl ji dopadnout a zabít, ale ne takhle, rozhodně ne takhle. Hlupáku, četl jsi příliš mnoho ság! Mělo k tomu dojít v souboji. S oslepenou bojovat nemůže. To ji má popravit? Věděl, že by si to zasloužila. Cítil, že na to nemá žaludek. Byl vychován jako bojovník, ne jako kat.
   Němě se díval do rozšklebených očních jamek. Krev byla zaschlá, ale stále to muselo bolet. Jako by jí nedávno oči vyklovlo něco velkého. Nenáviděl to zvíře nebo co to bylo! Náhle se mu vybavila vzpomínka na jednu z nejstarších ság. Jeho nejoblíbenější. Psalo se tam:
   
   O Harpydě, ochránkyni Čarozemě
   
   Harpyda byla jednou z Velkých harpyjí, rytířů mezi dravci. Ti byli prvními tvory vůbec. Kroužili setmělým nebem, dokud se svými pařáty nezmocnili hvězd. Harpyda pevně svírala celou Čarozem. Plachtila s ní jako s velkým vejcem v pařátech nekonečnem. Poutníci mohli v Dravčích skalách na vlastní oči spatřit Zkamenělé pařáty, jejichž nedohlédnutelné štíty končily v nikdy neustupující mlze. Pro hladkost a strmost na ně nedokázal nikdo vylézt a tak spatřit Harpydino tělo spolu s hvězdami, byly-li tam. Jedna z legend vyprávěla o mláděti, jež se jednou za několik tisíc let vyklube z Harpydina vejce. Časem mělo vystřídat matku v těžkém úkolu nést Čarozem, aby se nezřítila do prázdnoty.
    Další přesně nedatovatelná sága však starší mýtus popírala a nehovořila o ochránkyni Čarozemě jako o bohu-zvířeti, nýbrž jako o praptáku, jednomu z prvních rajských tvorů, kteří měli nevídané schopnosti. Přišli však o ně postupným vývojem a členěním v tvory nižší, obyčejné ptactvo, které dosud v Čarozemi žije. Ty nevídané schopnosti jim dala síla, která je vytvořila; ta následkem toho zanikla a ponechala Čarozem lidem a zvířatům. Vyprávělo se, že praptáku, zvaném Legenda z Dravčích skal, dal tehdy stvořitel svůj vševidoucí zrak. To lákalo mnohé pošetilce táhnout do zamrzlé země, hledat praptáka a zmocnit se jeho očí. Protože kdo by měl praptákovy oči, viděl by všechno, co se děje na celém světě.
   
   Kněží obětníci podle starých kronik vypočítali, že den střídání Harpyd se blíží. Co když má Harpyda snést další vejce a co když se ptáče, které dozajista zdědilo matčiny vševidoucí oči, už vyklubalo? Dravčí skály leží nedaleko, v poslední ze Sedmera Ledových zemí. Takové oči by se hodily každému, i vražedkyni. Harpyda však byla pro většinu Čarozemě stále žijící bůh a zahubit její mládě se rovnalo zabití boha. Jen při pomyšlení na něco takového se otřásl.
   ,,Jsem Lakraz ze Sedmera ledových zemí. Zavraždila jsi mého bratra, čubko! Půjdeš se mnou. Teď poklekni, jsem tvůj pán,“ nový král zaujal hrdinský postoj rytířů ze starých ság.
   Spíš šašek. Podle slov.
   Uposlechla. ,,Pokud je to tvé přání, pane a myslíš, že tím mrtvého potěšíš, půjdu s tebou,“ upustila meč. Slepé byl k ničemu.
   Zlomil ho a zahodil do závěje. Zvuk lámajícího se kovu musela slyšet, ale nic na to neřekla. Ta povolnost ho zaskočila. Přinejmenším čekal alespoň hrubé nadávky. Saraf však netečně zabořila hůl do sněhu vedle pozůstatků meče a jako první vykročila směrem, kde byl cítit les.
   Pochopil, že ať došlo v Dravčích skalách k čemukoliv, Sarafin duch tělo své paní na cestě do Záhrobí předešel. Byla mu stejně odporná jako předtím. A možná ještě odpornější. Štítil se ji zabít. Vycítila to.
   ,,Je to nutné, vláčet se se mnou až do tvého hradu, pane? Nebylo by snazší skončit to rovnou?“
   Pohrdání, čišící z každého jejího slova, ho zasáhlo citelněji než šíp z luku nejzkušenějšího z otcových střelců.
   ,,Nemysli si, že tě lituji. Asi by se ti líbilo, udělat ze mě vraha. Tu radost ti nedopřeji. Jak jsem řekl, půjdeme na hrad.“ Za žádnou cenu se nenechá vyprovokovat.
   ,,A co tam? Necháš mě stít se všemi fanfárami nebo zardousit v noci, pod jejímž pláštíkem hedvábný šál zdusí křik, když zpitý družiníci chrápou?“ posměšně si odfrkla.
   ,,Uvidíš sama. Nebo ucítíš. A kušuj už, jinak ti ten zlovolný jazyk vyříznu z huby!“ výhružně klepl na smaragdy vykládané pouzdro z dýkou a zastyděl se. Ať byla zbraň sebe ostřejší, lhostejnost slepé neprolomí. Co hůř, takhle Héroové nemluví.
   ,,Jak jsi milý, Výsosti,“ odtušila vražedkyně uštěpačně.
   ,,Drž hubu a naskoč!“ přistrčil ji k sedlu tak blízko, že mohla cítit pach zvířete. Neobratně se na rytířova mlčenlivého společníka vydrápala, nepouštějíc hůl. Lakraz už seděl. Pevně se ho chytila. Napadlo ho, že pro slepého asi nebude takové cestování ničím příjemným, ale to nebyl jeho problém.
   Nejeli dlouho; brzo pocítil únavu svého zvířete. Zapomněl, jak ho před tím štval močály i roklemi, jen aby dostihl a zabil tu, jejíž ruce cítí pod hustou kožešinou. Tytéž ruce, které zavraždily jeho bratra. Vztekle jí poručil, ať sleze.
   Sotva kůň schroustal několik kostek cukru, zase ho nemilosrdně nutil do klusu. Takhle to zvíře zničím, pomyslel si.
   Bez rozmyšlení jí znovu nakázal, aby seskočila, tentokrát natrvalo. Vražedkyně neprotestovala.
   ,,Tvá hůl,“ podal jí tlustý klacek.
   ,,Necháš mě tu?“ Z hlasu jí nevyznívala naděje ani zoufalství. Jenom naprostá lhostejnost.
   ,,Kůň nás oba nést nemůže, půjdeš pěšky. Přivážu tě, slepá fena neuteče.“
   Nechala si omotat provaz kolem zápěstí levé ruky. V pravé držela hůl.
   ,,Možná neuteče, ale zpomalí.“
   ,,Nebudu pokoušet osud, že mi i s koněm utečeš. Tváříš se jako zhrzená nevěstka, ale já takové jako ty znám. Ráda bys mě vzala do Říše mrtvých s sebou, co?“ vyštěkl.
   ,,Jak mě můžeš znát, rytíři? Jsi snad bůh?“ zeptala se ho unaveně.
   Jak ji může znát? Pouta jí přitáhl příliš těsně. Nebude na to zatím myslet. Mohlo být ještě hůř. Bolest v nohou ani tlak na zápěstí jí nebránily v přemýšlení.
    Před vražedkyní jako záhrobní přízraky vyvstaly vzpomínky na vlastní minulost. Není to tak dlouho, co chtěla svou pozemskou cestu ukončit a teď se má po tom všem nakonec litovat? Ubohé a směšné! Kdyby se tak snadno daly odehnat vzpomínky…
   Když ji chytl černý jezdec, byla na světě šest slunečních let. Její vesnice svítila široko daleko jako vatra. Ze zapálených chatrčí se ozýval nářek umírajících dlouho do noci. Vyškubla se svému zachránci a utíkala pryč. Rozbřesk plný kouře strávila v mdlobách, skrčená se svým starším bratrem v pichlavém keři. Když za mrholícího svítání vylezla ze své skrýše, z pod zbytků slaměné chatrče jejich rodičů čouhaly dva páry zuhelnatělých rukou. Nad vesnicí se vznášeli havrani a pach seškvařeného masa.
   ,,To je ta malá!“ vykřikl cizí hlas. Někdo ji chytil. ,,Není sama!“ slyšela jako zdálky. ,,Ten usmrkanec je asi z jejího hnízda. Mohl by se nám hodit!“ ,,Ne, vlčat už máme dost. Rozkaz zněl jasně, dnes jenom lasice!“ řekl kdosi.
   Na věci, které se staly potom, si dokázala vzpomenout až o mnoho let později. A na to, co viděly její oči, nechtěla vzpomínat ještě mnoho let poté. Hlava jejího staršího bratra letěla vzduchem jako míč při hře, bezhlavé tělo se škubalo ještě několik dlouhých chvil a ona si nechtěla dát vymluvit, že v posmrtné křeči už nic nebolí.
   ,,Lenard dostal alespoň šanci. Jiní ne,“ zašeptala jen tak pro sebe.
   Lakraz neodpověděl. Nejspíš ji neslyšel.
   Přežila rovné čtvrt století ve službě Nevěřících. A byla volná. Mohla se jako pták rozlétnout do kteréhokoliv kouta Čarozemě. Nikdo dál nedržel její křídla. Saraf se rozhodla, že pozná zemi, život těch, kteří na ní žijí a smysl toho všeho. Poutnice.
   Na své cestě se setkala se Zeměmi zaslíbených i zapovězených. Prošla Krajem smíchu i slz. Stanula na břehu Řeky Zoufalství a křížem krážem prošla Říší prokletých. Překonala skaliska, poušť Šaharan, města duchů i další vypálené vesnice. Ať šla kamkoliv, stále uměla jen to jediné, co ji v Klášteře naučili: Zabíjet - dokonale, bezchybně, s uměním. A kdyby s tím snad chtěla přestat, ještě tu byly ty sny. Noční můry, které nezaplašilo slunce ani sníh. Sny plné křiku a krve, pravidelně se objevující, kdykoliv uplynulo déle než pár dní od smrti její poslední oběti. Čím jednou byla, tím měla zůstat na věky věků. Vražedkyně v ní to chtěla, a část jejího já to potřebovala. Služba pro umírajícího krále Sedmera Ledových zemí byla pouhou zastávkou na Sarafině nekonečné cestě. Zastávkou, která by žádná další pokračování neměla, kdyby se nestřetla s…
   
   * * *
   
   ,,Hlad nemáš, čubko?“ Lakraz po delší odmlce konečně uznal za vhodné promluvit.
   ,,Jen jestli si může něco takového čubka vůbec dovolit?“ odpověděla konverzační tónem.
    Ta krtice se mi vysmívá!
   ,,Žer až bude! Na kost vyzáblou mršinu ha hrad nepotáhnu,“ hlasitě se rozchechtal, ale neznělo to moc upřímně.
   Posadila se na svůj plášť a mlčky čekala, až rozdělá oheň. Na zápěstí stále cítila provaz, který ji s rytířem spojoval. Myšlenky se před ní bortily jako padlí sněhuláci.
   Skok z jedné tmy do druhé. Mrazem ztvrdlý provaz se omotává kolem rytířova hrdla. Zdušený křik, zkroucené tělo. Tiše umrzá ve sněhu. Ne, to se nestalo, to jen nápad. Proč nevyskočí a neuškrtí toho šaška. Na to oči nepotřebuje. Ale co by z toho měla? Ta Saraf, která probodla mladého krále Lenarda, už nebyla ženou, která dřepěla po Lakrazově boku. K té změně došlo tam, v Dravčích skalách.
   Lakraz nevěděl, o čem slepá přemýšlí. Nožem porcoval to málo, co mu v torně zůstalo.
   ,,Vezmi si!“ podal jí kousek sušeného masa a skývu chleba.
   Bez díků, lačně jako zvíře, se do nabízeného sousta zakousla. Najednou si uvědomila, jaký má hlad. Možná si to nechtěla připustit, ale stále byla v Říši živých.
   Přestože na jídlo neviděla, maso bylo dobré a chléb, byť studený a vlhký, v sobě nesl pořád teplo lidských obydlí.
   ,,Tohle je lepší,“ podal jí krajíc opečený nad ohněm. I ten zhltala rychle; až se muž ušklíbnul. Fena hladová. Stejně to nemohla vidět.
   Nocovali v iglú, které opodál zanechal nějaký pocestný. Rytíř se zabalil do přikrývky. Ji svázal.
   
   * * *
   
   Mlčky zírala do temné noci. Stála před polokoulí ze sněhových kvádrů. U nohou jí leželo tělo probodnuté šípy. Připomínalo obřího ježka.
   Utíkal, ale nebylo mu to nic platné. Každý šíp si našel mezeru v jeho zbroji, aby se s hladem zbrani vlastní, zabodl do živého masa. Trvalo nekonečně dlouho než spadl. A potom znova. Vstal. Po šípech, které mu ještě před chvíli trčely z těla, nebylo ani stopy. Znovu zamířila. Bude střílet dokud budou v toulci šípy. Muž bez tváře se změnil. Už to nebyl člověk ale obrovský pták s pařáty ostrými jako dýky. Krouživými pohyby se k ní blížil. Čekala, dokud všechno nepohltila tma.
   Několikrát škubla zápěstími. Byla připoutaná k sobě. Tím se ujistila, kde je. Jen sen. Další, jeden z těch, které se nepřestanou vracet. Věděla, že Lakrazova vražda by jí přinesla klidný spánek. Na pár dní…
   Vyrazili časně z rána. Kůň byl odpočatý, alespoň za ním nemusela klusat. Po zbytek cesty nepromluvila, takže Lakraz neměl jedinou příležitost, aby splnil svou hrozbu ublížit jí dřív, než dorazí na hrad. Byla mu pořád stejně odporná. Ve své bezbrannosti hnusila se mu čím dál víc. Dokonce jí vnutil černý šátek, aby v něm skryla mrtvolné důlky. Ale nezeptal se. Héros. Snad se obával, že jí to udělala Legenda z Dravčích skal, snad nechtěl vědět, co za to provedla vražedkyně jí.
   
   * * *
   
   Hrad ledových králů se nacházel v tak úrodné rovině, jak to jen dovolovalo kruté severské počasí. Bylo to strohé, více účelné než pohodlné sídlo s věžemi tak špičatými, že na nich nevydržel posedět jediný pták. Při zemi se vznášela mlha. Čerstvě odklizenou cestu v chudém hradním parku pohlcoval sníh. Větve těch mála stromů, které nepřišly na otop, se v marné naději zdvíhaly k obloze. I sama zem prosila přírodu o příznivější počasí.
   Lakraz svěřil koně sluhovi a jen s vražedkyní přešel po padacím mostě. Stráže u brány ho pozdravily halasným pokřikem. Nepoklekly však, jak si žádal zvyk. Zachmuřil se, ale nic neřekl, vyřídí si to s nimi později. V hradu nebyla taková zima, jak se obával. V krbech se topilo, studené chodby osvětlovaly louče. Ze sálů zněly hlasy hodujících. Rádcové asi zplna hrdla hltají moc, o niž je brzy zkrátí a snaží se z poloprázdné královské pokladny co nejvíc projíst a propít. S tím bude konec. Zamračeně popostrčil zajatkyni před sebou. Její neopracovaná hůl vydávala zlověstný zvuk, jak se při každém kroku opřela do kamenné podlahy.
   Doufám, že všem jedlíkům zaskočí kůstka v krku a každý pijan se zakucká, až ti marnotratníci spatří svého krále, navrátivšího se spolu se slibovanou trofejí! Znechuceně se po slepé podíval. Sarafina tvář byla prázdná.
   Nechal sloužící, aby před nimi odsunuli všechny závory. Ta holota jako by si něco šuškala za jeho zády, ale má snad čas se tím zabývat!. Křídla vrat do hodovního sálu se halasně rozlétly. Na lavicích z neopracovaného dubu se kolébaly odulá těla otcových rádců, všichni do jednoho v drahých tkaninách jako hejno hřadujících papoušků, mezi tím zarostlý chlapi s vousy plnými mastnoty a ptačích kůstek, obraného masa měli plný břich, ohlodané kosti se válely pod stoly. Družina Jeho Veličenstva. Jejich cínové číše cinkaly o sebe v bůhvíkolikátém přípitku. Jak je vidět, vše při starém.
   V ústrety mu vyšel hezký světlovlasý muž jemných, téměř dívčích rysů. Mohlo mu být něco okolo třiceti. Možná méně. Přes ramena měl přehozen hermelín, rudý plášť táhl daleko za sebou jako vznešený chvost. Lakraz cítil, jak se mu zrychluje tep. To nebyl žádný ze stařičkých rádců jeho otce ani rudovlasý čaroděj Medvin. Lenard, jeho zavražděný bratr, vstal z hrobu, aby ho přivítal!
   ,,Odpusť, ale nedals nám jedinou možnost ti to říct. Odjels tak zbrkle, nedoufali jsme, že tě ještě uvidíme živého,“ Lenard vykouzlil na tváři omluvný úsměv. Celá matka.
   ,,Přežil jsi… pane?“ vyslovil překvapený Lakraz jedinou hloupou otázku. Měl mít radost ale najednou si připadal trapně až směšně. Zničehonic si vzpomněl na staré pořekadlo, které kdysi slyšel říkávat královnu: Mstít toho, kdo dosud dýchá, může přinést jen neštěstí.
   ,,Jak vidíš, stojím před tebou a jestli dovolíš, rád bych tě objal, bratře,“ králova pohledná tvář zahrála upřímnou radostí. Jako dítě!
   ,,Snad tisíckrát jsem vzýval boha, aby mi vrátil, co si vzala smrt,“ Lakraz domnělého mrtvého objal. Bratři se políbili. ,,Vypadáš zdravě, žádné rány? Pane, dej nejvěrnějšímu ze svých rytířů čas, aby se vzpamatoval.“
   ,,Vše je zhojeno. Byls pryč téměř dva měsíční oběhy.“
   ,,Tak dlouho?“ Hnal se za ní s jedinou utkvělou myšlenkou a stejně jako vše ostatní, nevnímal ani běh času.
   ,,Myslím, že ty i tvá společnice teď nejvíc potřebujete vydatné jídlo, horkou koupel a teplé lože,“ navrhl mladý král nevinně.
   Společnice? Až nyní si uvědomil, že vražedkyně je tam také. Otočil se po ní. Místo za ním bylo prázdné.
   ,,Ona zmizela! Stráže!“ křiknul a užuž se chtěl za uprchlicí rozběhnout. Potom mu to došlo. ,,Není tu a tys říkal ,tvá společnice‘. Kde je, pane?“ obviňujícím pohledem bratra proklál.
   ,,Uklidni se,“ Lenardův hlas byl mírnost sama. ,,Sloužící mi prozradili, že s tebou přišla ještě nějaká slepá žena. Pokuds ji ztratil, najde se. Náš hrad není zas tak velký,“ vesele na mladšího bratra mrknul.
   U ďábla, on neví, koho jsem sem přivedl! Lakraz se i přes bratrova dobře míněná slova za vražedkyní vydal na vlastní pěst. Za tu trapnou scénu mu zaplatí! Běda, jestli někomu ublíží, byť by to byl i ten poslední sluha.
   Celý rozlícený se hnal chodbami, kudy předtím šly. Za běhu se snažil nemyslet, jak v jediném okamžiku přišel o pomstu, slávu i království. Snažil se myslet na to nejcennější co získal: Život bratra a opravdového přítele.
   
   * * *
   
   Klopýtala za ním, seč jí síly stačily. Hrad se jí zjevoval jako směsice zvuků a pachů. Spařená člověčina. Alespoň tam bylo teplo. Cítila zmrzlé šaty tát, začínaly nepříjemně studit. Zakopla, málem upadla. Ten hňup si toho ani nevšiml a hnal se dál. Sehnula se, aby na podlaze našla spadlou hůl. Naštěstí nebyla daleko. Pevně ji stiskla mrazem popraskanými prsty. Uvědomila si, že je sama. Hňup si pro samou horlivost nevšiml, že něco ztratil. Ušklíbla se jeho hlouposti a jen tak nazdařbůh se vydala odněkud někam.
   Zvuky byly stále jasnější, nejprve rozeznávala hlasy, pak i jednotlivá slova. Mlaskání, chřupání, dopad odhazovaných kůstek a cinkot cínu o cín. Pach pečené zvěřiny, svařeného vína a zpocených těl byl téměř hmatatelný. Prošla dveřmi? Někdo je před ní musel otevřít.
   Křik, bohapusté kletby a bujarý chechot. Nějaký zoufalec se pokusil brnkat na harfu. Cinkot lžic a pohárů. Byla v hodovním sálu. Ouha, nějak se jí podařilo svého věznitele minout. Pachy kolem ní zhoustly. Vnímala spoustu pohybů. Někdo jí uskočil z cesty, jiný se dotknul lemu jejího pláště - nebo do ní záměrně strčil? Ze škorní jí musí crčet voda smíchaná s blátem. Ucukla dotěrné ruce, po tušícím nebezpečí se ohnala holí. Šustící klubko kolem ní se smrštilo. Někdo tleskl. Harfa utichla.
   ,,To stačí. Nechte ji!“
    Zvučný hlas, ještě si zcela nezvykl poroučet. Komu ho jen přisoudit? Vytušila nastavené čepele hradní stráže. Ušklíbla se. Bojí se, že jim uletí pták se zlomeným křídly?
   ,,Omlouvám se, paní,“ pokračoval hlas, ,,ale měli jsme o tebe starost.“
   ,,Vážně?“ zacukal jí koutek.
   ,,Chápu, že náš hrad není místem tichým ani voňavým. Přesto se pokusíme, poskytnout ti veškeré pohodlí.“
   Chytl ji za ruku. V přetopené síni se jí užuž začínala zmocňovat únava. V mrákotách se nechala vemlouvavým hlasem vést; kamkoliv.
   ,,Tady je truhla, kam si můžeš odložit své věci. Stůl je kousek od ní, zde je postel. Za chvíli ti přinesou suché šaty a večeři,“ řekl jiný, tentokrát suchý a opotřebovaný hlas. Sloužící. Zeptal se jí, jestli si přeje donést svařené víno. Ano, přeje.
   Nechali ji jen s jedinou služtičkou a ji napadlo, jestli někde ve vánici neumrzli. Nebo jí hňup přece jen tu čepel do zad vrazil?
    Pche, rytíř…
   Služtička jí pomáhala ze zledovatělých šatů. Byla by v ráji. Jenomže vrazi se do ráje nedostávají. Nikdo se do ráje nedostane. Ráj není. Tím si na rozdíl od jiných věcí jistá byla. Z myšlenek ji vyrušil tlumený výkřik služebného děvčete. Myslela, že do místnosti někdo vkročil, ale když se neozývaly žádné kroky, zeptala se dívky, co se děje.
   ,,Odpusť, paní,“ zašeptala služtička.
   Pochopila. To jizvy od harpyjích spárů děvče vyděsily. ,,Nic se nestalo,“ řekla tak klidně, jak nejlépe svedla.
    Služtička už ani nepípla. Saraf se zachumlala do suchého jako do peřin. Sukně, jupka se šněrováním a těžký pléd sice nebyly tak pohodlné jako oblek z šupinatce, ale příjemně hřály. Sedla si ke stolu, sevřené ruce v klíně. Víno jí přinesli brzy. Spolu s ním se vrátil i známý hlas. V duchu ho zvala milý nebo příjemný. Zeptal se, zda je dáma spokojena. Ano, je. Dále před ní položili jídlo – nějakou zvěřinu v husté omáčce a misku s chlebovými kuličkami. Kuchař nešetřil kořením, ale to jí vůbec nevadilo.
   ,,Kdo jsi?“ zeptal se milý hlas, když dojedla.
   Zneklidněně upustila ubrousek, který jí předtím majitel libého hlasu podal. Omlouvala se a prosila, aby jí dal nový, ale on se jen smál. Sám jí setřel kořeněnou omáčku z tváře.
   ,,Kdo jsi?“ zeptal se jí znova.
   ,,Muž se ptá ženy, kým je, aniž by se představil. Jaký to zvláštní mrav této zemi vládne?“ podivila se ,,dáma“.
   
   * * *
   
   Měl v sobě tolik zloby, že by dokázal rozsekat deset jeskynních trollů. Jak se hnal s obnaženým mečem chodbami, neuvědomil si, že nový král pro vlastní bezpečnost vyměnil rovnou polovinu hradní stráže. Rozzuřený Lakraz vypadal jako sám ďábel, který si hledá mezi živými svou oběť. Alespoň tak se to jevilo několika horlivým nováčkům. Skupinka mladíků v kroužkované zbroji se na něj vrhla.
   Nepřemýšlel a když mu vzali meč, uštědřoval rány pěstmi. Omráčili ho a spoutali. Za chycení zrádce, který jistě ukládal mladému králi o život, se dostává Řád Harpyje.
   
   * * *
   
   ,,Odpusť mou nezdvořilost, nejsem nikdo důležitý. Jsem jenom tím, koho hradní pán vyslal k tvému pobavení.“
   Někdo se za královy nepřítomnosti chopil moci. Hňupa vynášejí z vlastního hradu nohama napřed! Zvážila, co jí příjemný hlas právě řekl a kdy ho slyšela poprvé.
   ,,Jaký to zvláštní kraj, kde je zvykem, že hradní pán k pobavení svých hostů předhazuje sám sebe!“
   ,,Zvykem ne, spíše možností, řekl bych. Nejsem králem ještě tak dlouho a zatím ke mně moc hostů nepřišlo. Vlastně jsi první,“ pravil hlas výmluvně.
   Je chytrý i vtipný, pomyslela si. A já sem v psí řiti. Upila ještě trochu vína. Ano, je unavená a – jistě, proč ne, před spaním by si dopřála koupel. Hlas poslal služebnou ohřát vodu a než odešel, slíbil, že se vrátí. To ti věřím.
   
   * * *
   
   Saraf seděla na pohovce a snažila se zapomenout na včerejší sen. Služtička jí česala vlasy. Ti muži byli vzbouřenci, proto musela vesnice lehnout popelem. V slaměných chatrčích uhořelo všechno, co venku nepadlo se šípem v hrudi.
   Hradní pán netušil, co se Saraf honí hlavou. Hravě uchopil kostěný hřeben, aby pokračoval, kde služtička, jíž poslal pryč, přestala.
   Obraz hořící vesnice před vnitřním zrakem nevidomé narušil skřípavý zvuk. To vrzly dveře. Saraf zase cítila jen prázdnotu.
   Potlučený Lakraz vztekle odehnal služtičku lelkující přede dveřmi. Minulou noc nedobrovolně strávil v hradním žaláři. Ven se dostal jen díky jednomu starému vojáku, který si na mladšího kralevice pamatoval. Čekal cokoliv, ale pohled, který se mu naskytl, mu vyrazil dech.
   ,,Myslel jsem, že slepá je ona a ne můj bratr! Víš, jakou zmiji hladíš?“ svůj hněv se nesnažil skrývat.
   ,,Šílíš, bratře? Paní Saraf tě doprovází, protože spolu máte nějaké obchodní záležitosti. Alespoň tak mi to včera řekla,“ mladý král dobrým rozmarem přímo sršel.
   ,,Obchodní záležitosti?“ Lakraz nedbal bratrova rozpoložení; málem si odplivl. ,,To jistě, jde o tvou nepovedenou vraždu! Hnal jsem se za ní, jenom abych pomstil tvůj skon. Cukruješ se tu se svou vlastní smrtí, zabedněnče!“ ujelo mu.
   Lenard se neurazil: ,,Blábolíš, bratře.“ Shovívavý úsměv. ,,Ostatně, tvář nešťastnice, která se mnou zkřížila meč, mám vrytou hluboko do paměti.“
   Nedala na sobě nic znát, přesto jí projela vlna napětí. A je to tady.
   V ranním šeru zazvonily čepele jedna o druhou. Byla to chvilička. Skoro ji urazilo, jak špatný se z následníka trůnu vyklubal šermíř. Třikrát ho odzbrojila a třikrát ho dle slibu nechala v hanbě a zoufalství sebrat meč ze země. Ptáček z královského hnízda jí sám vběhl na nastavené ostří. Ani nefňukl. Skácel se do tratoliště krve a vlastních vnitřností. Měl vytřeštěný pohled mrtvých. Aniž se namáhala se zatlačováním očí, uháněla pryč. Žádný sen, vzpomínka.
   Snažila se ze všech sil, vybavit si jeho obličej, ale nepovedlo se jí to. Nepoznala by ho ani po hlase. Jen její ostražitost jí našeptávala, že není něco v pořádku. Poznal ji on? Myslela, že ano. Mýlila se. To se tak změnila? To ji Legenda tolik poznamenala? To je tak znetvořená?
   ,,Ta nešťastná žena,“ Lenard se nepřestával usmívat, ,,měla v tváři vepsanou nenávist, utrpení a zmar. Saraf je jiná, plná života a naděje. Jen se na ni podívej. Takhle Nevěřící nevypadají.“
   ,,Oklamala tě, je to tatáž čubka. Štval jsem ji a sledoval její stopu ve sněhu. Nemůže to být jiná žena.“ Lakraz. Nevraživě se po slepé podíval. Až nyní měl čas a chuť si tu lidskou zrůdu blíž prohlédnout. Možná neměla oči, ale jinak byla krásná, velice krásná. Slabošského bratra to očividně dostalo. Tentokrát si doopravdy na drahocenný koberec odplivl.
    ,,Dotáhl jsem ji sem, aby jí Medvin vloupl nové oči, já ji pak mohl v rovném souboji zabít a tebe pomstít,“ běsnil Lakraz.
   ,,Vážně? Ale já žiju. Ani kdybych byl mrtvý, nepřál bych si její smrt. Co by to vyřešilo, vrátilo by mě to snad zpátky do Říše živých?“ Z Lenardových slov zazněl uštěpačný tón. Ať už na něj pravda o Saraf zapůsobila jakkoliv, nedal na sobě nic znát.
   Za ty dva měsíce, co Lakraz štval Saraf, se mnoho věcí v hradu změnilo. Lenard se z vražedného útoku poučil, že ať chceme nebo ne, osud nás někdy může postavit před takovou situaci, v níž jediné co platí je hrubá síla. Někdejší učenec zjistil, že samotná síla ducha pro přežití nestačí, pokud se k ní nepřidá síla těla.
   ,,Co by se vyřešilo?“ opakoval rytíř po králi posměšně. ,,Možná by bylo učiněno spravedlnosti za dost! Jak by to v Ledových zemích vypadalo, kdyby si každý mohl jen tak bez odplaty zabít, koho by chtěl?“
   ,,Snad ty sám by ses pak cítil o dost líp,“ sykla Saraf.
   ,,Nevěřící děvko!“ vší silou ji udeřil do tváře, nechal ji spadnout a ještě do schouleného těla kopnul.
   ,,To by stačilo!“ Lenard ho rázně popadl za ramena. Než si stačil srovnat v hlavě, kde se v králi taková síla vzala, drnčely kolem něj meče stráží.
   ,,Mluví z tebe hněv. Promluvíme si, až vychladneš,“ pravil král odměřeně. Lakraz nevěřícně zíral.
   ,,Číms ho uhranula, svině?“ křikl na Saraf.
   ,,Odvěťte našeho bratra do jeho komnat. Za chvíli ho to běsnění přejde. Znám ho,“ král kývl na stráž. Když horliví mladíčci zmizeli, otočil se zpátky k vražedkyni: ,,Moje malá zmije. Bazilišek bez očí. Alespoň tu máme další práci pro čaroděje.“ Sklonil se k ní, krajkovaným kapesníčkem jí setřel z rozbitého rtu krev, ale jeho hlas už nezněl Sarafiným uším tak mile.

Hanka Veselá


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...