POVÍDKA: Rossi pije Pepsi

Bylo mu teprve deset a cítil se jako vrah.

Marek Frýba, obyčejný kudrnatý kluk ze třetího patra paneláku, celých 50% bratrstva Neohrožených, seděl na lavičce v parku. Seděl s hlavou svěšenou mezi pokrčenými koleny a vzlykal. Slzy mu tekly po zarudlých tvářích a pálily na odřené bradě, která se chvěla. Lidé, procházející kolem se zastavovali, ptali se, ale Marek je posílal pryč. Byl šedivý podzimní den, žluté listí z koruny obrovské lípy opadávalo s každoroční jistotou a na chodník k Markovým nohám se slétli hladoví holubi v marném očekávání. Dnes jim však nic nepřinesl. Jindy by jim Honzou Válkem, těmi druhými 50% bratrstva Neohrožených, naházeli svačinu kterou nesnědli ve škole a přemýšleli o tom, co velkého podniknou. Tak jako každý den. Jako včera…

Koho vůbec ten závod napadl? Asi Honzu? Jistěže Honzu! Byl blázen do závodů. Dokázal sedět v neděli v poledne před televizí uprostřed parného léta, kdy všichni ostatní vyráželi na koupák. Když sledoval motorky, neznal bratra.

„Jsem druhej Rossi! Italská krev mi koluje v žilách. Jen počkej až si udělám řidičák!“ vychloubal se a začal zběsile pobíhat kolem lavičky. Na rovince postavil pomyslnou mašinu na zadní, mával vítězně k tribunám a ve chvíli nepozornosti se při plný rychlosti srazil s odpadkovým košem.

„Viděl jsi ten profi skluz po asfaltu!“ křičel na Marka, když vstal a mnul si naražený loket.

Marek se smál a sundal mu ze zad obal od nanuka.

„Ty a Rossi? Já mít mašinu, natřu ti to o celý kolo.“

„To určitě! Radši si kup kosmodisk,“ odsekl Honza. To měl z reklamy. Marek tušil, že kosmodisk je nějaká věc, která měla pomoct starým lidem s bolavými zády nebo tak nějak. Každopádně mu tahle informace stačila k tomu, aby se nechal vyprovokovat.

„Sám jsi to chtěl. Takže, závod! Jdem si pro kola!“

A o programu na odpoledne bylo rozhodnuto.

„To mě neohrozí!“ reagoval Honza. Byla to věta jejich bratrstva, kterou stvrzovali sázku. Hymna, program a zásady v jedné jediné větě Neohroženého bratrstva.

„Aj vil bí bek!,“ pronesl ještě s hlasem co nejhrubším a kamennou tváří. Kam se na něj v tu chvíli hrabal terminátor. Marek se zase rozesmál. Filmy a reklamy, to bylo Honzovo. Měl stovky oblíbených hrdinů, rád a často je napodoboval. K tomu znal snad všechny reklamních slogany. Byl jimi posedlý a některé z nich předváděl. Marek měl rád jeho šampón proti lupům při kterém se šklebil odporem jako ta nalíčená kadeřnice. Válel se smíchy, když si Honza vycpal tričko listím a začal ječet jako ta modelka s vyrážkou na tváři. Byl to pošuk. Pošuk a závodník.

A rád se sázel. Všichni oba členové bratrstva Neohrožených se s nadšením vsázeli. Nejraději spolu a nejraději o cokoli. O to, kdo přijde později do školy, kdo vypije víc kakaa v jídelně, kdo dá Málkový pavouka do penálu, kdo tohle, kdo támhleto. Sázeli se neustále. Většina jejich rozhovorů končila sázkou:

„Miluju kakao!“

„Ty? Nemáš ponětí co je to milovat kakao!“

„Vypiju klidně patnáct hrnků!“

„Já dvacet!“

„Vsaď se!“

„Dobře, ale co vyzvracíš, to se nepočítá.“

„Jasně, to mě neohrozí!“

„To mě neohrozí!“

Nezáleželo na tom, kdo vyhrál. Hlavně, že nebyla nuda.

Marek s Honzou se rozeběhli domů pro kola a za pár minut byli zpátky v parku. Když je vám dvanáct a máte super kámoše, pak je takový závod Grand Prix uprostřed pražského parku samozřejmost. Stačí trocha fantazie a vaše kolo se promění v nadupanou mašinu. Zvuk motoru vás úplně pohltí a rovinkou se řítíte s větrem o závod. Zvědavá spolužačka Hanka Bartáčková od sousedů s malým bráškou na lavičce vydá klidně i za tribunu našlapanou do posledního fleku. Keře bezu jsou rázem televizními kamerami, náhodní kolemjdoucí nekompromisními soupeři a tam u té lípy pozor na zatáčku smrti.

„Vrummm…“ dal svému motoru napít Honza. Aby všemu dodal lepší dojem, škubl řidítky, jako že jeho mašina už je neklidná. Pak si levačkou elegantně sklepnu pomyslný štít své imaginární přilby.

„Drummm…“, Marek dráždil mašinu hned vedle. Dávno přistoupil na jeho hru. Okázale si upravil kožené rukavice a pak pokynul Hance, stojící na lavičce, že může odstartovat. Dívka, nadšená svou rolí v tomhle závodě století zamávala nad hlavou kapesníkem a začala odpočítávat:

„Pět, čtyři, tři…“

Honza s Markem se postavili do pedálů.

„…dva, jedna….“

Zadní kola prudce odhodila štěrk a „start“ zaniknul v řevu motorů.

Kdo někdy závodil, dobře ví, že na úzké trati jako je tahle hodně napoví první zatáčka. Sakra! Nějaký pomatený děda v dráze! V očích obou závodníků je to však soupeř, který záměrně blokuje dráhu. Honza musel nepatrně přibrzdit a Marek se tak dostává do vedení. Drží si ideální dráhu. Honza nemá šanci a proto se zařadí do závěsu, šlape a vyčkává. Ještě se při tom v zatáčce stačí naklonit a vystrčit koleno, jako opravdový Rossi.

Jen jedno kolo – tak zněla dohoda. Oba trať dobře znají. Proženou se první dlouhou zatáčkou a pokračují kolem dětského hřiště kratší rovinkou. Zrychlili. Prkna na mostě přes potok děsivě zaduní, ale kdo chce vyhrát, nesmí zaváhat. Honza to zkouší zleva, ale zase se mu do cesty přimotá soupeř. Malý jezevčík nejprve výhružně zaštěká, ale naštěstí rychle pochopí o co tady jde. O všechno! Uskočí se svým zavalitým tělem na poslední chvíli.

„Šílenci,“ piští jeho panička, ale to už se čelo závodu přesouvá do krátkého stoupání za hospodou. Dnes je tu opravdu těsno. Oba se proplétají mezi zmatenými soupeři a při tom ještě musí dávat pozor na větve na zemi.

Marek stále vpředu, i když ztrácí rychle síly a musel si podřadit. Honza vytuší, že přišla jeho chvíle. Teď je z něj Rossi a nějakou únavu ze šlapání nevnímá. Kdyby se mu tak v cestě nemotal ten zamilovaný páreček. A ještě se ti dva drží za ruce, uprostřed trati! Marek mu s přehledem zablokuje volnou cestu a v následujícím sjezdu do cíle už si vítězství pohlídá. Rossi neváhá ani okamžik. Nebrzdí, tohle je poslední šance!

Mladík pro lásku neviděl, ale dívka byla natolik uvědomělá, že v poslední chvíli zvedla jejich propletené dlaně. Honza tak prosvištěl úzkou mezerou mezi nimi. Davy na tribunách šílí. Marek si hlídal záda. Nic podobně odvážného nečekal.

Rossi jde nezadržitelně dopředu!

Přední kolo se odlepilo se od asfaltu, když se přehoupnul přes horizont kopce. A teď plný plyn! Před ním se otevřel dlouhý přímý sjezd lemovaný stromovou alejí a tam dole…

Cíl se rychle blížil!

Hanka nadšeně poskakuje na lavičce a mává šátkem.

Skutečný závodník se nikdy nevzdává. Předjetý Marek se zavěsil za soupeře a zběsile šlape. Honza je rychlý, ale šance tu ještě je. Oba cítí, jak se při sjezdu jejich stoupající rychlost vymyká všem hranicím. Okolní stromy se změnili v zelené šmouhy, lidé uskakují z cesty a přichází poslední útok.

Marek naznačil předjíždění zleva, ale pak rychle stočil svůj stroj zpátky. Honza se chytil do pasti! Zablokoval levou stranu a vpravo se objevila skulina. Dostal se tam! Jeli teď vedle sebe. Je to boj o každý centimetr a cíl se rychle blíží. Šlapou jak zběsilí.

„Vrummm…Drummm…“

Tak tohle bude muset rozhodnout záznam cílové kamery!

Oba se prohnali kolem lavičky a teprve teď si uvědomili, že jedou příliš rychle. Brzdy se zoufale zakously do ráfků, kola se smýkla po štěrku a spadaném listí. Marek udržel rovnováhu, ale v té rychlosti nevybral zatáčku. Kolo narazilo do vysokého obrubníku a on dopadl do trávy vedle cesty. Honza vylétl ze sedla a narazil v plné rychlosti do širokého kmene lípy.

Když se o chvíli později Marek probral, stáli nad ním nějací lidé a mluvili. Nerozuměl jim. Jako kdyby používali podivnou cizí řeč, která zněla tlumeně a vzdáleně. Pak si všiml sanitky a viděl Honzu, kterého nakládali na nosítka. Měl slepené vlasy a krvavý obličej zkroucený bolestí. Když se jejich pohledy setkaly, marně se pokusil o úsměv než ztratil vědomí.

„Zažeň skepsi, dej si Pepsi!“ pronesl tiše jeden ze svých oblíbených spotů, ale Marek se tentokrát vůbec nezasmál.

„Posaď se. Já se na tebe podívám,“ přikázal mu nějaký muž v bílém plášti. Honzu naložili a sanitka se rozjela.

To všechno se semlelo včera…

A proto je dnes všechno jinak. Neohrožení tu nesedí spolu v parku a nic nevymýšlí, ani se nesází. Marek zůstal sám jen s hejnem holubů, odřenou bradou a zlomenou rukou. Dostal sádru a z nemocnice ho za pár hodin pustili, ale Honzu si tam nechali. Podle toho co říkal jeho táta, při převozu upadl do bezvědomí a ještě se neprobral. Prý nějaký otřes, nebo co. Markovi vůbec nebylo dobře a nemělo to nic společného s jeho zraněnou rukou. Kdyby se včera nevsadili, kdyby nezávodili, kdyby ho nechtěl předjet těsně před cílem, kdyby..

„Zažeň skepsi, dej si Pepsi,“ vzpomněl si na Honzova slova a na jeho obličej od krve. Oba milovali Pepsi. Vždycky když lítali v nějakém průšvihu, což se stávalo pravidelně, prostě vždycky když jim bylo nejhůř, složili se na plechovku ledové Pepsi z automatu před školou a potom ji v parku naproti společně vypili. Bylo v tom cosi magického, pocit, že se celý svět může klidně zhroutit, ale je dva nic nerozhází. Dokud budou jen tak sedět na lavičce a popíjet Pepsi, společně popíjet, bude dobře.

Ale teď nemůže Marek udělat nic, jen čekat a doufat, že bude Rossi v pořádku.

Náhle se zvedl studený vítr a strhnul z chodníku žluté listy. Marek se zatřásl zimou a strčil si prokřehlou ruku do bundy. V pravé kapse něco nahmátnul.

Zapomenutá dvacka, tak přece! Ten nápad rychle klíčil v jeho hlavě. Mohl by přejít ulici, koupit v automatu před školou jednu plechovku a zajet za Honzou do nemocnice. Od včerejška moc dobře věděl, kde to je, a i když byla sobota, jede tam tramvaj. Sedmička nebo třicítka, určitě. Marek se zvedl z lavičky a hodil si dvackou potěšen tou představou. Když ji vracel opatrně zpět do kapsy, tiše zašeptal: „No jasně. Zažeň skepsi, dej si Pespi.“

Přešel ulici. Starý tmavomodrý nápojový automat vedle školního schodiště na něj už z dálky blikal.

„DOBRÝ DEN, CO SI DÁTE K PITÍ?“

Marek vhodil dvacku do otvoru pro mince a stisknul rutinně tlačítko.

„Dám si jednu Pepsi, co zahání skepsi,“ řekl aniž by vlastně věděl proč. Vždyť tam stál úplně sám, nikdo ho nemohl slyšet.

Stroj pohltil minci a plechovka si s rachotem našla cestu k zákazníkovi. Když ji Marek vzal do ruky, byla chladná a téměř ihned se začala rosit. Chtěl odejít, když v tom si všiml blikajícího displeje.

„MÁTE JEŠTĚ NĚJAKÉ DALŠÍ PŘÁNÍ?“

Zarazil se. Pokud si dobře pamatoval, tak teď mělo přijít jen formální: „DĚKUJI“. Asi přístroj vyměnili za nějaký nový typ.

Poodstoupil, aby si automat lépe prohlédnul. Poznával zelený sprej na jeho boku, promáčklý plast a dlouhou prasklinu dole v rohu, hned vedle místa pro výběr mincí. Byl to ten starý dobrý automat, tak co se děje. Najednou ho napadla podivná věc. Rozhlédl se, jestli někdo nejde kolem, a pak zašeptal:

„Přání? No ještě bych si přál, aby byl Marek v pořádku.“

Displej automatu se opět rozsvítil.

„DOBŘE, ALE UŽ ŽÁDNÉ SÁZKY!“

„Přísahám, už nikdy se nebudu sázet, jen když bude v pořádku,“ teď už Marek mluvil nahlas.

„BUDE.“

„Vážně? Zařídíš to?“ vykřikl až se polekal.

„JASNĚ. TO MĚ NEOHROZÍ,“ probliklo displejem a Markovi se zdálo jako by stroj chtěl spiklenecky mrknout. Rychle se objevil další nápis.

„BĚŽ, NEBO TI UJEDE TRAMVAJ.“

Skutečně. Sedmička právě dobrzdila a Marek se rozeběhl k nástupišti.

Nemocnice byla obrovská, modrá budova. Když se Marek dostal přes recepci – což šlo celkem snadno, protože vrátný sledoval zaujatě fotbal v televizi – uvědomil si najednou malichernost Petřínského labyrintu, kam s Honzou občas zašli. Teprve tady nabíralo slovo bludiště svůj skutečný, obludný význam. Byl si jist, že tady jsou desítky, ne stovky temných slepých chodeb, možná dokonce celých pater. Většina dveří nebyla označena a ty které byly zdobily hrůzné nápisy jako Pozor! Nevstupovat! Nebezpečí ozáření! nebo Elektroencefalografie a další podobné …grafie, …skopie i jiné zrůdnosti. A k tomu všemu ten podivný zápach! Marek nějaký čas bezradně bloudil, dokud nenarazil na jednu milou sestřičku. Měla na sobě modrý plášť a na hlavě takový ten bílí čepeček, zpod kterého se ven draly husté kadeře černých vlasů. Určitě jí ještě nebylo ani dvacet. Tady, uprostřed toho ponurého bludiště, mu chvíli připadala jako anděl. Ve třech větách jí vylíčil své poslání. Plechovku Pepsi přitom tiskl v náručí.

„To musíš na dětské, do čtvrtého,“ vysvětlovala milým moravským přízvukem a usmála se na něj. Nervózně si při tom hrála s nezapálenou cigaretou mezi prsty. Mířila s ní ven, uspokojit svou kuřáckou závislost.

„Vy tam asi náhodou zrovna nejdete?“ Nebyla to ani tak otázka, jako spíš Markova zoufalá prosba.

„Ale to víš, že jo,“ mrkla na něj lišácky, strčila cigaretu zpátky do krabičky a povytáhla si křiklavě pruhované podkolenky. Pak ho zatáhla do výtahu. Kdyby nebyla tak stará - pomyslel si Marek, když to cuklo a ona se na něj znovu usmála - klidně by to mohla bejt moje holka.

„A jseš tu,“ vystrčila ho ven, „támhle ty dveře nalevo.“

Výtah se opět zavřel, odjel a Marek tu zůstal sám.

Ty dveře nalevo, o kterých mluvila, neměly kliku. Chvíli si dodával odvahu a potom zazvonil na zvonek.

„Za kym dete?“ vyhrknul na něj hrubý ženský hlas reproduktoru.

„Já… Hledám Honzu.“

„Jakýho Honzu?“ obořil se na něj ten hlas, snad ještě hrubší než předtím.

„Honzu Válka, měl nehodu.“

Následovalo pár nekonečných vteřin ticha. Marek cítil jak mu studený pot stéká po zádech. Napadlo ho, že by se otočil a utekl, ale nejspíš by se ztratil někde v jedné ze stovek prázdných chodeb a umřel by hlady. A nebo by neumřel hlady, ale otevřel by jedny z těch tajemných dveří a tam…

„Máš štěstí. Zrovna ho přivezli z jipky. Leží na šestce,“ zahřměl hlas malého reproduktoru. Ozval se bzučák a zámek dveří cvaknul. Byly strašně těžké.

Dlouhá chodba za nimi byla, jak jinak, temná a všudypřítomný nemocniční pach nesnesitelně zesílil. Marek kráčel pomalu a sledoval čísla na dveřích. Ty s šestkou nebyly úplně dovřené a jak se k nim blížil, zaslechl známé hlasy.

„Super, tys mi nahrál závod v Sachsenringu!“ jásal Honza.

„Jasně, abys se tu nenudil a teď se podrž,“ ten druhý hlas patřil panu Válkovi, „Sehnal jsem ten plakát Rossiho.“

„No zírám! I s podpisem?“

„To se ví! Pověsíme ho hned jak se vrátíš. Hlavně, že jsi v pořádku. Doktor říkal, že jsi měl obrovskou kliku, ale musíš tu zůstat ještě pár dní na pozorování. Na víkend bys mohl být doma.“

„To mě neohrozí,“ odpověděl Honza ve chvíli, kdy Marek otevíral dveře. Zahlédl ho, jak se na kraji postele vedle svého otce. Nohama nervózně šoupal o zem a oči mu svítili nadšením. Byl úplně v pořádku, to poznal Marek na první pohled i bez lékařského vyšetření. Takže ten automat to zařídil! Plechovka za dvacku a navrch splněné přání jako bonus.

„Jé, kde se tu bereš!“ vykřikl Honza a nebýt včasného zásahu pana Válka, byl by snad vyskočil na postel.

„Dobrý den,“ pozdravil Marek.

„Nazdar,“ odpověděl mu Honzův táta a kývnul na volnou židli, „Jen pojď dál závodníku. Vy dva jste mi dali.“

Marek se posadil. Plechovku Pepsi pořád držel v ruce.

„Jak je?“ zeptal se nedočkavě.

„Bys zíral! Měl jsem otřes mozku a byl jsem v komatu. To jen tak netrumfneš!“ otočil se k nočnímu stolku a vyndal ze šuplíku dvě tmavé fólie, „Ukecal jsem doktora, aby mi je dal, hele.“ Mával před sebou rentgenovými snímky vlastní hlavy.

„Jednu si pověsím nad postel a jedna je pro tebe.“

„Tak to dík.“ Marek si vzal od Honzy snímek a i když toho na něm moc neviděl, uznale pokyvoval hlavou.

„Jsi machr. Hele, taky pro tebe něco mám,“ vzpomněl si konečně, „Když tě tady zabásli, tak jsem ti něco přines.“ Mrknul záškodnicky na Honzu a podal mu plechovku. Možná už nebyla tak studená, ale stejně představovala poklad. Vedle hořkého nemocničního čaje měla nesmírnou cenu. Marek přesně věděl co teď přijde.

„Zažeň skepsi, dej si Pepsi,“ řekli dvojhlasem a oba se rozesmáli.

Pan Válek se taky skoro zasmál. V tom jeho zvláštním úsměvu byla tichá, ale o to větší radost, která teprve před chvílí zvítězila nad strachem. Byla to unavená radost člověka, který se ze všeho nejvíc potřeboval vyspat.

„Musím vyřídit ještě nějaký papíry a pak tě hodím domu Marku,“ vstal a zmizel ve dveřích.

Honza otevřel Pepsi a blaženě se napil.

„Jsem rád, že jsi přišel.“

„To mě neohrozí!“, řekl Marek, ale při tom si pomyslel: „Vždyť já taky.“

Přebral od Honzy plechovku a taky se napil. Byly tam spolu, spolu pili Pepsi a svět se mohl klidně zbořit.

Za týden už ti dva zase seděli na lavičce v parku a házeli holubům nesnědenou svačinu. Bylo pořád stejně sychravo, jen listů na stromech trochu ubylo, stejně tak jako lidí v parku. Všechno se vrátilo do starých kolejí, táhnoucích se líně z průšvihu do průšvihu. Jen Marek se už nesázel a zklamaný Honza nevěděl proč.

Jejich školní tašky byly dnes podivně těžké. Těžké pozvánkami do školy určené rodičům. Honza s Markem tu seděli, kroutili hlavami a odmítali pochopit, proč musí zrovna jejich rodiče do školy kvůli tomu, že Málkový vlezl do penálu pavouk.

Nespravedlnost vládne světem!

„Hele, zvu tě na Pepsi. Bral jsem ráno kapesný!“ rozhodl Marek a zahodil skoro půlku svojí housky na zem. Vypadal nedočkavě. Mezi holuby propukl bratrovražedný boj o tak velký kus žvance.

„Super nápad,“ ožil Honza, „Ale dneska platím já. Stejně ti ještě jednu dlužím.“ Vzpomněl si a seskočil z lavičky. Začal intenzivně pátrat po kapsách.

„Pít, když ti to chutná, to dokáže každej!“ citoval o chvíli později zdařilým basem školníka Fridricha a mával vítězně dvackou. Marek se usmál. Shodli se na tom, že pan Fridrich byl jednoznačně nejlepší školník v dějinách lidstva, i když trochu smrděl rumem, zvlášť po ránu.

„Je ho škoda,“ posteskl si Marek, když přecházeli silnici ke škole.

„To je,“ souhlasil Honza, „ten novej si klidně v osm zamkne a člověk aby se do školy dobejval. Co je ti?“

Marek se náhle zastavil. Jak se blížili ke škole, smích na jeho tváři vystřídalo napětí a napětí záhy vystřídalo zděšení.

To ne! Byl pryč! Ten starý kouzelný automat byl pryč a stál tam jiný, úplně nový.

„Ten je super!“ vybuchl nadšením Honza a začal studovat rozšířenou nabídku nápojů. Nakonec se nenechal zlákat žádnou novinkou a koupil starou dobrou Pepsi.

„Jaká škoda,“ pomyslel si Marek. Hrábnul rukama do svých kapes a zamířil do nedalekého tabáku, zeptat se paní Gruberové, jestli nepotřebuje rozměnit drobný. A že jich měl! Dvacetikorun nejmíň za tři stovky a hlavu plnou nesplněných přání.