12.11.2019 | Svátek má Benedikt






POVÍDKA: Radost až na kost 2/2

10.2.2007

Radost až na kost
TOPlist   Toho muže jsem si za žádnou cenu nechtěl nechat uniknout. Dostal jsem se těsně za něj a má ruka svírající strunu se již málem vymrštila, když on prudce zahnul do boční ulice. Sledoval jsem ho dál, i když za cenu rizika, že mu to bude nápadné. Chlapečku, ty smrti neunikneš! Dostali jsme se na čtvercové náměstíčko. To nebylo vhodné místo k přepadnutí, a tak jsem ho nechal zvýšit náskok.
   Začal jsem být netrpělivý. Od úst mi šla pára a já byl jen ve svetru. Nakonec budu tak zkřehlý, že neudržím strunu. Vešel jsem do ulice, kterou se chvíli přede mnou dal, a zklamaně vydechl. Zmizel. Ale jak to? Že by něco vycítil a dal se do běhu? To bych slyšel, jak dupe. Anebo tu bydlí a vešel do některého domu? Jenže všechna okna zůstávala temná.
   Něčí silná ruka mě uchopila pod krkem a zvrátila hlavu dozadu.
   „Tak tys mě chtěl zabít?!“
   Ochabl jsem jako kus hadru. Bylo mi jasné, že jsem skončil. Jediné, co mohu udělat, je rezignovat a obrnit se lhostejností. A příliš se nezabývat tím, že jsem takové nemehlo, že i přes svůj dar slyšení jsem se nechal chytit.
   Pustil mě a já si potvrdil, že jde o muže, kterého jsem předtím pronásledoval.
   „Netvař se tak vyděšeně,“ řekl s jízlivým výrazem ve tváři a vyvolal tak ve mně záchvěv averze, protože jsem si byl jistý, že se netvářím vyděšeně.
   „Měl jsi zvláštní živé sny, viď? Kvůli nim jsi ztratil o všechno zájem a zamiloval ses do zabíjení.“
   Mlčel jsem. I když mě šokovalo, co všechno o mě ten člověk ví, navenek jsem zůstával lhostejný.
   „Mělo by tě zajímat, odkud to vím!“ řekl, zjevně podrážděný mou netečností. „Tak poslouchej – já jsem jako ty. Jsem Predátor!“
   Lhostejnost vystřídal údiv. Nikdy mě nenapadlo, že by měl existovat někdo další, kdo prošel „mým“ přerodem. Až teď jsem si toho muže pořádně prohlédl. Štíhlá, až asketická postava, přísný obličej, šedivějící vlasy.
   „Vy... ty taky zabíjíš?“
   „Samozřejmě. Chci, abys i ty mohl dál zabíjet. Proto jsem se s tebou seznámil.“
   Seznámení přepadením, hezký žertík.
   „Velmi snadno jsem tě našel – a to je špatné. I jiní by si tě nakonec mohli najít. Stačilo, abych sledoval, kde mají nejdelší černou kroniku. Vypravil jsem se sem a viděl, jak se tu ze strachu z tebe večer vyprazdňují ulice. Poznal jsem tě hned, jak jsem na tebe narazil – tvoje fotka vyšla snad ve všech novinách. To je další chyba!“
   Odvedl mě do penzionu, kde bydlel. Záblesk radosti, jenž jsem pocítil, mě na chvíli vrátil do doby před přerodem – kdy střecha nad hlavou byla základním předpokladem spokojeného života.
   „Míval jsem parťáka,“ řekl ráno při snídani, „Ale neposlouchal mě, měl potřebu dokazovat si, že má vlastní hlavu, až ho nakonec chytli. Dostal doživotí. Jenže ve vězení nebude mít moc šancí někoho zabít – během pár měsíců tam z nemožnosti se uspokojit přijde o rozum.“
   „Takže já mám být tvým novým parťákem?“
   „Jo. Ale i tak jsem tě chtěl najít. Uměl jsem si představit, jak to vedeš.“
   „Jak to, že tvého parťáka chytli? Copak neslyšel, co si o něm povídají?“
   „Slyšel – a to byl jeho konec. Myslel, že si může všechno dovolit. Schválně policajty provokoval. Skončil s prostřelenou nohou. Slyšet hlasy, to není vůbec žádná výhoda, když nevíš, jak ji používat. Tebe budu potřebovat. Sám toho stihnu hodně, já umím tvrdě pracovat, ale úplně na všechno nestačím. Nemám sice potřebu se sdružovat, ale mám v hlavě projekty, při kterých tě budu potřebovat. Paběrkování, jaké jsi předváděl, nemá smysl. Existují účinnější způsoby.“
   „Mě to paběrkování baví!“ namítl jsem.
   „Jenže my tu nejsme pro zábavu!“ odsekl. „Jsem si tím jist. Strávil jsem desítky hodin studiem historie. Pokoušel jsem se najít zmínku o tom, že někde někdy Predátoři existovali, ale marně.“
   „Mám podobnou zkušenost,“ poznamenal jsem.
   „Víš, proč ani jeden z nás nic nenašel? Protože nás zplodila až tahle doba. Nevědomky nás vytvořilo samo lidstvo jako projev pudu sebezáchovy. Počet lidí na Zemi překročil kritickou mez. Je nutno jej snížit a to nezvládne nikdo jiný než my. Jsme imunitní systém lidstva, který má obnovit rovnovážný stav. Proto milujeme zabíjení a proto nás chrání dar slyšení“
   „Rovnovážný stav...“ zabručel jsem. „Jak jsi na to přišel?“
   „Používám mozek,“ odvětil se svou obvyklou strohostí. „Před námi je velký úkol a každý z nás musí pracovat o to tvrději, že Predátorů je zatím velmi málo. Možná jen pár desítek na celém světě.“
   Uvědomil jsem, že neznám jeho jméno. Nikdy mi ho neřekl a já se nikdy nezeptal. Napadlo mě, že na to čeká, a tím spíš jsem to neudělal.
   Dopoledne mě zavedl na parkoviště u nádraží.
   „Historie Predátorů je velmi krátká,“ řekl, „přesto už teď jsou tvoje metody zastaralé. Škrtit lidi je pomalé a nebezpečné. Vidíš tamhletu rodinku?“
   Ukázal na muže s knírkem a obtloustlou ženu, vítající se se dvěmi dětmi, které zřejmě právě přijely vlakem. Muž hodil zavazadla do úložného prostoru a celá čtveřice nasedla do vozu.
   „Sleduj!“ Upřeně hleděl na rozjíždějící se auto. To vjelo na hlavní ulici, nabralo rychlost a ve chvíli, kdy se zdálo, že zmizí za zatáčkou, vlétlo na chodník a vrazilo do zdi činžáku. Víc jsem neviděl, protože scéna zmizela za shlukem seběhnuvších se lidí.
   „To ty?“ zeptal jsem se zaraženě.
   „Samozřejmě. Kdyby ses včas naučil využívat všechny své schopnosti, nebyl bys teď tak vyjevený. Pojď o kus dál!“
   Obešli jsme roh nádraží a ocitli se na nevábně vyhlížejícím místě. Přímo nad námi se tyčilo lešení. Vítr nám vrhal do tváří prach z pytlů s cementem. V dálce se ozvalo houkání sanitního vozu.
   „Vyber si někoho z nich, soustřeď se na něj a v duchu mu přikaž, ať skočí dolů,“ řekl a ukázal na zedníky postávající na lešení.
   Zaměřil jsem se na jednoho, který pracoval otočený zády ke mně. Začal jsem jej hypnotizovat. Zavrtěl sebou.
   „Pořádně! Nesmíš myslet na nic jiného. Přestavuj si, že už padá!“
   Poslechl jsem. Chlap se otočil a bezstarostně vykročil k okraji lešení. Dopadl málem k našim nohám.
   ----------
   
   Cestou do penzionu pokračoval ve výkladu: „Dvě nehody na tom samém místě krátce po sobě, to vypadá podezřele. Nejlepší je pořádná nehoda jednou za čas. Vzpomeň si, kolik úsilí tě stálo odpravit jednoho chudáka denně. Teď jsme poslali do nebes celou rodinu, a stálo nás to minimum námahy.“
   „Mě to škrcení strunou bavilo. Určitě bych nevydržel vraždit jen jednou za čas. Potřebuju to denně!“
   Jeho tvář ztvrdla. „Budeš to muset vydržet!“ zavrčel. „Taky by se mi líbilo si takhle užívat. Jenže vždycky si včas vzpomenu na tvého předchůdce. Vsugerovat někomu tvou vůli je užitečná schopnost. Ale když na tebe někdo míří pistolí, už je pozdě na něj něco zkoušet. Ani mě skoro polovina vyhlédnutých obětí neposlechne. Lidi jsou málo vnímaví. Ochromíš jejich mysl a nutíš je skočit ze skály nebo pod vlak, ale je to, jako bys hrách na zeď házel. Přesto jsem definitivně zpracoval stovky lidí. S tebou to budou tisíce.“
   Hele, to je ten... ten maniak. Sklenář! Že je to on? Tam! Podívej! Hrklo ve mně. Rozhlédl jsem se, čí hlasy to slyším, a spatřil muže a ženu upřeně na mě hledící z okna. Muž zmizel a já věděl, že jde volat policii.
   „Někdo mě tu poznal,“ zašeptal jsem. „Musím rychle zmizet.“
   „No vidíš! Pykáš za své staré metody. Dnes ještě přespíme v penzionu a ty si budeš dávat velký pozor, kdo co o tobě říká. Necháš si narůst vousy a změnit účes. Já ti obstarám nové doklady.“
   Přesunuli jsem se do jiného města a já se dál učil. Mou zásluhou vrazil nákladní vůz do autobusu a na místě zahynulo několik lidí. Zpovzdálí jsem sledoval, jak jsou z trosek autobusu vynášeni mrtví a zranění, a marně se bránil pocitu zklamání. To nebylo ono. Zabil jsem zhruba tucet lidí, ale přineslo mi to minimální uspokojení. Žádného z nich jsem se nemohl ani dotknout, ani jednoho jsem neviděl v okamžiku smrti, nikdo z nich neměl ani čas propadnout strachu.
   „Musím si trochu povyrazit,“ řekl jsem večer. „Půjdu se projít a cestou někoho zabiju.“
   „Máš pocit, že je v tomhle městě málo vytlučených oken?“ zašklebil se. Trochu se to podobalo úsměvu, jenže se nikdy neusmíval.
   „Kašlu na okna. Musím co nejdřív někoho zabít nebo se pozvracím!“
   „Proč by ses měl pozvracet? Vždyť jsi dnes zabil víc lidí než dřív za celý týden. A stálo tě to zlomek námahy.“
   „No právě! Tu námahu potřebuju.“
   „Jsi jako můj předchozí parťák. A skončíš stejně!“ zakřičel.
   To jsem již za sebou zavíral dveře. O hodinu později jsem na truc házel svou oběť do okna. I když jsem se nadřel. Byl to chlap skoro tak těžký jako já sám.
   „Copak nejsi schopný trochu ovládat svoje pudy?“ slyšel jsem hned ráno vyčítavý hlas. Odložil noviny, ve kterých právě shltal černou kroniku. Bylo mi jasné, že hledá dalšího Predátora, kterým by mě, nehodného, nahradil.
   Neodpověděl jsem. Byl jsem rozhodnutý chodit na večerní „vycházky“ denně. Viděl jsem, jak v sobě dusí vztek. Musel ho dusit a příliš neprojevovat, aby mě vůbec mohl dál učit.
   Kvůli další lekci jsme museli letět až do Brantonu.
   „Zabíjet lidi tvými metodami je neefektivní,“ řekl. „Nabulíkovat někomu do hlavy touhu po agresi nebo sebezničení – s tím se dá dosáhnout nějakých výsledků, ale pořád to ještě není ta nejlepší metoda. S tou tě seznámím tady.“
   Tušil jsem, co znamená tady. Tu historii jsem znal. Před stovkami let na Branton táhlo nepřátelské vojsko. Tváří v tvář nebezpečí vypukl ve městě spor. Jeho obyvatelé nebyli příliš stateční. Část z nich chtěla před útočníky uprchnout na málo obydlený sever země, zatímco druhá část dávala přednost ukrytí se v okolních skalách. Blížící se vojsko bylo vyčerpané předchozími bitvami, a tak jeho velitelé od útoku na Branton upustili. Nepřátelství mezi příznivci útěku a ukrytí však nezmizelo. Naopak – přetrvalo věky. Bojůvky mezi escapisty a hiddenisty slouží dodnes jako potrava pro novináře.
   Večer jsme zašli do hospody v escapistické části města a zabrali dvě z mála volných míst. Rozhlédl jsem se po hostech a zakotvil zrakem na přiopilém tlouštíkovi. Představoval jsem si, jak by mi krásně lezly oči z důlků, kdybych ho škrtil. Doposud jsem žádného pořádného tlouštíka nezabil. Měl bych to co nejdřív zkusit.
   Řeči, které se tu vedly, jsem poslouchal na půl ucha. Byla to hesla jako „Když si to necháme líbit, tak se nám to škaredě vymstí!“, „To přehnali!“ nebo „Už je toho příliš!“.
   „Vybral sis snadný terč,“ řekl jsem záměrně posměšně. „Ti chlapi jsou schopní nepředložeností i bez tvojí pomoci.“
   „Jenže já jim nebudu vsugerovávat žádné nepředloženosti!“ řekl důrazně. „Naopak – spolu teď posílíme jejich ušlechtilé vlastnosti – tedy lásku k escapismu.“
   Zahleděl se na jednoho z nejhlasitějších řečníků. Ten zbrunátněl, vyskočil ze židle jako čertík z krabičky a křičel: „Řečma nic nespravíme. Je nutné jednat! Ukázat jim, že všechno má své meze. Včera bylo pozdě!“
   Chlapi se předháněli v předvádění své nenávisti vůči hiddenistům, ale od slov (či spíše od piva) se jim přejít k činům nechtělo. Hodně jsme se nadřeli, než se zvedli a vyrazili do hiddenistické čtvrti.
   „Neřekl bych, že nás to dnes stálo méně úsilí, než vyžaduje moje škrcení,“ neodpustil jsem si drobnou jízlivost.
   „Přeháníš. Byl to test. Teď se pustíme do pořádné práce.“
   
   ----------
   
   Stavba, ke které jsme se blížili, připomínala znetvořený palác megalomanského feudála. Ze čtyř širokých chladících věží líně stoupala pára. Zbytek komplexu byl méně nápadný, ale svou zářivou bělobou, kontrastující s azurovou oblohou, působil jako fata morgana.
   „Proč jsi mě se zavedl?“ zeptal jsem se podrážděně. Nemám rád hru na překvapení.
   „Protože je to jediná jaderná elektrárna v Leesagu. Leesag podporuje escapisty. Zkus si představit, co by to znamenalo, kdyby bouchla.“
   „Nechci ti brát iluze, ale to nepůjde tak snadno. Jestli myslíš, že vsugeruješ jednomu ze zaměstnanců, že ji má vyhodit do povětří, tak budeš zklamaný.“
   „Já samozřejmě vím, že to nejde!“ zavrčel. „Na tuhle elektrárnu spadne letadlo! Nemá ochranný kontejment, takže se dočkáme pěkného hřibu. “
   Viděl jsem, že má svůj plán promyšlenější, než jsem očekával, a neměl jsem z toho dobrý pocit.
   „Chceš to zopakovat na všech jaderných elektrárnách, které existují?“ zeptal jsem se.
   „Na těch bez kontejmentu. Dokud to půjde. Jsme Predátoři a naším posláním je zabíjet lidi. Ale ne pro požitek, jak to děláš ty! Musíme to dělat pořádně. Je čas seznámit se s radikálními hiddenisty.“
   „Hiddenistická“ hospoda působila překvapivě klidným dojmem. Podobně jako ta, kterou jsme navštívili u escapistů, byla narvaná a ani zde jsem neviděl skoro žádné ženy. S obtížemi a doprovázeni nevrlými pohledy ostatních jsme se vecpali k hustě obsazenému stolu.
   „Přátelé, rádi bychom bojovali za naši společnou věc. Jsme ochotní obětovat cokoliv. Nebojíme se. Jde nám o to, abychom se navždy zbavili escapistů. Dejte nám šanci se jim postavit.“
   Ještěže to zvládl sám a nechtěl, abych se k jeho naivnímu výlevu připojil. Z jeho hraného nadšení mi cukaly koutky. Muži u stolu zmlkli a dívali se na nás, jako bychom spadli z Měsíce. Až po chvíli jeden z nich, vysoký čtyřicátník s plnovousem hustějším než byl můj, nedávno vypěstovaný, ze sebe pomalu vysoukal: „Přijďte pozítří.“
   Druhý den po obědě jsem ale uvnitř své hlavy uslyšel: Pochopil jsi, co to bylo včera ve Svatým Lambertu za ty dva šašky? Podle ksichtu to jsou jasný escapisti
   Druhý hlas oponoval: Neunáhluj se. Dej jim šanci.
   Jak myslíš. Sebevražednej útok? Když jsou tak lační se obětovat.
   Začneme něčím menším.
   Napodruhé nás hiddenističtí radikálové přijali přátelštěji.
   „Ze začátku budete dostávat menší úkoly,“ řekl muž s plnovousem, který se představil jako Fyzik. „Na příští týden chystáme mohutnou demonstraci v escapistické části města. Potřebujeme pár tvrdých chlapů, kteří půjdou vpředu a odrazí kohokoli, kdo by se pokusil průvod zastavit.“
   „To je vše, co pro nás máte?“ Musel jsem uznat, že můj guru umí. Vsugerovává vousáčovi plán na únos letadla a útok na elektrárnu a ještě se s ním stihne bavit. Vousáče jsme zpracovávali celou půlhodinu. Hodně mluvil, takže nikomu nepřišlo zvláštní, že na něj zíráme. Horší to bylo s jeho kolegou, svalnatým mladíkem, jenž za celou dobu promluvil sotva dvakrát. Posunuli jsme se na židlích trochu dál od stolu, aby nebylo znát, že je to zrovna on, na koho se soustředíme. Za chvíli jsem v něm rozdmýchal tak silný hiddenistický oheň, že se rozhovořil a dštil síru na escapisty.
   „Jsi spokojený?“ zeptal jsem se, když jsme před půlnocí Svatého Lamberta opustili.
   „Jistě,“ řekl. „Tak důkladně, jako ty dva, jsem ještě nikoho nezpracoval. Zítra si koupí letenku.“
   V den D nevypadal tak sebevědomě. Seděli jsme na okraji zvýšeného patra letištní haly, co nejblíže k zábradlí, abychom viděli na frontu u příjmu, ale zároveň zůstali nepozorováni.
   „Přece není možné, aby nepřišli!“ bručel a díval se na hodinky.
   „Aspoň budeme mít čas si to ještě rozmyslet,“ řekl jsem.
   „Co si chceš rozmýšlet? Vím, myslíš na svoje choutky! S nimi je konec! Nemůžeš se svými vraždičkami rozptylovat nyní, když se účastníš velkolepého predátorského plánu. Musíš dodržovat morální zásady.“
   „Chceš snad vyhubit celé lidstvo? Kde je ta rovnováha, o které jsi mluvil?“
   „To se ukáže.“
   „Koho pak budeme zabíjet? Vždyť pod námi podřezáváš větev!“
   „Vedeš řeči jako ekologický aktivista. Dost žvanění. Už jdou!“
   Oba hiddenisté si stoupli do fronty. Až na Fyzikovu vysokou postavu zcela nenápadní, přesto na cestě stát se nejhroznějšími teroristy v dějinách lidstva.
   „Soustřeď se na toho mladíka. Já si beru na starost vousáče. Hezky mu nacpi do hlavy znovu celý plán, ať si ho zopakuje.“
   Projela mnou vlna nenávisti. Ať jde k čertu! Tisíce lidí, těch rozkošných a nenahraditelných hraček, se během mžiku vypaří. A já z toho nebudu nic mít! Tenhle blázen možná opravdu nakonec zničí celé lidstvo. A co já? Budu se uspokojovat zabíjením zvířat? Nejsem sodomista! Proč jsem mu to jenom nepřekazil?
   Přepadlo mě zoufalství. Zbývá poslední šance. Zabodl jsem zrak na Fyzika. Začal se ošívat, ale k ničemu dalšímu jsem ho nedonutil. Byl jsem příliš nervózní, než abych se dostatečně soustředil. Dělej! Hejbni sebou! Skutečně! Vystoupil z fronty a beze slova se vydal ke schodům.
   Srdce mi poskočilo radostí, když jsem za sebou uslyšel rychle se blížící kroky. A pak již jen krátký výkřik nedaleko ode mě. Rychle jsem mrkl vedle sebe a spatřil, jak se Fyzik naklání nad tělem mého guru s rozraženou hlavou. Začínalo mu docházet, že vykonal něco strašného a sám neví proč.
   Ale nesmím ztrácet čas! Fyzikův parťák dospěl skoro k okénku. Sebral jsem všechny síly a sevřel jeho mysl. Nepoletíš! Jsi proti celému plánu! Žádný útok! Konečně. Vystoupil z fronty a rozpačitě se rozhlížel. Teprve teď jsem zaregistroval, že do mě strká člen ochranky letiště a diví se, že ho nevnímám. Musel jsem vypadat jako cvok. Vedle mě došlo k brutální vraždě a já uhranutě sleduji lidi pod sebou. S úlevou jsem vydechl. V hlavě jsem měl jasno, jako nikdy před tím. Chci si užívat! Chci mít svou jednu malou radost denně.
    
http://petrak.xf.cz
Milan Petrák


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...