19.11.2019 | Svátek má Alžběta






POVÍDKA: Radost až na kost 1/2

9.2.2007

Radost až na kost
TOPlist
    Rychle mě to tam přestalo bavit. Zatoužil jsem dostat se ven. Jenže jak? Kterým směrem se dát v tomhle kuriózním labyrintu, kde jsou stěny tvořeny hradbou z nestvůrně obrovských čokoládových indiánků? Chvatně a bez jakéhokoli systému jsem procházel chodbami obklopenými hnědou záplavou, až jsem zahlédl směr, ze které vycházelo světlo. Zrychlil jsem ještě víc, ale indiánek u východu se kolíbavými pohyby přesunul doprostřed chodby a zahradil mi cestu. Pokoušel jsem se jej obejít, ale byl mrštnější než já. Vší silou jsem do něj zatlačil. Ruce se mi zabořily do čokoládové hmoty, stejně jako noha do piškotu, když jsem se pokusil jej kopnout. Nebylo způsobu, jak jím pohnout. Vystartoval jsem proti němu s úmyslem jeho měkkým tělem proběhnout, ale skončil jsem připlácnutý k čokoládě.
   Obrátil jsem se zpátky. Po chvíli chůze jsem pocítil hlad. Ano, určitě to byl hlad a ne touha se pomstít, proč jsem se zakousl do nejbližšího indiánka. Chutnal odporně sladce, ale já pokračoval v jídle. Periferním viděním jsem zahlédl, že se na druhém konci chodby objevili dva indiánci. Hrozivě se blížili. Rozběhl jsem se směrem, kterým jsem se sem dostal, ale tam, kde se měly cesty křížit, nyní chodba končila. Byl jsem v pasti! Strachy bez sebe jsme se přitiskl zády ke zdi. Co se mnou chtějí provést?
   
   ----------
   
   „Pane doktore, já vidím, že se usmíváte, ale pro mě je to vážná věc.“
   „Já vám rozumím, ale opravdu nemáte proč si dělat starosti.“
   „Jenže já když jdu spát, tak jsem si jistý, že se mi bude zdát další úchylný sen. Včera indiánci, předevčírem hejno agresivních motorek, před tím se mi do krve dostaly miniaturní fotbalové míče a roztrhaly mi po celém těle cévy. Mně po tom včerejším snu přestalo chutnat. Cokoliv. Při jídle si na něj vždycky vzpomenu.“
   „Jsou to zvláštní sny, ale podle mě nic nesignalizují. Jsou sny, podle kterých se soudit na propukající chorobu, ale ty vaše mezi ně nepatří.“
   „Tak to bych měl raději sny, o kterých mluvíte. Ty moje navíc působí neuvěřitelně realisticky. Ještě teď cítím v dlaních tu měkkost povrchu indiánka a z úst nejsem schopný dostat jeho příšerně sladkou chuť.“
   „Možná byste mohl zkusit psychoanalytika. Ale myslím, že by to byly jen vyhozené peníze. Vy jste zcela zdráv.“
   
   ----------
   
   Měl jsem co dělat, abych nezačal zvracet. Kráčel jsem chodbou, po jejíchž obou stranách se táhla řada obrovských vagín. Odporně růžové kožní řasy, někdy přilepené k sobě, v horším případě uvolněné a skýtající pohled dovnitř. Nejraději bych šel poslepu, ale riskoval bych, že do některé vagíny narazím. Fuj, ani na to nemyslet. Na poševní sliz se nedá ani dívat, natož se ho třeba jen letmo dotknout. Kdyby aspoň nevydával ty příšerně mlaskavé zvuky.
   
   ----------
   
   „Copak? Stále vás trápí sny?“
   „Je to čím dál horší. Předevčírem gigantická ženská přirození. Vy se zase usmíváte, pane doktore. Ale byl to hrozný pohled. A včera... včera...“
   „Ano?“
   „Včera se mi zdálo Nic.“
   „Prosím?“
   „Jak to popsat... Prostě jako by v tom snu neplynul čas. Vše bylo zamrzlé. Ani si nejsem jistý, jestli jsem spal. Možná jsem bděl a tohle byl nějaký zvláštní stav, do kterého jsem se dostal. Žádné zvuky, žádné vzpomínky, žádné... Bylo to jako smrt.“
   „To je zvláštní. Ale pořád lepší než ta přirození, ne?“
   „Pane doktore, z tohoto snu mám horší pocit než z těch předchozích. A dnes se budu bát usnout.“
   „Spát ale musíte. A potřebujete i sny. Ať se vám to líbí nebo ne, sny jsou pro naše psychické zdraví nezbytné.“
   „Jenže já mám pocit, že mě ovládají. Působí na mě a já nedovedu vzdorovat.“
   
   ----------
   
   Smál jsem se jako blázen. Doktor byl tak malý, že jsem ho málem zašlápl. Sehnul jsem se a vzal ho do ruky. Koulel na mě očičkama, ale neodvažoval se vydat ani hlásku. Divoce jsem s ním zamával ve vzduchu. Hrozně zbledl a já se smál ještě víc. Několikrát jsem s ním prudce máchl a pohyb zastavil těsně nad zemí, jako bych jím zatloukal imaginární hřebík. Stále koulel těma svýma kukadlama a hrdlo měl tak sevřené, že vydávalo jen chrčení. Začal jsem si jím házet z jedné ruky do druhé. Věděl jsem, že je k smrti vyděšený, a to se mi na tom líbilo nejvíc. Ale neboj, už tě nebudu víc trápit. Vyhodil jsem to tirěrné tělíčko co nejvýš, zvědavý, co z něj zbude, až se opět setká se zemí.
   
   ----------
   
   „Tak co vaše sny?“
   „Už nejsou tak hrozné. Začínám opět klidně spát.“
   „No vidíte. Já vám to říkal.“
   „Tak děkuju a nezlobte se na mě.“
   „Ale ne. Naopak – je dobře, že jste přišel.“
   Na chodbě polikliniky jsem si začal pohvizdovat. Bylo to jasné. Noční můry mě připravily o mé zájmy, o chuť k jídlu i o touhu po sexu. To všechno mi nezvratně znechutily. Ale volné místo nezůstalo nezaplněno. Touto návštěvou jsem si to potvrdil. Mým jediným zájmem bylo obnovit ten slastný pocit, který mě zaplavil v závěru posledního snu.
   Udělám to hned večer. Déle bych čekat nevydržel. Odpoledne doktorovi zavolám a přesvědčím ho, že se s ním potřebuji sejít. Jestli odmítne, bude nutné vymyslet něco jiného. Ale to bude složitější. Musím ho přemluvit za každou cenu už teď. I kdybych se měl do telefonu rozbrečet nebo mu slíbit všechny své úspory.
   Doktor se ukázal být pravým profesionálem. Určitě ho otrávilo, že chci, aby se mi věnoval dávno po pracovní době, ale nedal to najevo. Horší bylo vytáhnout ho na předměstí, ale když jsem řekl, že mu ukážu něco, co bezprostředně souvisí s mými sny, zapracovala jeho zvědavost a dal si říct.
   Na domluveném parkovišti nebylo moc lidí, ale já potřeboval úplně opuštěné místo. Nervózně jsem přecházel sem a tam, dokud tmu neprořízly reflektory doktorovy toyoty.
   „Tak kde je to vaše tajemství?“
   „Pojďte, doktore, hned vás tam zavedu.“
   „Nikdy jste se nezmínil, že by vaše sny souvisely s tímhle místem“
   „Jenom jeden z nich. Zato jde o významnou souvislost.“
   Procházeli jsme hlavní ulicí lemovanou živým plotem. Provoz zde byl pro můj záměr příliš hustý. Ale stačilo zabočit do postranní uličky, sevřené chudě vyhlížejícími činžáky. Nikde nikdo, ulice je osvětlená jen tak, aby se neřeklo. Zasouvám ruku do kapsy a předstírám, že hledám kapesník. Teď! Chňapnu po struně a během okamžiku ji držím oběma rukama, s doktorovým hrdlem chyceným ve smyčce. Chraptí a snaží se vklínit mezi strunu a svůj krk prsty. Nechci, aby to bylo příliš rychle hotové.Trochu povolím a jemu se povede vsunout pod vražedný nástroj pověstné dva prstíčky. Znovu zaberu a on zachroptí bolestí. Bože, postarej se, aby tento okamžik trval věčně! Tichne a klesá mi k nohám. Je po všem a já cítím lehké zklamání. Šlo to příliš rychle, chyběla hravost. Abych to napravil, mrtvé tělo vyzvednu a vhodím do nejbližšího okna. Ulicí se rozlehne řinčení skla. To je ono!
   Dávám se do běhu. Není příliš důstojné zakončit celou akci úprkem, ale účel světí prostředky. Koutkem oka zahlédnu, že se za rozbitým oknem rozsvítilo světlo. To koukáte, milánkové, co? Přišel k vám na návštěvu strejda. Co přišel – vlétl!
   Šlápnu na plyn, nechávám parkoviště za sebou a chechtám se jako ve včerejším snu. Škoda, že jsem si nemohl natočit, jak ten blbec vlítnul do toho okna. Doufám, že existuje posmrtný život a jeho dušička mě seshora užasle pozorovala. A co teprve lidi v tom bytě. Sice přišli o okno, ale zato jim přibyl mrtvej chlap. Teď se určitě o překot radí, co provést, a zároveň dumají, kdo a proč to udělal. Muž řve na ženu: „Neječ a zavolej policajty!“ Mozkem mi projel silný pocit, že něco není v pořádku. Strnul jsem. Neječ a zavolej policajty – to nebyla moje myšlenka!
   V tu chvíli jsem uvnitř své hlavy uslyšel vzlykot: On je mrtvý…mrtvý. Ne, to nebyly mé představy. Halucinace? Nebo snad slyším, co si ti chudáci povídají? Znejistěl jsem, ale hlasy zněly natolik autenticky, že jsem brzy nepochyboval, že slyším obyvatele postiženého bytu. Nechápal jsem, kde se tato schopnost vzala, ale rychle jsem se naučil ji regulovat.
   Té noci mě již žádný sen netrápil. O to hůř jsem se cítil druhý den v práci. Když jsem chtěl, mohl jsem slyšet vše, co o mě kdo řekl – nešťastníky, jejichž rodina se přechodně rozrostla o zabitého doktora, ale i policisty, vyšetřující tuto událost. Výborně! Budu mít informace z první ruky. Ať se policie snaží sebevíc, překvapit mě nemůže. Jenže vzpomínky na včerejší večer mě rozdražďovaly a já se poočku díval na své kolegy a představoval si, že je zabíjím. V duchu jsem je rdousil, bodal nožem či mlátil k smrti. Kéž bych si to mohl zkusit. Jak by asi který z nich reagoval? Kdo by křičel a kdo se pokoušel bránit? Jak dlouho by který z nich vzdoroval? Marně jsem se snažil tyto myšlenky potlačit.
   I další noc jsem měl od snů pokoj – ale jen proto, že jsem nemohl usnout. Hlavou se mi honily myšlenky na zabíjení a já definitivně pochopil, že doktorova smrt byla jen začátkem – šipkou, která mi má ukázat cestu. Ještě v posteli jsem naplánoval další vraždu. Něco takového se vůbec neslučovalo se způsobem života, jímž jsem žil doposud. Neuměl jsem si představit, že bych zabil třeba jen vrabce. Myšlení vrahů mi bylo zcela nepochopitelné a jejich činy jsem považoval za hrozné. Přesto jsem necítil výčitky svědomí. Vraha ze mě udělal sen o mučeném doktorovi. Já se sám o své vůli nerozhodl, že se jím stanu. A nebylo v mé moci se tomu jakkoli bránit. Vždyť vraždění je jediné, co mi zůstalo. Chuť na vše ostatní mi předchozí sny sebraly.
   Vybral jsem si dělnickou čtvrť v severní části města. Smůlu, že mi padla do rukou, měla pohublá žena středního věku. Opět struna a triumfální vhození do okna. Pocítil jsem výraznou slast. S ještě větší radostí jsem si pak užíval zděšení rodiny, jež našla ve střepech pod oknem ležet mrtvolu.
   Není každý den posvícení. Policie ví, že doktorův vrah odjel v červeném sportovním seatu. Teď abych si auto vlastnoručně přelakoval. Anebo přestal jezdit. Ta zpráva snížila mé potěšení ze třetí vraždy. Navíc to byl dědek, který přes veškeré povolování a utahování struny ani nezasípal. Blbej den.
   Můj nový způsob života byl velmi jednoduchý. Dal by se shrnout do dvou bodů: vychutnat si jednu vraždu denně a dávat si pozor, aby mě nechytili. Ve všední dny jsem si v práci hrál na své předchozí Já, o víkendech jsem večer vyrážel zadovádět si na venkov a během dne jsem se bavil sledováním hlasů. Slyšel jsem vše, co o mně bylo kdekoli řečeno. Snažil jsem se přijít na to, co tahle proměna znamená. Byla snad všechna agresivita léta ve mně ukrytá a teď vytryskla na povrch? Ale co ty sny? Nakoupil jsem pár knih o patologických vrazích a snažil se najít případ podobný mému, ale byla to jen ztráta času. Jako bych byl unikát, první svého druhu na světě.
   Chystal jsem se vyrazit z kanceláře na oběd, když jsem vnitřně zaslechl své jméno. Na čele mi vyrazil studený pot. Jak to, že jsem si nevšiml, že se dostali tak daleko? Od této chvíle jsem považován za podezřelého. Kdybych se jen víc věnoval poslechu policejních rozhovorů a vykašlal se na překvapené oběti mého „házecího“ žertíku. Musím to brát jako poslední varování.
   Jenže už nestačí dávat si pozor. Je nutné jednat. Místo na oběd jsem vyrazil na túru po bankách a bez ohledu na penále za předčasný výběr jsem si nechal vyplatit všechny své vklady v hotovosti. Doma jsem sbalil kufry a byt nechal na pospas policistům jako ohlodanou kost smečce psů. Poháněl mě strach. Nebál jsem se tvrdých podmínek ve vězení, ale toho, že bych tam nemohl vraždit. Stačilo by pár týdnů a zbláznil bych se. Bylo mi jedno, že přicházím o práci, byt a všechny své věci. Dřív by to pro mě znamenalo značné trauma, ale s mým přerodem pouta k těmto atributům zanikla.
   Na nádraží jsem si koupil lístek, aniž bych pořádně věděl kam, a jel vlakem tak dlouho, dokud jsme nezastavili ve městě, které se zdálo mít dost tajných uliček a parků, abych se zde mohl bez velkých obtíží seberealizovat. Ubytoval jsem se pod cizím jménem v malém hotelu a hned vyrazil na obhlídku města. Procházel jsem ulicemi a odhadoval, kolik lidí v nich zbude po setmění. Pak jsem si uvědomil, že je to nesmysl. Na to, aby si někdo uvědomil možnou souvislost s mým objevením se ve městě a vraždami, by mohlo stačit pár dnů. Budu muset vyrážet na spanilé jízdy.
   Stále jsem slyšel vše, co o mě kdokoli řekl. Dva dny po mém „přestěhování“ se policajti pokoušeli dozvonit na můj byt. Po dalších dvou dnech vyrazili dveře a vtrhli dovnitř. Slyšel jsem jejich úvahy nad tím, kde jsem a zda se ještě vrátím. Když obraceli můj byt vzhůru nohama, neubránil jsem se rozrušení. Co když jsem tam nechal stopu?
   Odešli s dlouhým nosem a mně se ulevilo. Na spravení nálady jsem toho večera zabil dědka, který si chystal ustlat pod mostem. Sice jsem jej nemohl hodit do žádného okna, ale já se tomu stejně odnaučoval jako nebezpečnému zlozvyku.
   Po dvou týdnech jsem vyrazil na další štaci. Hned po prvních dvou vraždách zachvátila mé okolí panika z toho, že se v kraji objevil Sklenář (tak mě překřtili novináři). Já začal být nápadný už jen tím, že jsem se za tmy nebál vyjít ven. Musil jsem vyrážet na delší výlety a přespávat, jak se dalo. V lese, ve stohu slámy anebo – jako ten nebožák – pod mostem. Vzhledem k tomu, že jsem s sebou nosil všechny své peníze, se mi nespalo nejlépe, ale do hotelů jsem se přestal odvažovat. Policie rozšířila mé fotografie. Nemohl jsem riskovat, že narazím na recepčního, který mě pozná. Slyším, co si o mně lidé říkají, ale ne, co si myslí. A pokud by někdo na policii zavolal během mého spánku, mohli by mě dostat. Přestalo se mi dařit. Přibývalo dnů, kdy se mi nepovedlo nikoho zabít a já uléhal k spánku ztrápený depresí.

Dokončení zítra...

http://petrak.xf.cz

Milan Petrák


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...