Blížil se večer a tam dole pod nimi právě pomalu ustupovalo nesnesitelné vedro. Dokonce i věčně bičující vítr jako by se na okamžik smiloval. Zklidnil se a odhodil lehoučká zrnka písku na svahy majestátných dun. Jen pár příjemně vlahých chvil, než v této nehostinné krajině zavládne studená noc. Rudě potemnělé nebe nad pouští kdesi uprostřed Iráku protnuly záblesky křídel dvou amerických bojových letounů F/A-18 Hornet. Těsně v patách se jim hnal řev motorů.
   „Tady Bílá vrána, Johne, tak pro dnešek to zabalíme a vracíme se na základnu.“
   „Rozumím Susan. Ruším rozestup pátrací formace, držím se vpravo, nabírám rychlost, výšku a kurz domů - směr Kirkúk. Mám v baru U Shippa v devět rande s jedním chlazeným budweisserem.“
   Susan se rozesmála. Zatančila ladně prsty po ovládacím panelu svého letounu a zajistila, aby jejich další komunikaci nikdo jiný neslyšel. Teprve potom pokračovala:
   „Hm, tak chlazeným říkáš… no já si spíš myslím, že ten tvůj budweisser bude pěkně rozpálený. Tipuju, že má síťovaný punčochy, dlouhý blond vlasy, čtyřky prsa a ten nejdražší parfém co hravě přebije i zápach silikonu.“
   Žádná odpověď. Místo ní se dočkala jen tichého zvuku motorů.
   „Promiň Johne, ale já nikdy nepochopím, jak můžeš trávit čas právě s ní. Vždyť má v hlavě jen hadry a kabelky. Jediné čeho chce ta ženská v životě dosáhnout je udržet se na jehlových podpatcích.“
   Zase žádná odpověď.
   Oba letouny opsaly po obloze široký oblouk a zmizely kdesi mezi mračny.
   “Lítám tu skoro rok, ale takový mraky jsem ještě neviděl,“ odváděl pozornost od tématu John.
   „V pohodě, tomu uletíme, ale raději sestoupíme níž. Na to rande ti asi sprchne,“ nedala se Susan a znovu si šťouchla, „To mě opravdu mrzí.“
   Tihle dva piloti byli přátelé dost dlouho na to, aby ona poznala, že to právě trochu přehnala. Stejně tak jako on dobře věděl, jak jí to vrátit. Jen chvilku váhal s odpovědí.
   „Mě déšť nevadí. Mám rád, když dešťové kapky buší na plechovou střechu v mé ložnici.“
   Susan moc dobře věděla, o čem John mluví.
   Dál už bylo ticho až do doby, kdy se přiblížili k přistávací dráze letiště v Kirkúku.

   …

   „Volám navigační věž Renegade,“ kontaktovala Susan základnu.
   „Tady Renegade, navigátor Bryan Hathcock. To jsi ty, Susan?“
   „Ano. Bílá vrána se vrací z hlídky. Žádám o povolení k přistání,“ odbyla formality Susan a pak, jako by si na něco vzpomněla, rychle pokračovala, „Ahoj Bryane. Vracíme se z výletu a nechceme zmoknout, tak nám koukej otevřít tu svou asfalovou náruč, ať už jsme dole.“
   „Asfaltovou náruč…?“ opakoval s tichým údivem John, kterému neunikl ten zvláštní slovní obrat stejně tak jako nezvykle sametový tón jejího hlasu. Susan mu to evidentně chtěla všechno vrátit. Nemusela nic víc říkat. Její taktika byla jednoduchá: Ty máš svou panenku Barbie, tak co se divíš? Bryan je možná trochu při těle, ale v hlavě má víc než my dva dohromady.
   To už se k nim ale nesla Bryanova žoviální odpověď: „Runway je jen vaše. Už bude tma, Susan, tak jsem ti nechal svítit na zápraží, abys se nebála.“ Před oběma piloty se v ten okamžik rozsvítila nedaleká přistávací dráha dvěma řadami světel.
   „Díky brouku,“ ukončila komunikaci s věží Susan.
   Brouku?!? John se ve svém kokpitu vyprsknul smíchy. Pobavila ho ta představa. Susan a Bryan Hathcock, kterému nikdo neřekl jinak než „Maxi-burgr“, to by byla dvojka. Pak si ale uvědomil, že pokud dnes večer budou dešťové kapky padat i na její střechu, bude za ni rád.
   Nebo ne?
   Susan šla na přistání první. Byla to pro ni rutinní záležitost. Ráda si vždycky z Johna utahovala a tvrdila, že nalétal v Hornetu asi tolik, co ona odcouvala. Byl to pochopitelně nesmysl.
   První Hornet hladce dosedl, a John zaslechl z věže Bryanův naléhavý hlas:
   „Co se s tebou děje, Johne?“
   „Nic, jdu na přistání, proč?“
   „Jsi příliš nízko, copak to nevidíš?“
   John zkontroloval přístroje, průhledový displej a nakonec se rozhlédl kolem. Všude tma, jen tam dole přímo před ním pár světelných přímek. Těžko podle nich odhadovat výšku. Znovu zkontroloval přístroje a ubezpečil se, že je určitě vše v pořádku.
   „K sakru, Johne slyšíš, mám tě nízko. Jestli se nechceš rozsekat o písek tak koukej zvednout zadek alespoň o sto metrů!“
   John zaváhal. Ucítil jak mu po zádech stéká první studená kapka potu. Znovu zkontroloval přístroje a zamžoural na ty dvě řady světel uprostřed nekonečné tmy.
   „Nevím o čem mluvíš, jsem na pěti stovkách, Bryane, teď na čtyřistapadesáti…jestli je to nějakej fór, tak si mě…“
   „Nejsi Johne! Třista metrů! Zvedni to, zvedni to…!“
   Nebyl čas. John musel jednat rychle. Vykašlal se na svoje přístroje, zvedl letadlo podle pokynů z věže, vysunul podvozek a šel na přistání podle Bryana. Pokud se mílí věž, pak jen přeletí nějakých sto metrů nad letištěm, což je rozhodně lepší než se rozmlátit o zem. Přestal dýchat.
   Když druhý F/A-18 Hornet tvrdě dosednul na asfaltový koberec přistávací plochy, který právě zkropily první dešťové kapky, pneumatiky zoufale zaskřípaly a pomatený výškoměr v kokpitu ukazoval nesmyslných 95 metrů.
   John na něj nepřestával civět.
   Dobrzdil, sundal si přilbu a otřel si pot z oroseného čela. Nikdy předtím neměl takovou radost z toho, že je konečně na zemi. Dýchal prudce a nepravidelně. Ještě dlouho mu trvalo než se trochu sebral a otevřel kokpit letadla.
   …
   Přivřel oči a zamžoural po zářivkami přesvícené místnosti. Stáli tu další čtyři simulátory letounů F/A-18 Hornet, velká projektová plocha s koženým křeslem pro leteckého instruktora a nad ní velký nápis: „Výcvikové středisko - Scottova letecká základna – stát Illinois“. Žádný Irák, žádná základna amerického letectva v Kirkúku, žádná runway uprostřed nekonečného oceánu písku. John právě dokončil 32.lekci bloku simulací letu F/A-18 Hornet s názvem „Řešení krizových situací“. Než se dostal z kokpitu pomyslného letounu dorazili od svých stanovišť Susan i Bryan a pomohli mu ven.
   „Jsi v pořádku,“ opakovala Susan dokud z něj nedostala slovo.
   „Já…už ano, asi ano…“ John nejprve mluvil těžce, ale jeho stav se rychle lepšil.
   „Tak super! A jde se pro výsledky,“ nadhodil nedočkavě Bryan a zmizel kymácivou chůzí za rohem.
   John a Susan tam zůstali chvíli sami. Jen zářivky tiše bzučeli.
   „Víš. Nikomu to neříkej, ale se měl jsem chvíli opravdu strach…“ zašeptal.
   „Neboj, to se časem zlepší,“ mrkla na něj okem zkušeného pilota. „Teď si zajdeš K Shippovi na blond budweissera a ráno si na strach ani nevzpomeneš.“
   Usmála se. Už zase si ho dobírala, ale tentokrát jí za to byl překvapivě vděčný. Její přítomnost pro něj právě teď byla jediným záchytným lanem v tomhle poněkud zmateném světě, kde všechno ostatní mohla být jen simulace.
   „Víš co?“ zeptal se nečekaně a aniž by čekal na odpověď pokračoval, „Co kdybych já vypustil dneska toho budweissera a ty bys zašla ke mě, poslechnout si, jak mi buší kapky na plechovou střechu.“
   Zaváhala. A i když nakonec odmítla, ta chvilka nerozhodnosti byla pro Johna svým způsobem vítězstvím. Měl takový zvláštní pocit… ne pocit, on si byl jistý, že dnes neprší naposledy.