POVÍDKA: Předtucha Davida Lumprechta

David Lumprecht se protáhl a dlouze zívl. Tak je tu zase nové ráno, další den, stihl si ještě pomyslet, než si uvědomil tu strašlivou skutečnost. Nic se mu nezdálo. Celý se otřásl, když to zjistil.

Po celých osmdesát let svého života míval každou noc podivné sny, z nichž si ráno vybavoval především pocity. Radost, zoufalství, nejistota, strach, všechny druhy příjemné i nepříjemné nálady. Často se ráno převaloval příjemně naladěný, někdy se ovšem probouzel s němými výkřiky, zpocený a rozechvělý.

Brzy, ještě jako malé dítě, si uvědomil, že jeho sny mu předpovídají budoucnost. Každý den v okamžiku, kdy zapadalo slunce, cítil se podobně jako ve snu, jenž se mu zdál přecházející noci. Den za dnem vždy ráno věděl, jak se mu bude dařit, jestli dosáhne svých cílů, nebo jestli ho potká něco nepříjemného či smutného. Snažil se toho využít, jenže důležité životní události si bohužel musel plánovat více než jeden den dopředu, a navíc nikdy nemohl ráno tušit, čeho se jeho pocity týkají. Když se například probudil v den, kdy skládal maturitu, s pocitem naprostého zoufalství, vyděsil se, že snad zkoušky dospělosti neudělá, přestože se na ně důkladně připravil. Skutečnost se naštěstí lišila; večer sice prožíval zoufalství, jenže proto, že ho opustila jeho přítelkyně. Maturitu zvládl podle očekávání na samé jedničky.

Dnes se probudil a necítil vůbec nic, a ani nemohl, neboť neměl žádný sen. Z toho vyvodil zlou předtuchu, že má před sebou posledních několik hodin života. Nemohl si pomoci, nemohl zvrátit svůj osud. Dřív si myslel, že není nic horšího, než když se probudí a má smutnou náladu, předpovídající nějakou nešťastnou událost, jenže nyní zjistil, že to všechno patřilo k životu, zatímco nyní jej čeká smrt. Znovu se vyděšeně otřásl.

Nedokázal si tu skutečnost plně uvědomit, proto se rozhodl vstát a nachystat si snídani jako kterýkoliv jiný den. Poté, co se oblékl a udělal pár jednoduchých cviků, které si mohl v osmdesáti letech dovolit, došel do kuchyně a nachystal si svou typickou snídani – chléb s paštikou, jablko a citrónový čaj. Poté si v koupelně důkladně vyčistil zuby a vrátil se do ložnice.

David Lumprecht se vždy snažil využít všeho, co se dozvěděl, ke svým záměrům. I nyní tedy začal přemýšlet, jak by mohl faktu, že brzy zemře, co nejlépe využít. Okamžitě ho napadlo, že by si mohl konečně pořádně užít – cigarety, alkohol, toho všeho si ze strachu o své zdraví dopřával jen zřídka. Teď ale nemusí o své zdraví nijak pečovat.

Takové myšlenky ale okamžitě zavrhl. Je přece starý důstojný pán, a nezmění kvůli smrti své zvyky a způsoby.

Dobrá, tedy jinak. Sepsat novou závěť? Ne, ta stará byla dostatečně dobrá, odkazovala veškerý Lumprechtův majetek charitě, neboť stejně neměl žádné potomky ani příbuzné. Žil už tak dlouho sám.

Pravda, všichni jeho známí zemřeli už dávno. Jeho žena odešla, když mu bylo sedmdesát let. Byla posledním člověkem, kterého na světě měl. Dlouho kvůli ní truchlil. Naštěstí měl nadále dost sil, aby se o sebe dokázal postarat, a proto si ani nesháněl nové přátele, ani nemusel odejít do domova důchodců. Nevydržel by, kdyby byl na někom závislý, kdyby se o něj někdo musel neustále starat.

Přistoupil k velkému zrcadlu a důkladně si prohlédl člověka před sebou. Na šedivé vlasy i vrásky po celém obličeji si dávno zvyknul. Uznal, že vidí důstojně vypadajícího starého muže, kterého za celý život potkalo jen málo chorob. Když se usmál, pomyslel si, že stále vypadá přátelsky a vlídně.

Docela optimisticky naladěn vyrazil na svou obvyklou procházku po parku. Vzal si hůlku, kterou nosil spíše proto, aby dal najevo své stáří, než že by ji skutečně potřeboval. Ovšem téměř první, čeho si venku všiml, byl projíždějící pohřební vůz. Úplně mu zkazil náladu. Nechtělo se mu přemýšlet o smrti, ale myšlenky na ni se mu přesto vtíraly, a tak šel pomalu po ulici a uvažoval nad tím, co ho čeká. Ze všeho nejvíc chtěl vědět, jak zemře. Kdyby mohl, vybral by si co nejkratší umírání. Zauvažoval také nad tím, že by si v lékárně koupil prášky na spaní a všechny pilulky by spolykal, aby odešel ze světa co nejklidnějším způsobem, ale okamžitě takový nápad zavrhl.

Ne, nevzdá se jen tak. Jestli mu osud připravil těžký konec, pak ho hrdě přijme a nebude si vybírat snadnější cesty.

Když procházel kolem zmrzlinářství, rozhodl se, že si koupí zmrzlinu – už si ani nevzpomínal, kdy měl nějakou naposled. Mladá prodavačka se na něj usmála laciným úsměvem a podala mu kornout, v němž se malá porce zmrzliny téměř ztrácela. Neochotně zaplatil, ale nestěžoval si. Nebude se přece poslední den svého života hádat o trochu zmrzliny.

Vešel do parku. Teď ráno v něm téměř nikdo nebyl, a tak usedl na lavičku a rozhlížel se po zeleni kolem sebe. Všude byl příliš velký klid, a ten ho děsil. A poznenáhlu si uvědomil, že umírá sám. Nikoho kolem sebe nemá, žádný přítel ho nebude držet za ruku. Už několik let neopustil okolí svého bytu a velkého parku. A tohoto dne se rozhodl, že se vypraví do rušnější části města, aby spatřil mnoho lidských tváří před tím, než je všechny navždy opustí.

Zmrzlinu již snědl, proto vstal a došel k autobusové zastávce. Věděl, že ve svém věku má dopravu po městě zadarmo, proto počkal, než přijel autobus jedoucí do centra a směle do něj vešel. Usedl na přední sedačku. Byl překvapen, jak autobus jede rychle, jak přejíždí z jednoho pruhu do druhého a kolik aut kolem všelijak kličkuje. Ani ne za deset minut dorazili do centra a David Lumprecht vystoupil.

Tady skutečně nebyl klid. Všude, i přesto, že bylo teprve ráno, proudily nekonečné proudy lidí, nikdo se nikde nezastavil, všichni hleděli jen dopředu a zdáli se být velmi odtažití. David Lumprecht překvapeně hleděl, jak se celý svět změnil. Žádný člověk se netvářil přátelsky, nikdo se na něj neusmál, všichni kolem rychle procházeli.

Prudce se nadechl. Z poznání, jak se vyvíjela poslední dobou společnost, ho prudce zabodalo u srdce. Ne, to snad ne, pomyslel si s hrůzou, nezemře přece tak náhle jen kvůli zjištění, jak se lidé změnili. Prostor začal vidět v záblescích, a to bylo ještě horší, neboť mu připadalo, že každým okamžikem vidí úplně jinou situaci, že se před ním lidé objevují a zase mizí bez souvislostí, jen jako přízraky. Z jeho srdce náhle vystřelila prudká bolest, až David Lumprecht zalapal po dechu.

Chtěl někoho poprosit, aniž by věděl o co, a tak jen natáhl ruku před sebe, jakoby takovým gestem mohl zvrátit osud. S vytřeštěnýma očima klesl k zemi.

Když se o několik dní probudil v nemocnici, neuvědomil si okamžitě, co se s ním stalo, a tak se protáhl a vzpomínal na sen, který se mu právě zdál. Plaval v modrém jezeře v horách, všude kolem sebe viděl jen nedotčenou přírodu, a cítil se naprosto uvolněně a šťastně. Po jezeře proudily malé vlnky a ty jím pohupovaly nahoru a dolů. Nikdo ho nerušil, žádný člověk se ve snu neobjevil. Jen modrá hladina, vysoké stromy a několik mraků na obloze.

Brzy ovšem na sen zapomněl, neboť si uvědomil několik dalších skutečností. V nose měl nějaký přístroj, napojený na další u postele. Do žíly v ruce měl napíchnutou injekci, od které dál vedla úzká hadička. Vzpomenul si také, jak se asi do nemocnice dostal, a okamžitě pochopil, že prožil infarkt, poprvé ve svém životě. Velice se mu ulevilo, a to nejen proto, že jeho život neskončil, ale především proto, že zjistil, že mu sny přece jen nedokážou předpovědět, kdy ho čeká smrt. Předvídaly vždy pouze, jak se bude večer cítit, a protože ten večer strávil v komatu, nemohly mu předpovědět nic.

A najednou si byl naprosto jistý, že v noci, která bude předcházet jeho smrti, se mu budou zdát jen ty nejkrásnější sny. Neměl žádný důvod, proč by si to měl myslet, ale přesto si tím byl naprosto jistý. Usmál se na bílý strop nad sebou a cítil se tak šťastně, jako ještě nikdy ve svém životě.