POVÍDKA: Opožděné odjezdy

Probudil jsem se a vytřeštil oči do tmy. Do uší mi proniklo jednotvárné dunění, doprovázené rytmickým pohupováním ze strany na stranu. Vzduchem se nesl podivný pach.

Uvědomil jsem si, že ležím na lůžku bez pokrývky, oblečený v těsném, podivně střiženém obleku. Pokusil jsem se zvednout ruku a po pravém boku nahmatal chladnou kovovou stěnu. Zdálo se mi, že jsem z okolní tmy cosi zaslechl, mohl to však být jen klam.

Posadil jsem se na lůžku a pozorně naslouchal. Zvuk se však za okamžik ozval znovu, nejprve slabé, pak o něco hlasitější zasténání, následované nezřetelným šepotem.

Vstal jsem a hmatal podél stěny, dokud jsem nenarazil na bohatě zdobené závěsy. Odhrnul jsem je a oknem dovnitř vniklo šedivé světlo, v jehož záři jsem spatřil podivnou místnost. Uprostřed stál stůl, vedle něj skříň přiléhající ke dveřím, vzadu u stěny stálo další lůžko zakryté pokrývkou, pod kterou se náhle cosi pohnulo. Chtěl jsem jít blíž, ale v tu chvíli mi závěs vyklouzl z ruky a pokoj znovu zmizel ve tmě.

Uslyšel jsem zavrzání lůžka, jak se z něj kdosi zvedl a vydal se ke mě. Vyděsilo mě to natolik, že jsem neobratně couval temnotou, až do míst, kde jsem předtím zahlédl dveře. Chvíli jsem šátral po klice a za tu dobu ke mně neznámé stvoření dospělo natolik, že jsem cítil na tváři jeho páchnoucí dech. Pak jsem konečně otevřel a vyrazil na oslnivě zářící chodbu. Prudce jsem za sebou přirazil dveře a přitom ve zlomku vteřiny zahlédl vysokou postavu s obvazem na hlavě, který jí zakrýval celou tvář.

Vyděšeně jsem se chvěl po celém těle. Neměl jsem tušení, co to mohlo být. Nedokázal jsem si za boha vzpomenout, kde to jsem. Zaraženě jsem si prohlížel tmavý oblek se zlatými výšivkami na kapsách a košili s kovově lesklými knoflíky, které jsem měl na sobě. Nikdy jsem nic podobného nenosil.

Chodba se přede mnou tajemně třpytila, po jedné straně ji lemovala tmavá skla zalitá do stěn, z druhé množství prosklených dveří v hlubokých výklencích zdobených kovovými ornamenty. Ozdoby se jako rostliny splétaly podél dveří až ke stropu, do klubka podobného planoucím hadům, ze kterého visely řetězy s lampami, vrhajícími na dveře neklidné světlo. Chvíli jsem váhal, zda mám stisknout kliku a pokusit se některé ze dveří otevřít, avšak předchozí zážitek mě odradil.

Díky vzdálenému zapískání a oblaku páry, který se zuřivě prodral za oknem, jsem si uvědomil podivnou skutečnost: okolo mě byl vlak a chodba, kterou jsem právě prošel, se táhla kolem jednotlivých kupé. Ta se zdála být abnormálně veliká a předimenzovaná a spíše připomínala pokoje v obytném domě. Dunění, které mě probudilo, byl nepochybně rachot vozu na kolejích.

Kráčel jsem chodbou až do míst, kde byla přehrazena lesklými dveřmi s chromovými madly. Vzal jsem za kliku, ale dveře se nepohnuly ani o píď. Zacloumal jsem jimi ze všech sil, ale zůstávaly pevně v rámu, zamčené, spojené s hmotou vlaku.

Vyrazil jsem chodbou na opačnou stranu a zakrátko dospěl k dalším dveřím, navlas stejným. Vzal jsem za madla, dveře k mému překvapení povolily a já se ocitl v obrovském jídelním vagónu. Jeho stěny pokrývaly chromové ozdoby, mnohé z nich byly roztepané do tenké fólie a pokrývaly zdi jako shluky mihotavých můr. Kov, ze kterého byly vyrobeny, vzbuzoval pocit nesmírného stáří, jakoby v sobě nesl chuchvalce prachu, posbírané během staletí. Vagón zkraje osvětlovaly lampy, postupně se však propadal do hluboké tmy.

Uprostřed se táhl dlouhý stůl, po jehož stranách stály seřazené jednoduché černé židle. V přítmí jsem na stole rozeznával podnosy a talíře naplněné jídlem, obklopené láhvemi vína a sklenkami připravenými k použití. Některé z pečení byly naporcované a některé z lahví otevřené.

Znenadání se láhve a sklenky prudce rozzářily. S údivem jsem vzhlédl a spatřil, že vlak dostihl řadu automobilů, jedoucí po silnici rovnoběžné s trasou vlaku. Byly celé černé, jen reflektory, kliky u dveří a disky na kolech pokrýval lesklý chróm. Jejich útroby zakrývala tmavá okna. V dálce na obzoru jsem spatřil nezřetelné obrysy aut, která se ubírala stejným směrem.

Vlak zvolnil a pomalu za automobily přijížděl do dlouhých, nevlídných ulic neznámého města. Jel čím dál pomaleji a nakonec zastavil před vysokou budovou. Odkudsi se náhle vynořily hubené šedé postavy s nosítky a zmizely uvnitř. Za chvíli se znovu objevily a ve dvojicích z budovy vynášely bezvládná lidská těla. Procházely přímo okolo okna, takže jsem je mohl sledovat z bezprostřední blízkosti. Všechno to byli muži neurčitého stáří v otrhaných, zaprášených uniformách.

Vyšel jsem z jídelního vagónu do chodby a hledal místo, kudy se dostat ven nebo alespoň do jiné části vlaku. Zkoušel jsem okna a dveře, jakoby samotná přítomnost neznámého města byla klíč, který je odemkne. Dveře však třpytivě bránily své místnosti, neprodyšně zamknuté.

Zaťatou pěstí jsem zabušil na okno a čekal, až si mě všimnou a přijdou mi na pomoc. Sklo se rozdrnčelo a údery se rozlehly po celé chodbě. Muži se však ani na okamžik nezastavili a pokračovali ve své práci. Zabušil jsem znovu a tentokrát byl hluk tak veliký, že se mi zdálo nemožné, aby mě neslyšeli. Nevěnovali mi však pozornost a pokračovali ve vynášení bezvládných těl.

Stoupl jsem si na špičky, uchopil lampu u stropu a udeřil jejím stojanem do okenního skla. Příšerný rachot, který následoval, se rozlehl po celé chodbě, ale na okně se neobjevil ani škrábanec. Muži ke mě však ani nepohlédli a mizeli kdesi ve vlaku. Udeřil jsem znovu, ale nestalo se vůbec nic. Zakrátko podivní muži zmizeli a vlak se dal znovu do pohybu. Zklamaně jsem zíral na mizející město a když se ztratil i poslední tmavý dům, vrátil jsem se do jídelního vagónu.

Sotva jsem vstoupil, v největší tmě se rozzářila lampa a u stolu se objevila se dívka v modrém kostýmu, splývajícím s temnotou sedadel. Na prsou měla připnutou oválnou brož. Před ní stála nedopitá láhev vína.

Váhavě jsem k ní došel.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se. Upřela na mě unavené oči.

„Jmenuji se Lena Lambsdorfová.“ odpověděla potichu. Posadil jsem se naproti ní a prohlížel si její útlé, bílé ruce, které vrhaly na ubrus stín.

„Já jsem Petr Reclus.“ představil jsem se. „Jak jste se tu ocitla?“ zadíval se jí do tváře. Přejela si rukou čelo a pohlédla na mě:

„To je právě to….sedím tu už dlouho, ale nedokáži si na nic vzpomenout. Zhasla jsem světlo, aby mi nerušilo myšlenky…. ale není to nic platné.“

Vypadala jako člověk, který již několik nocí po sobě nespal.

„Vzpomínám si, že mému otci patřila největší městská továrna na textil. Nosil pískově žluté obleky vyrobené u nás, byl vždy pečlivě upraven a kouřil bylinné doutníky Kräuterzigarre. Pamatuji si své jméno….a dál nic. Nevím, kde to jsem, ani co tu dělám.“ Napila se.

„Mám na sobě šaty, které jsem určitě nikdy v životě nenosila, ale docela mi padnou.“ Uhladila si zmačkanou sukni. Zdálo se, že bude pokračovat, místo toho na mě jen zkoumavě pohlédla a řekla:

„Poslouchejte!“

Z temných útrob vagónu k nám dolehl hluk. Pozorně jsem se zaposlouchal a za okamžik jsem zaslechl sérii dutých úderů.

„Jděte se tam podívat.“ pobídla mě tiše.

Vzal jsem stolní lampu a vyrazil do hlubiny jídelního vozu. Ten byl až neskutečně dlouhý, stůl pokračoval dál a ztrácel se svým obsahem v tmavých stínech. Zakrátko se poněkud změnila jeho výzdoba, zmizely kovové ozdoby a všude po stěnách visela obdélníková zrcadla, ve kterých se strašidelně odrážela má sinalá tvář. Když jsem došel až na konec stolu, spatřil jsem, že jsou tam židle rozstrkány do stran před jednotlivá zrcadla. S pocitem zhnusení jsem zaznamenal, že se okolo židlí povalují kusy zkrvavených obvazů.

Za nimi paprsky lampy odhalily další, tentokrát pootevřené pochromované dveře. Otevřel jsem je dokořán a spatřil další chodbu, na jejímž konci se táhl pruh světla z otevřených dveří, přerývaný stínem. Odtud se ozývaly údery. Zatajil jsem dech a potichu, jako zloděj, se přikradl ke dveřím. Nahlédl jsem dovnitř a spatřil vysokého muže v uniformě, který zuřivě bušil židlí do okenního skla, až kolem něj létaly třísky.

Zaklepal jsem na dveře. Muž se překvapeně otočil a já spatřil na jeho uniformě mnoho vyznamenáními a řádů.

Pustil židli a rázně mi vyšel vstříc. Stiskl mi ruku:

„Vítám vás.“ pokynul mi do středu pokoje. Mezi skříněmi, pod obrovským, křišťálovým lustrem stál stůl a židle, vedle kterých byla dvě lůžka, jedno pečlivě, po vojensku složené, druhé se zprudka odkopnutou pokrývkou. Měl jsem pocit, že jsem pod lůžkem zahlédl zakrvácený obvaz.

„Víte, kde to jsme?“ Trochu mě zaskočil.

„Nemám sebemenší tušení.“ odpověděl jsem.

Přešel ke stolu, na kterém byla rozložená vojenská mapa.

„Město, kterým jsme projížděli, znám.“ ozval se zamyšleně. „Kdysi, než mě povýšili, tak jsem tam sloužil.“

„Ukažte, kde to je?“ sklonil jsem se se zájmem k mapě. Zobrazovala výsek krajiny s několika městy propojenými železnicí a obklopenými silnicemi. Železnice z obou stran končila za okrajem mapy.

„To město už neexistuje, pane. V roce 1916 bylo do základů vybombardováno. Nezůstal stát jediný dům. Nepřežil jediný člověk.“

Udiveně jsem se narovnal: „Jistě se mýlíte, pane!“

Voják se smutně usmál.

„Ani nevíte, jak rád bych se mýlil. Ale poznal jsem to město, beze všech pochyb. Strávil jsem tam se svou posádkou příliš dlouhou dobu na to, abych si je pamatoval. Ta budova, před kterou jsme stáli, bylo hlavní nádraží. Tenkrát tam stálo několik vozů s municí a výbuch srovnal se zemí celou čtvrť. Měli jsme obrovské ztráty.“

Zalapal jsem po dechu. Voják zatím odkudsi vylovil dvě sklenky, postavil je na stůl a nalil víno.

„To, co jsme viděli, bylo město duchů.“ řekl tiše. „A ti, co se tam procházeli s nosítky, se mi nezamlouvali ani za mák. Chtěl jsem na ně zavolat, ale nedokázal jsem otevřít okno. Zkoušel jsem je rozbít, ale nepodařilo se mi to.“

Zamyšleně si mnul bradu.

„Dal bych cokoliv za to, kdybych si vzpomněl, jak jsem se sem dostal. Ale z poslední doby vnímám jen neurčité obrazy, tváře a hlasy.“

Pokýval jsem hlavou. „To jsme na tom stejně. Pamatuji si téměř vše, co jsem prožil do druhého roku války, ale pak jako bych ztratil paměť. Povězte, která z vašich vzpomínek vám připadá jako poslední?“

Zamyslel se.

„Stál jsem před vojenským štábem s ostatními důstojníky. Před námi bylo několik stolů a map. Z dálky slyšel tlumené rány, ale nevím, co to mohlo být.“

Napjatě jsem poslouchal.

„Ty rány by mohly být výstřely z děl. Možná se blížila fronta a později jste byl zraněn. Vše, včetně těch mužů s nosítky, by svědčilo o tom, že jsme v lazaretním vlaku.“

Důstojník na mě upřeně pohlédl:

„To jsou dohady. Lazaretní vlaky vypadají jinak. Dobře je znám, sám jsem byl několikrát raněn. Tento je příliš obrovský, jakoby měl pojmout co nejvíce lidí. Ten byl zkonstruován za jiným účelem.“

Přešel k oknu a znovu jím zalomcoval. „Musíme najít způsob, jak odtud uniknout.“ Vzal si židli a vylezl ke stropu. Zkusmo zapáčil za kovové ozdoby a prohlížel si strop za nimi.

„Pojďte se podívat.“ vyzval mě. „Vypadá to, že je pod nimi dřevěná deska.“ Seskočil ze židle a uvolnil mi místo. Pátravě jsem si strop prohlížel. Skutečně, pod kovovými ozdobami se táhla dřevěná deska. Stoupl jsem si na špičky, přitáhl si masivní lustr a jeho rámem vší silou do těch míst udeřil. Ozvalo se zapraskání a dřevem proběhla tenká prasklina. Udeřil jsem znovu a úder byl tak silný, že stínidlo lustru prasklo a zalilo mě střepy. Ukázalo se, že strop tvoří jen tenká překližka, jejíž kus spadl na zem a odkryl otvor velký jako dlaň.

Naklonil jsem zničený lustr k otvoru a čekalo mě hořké zklamání. Zhruba dva centimetry nad překližkou se táhla kovová klenba. Voják zklamaně pokrčil rameny.

„Pokusím se najít nějaký větší předmět, kterým bych rozbil okno.“ řekl a obrátil se ke skříním u stěny. Přitom jsem na jeho hlavě skrze řídké vlasy rozeznal zarudlou, teprve nedávno zhojenou jizvu, táhnoucí se po celém temeni. Musela to být obrovská rána. Důstojník měl veliké štěstí, že zranění vůbec přežil.

Otevřel skříně a v ústrety mu zíraly řady tmavých obleků, stejných jako ten, který jsem měl na sobě. Udiveně je prošacoval, jejich kapsy však zely prázdnotou a podivnou zatuchlostí.

„Možná bych něco našel tady.“ Ukázal na podlahu, kde ve stínu stolu ležel pootevřený kufr, kterého jsem si předtím nevšiml.

„Ležel tu při mém probuzení. Když jsem jej otevřel, na vrchu ležela mapa.“ ukázal na stůl.

Začal kufr prohledávat. Vytáhl několik vyžehlených košil a kalhot, které položil vedle kufru a až na samotném dně nalezl zmuchlaný hadr, posetý mastnými skvrnami. Položil jej na stůl a zvolna jej rozbalil. Udiveně jsme na sebe pohlédli. Uvnitř se skrýval naolejovaný revolver.

Voják ztlumil světlo a vyšel ven z kupé a já ho následoval jako stín. Stanuli jsme se v chodbě před nejbližším oknem. Všiml jsem si, že venku přibývá keřů a pokřivených stromů, lemujících klikaté říční koryto, přes které se táhlo několik mostů. Důstojník odjistil revolver a zamířil.

„Ustupte, ať vás nezraní střepy.“ poručil a zmáčkl spoušť. Chodbou se rozlehl výstřel a okno zmizelo v oblaku dýmu. Když se kouř rozptýlil, nebyl na okně jediný šrám. Voják vystřelil na sousední okno, ale se stejným výsledkem.

„Kruci!“ sklonil revolver. „Ani prasklinka! Co je to za materiál?“

V tu chvíli vlak začal náhle zpomalovat a znovu zastavil. Řeka, podél které jel, se vlévala do podivného údolí, kde se prudce rozšířila a mezi jejími břehy náhle, jako hora, vyvstala obrovitá loď. Byla vklíněna napříč řeky a přímo uprostřed se táhla zubatá puklina, která ji rozdělovala na dvě půle. Puklina byla natolik široká, že by tudy projel menší člun. Vrak lodi se opíral o zbytek obrovského mostu, ze kterého zbývaly jen tři gigantické oblouky s pilíři ponořenými do bahnité vody, pokryté množstvím uschlých řas.

Od lodi přicházeli k vlaku muži s nosítky, zachmuření a ztrácející se v oblacích kouře. Tentokrát však směřovali mnohem dál od našich oken a kolem nás vůbec neprošli. Po předchozí zkušenosti jsme se už ani nepokoušeli na sebe upozornit, jen jsme stáli za oknem a zírali, co se bude dít.

„Poznáváte tu loď?“ zeptal jsem se důstojníka.

„Je původně civilní, ne vojenská.“ řekl po chvíli. „Ale zdá se, že jí na palubu později instalovali protiletecká děla. Takové lodi operují v La Manche, kde se často stávají obětí německých ponorek. Této se zřejmě stala osudná podmořská mina. Je nepochopitelné, jak s takovým poškozením mohla doplout až sem.“

Neušlo mi, že podivní nosiči pokládají nehybná těla na břeh, kde je potírají neznámou mastí a obvazují bílými obvazy. Ošetřená těla pak odnášeli do vlaku. Když svou práci dokončili, zmizeli a vlak se dal znovu do pohybu. Důstojník usedl ke stolu a rezignovaně si nalil víno. Vypil je a nalil si znovu. Pak ještě jednou. Nakonec, již trochu opilý, položil hlavu na desku stolu a začal hlasitě chrápat.

V tu chvíli jsem se rozhodl provést svůj experiment.

Svlékl jsem si sako a pověsil je na opěradlo židle. Poté jsem zvolna rozepnul jednotlivé knoflíky u košile. Když jsem byl hotov, sundal jsem si i košili a vstal. V zrcadle se bíle odráželo mé tělo, stejné jako dřív, jen poněkud vyhublé. Ulehčeně jsem si oddechl. Pak ze mě však zmocnila podivná předtucha. Otočil jsem se a přes rameno pohlédl do zrcadla. Vzápětí jsem zatajil dech. Po zádech se mi táhly stopy obrovské rány, která již zarůstala a ztrácela se, bylo však patrné, že před nějakou dobou byla záda strašlivě rozervána. Svezl jsem se zpět na židli. Nekontrolovatelně se mi chvěly nohy a do očí se mi draly slzy. Zvolna jsem se začal znovu oblékat. Zapnul jsem si košili, oblékl si sako a posadil se naproti důstojníkovi.

Probudilo mě zaklepání. Otevřel jsem oči. Kupé bylo ponořené do naprosté tmy, nenarušené jediným zábleskem. Z chodby ke mně pronikaly útržky mnoha hlasů a zvuky spěšných kroků, přecházejících sem a tam. Světlo z lampy probudilo důstojníka naproti mně. Otevřel oči a chtěl něco říci, pak si však i on uvědomil zvuky přicházející z chodby a bez pohybu naslouchal.

Pak jsme si to naráz uvědomili: vlak stál! Vstal jsem a rychle odhrnul závěsy z okna.

Stáli jsme u úpatí velikého schodiště, na jehož konci se tyčila veliká, bohatě zdobená nádražní budova. Všechna její okna zakrývaly dřevěné okenice. Dveře, zdobené secesními motivy, byly do široka rozevřené a jako nenasytná ústa polykaly chodce, kteří k nim jednotlivě či po skupinkách kráčeli od vlaku po schodišti vzhůru. Ti lidé měli rozdílné oděvy, někteří muži měli na sobě vojenské uniformy lesknoucí se zlatem a pokryté řády, jiní zase salónní oděvy s hůlkou a cylindrem, kráčeli zavěšení do dam v bílých toaletách ověšených šperky. Na šatech všech byly patrné jakési nesrovnalosti.

Ozvalo se další, netrpělivé zaklepání. Došel jsem ke dveřím a otevřel. Na prahu stál drobný mužíček v cylindru. Když nás spatřil, viditelně znejistěl.

„Promiňte,“ zakoktal, „Musíme všichni vystoupit.“

Sotva to dořekl, otočil se a spěchal za ostatními. Zůstal jsem užasle stát na prahu. Chodbou okolo mě procházelo množství lidí a někteří z nich mi kývli na pozdrav. Připadali mi povědomí, ale za boha jsem si nedokázal vzpomenout, odkud je znám. Zeptal jsem se jich, co se děje, oni však jen krčili rameny a nevěděli o nic víc než já. Když všichni přešli, vydali jsme se za nimi. Míjeli jsme přitom řadu zotvíraných, prázdných kupé s rozestlanými, zválenými lůžky.

Prošli jsme chodbou k velikým dveřím na konci, které jsme se během jízdy marně snažili otevřít. Nyní byly dokořán a do tváří nám zavanul studený vítr. Dveře sousedního vagonu byly též otevřené a právě tudy vystupovala rodina s malými, zamlklými dětmi v námořnických oblečcích. Na okamžik jsem si vzpomněl na Lenu, ale ta již zřejmě vystoupila dávno před námi.

Sestoupil jsem po třech kovových schůdcích a stanul na úzkém štěrkovém pásu, obklopujícím koleje. Pomohl jsem důstojníkovi dolů a oba jsme se zvědavě rozhlédli kolem sebe. Za námi stál elegantní černý vlak, hladký a mrazivý, pokrytý kovem.

Snažili jsme se nalézt jeho počátek či konec, nespatřili jsme však nic, ztrácel se v nedohlednu stejně jako okraje nádražní budovy.

Před nádražím se rozprostíralo velké parkoviště s řadou stojících aut, ze kterých vystupovali další lidé.

Mezi schodištěm a kolejemi bylo úzké nástupiště. Lidé, kteří na něj vystupovali z jednotlivých dveří, byli očividně stejně překvapení jako my. Mlčky pak vycházeli po schodišti vzhůru.

Vydali jsme se za nimi. Prošli jsme dveřmi nádražní budovy a zůstali ohromeně stát. Po budově nebylo ani památky, místo ní se rozprostírala obrovská louka. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem průčelí budovy podepřené silnými kůly, ve kterém byly obdélníkové otvory oken a rozevřené dveře, kterými přicházeli další a další lidé z vlaku.

Louka byla porostlá slehlou travou a prudce se svažovala do široké kotliny, poseté množstvím velikých černých bodů. Po široké cestě vedoucí od dveří svahem klikatě dolů sestupovaly davy lidí, kteří vystoupili před námi. Viděl jsem, jak se v davu bělají oděvy a klobouky žen a proti nim se černají obleky mužů a jak se dole všichni drobí k tmavým bodům. Lidé za námi nás tlačili kupředu a tak nezbylo, než jít dál. Část mužů měla na sobě stejný oblek jako já, šedý se žlutými ozdobami. Výšivky po klopách a kapsách se táhly ve stejných zahnutích a ornamentech, jako ozdoby po stěnách a po stropu vlaku. Některé ženy pak měly stejné šaty jako Lena Lambsdorfová, tmavé, s oválnou broží na levé straně prsou. Cesta se klikatila po louce různými záhyby a nikdo z lidí okolo nás nepromluvil ani slovo. Postupně jsme se přiblížili k jiným cestám, po kterých přicházeli další lidé.

Jak jsme scházeli níž a níž, černé body pod námi postupně rostly do podoby stovek vzducholodí, pokrytých chromovými ozdobami. Veliká černá monstra pomalu vítr nakláněl sem a tam a přicházející zástupy lidí se dělily mezi ně, nastupovaly a nechávaly se zvolna unášet vzhůru. Spolu s důstojníkem jsme také do jedné ze vzducholodí nastoupili.

Nyní letíme ve veliké výšce a dole pod námi se z mlžného oparu vynořují a opět mizí obrovská města, které ještě lidské oko nespatřilo. Obklopuje nás majestátní ticho.

Celé dny už jsme nikoho nespatřili, vzducholoď je tak rozlehlá, že se v ní úplně ztrácíme. Nám to ale nevadí. Sedáváme s důstojníkem na přídi obehnané ozdobným zábradlím, pijeme víno a čteme knihy, kterými je vzducholoď přeplněna. Čekáme, že se každou chvíli vynoří cíl, ke kterému putujeme.

Už nás nesužuje strach ani nejistota z toho, co nás čeká. Snad předstoupíme před soud, který bude posuzovat veškeré naše skutky a až tam si snad rozpomeneme na to, co se stalo předtím, než jsme se probudili v podivném vlaku……

Poznámka redakce:

Text, který se vám nyní dostal do rukou, je doslovným přepisem dokumentu, jehož nález před rokem vzbudil senzaci a vyvolal řadu dohadů, které se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.

Překvapivý byl samotný předmět, ve kterém byl dokument nalezen: stará láhev, obsahující několik hustě popsaných listů stočených do ruličky. Přes vinětu láhve se táhla řada škrábanců, přesto se však dalo rozeznat, že kdysi obsahovala francouzský likér, stočený v roce 1917.

Překvapení nám též přichystal papír, na kterém byl text napsán, vypadající jako vytržené předsádky knih. Při jeho rozboru jsme došli k závěru, že byl po nějakou dobu spolu s inkoustem vystaven extrémně nízkým teplotám, panujícím pouze ve velkých nadmořských výškách.

Dále zde byla záhada místa nálezu: láhev ležela v neporušené sněhové závěji na jednom s nejvyšších vrcholků Alp, kde ji čirou náhodou objevila horolezecká výprava.

Tajemství obestírá i samotný obsah textu. Podrobným, takřka detektivním pátráním našeho zahraničního zpravodaje se podařilo zjistit, že pisatelem by mohl být mladý Petr Reclus, žijící na počátku století ve Francii a působící jako asistent na univerzitě v Chambery.

Tuto domněnku podpořila komparativní grafologická analýza dochovaného písemného materiálu. Ukázalo se, že se písmo v porovnávaných dokumentech naprosto shoduje. Ironií osudu však podle doložitelných dokladů dotyčný muž zahynul v roce 1916 při leteckém útoku na Chambery.