POVÍDKA: Moře smrti (The Sea of Death)
Převzato z nealasher.wz.cz se svolením autora. Přeložil Ondřej Trněný.
Takto leželi oděni v nehybném světle,
Pod pláštěm průsvitné noci,
Podoben přízraku ztichl v úžasu.
Ve věčném odpočinku, - a s nimi Čas
Spal, jako spí v tichém vzezření
Do temnot zlověstného volání.
-Hood.
Nazvat to zimou opravdu naznačovalo podstatu situace. Uvnitř raketoplánu bylo minus padesát kvůli něčemu, co Jap nazývá „materiální tolerancí“.
„Tyhle termoobleky, co máme – vem je do teplot nad nulou a ony se ti podělají při první příležitosti, kdy je použiješ,“ vysvětlil mi.
„Jo,“ přikývl jsem. „Dvě staletí zpět bych ti to věřil, ale od té doby se věci hnuly kupředu.“
„Ty ekonomické ne,“ odpověděl.
Dal jsem si pozor, abych nereagoval na jeho sarkasmus.
Přistání proběhne bez nehod, ale překvapí mě, když se bok raketoplánu otevře přímo na povrch planety Orbus.
„Nemá smysl udržovat vstupní tunel,“ řekne Jap přes vysílačku.
Nevadí mi to. Právě kvůli těmto okamžikům cestuji a chvíle jako je tahle obohacují mé cestování.. Kráčím dál, pod nohama mi křupe zmrzlý oxid uhličitý a nade mnou je hvězdnaté nebe, jaké je obvykle viditelné jen v mezihvězdném prostoru. Pohledem přelétnu krajinu, je jako arktická tundra se zmrzlými jezery a balvany pokrytými jinovatkou. V jezerech se třepotají přízračná světla duhových barev.
„Co je to?“ zeptám se.
„Vodní led, při minus sto padesáti zamrzá úplně, a když je tepleji a opět se rozpouští, tak světélkuje. Promluv si s Durenem jestli tě zajímají chemické vlastnosti.“
Nepotřebuji. Z četby jsem si zapamatoval, že je to jedna z věcí, co ty komety dělají. Lidem chvíli trvalo, než zjistili, že jejich světlo není jen to sluneční – komety vyzařují své vlastní, předtím než by měly.
„Co způsobuje zvýšení teploty?“ zajímám se, když si prohlédnu zelený kotouč vzdáleného, vyhasínajícího slunce.
„Raketoplán, naše přistání. Nic jiného to dělat nemůže,“ odpoví.
Po sto metrech dojdeme k základně a vstoupíme do přechodové komory. V ní si sundáme termoobleky a pověsíme je. Jap ukáže k bílému otisku ruky na šedivém povrchu vnitřních dveří.
„Měj oblečené rukavice a podoblek, dokud nebudeme uvnitř,“ řekne mi. Rozpačitě zírám na otisk. Je to nějaký druh varovného nápisu?
Jap si očividně všiml mé nerozhodnosti a vysvětlí mi to. „Kámoš si sundal svoje rukavice předtím, než vešel dovnitř.“
Ten otisk byla kůže jeho kamaráda s nějakým tím masem. Později, když jsem mluvil s Linserem, velitelem základny, tak jsem se ho zeptal, proč tak riskují. Stáli jsme v jeho kanceláři, hledíce na zmrzlé pustiny skrz panoramatické okno.
„Termo-stabilní a termo-netečné materiály jsou drahé, pane Gregory. Termo-keramické prosekávací hlavice pro vrty stojí při nejlepším padesát tisíc novokartaginských šilinků a musí sem být dopravovány. Legované hlavice na vodní led můžeme vyrábět tady. Termoobleky pro teploty od třiceti do minus dvou set stupňů stojí padesátkrát víc, než ty co teď používáme. Je to malá cena vzhledem k jedné nepříjemnosti,“ vysvětluje Linser.
„Nikdy bych si nepomyslel, že by finance mohly být problémem pro tenhle projekt,“ řekl jsem.
„Energie jsou peníze a tady není žádný zdroj. Máme tu přes dva tisíce lidí a udržet minutu jednoho z nich naživu a v pohodlí stojí patnáct set šilinků.“
Stoupnu si vedle něj a soustředím se na to, co teď zaujalo jeho pozornost. Venku se do zmrzlé zeminy zakousávají stroje pro přesun horniny a ledu. Něco, co trochu vypadá jako staveniště se nyní koupe v záři světlometů.
„Nález vchodu - přímo pod naším nosem,“ komentuje to.
„Štěstí.“
Otáčí se ke mně s unaveným výrazem a možná taky trochu nepříčetným.
„Štěstí?..Vy jste vlastně byl na cestě, takže jste neviděl výsledky posledních průzkumů. Víte, že jsme měli trošku schrődingerovský problém s hloubkovými skenery. Energie jejich snímání byla dostatečná k tomu, aby způsobila to světélkování vodního ledu v celém spektru. Bylo to jako, když jste s pochodní v jeskyni a to světlo rozsvítí další. Viděli jsme jen zlomek toho, co tam je, než jsme začali používat ty nízkoenergetické skenery.“
„Zlomek?“ zeptám se. „Když jsem o tom posledně slyšel, tak jste měli zmapováno dvacet tisíc kilometrů tunelů.“
„To je nic. Nic oproti zbytku. Jsou všude kam se podíváte. Včera mi Duren řekl, že jdou i pod zamrzlá moře. Díváme se na milióny kilometrů tunelů, víc než sto miliónů pohřebních komor a v každé je jeden či více sarkofágů.“
Mlčky vstřebám tyto informace, přiřadím je ke stovce dalších detailů, které jsem posbíral od základny Dálka až sem.
„Samozřejmě chci vidět jeden ze sarkofágů,“ řeknu nakonec.
Hodí po mě pohledem. „Vidět a dotknout se, řekl bych. Naneštěstí nic neucítíte. Na to, aby se zde něco začalo rozkládat tu je příliš chladno.“
„Vidět a slyšet je to nejdůležitější,“odpovím mu. „Kvůli dokumentům se většina lidí neobtěžuje s plným připojením. Pro PP tam jsou mnohem zábavnější programy.“
„OK, ubytujte se a během hodiny vás pustíme dolů. Budete potřebovat něco z vaší výbavy z raketoplánu?“
„Ne, mám své oči a uši.“
Studuje mě, jeho pohled zabloudí k superce choulící se za mým pravým uchem. Je ale příliš unavený na to, aby dával najevo obvyklý neklid těch, kteří se setkají s lidským rekordérem, jakým jsem já.
Tunely jsou dost podobné viktoriánské kanalizaci starého Londýna na Zemi. Cihly jsou z vodního ledu, staré přes tři čtvrtě milionu let. Snoubí se v tom dlouhověkost a pomíjivost. Stačí, aby se zvedla teplota a všechny tunely se zbortí. Samozřejmě, teplota se zde nezvýší ještě mnoho tisíc let. Duren, který jde se mnou, je sklíčený a roztržitý. Všechno z něj musím doslova páčit. Nakonec to stručně a nevrle shrne.
„Bude chladněji a chladněji, ale ne pořád. Každých osm set let se dostaneme do konjunkce s Corlis a výsledkem je vulkanická aktivita. Za asi sto tisíc let se Corlis zachytí na oběžné dráze Orbu a všechno se tady na nějakou dobu promění v učiněné peklo. Sopečná činnost rozpustí led, zničí tunely. To bude trvat pár set let, pak se všechno uklidní a znovu zmrzne.“
„Takže budoucí archeologové budou muset sarkofágy vyhrabávat z ledu?“ zeptám se.
Ukáže rukou ke stěně komory a v podřepu lezeme dovnitř. Vnitřní reflektory mají menší intenzitu než ty venkovní. Patrně nechtějí nic světlem poškodit.
„O tom pochybuji. Tak sto tisíc let a budeme o tomhle místě vědět vše co potřebujeme. A pak je tu necháme v klidu spát.“
Pozoroval jsem ho a snažil se odhadnout jakým tónem to pronesl. I když je příliš obtížné zjistit výraz jeho tváře přes masku termoobleku.
Sarkofágy jsou kovové kokony, v průměru mají na délku okolo tří metrů. Říkám kovové, protože se zdá, že jsou vyrobeny z mosazi. Řekli mi, že je to něco velmi složitého a základem toho je směs mědi. Ptám se jestli je to organické. Je mi řečeno, že ne, jsou vyráběny, jsou příliš málo složité, na to aby byly organické.
V této místnosti jsou sarkofágy dva. Jeden stojí stranou, je vypnutý. Nedotčený a lehce viditelný, druhý je tak zahalený snímací výbavou, že jsem o jeho přítomnosti nevěděl dokud mi Duren neřekl, že se mohu podívat dovnitř. Nikdo ještě sarkofág neotevřel, prostě protože se už nemůžeme dozvědět o moc víc, než nám řeklo skenování. V každém z nich je mimozemšťan, uložený ve vodním ledu plném organických chemikálií. Tihle mimozemšťané jsou opravdu děsiví. Děsiví protože se až překvapivě podobají nám. Mají ruce a nohy jako my. Jejich těla jsou delší s úzkým pasem, chodidla jsou podivné věci se dvěma zahnutými palci. A jejich ruce jsou stejně tak podivné se šesti prsty, vyčnívajícími ze všech neúplných špiček bez dlaní. Jejich hlavy, jak jen je popsat? Vezměte mandli a položte ji na stranu, pouze tam, kde se napojuje na krk se rozšiřuje. Pověste dva ostny na špičku nosu a kousek zpátky, přímo, od tohohle místa udělejte díru pro oči. Předpokládá se, že používali nějaký druh sonaru, je to jen teorie. Jedna z teorií.
Když byl objeven první sarkofág, tak lidé začali hovořit o věcech jako „paralelní evoluce“, zatímco jiní tvrdili, že jejich vlastní teorie jsou věrohodné. Ti nábožensky založení považovali tento objev za potvrzení existence boha, ačkoliv titíž předtím prohlašovali, že objevení nehumanoidní rasy ve vesmíru by také bylo důkazem boží přítomnosti. Někteří tento objev brali jako důkaz dávné návštěvy mimozemšťanů na Zemi, kdežto další mluvili o mezihvězdném osévání. Jak osobní, lidské, a triviální. Přijel jsem, abych natočil dokument o katakombách Orbu a sledoval zánik měsíčku Corlis a nepřemýšlel jsem o tom, které z nich dát za pravdu.
„Myslíš si, že je to paralelní evoluce?“ zeptám se Durena, když se dívám na skener.
„Vypadají snad škorpióni jako lidé? Vyvinuli se za stejných podmínek a na stejné planetě,“ říká a tím úplně odrovná paralelní evoluci.
„Co mezihvězdné setí?“
„Stejné argumenty,“ odpoví a ony samozřejmě sedí.
„Bůh?“
Vysměje se mi do tváře a pak řekne, „Snažím se tomu porozumět. Ne napasovat, tak aby to vyhovovalo mému chápání.“
Určitě zná podstatu.
Trošku se zdráhám to nazvat mým prvním večerem zde, protože tady je jen malý rozdíl mezi dnem a nocí. Můžete jít ven a spatřit slunce na obloze, ale to vám moc nepomůže, protože Orbus okolo něj oběhne jednou za tři sta solstanových let. Osazenstvo základny pracuje na směny. Doba, kdy jsem vstával se shodovala s tou Durenovou, Japovou, a asi dalších pěti set lidí, které mám ještě potkat.
Po noční můře, ve které mě viktoriánskými kanály naháněly zmrzlé krysy, se budím do dne zmatků a úskoků. Něco se stalo a lidé to bud nevědí nebo to nechtějí tomu mizerovi z Netpressu říct. Použiji ty nejsilnější zbraně z mého arzenálu, abych tomu přišel na kloub. Jap přijme můj úplatek.
V stísněné, kulaté komoře si nasadíme termoobleky a vydáme se ven. Jap mě vede k jednomu z povrchových vozidel, nazývaným krauler, a jedeme k nedalekému výkopu. Pořád si nemohu zvyknout na to, že vozovka, po které jedeme, je udělaná z legovaného vodního ledu. Samotná myšlenka používání téhle hmoty mě nutí vidět naší civilizaci jako zhýčkanou, a krátko-trvající. Hádám, že má námitka je, že toto je pravda.
Výkop je tunel, zařezává se pod úhlem třicet stupňů do skály a ledu na jedné straně těch viktoriánských kanálů. Tatáž cesta, kterou jsem včera šel s Durenem podívat se na to tělo mimozemšťana. Vylezeme ven a Jap si to namíří k postavě v termoobleku, která stoupá do svahu.
"Co se děje, Jerry?" zeptá se Jap skrz vysílačku. Řekl mi, abych držel jazyk za zuby a měl uši nastražené.
Ta žena, co odpovídá, zní unaveně a naštvaně. "Duren vyletěl. Rozřízl sarkofág v B27 a začal ho rozmrazovat. Sekuriťáci po něm vystartovali, ale on si vzal krauler a zmizel."
"Vždycky jsem si myslel, že byl u nich trošku moc blízko. Byl u toho od začátku, že?" řekne Jap.
"Víš, že ano," odpoví žena, její vztek roste. Trhnu sebou: Jap se moc dobře vymlouvat neumí.
"Co se děje teď?" rychle se zeptá.
"Stále jej nenašli a počítač říká, že každou hodinu co jej nenajdeme je šance na to poloviční. Nejsou technologie úžasné?"
"Co ten sarkofág a tělo?"
"Linser říká: nemrhej, nechtěj nebo nějaký takový starodávný žvásty. Přesunuli je na základnu k podrobnějšímu prozkoumání. ... A teď jedou sem."
Zíral jsem dolů na svah, kde jeden z kraulerů cosi táhl. Ohlédnu se na Japa a udělám signál, který mne nedávno naučil. Oba měníme frekvence na soukromý hovor.
"Corlis se s námi střetne během dvou solstanových dní. Přežil by tohle Duren?" zeptám se.
"Záleží na tom, kde je, ale jo, pravděpodobně, i když ne o mnoho dlouho. Jeho oblek bude muset za den začít s přeměnou oxidu uhličitého a to vycucne jeho zdroj," odpoví Jap.
"Takže by zmrzl a připojil se k tomu zbytku tady."
"Jo, tak to vypadá."
Corlis na nás míří rychlostí padesát tisíc kilometrů za hodinu,docela pomalu ve vesmírném měřítku. Je stejně veliký jako pozemský Měsíc, vzhledem se také příliš neliší. Jeho hlavní rozdíl je v ohromné eliptické oběžné dráze a ledu na jeho povrchu. Bude míjet Orbus v dostatečné vzdálenosti, na to aby to rozhodilo oběžnice obou. Orbovu jen částečně. Corlis bude na své trase okolo slunce uveden na úplně odlišnou dráhu. Současný stav trval tři čtvrtě milionu let a chystá se ke změně, během sta tisíc let, kdy Orbus konečně zachytí Corlis. Je to zábavné, ale zjistil jsem, že většina vědeckého osazenstva základny není ochotná ke spekulacím o shodě dat: mimozemšťané byli zmraženi ve stejné době, kdy Corlis byl na proměnlivé orbitě. Pouze Linser řekl něco užitečného.
"Tyhle tunely, komory a sarkofágy jsou všechno co přežilo, to co poslalo Corlis na jeho trasu, nebo možná to co zůstalo po vstupu Corlisu do tohoto systému. Tunely přežily, protože jsou tak hluboké. Pravděpodobně zde existovala civilizace na povrchu, ale to všechno je teď pryč."
Nezní to příliš pravdivě.
"Až nás zítra bude Corlis míjet, budeme v bezpečí?" zeptám se.
"Ano. Nejbližší projevy budou pět set kilometrů od zlomového pásma," odpoví Linser. Přiměji jej, aby mi to ukázal přesně na mapě, potom mu poděkuji za pomoc a zmizím ven, abych zjistil, zda se mi povede ukrást krauler. Je to překvapivě snadné.
Kilometr po kilometru vyztužených tunelů. Pro začátek se zastavím v několika komorách, jejich podobnost je až deprimující. Na skle krauleru se mi ukazuje, kde se nyní nalézám a jak daleko musím jít. Rychlá prohlídka seznamu map mi dává soubory plné tisíců podobných stránek a adresáře plné tisíců podobných souborů. Linser mi řekl, že zmapovali jen zlomek ze systému chodeb. Uvažuji o tom jestli má smysl pokračovat – zjevně pokrývají celou planetu a jsou bezmála všude. Zatímco hledím na přední sklo, tak se v levém rohu objevuje zpráva a je také tlumočena skrz můj termooblek.
"Tak dobře, lidi, nenajdeme ho před konjunkcí, takže vás chci všechny zpět na základně ve dvanáct sto, Linser konec."
Podívám se na zprávu v rohu displeje a uvědomím si, že jediný důvod, proč mě nechytili, je, že většina kraulerů je venku a pátrá po Durenovi. Teprve teď mě napadne, že všechny kraulery musí mít nějaký druh pozičního majáku, něco podle čeho je lze vystopovat, a Duren musel ten svůj zablokovat. Okamžitě jsem použil počítač krauleru k získání více informací o majáku. Dostanu nabídku diagnostiky a sto a jednu věc, kterou můžu s dotyčným majákem provést. Ale nemohu najít, kde ta zatracená věc je.
"Číslo 107, nedostal jsi mou zprávu?"
Linser zní trochu naštvaně. Nevšímám si ho, mezitím se snažím najít ten maják.
"A, rozumím," řekne Linser, "Ten krauler není vašim majetkem, pane Gregory."
Rozhodnu se zareagovat. "Vrátím vám ho vcelku," odpovím.
"To je od vás velice zdvořilé. Uvědomujete si, že míříte přímo ke zlomovému pásmu; do oblasti, která se stane během pár hodin velice nebezpečnou?"
"Jo, vím to," říkám. "Právě tam je Duren, jsem si jistý."
Chvíli je ticho, když Linser znovu promluví je to se zřetelnou dávkou podrážděnosti.
"Takže vy si myslíte, že jsme ho už nehledali na takových jeho místech?" zeptá se.
Cítím, jak se mi sevřel žaludek, ale má tvrdohlavost mi brání otočit krauler zpět.
"Mohli jste ho minout," namítnu.
"Dobře," opáčí Linser. "Jestli se chcete zabít, tak je to váš problém. Naúčtujeme Netpressu jakékoliv škody na krauleru a náklady spojené s vyzvednutím vašeho těla. Přeji pěkný den, pane Gregory."
Povedlo se mu, abych se cítil jako úplný idiot a málem jsem to otočil zpět, ale tvrdohlavě pokračuji. Ukazuje se, že tvrdošíjnost není silou. Ve skutečnosti je to slabost. Jedu dál. Dvě hodiny uplynou a udeří první otřes. Jak se tunel otřese a malé kousky ledu spadnou na sklo krauleru, tak si v duchu zopakuji rozhovor, který jsem vedl s Durenem, když jsme šli k jeho krauleru po prohlídce toho mrtvého mimozemšťana.
"Většina lidí si myslí, že jsou v kryostázi," nadhodil jsem.
"Nejsou," odpověděl Duren. "Jsou v rozkladu, ačkoliv byli naloženi do solného roztoku, předtím než ten roztok zmrzl."
"Byli všichni zmraženi ve stejnou dobu?" zeptal jsem se.
"Ano."
"Jak si to pak vysvětluješ: sto milionů z nich skončí v jejich sarkofázích ve stejnou dobu?"
Duren se na chvíli odmlčí. Nenaléhám na něj.
"Řekl jsem, že nejsou v kryostázi," prohlásil. "Neřekl jsem, že tam nebyl nějaký podnět, který je k tomu donutil."
"To je to, co si myslíš?"
"Je to jedna z možností. Další zahrnují věci jako je hromadná vražda, sebevražda. Je to divné, neobvyklé a to je právě to.
Pořádný kus ledu padá ze stropu a odráží se od předního skla. Málem jsem si nadělal do kalhot.
"Budeš tam mít spoustu seizmické činnosti," řekne Linser skrz vysílačku.
"Do prdele, ne," odpovím.
V tom udeří silný otřes a krauler se sesune několik yardů směrem k jedné stěně. Vrátím ho na střed a všímám si obrovské praskliny, rozdělující zledovatělý strop a odhalující skálu pár metrů výše. Pak mě něco napadne a zajímalo by mě zda dostanu odpověď, po které se opět budu cítit jako blbec.
„Hej, Linsere.“
"Ano."
"Byli tady tři čtvrtě milionu let, to mi dává okolo tisícovky konjunkcí. to je tisíc zemětřesení. Jak to, že jsem neviděl žádná stará poškození?"
Znovu je tam dlouhá odmlka a čekám facku od Linsera. Nepřichází.
"Zajímavá otázka, pane Gregory. V té oblasti není žádné poškození a to je to jedna z nestálých. Musíš si, ale aspoň pamatovat, že jsme tam nedávno použili jen nízko-energetické skenery, a že je to jediná nestálá oblast, kterou jsme dosud zmapovali."
"Jasně. Nebyl by to podnět k průzkumu některé z dalších nestálých oblastí před konjunkcí?"
"Z jakého důvodu?" zeptá se.
"Abyste zjistili, zda jsou tam nějaká stará poškození."
"Jsem si jistý, že by to zajímalo planetární geology, ale my tu jsme kvůli archeologickému výzkumu," odpoví.
Buď mu to nedochází nebo se mě snaží odbýt.
"Jestli tam žádné poškození není, tak to bude proto, že bylo opraveno. Ó, mimochodem, máte v téhle oblasti nějaké další kraulery?"
"Abych odpověděl na tvou otázku: ne, žádné další kraulery tam nemáme."
"Potom to vypadá, že jsem našel Durena... Řekni mi, Linsere, našli jste nějaké jiné pozůstatky jejich techniky něž tunely a sarkofágy?"
"Ne, nenašli."
"Zvláštní," řeknu a vystoupím z krauleru.
Duren je uvnitř velké komory, ve které jsou tři sarkofágy. Všude okolo rozvěsil světla a když vejdu kruhovými dveřmi, tak je ke mně otočený zády. Používá frézu k rozříznutí sarkofágu. Není na tom nic vědeckého. Vypadá to jako vandalismus. Promluvím k němu na soukromé frekvenci.
"Durene," začnu.
Otočí se ke mně a drží pracovní konec řezací jednotky mým směrem. Disrupční pole má účinnost jen na pár centimetrů. Nemám v úmyslu dostat se na dosah.
"Ty...co tady děláš?" zeptá se.
Překvapí mě, že jeho hlas vůbec nezní zvlášť iracionálně.
"Přišel jsem se podívat, čeho se snažíš dosáhnout," odpovím.
Duren na mě dlouho zírá, pak se náhle otočí zpět k řezání sarkofágu. Přesunu se na místo odkud můžu lépe sledovat, co dělá.
"Víš, to, že tohle místo bylo zmrzlé, nás svedlo ze správného směru," prohodí. "Prvně přemýšlíš o kryostázi a čekáš, že těla budou dokonalá. Našli jsme rozkládající se těla v solném roztoku a mysleli si, že kryostáze selhala. Když jsme nenašli žádné stopy jejich techniky, tak jsme předpokládali, že se jednalo o nějakou formu pohřbu."
"A co je pravda," zajímá mě.
Skončím na podlaze a pode mnou je metr a půl široká trhlina. Vzduch vyplňuje závoj rozdrceného ledu a jeho velké kusy padají ze stropu. Slyším Durena ječet skrz vysílačku, ale nemohu rozpoznat co říkal. Něco těžkého se odrazí od helmy mého obleku a uvědomím si, že bych se vlastně odsud nemusel dostat živý. Schovám hlavu mezi ramena a přál bych si abych měl dost víry v něco, k čemu bych se mohl pomodlit. Zemětřesení ustalo, o nějakých osm minut později, Duren mě chytne za ramena a staví mě na nohy.
"V kraulerech nám bude lépe," řekne.
Jsme v kraulerech, když udeří další otřes a po něm ještě jeden. Můj krauler skončí převrácený na stranu s jedním běhounem roztříštěným po ledu všude kolem. Nevylezu z něj, dokud nepřijde Duren a nezaklepe na sklo.
"To je ono?" otážu se, když vylezu jedinými použitelnými dveřmi.
Duren pokrčí rameny. "Mohlo by být ještě pár otřesů, ale myslím, že tenhle je ten nejhorší," řekne.
Zkoumám své okolí. Tunel je zbořený: na podlaze je metr vysoká vrstva rozdrceného ledu a na mnoha místech vyčnívá skála. Následuji Durena do komory.
"Nemusel jsem to dělat," konstatuje a ukáže.
V Sarkofágu vedle toho, který rozřízl je veliký důlek způsobený pádem balvanu ze stropu. Tam kde je důlek nejhlubší zeje prasklina.
"Nejsou obzvlášť odolné, ale ještě jsme nenašli jediný poškozený, stejně tak jsme nenašli tunel poškozený jako je tenhle," řekne a gestikuluje proti tunelu.
"A co to znamená?" opatrně se zeptám, protože si nejsem jistý, zda chci znát odpověď.
„Tohle je arktický svět a věci tady děláme ze zmrzlé vody. Nikdy nás nenapadlo, že by ti, co tu žili, dělali to samé. Zmrzlá, slaná voda plná nejrůznějších nečistot. Měli jsme si více všímat těch nečistot."
"Nevyjadřuješ se dost přesně," namítnu.
Ukazuje na rozdrcený led všude okolo nás.
"Tady je jejich technologie. Tady je svět, ve kterém žili, a ve kterém budou žít až budou mít energii."
"Co, energie?" zeptám se.
"Geotermální," odpoví jako by to bylo samozřejmé.
Teprve mi to začalo docházet, zatímco led tál.
Nějakým způsobem se energie šíří skrz led velmi rovnoměrně. V jednu chvíli jsme obklopeni ledovou drtí a za okamžik jsme až po pás ve vodě, která má téměř klihovitou konzistenci.
"Přicházejí," řekne Duren mezitím, co mě zajímá, jestli se chystám utopit se na téhle bláznivé planetě. Chvíli mi zabere, než strávím, co řekl. Otočím se ke dveřím a vidím tam stát jednoho z mimozemšťanů až po rozkrok ve vodě. Stojící vypadá jako hmyzí člověk s koňskou lebkou místo hlavy. Nikdy jsem se takhle nebál.
"Co...co se děje?" zeptám se.
"Opravářské týmy jsou asi v akci," odpoví.
"Myslel jsem si, že jsi říkal, že byli mrtví," řeknu a přemýšlím proč šeptám a nejsem schopný s tím přestat.
"Nikdy jsem nic takového neřekl. Možná jsem tě mohl zmást, ale nikdy jsem neřekl, že byli mrtví."
Dostanu chuť jej udeřit, ale neodvážím se pohnout. Druhý z nich vejde dveřmi. Oba mají mandlovité hlavy otočené k nám. Vím, že pokud přijdou k nám, tak si téměř určitě nadělám do kalhot.
"Vždyť se rozkládali," řeknu.
"Zabránit rozkladu stojí energii. Rozklad je jedna z forem entropie. S málem energie musíš šetřit, ne rozhazovat. Se správným vybavením rozklad zvrátíš, když máš energii... Víš, že je jednoduší uchovávat informace, než těla.
Oba mimozemšťané si nás prostudují a pak se náhle přebrodí k sarkofágům. Jeden z nich zvene kus kovu, který Duren uřízl a zatlačí jej zpět na jeho místo.
"Pořád se nevyjadřuješ přesně."
Duren otočí hlavu ke mně, tak že mohu vidět jeho výraz. Vypadá vystrašeně jako já, aspoň, že to není poznat na jeho hlase.
"Kdybych tě chtěl uchovat na dlouhou dobu, tak bych nahrál tvé myšlenkové vzorce do krystalu a udržoval bych kus tvého genetického materiálu k vypěstování tvého těla. To je vše co potřebuji."
Mimozemšťané ustoupí, přičemž vlečou své divné přívěsky v té klihovité vodě. Voda naroste v třpytící se vlně přes sarkofágy. Skrz ni mohu sledovat samovolné opravy.
Duren pokračuje, "Nevím, jak to dělají. Jejich technologie je ve vodě, z většiny. Myslím, že je tu něco od obou, pohřbu i konzervace. Ke vzkříšení nepotřebují kompletní těla. Možná je udržují, tak že je mohou zpravit z DNA šablony, možná to tak stojí méně energie."
"Pokud je to ve vodě, tak k čemu sarkofágy?" zajímá mě.
"Technika je ve vodě, samoopravující, regenerační. To, čím jsou, jejich mysli a pravděpodobně i DNA šablony, to je v sarkofázích. Strávili jsme příliš mnoho času studiem obsahu nádob, ač jsme měli studovat vše jiné."
Voda ustoupí ze sarkofágů a oba jsou vcelku a neporušené. Poté začne postupovat ke stěnám a napříč stropem. Oba mimozemšťané se otočí a měří si nás, aspoň tak to vypadá. Nemají oči.
"Co teď?" zeptám se Durena.
"Nic mě nenapadá," zní vědcova odpověď.
Sleduji, že voda na podlaze, zdech a stropu se dělí na tekuté cihly - přetvaruje se do stavu před zemětřesením. Upozorním na to Durena.
"Právě tolik geotermální energie ze zemětřesení na to, aby to napravilo vzniklé škody. Parádní," zareaguje na to.
Jeden z mimozemšťanů si přidřepne a jeho přívěsek se opět ocitá ve vodě. Voda se vlní jako obrácený potůček a obtáčí Durenovo tělo. Zdá se, že to zkoumá kolem dokola jeho termoobleku. Když se to pokusí dostat do jeho masky, tak to Duren udeří, zmizí to, náhle je to jen znovu voda. Mimozemšťané nakloní hlavy, náhle odchvátají dveřmi, po kotníky hlubokou vodou v tvaru cihel. Následujeme. Následujeme je ven do tunelu a tam vidíme, že běhouny na obou kraulerech roztály. Následujeme je vodou k místu, kde náhle přechází v led. Sledujeme je, jak lezou zpět do svých sarkofágů - voda uvnitř je stále tekutá - a uzavřou je za sebou.
"Nic neudělali," řeknu.
"Chtěli," namítne Duren, "možná, ale neměli dost energie."
Zatímco jsme šli zpět ke kraulerům, zeptal jsem se ho, co se bude dít nyní, když víme, jak se věci mají.
"Projekt nebude ukončen účetními. Dostaneme finance od samotné Zemské Centrály. Možná, jednou, je všechny oživíme," uzavře.
"To by bylo pěkné vidět," řeknu, potom co jsme zavolali o pomoc z mého krauleru. A zajímalo by mě, jestli to uvidíme my, protože ohřívání naše termoobleky poškodilo a teď začínají selhávat. Možná vy, kdo prožijete tento dokument, uvidíte.
KONEC