Neviditelný Pes

POVÍDKA: Krysy

20.8.2009 0:05

TOPlistPitoreskní symfonická novela o třech větách

OUVERTURE

Mé srdce divě životu se rouhá
Mé srdce divě život miluje
Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí mne bičuje

František Gellner

JWP KrysyVĚTA PRVNÍ - MODRÁ

Prásk!

Když odcházel, práskl za sebou víkem rodinné popelnice. Dusnou atmosférou se prodíralo hysterické ječení krysí ženy:

"Už se nevracej, ty sráči!"

Á-dva-tři!

Ty-srá-či!

Zastavil se a pomalu se otáčel. Pokolikáté se takhle zastavoval a otáčel? Kolikrát odcházel sám, z vlastní vůle, bez jediného světla v sobě, bez jediného fotonu v duši? Krysí žena stála v osvětlené okenní díře a hrozila mu malou fialovou pěstí. Kdysi půvabné, teď odporně šlachovité nožičky podpíraly kdysi půvabné, teď zavalité tělíčko a kdysi půvabná, teď dvojitá brada už tak dost zvětšovala už tak dost velkou hlavu. Řídkými, neustále přebarvovanými a trvalými ondulacemi trápenými vlasy prosvítala modrá zářivka. Červená vzteky, modrá od pokojového osvětlení , celá krysí žena byla fialová. Na svraštělé pokožce se jí usadila bleděmodrá hlavičková plíseň.

Stál tváří v tvář krysí ženě a s modrým smutkem v sobě a s nebarevnou lhostejností na sobě naslouchal zvukovému vlnění vycházejícímu ze chřtánu krysí ženy:

"Víš kolik já můžu mít myších lidí? Nikdy jsem o ně neměla nouzi! I Pot-ka-na jsem měla! A ty? Ty jsi člověk!"

Ráz-dva-tři-prásk !

Ty-jsi-člo-věk !

"Kam chceš jít, frajere? Na co si to hraješ? Jsi taky pro-kle-tý !"

Modrá silueta chrousta v okenní díře zmizela.

Modrá zářivka zhasla.

Modré nebe mlčelo.

Modrý žal slzel.

Muž od sebe jemně odstrčil obláčky podvečerní mlhy a rozhlédl se po ztichlé ulici. Namáhavě odsunul těžké, přetěžké víko kanálu a pravou nohou našátral v průlezu první příčku zrezivělého žebříku. Naposled se ještě podíval vzhůru. Zrakem prorazil modrý obal planety a od nejjasnějších hvězd načerpal alespoň trochu svitu do svých očí.

Muž sestoupil na poslední příčku a rozsvítil oči. Stoka protékající po dně tunelu páchla. Páchly zde veškeré lidské splašky. Někde mezi tím vším svinstvem se převaluje i jeho a její mrtvá láska. Její struktura vytvořená ze dvou opačně oscilujících se nyní rozkládá a smrdí hůř než chcíplá krysa.

Muž levou nohou pátravě hledal pod plazící se břečkou pevnou půdu. Opatrně se postavil a pustil se žebříku. Seshora na něj spadlo několik malých hranatých předmětů, odrazilo se od něj a s tlumeným žbluňknutím zmizelo v husté kapalině.

"Zapomněl sis tady ty svoje blbárny!" ozvalo se Shůry. Hysterie zatím ovládala krysí ženu do té míry, že nebyla schopna kontrolovat své jednání. Muž to znal. Za těch pár úplňků společně strávených v nově přidělené popelnici zažil nejeden paranoidní výlev ženy z Města. Repertoár byl vcelku jednoduchý:

"Skočím z Myšího mostu! Spolykám Zaječí prášky! Utopím se v Kuní řece! Vrhnu se z králičí věže! Miluj mě! Slyšíš, ty-trou-bo! Mi-luj-mě !"

Opilá nejlevnější Jezevčí lihovinou se nahá potácela po ložnici, vrážela do umakartových skříní, srážela z nočních stolků bakelitové lampy a pletoucíma se nohama zadupávala do modrého linolea všude se povalující potrhané zbytky lásky.

Ráz - dva - tři - prásk !

Zbyt - ky - lás - ky !

Muž se sehnul a pokusil se vylovit nějakou kazetu. Marně. Líně se valící tok unášel zvuková média do hlubin Města. Fyzické i duševní bahno sice bez výčitek pohltilo zakódovanou hudbu, ale se zděšením si v poslední chvíli uvědomilo, že muže pohltit zatím není schopno. Zatím.

Řetězce molekul obtékaly mužovy nohy ve vzdálenosti mnoha nekonečných mikrometrů. I ruce, jež muž vnořil do smradlavé břečky, zůstaly netknuty okolo proudícím hnusem. Muž narovnal záda a bezděky si otřel čisté ruce o blankytně modré, neposkvrněné džíny. A zvrátil hlavu. Blankytně modré kolečko oblohy nestínila krysí žena. Blankytně modrý smutek mu zaplavil duši. Rukou si zajel pod blankytně modrý svetr a vzdechl. Srdeční sval se snažil probít z modrého vězení.

A muž se vydal na pouť.

Po dvou stech padesáti krocích zahlédl časem zvrásněnou tabuli. Přistoupil až k ní, aby v páchnoucím modrošeru přečetl zašlá písmena "ZOLL". Budka z vlnitého plechu trčela z bahna dvacet tlap od cedule. V budce z vlnitého plechu trčel myší člověk a chrápal na tři doby. Budka byla osvětlena modravým světlem, jež se však bálo vplout do okolní polotmy a drželo se raději v dosahu stříbřité celní buňky. Paprsky se ve vzdálenosti několika tlapiček ohýbaly a pokorně se vracely do zdroje. Amputovaný zadeček gigasvětlušky se spokojeně pohupoval na krvavém střívku a byl rád, že se mu světlo neztrácí v temnotách Města.

Světlo nebylo rádo. Dlouho, velmi dlouho plánovalo útěk ze zajetí.

Světlo má lidem svítit na cestu, na život, na pravdu.

Světlo má lidem dávat naději, víru a lásku.

Muž vytáhl z kapsy kalhot plastikovou kartičku, přiložil ji na sklo a zaťukal. Myší člověk sebou trhl. Zatvářil se nasupeně a hodlal sjet neznámého za troufalost, s níž se opovážil nevyčkat, až se myší člověk do rezava prospí. Dva nažloutlé tesáky začaly vyjíždět z přivřených úst, když celníkova skleněná očka spatřila kartičku.

"Vy, vy jste Odtamtud? É, co si račte přát?" rozklepaly se tučné tváře.

Světlo si zvědavě prohlíželo příchozího.

"Jdu do Centra," řekl muž.

"Ach, ano. Samozřejmě, chápu. Promiňte," blekotal myší člověk. "Mohu vám zavolat rikšu?" úslužně se uklonil myší člověk, až narazil hlavou do skla budky.

Světlo z toho všeho mělo zpočátku švandu. Obkroužilo hlavu cizince a vytvořilo mu svatozář. Zachtělo se mu dostat i do mužových očí a projasnit jejich pochmurnou hněď. Zarazilo se. Mužovy oči byly dva prostorové kolapsy, v nichž by mohl lehce zaniknout Svět – i Město. Světlo zvážnělo. Ne, to není bytost, kolem níž by si mohlo hravě vytvářet světelné obrazce. A v jediné milióntině prchavého okamžiku se rozhodlo. Opustilo mateřský zdroj, průchodem přes polarizované sklo pozměnilo stavbu svého spektra, vklouzlo člověku pod modrý svetr ze 100% shetlandské vlny a uvelebilo se na jeho holém těle. Muž ucítil naději.

"Rikša tu bude za půl hodiny," vypadla z budky slova a utopila se ve smrduté břečce. Tečka nad oběma i a kroužek nad ů se na rozdíl od háčku chvilenku držely nad hladinou, ale i ony se po marném zápase se všepohlcující masou vzdaly a se zaúpěním se ponořily pod bobtnající hladinu.

Muž věděl, že má málo času. Čas ve Městě je proti němu.

"Nechci čekat," řekl muž.

"Nezlobte se, ctihodnosti, ale o posunu času rozhoduje Komise Pro Časové Záležitosti, která zasedá vždy první den po úplňku."

"Nechci čekat," řekl muž.

"Ehm, dobře, momentík, brnknu do Centra."

"Nechci čekat," řekl muž.

Myšímu člověku se zpotily tlapy. Krysopane, třikráte mi řekl rozkaz.

Tři-krá-te ! Jestli se na mne nyní podívá, zemru! Muž zvedal hlavu a jeho zrak se plazil po vlněném plechu. Zanechával za sebou rozpálenou stopu, dosáhl už dřevěné římsy, jež prskavě vzplanula.

"Ano! Ano!" vykřikl myší člověk. Levou chvějící se tlapou stiskl spínač Časového Posunu a pravou chvějící se tlapou nastavil Vesmírný Čas o půl hodiny kupředu. Levou chvějící se nohou povolil Nožní Chronopojistku a pravou chvějící se nohou vypustil Chronostavidlem do dvanácté dimenze nepotřebné kvantum času.

Chramst!

Rikša zasazená do varana stála před mužem.

"Búdete si pšát?" zahuhlal ještěr slangem plazů z Bažin.

"Jeď," řekl muž a naskočil do vozíku. Ještě než se usadil v pohodlném křesílku, obrátil se na strachy růžového celníka a hodil mu weral.

"Dobře sloužíš, myší člověče. Jdi zase spát," řekl muž.

Myší člověk zrezavěl radostí a hluboce se uklonil. Weral tiskl oběma tlapami a předával mu své živočišné teplo, aby bankovka nabyla určenou hodnotu.

"Pane, prosím vás, chtěl bych se na něco zeptat," řekl myší člověk.

"Nu?" pozvedl muž obočí.

"Proč vy, Lidé, neustále vyhledáváte naši říši, když vám přináší jen zklamání a utrpení? Proč jste si odsud nedávno odvedl krysí ženu, když jste všechny předtím poznal, a znáte jejich..."

Světlo ztuhlo. Zdálo se, že se zastavilo nejen mužovo srdce, ale i běh vesmíru.

"Promiňte," zašeptal zrůžovělý myší člověk.

"Jdi spát," řekl muž a mlaskl na varana.

"Ušetřil mne," zmámeně pronesl celník a opilý štěstím se valčíkovým krokem odpotácel na své ztemnělé strážné stanoviště.

Varanovy tlapy rytmicky pleskaly do bahnitého povrchu cesty a muž se snažil nemyslet na poslední dny. Na žádné dny. Na nic. Černě fosforeskující stěny tunelu vytvářely iluzi hebkého, pohřebního sametu.

Rozcestí. Světlo vyjuklo zpod mužova svetru a jasně osvítilo ukazatel:

VPRAVO - VLEVO

Varan se nerozhodně zastavil.

"Jeď středem," řekl muž.

"Zde néni stšedem," bojácně pronesl varan.

"Jeď středem," řekl muž a zavřel oči.

"Páne, sou tu jenom dvé césty," plačtivě poznamenal varan.

"Jeď středem," řekl muž se zavřenýma očima.

Varan vykročil.

Povrch třetí cesty byl pokryt zašlými vzpomínkami, nenaplněnými touhami, prázdnými vášněmi, zbytečnými ztrátami a nechtěnými nálezy. Varan kličkoval mezi tím haraburdím a vezl vzácného zákazníka do Centra.

Klokanopes zpozoroval blížící se rikšu. Rázně si upravil uniformu a na obličejovou část nasadil masku nekompromisnosti. Masku utěsnil a případné, chybnou technologií výroby zaviněné průduchy zamáznul tekutým štěrkem. Klokanopes zaostřil na blížící se rikšu. Krysopane! Masku dolů, rychle!

Zděšený Kontrolor si rval masku z obličejové části i s kusy masa. Drápy měl zbroceny i vlastní krví a bolest mu s razancí sbíječky probíjela nervový systém. Rikša se neúprosně blížila. Maska úslužnosti a podlézavosti se naštěstí nasazuje jednoduše.

Varan zpomalil.

"Mám zastávit, páne?"

"Zastav," řekl muž.

"Mohl bych vidět Vaši kartu?" úlisně ze sebe zvracel Klokanopes. Slova mu přetékala přes pysky a třísnila dosud služebně čistou uniformu zhotovenou z kůže neposlušných. Kontrolor jemným komíháním vrchní poloviny trupu na tři doby dával cizinci najevo, že pokud onen odmítne, nic, ale vůbec nic se nestane.

"Prosím," řekl muž a na rozevřené dlani mu spočíval malý plastikový obdélníček.

Klokanopsa obestřely mrákoty. Při Výcviku se učili i o těchto dokladech, ale nikdy netušil, že on osobně někdy spatří tento nenápadný předmět na vlastní oči.

"Děkuji, děkuji," zajíkl se Kontrolor a pokračoval: "Budete si přát doprovod, pane?" optal se a jeho pravé oko se nezřetelně zvětšilo.

"Ne," řekl muž.

"Prosím. Jak si račte přát, pane. Šťastnou cestu," popřál Klokanopes cizinci a blahosklonně pokynul varanovi, aby pokračoval v jízdě. Pravé Kontrolorovo oko pozorně sledovalo vzdalující se rikšu. Fosforeskující čerň se měnila v pableskující lilofilium. Temné Město se prosvětlovalo. Centrum se blížilo.

Muž se pohroužil do těžkého spánku. Světlo obkroužilo nejbližší prostor a spálilo nežádoucí sny, snažící se otrávit mužovo nitro, a po pečlivém výběru a následující cenzuře nechalo spát muže beze snů.

Světlo spokojeně dřímalo a Čas se odtikával.

Krysař připravoval první úder.

Celá říše Města byla uvedena do stavu maximální pohotovosti. Falešné Lásky, Marné Naděje i Neopětované City se rozlétly do všech koutů. Největší seskupení těžkých obranných prostředků se soustředilo podél osy, po níž drkotala rikša s pravidelně oddychujícím mužem. O dvacet pět tisíc sekund později se muž probudil.

Světlo také procitlo. Rozkošnicky protáhlo fotony a ozářilo krajinu. Krajinu, poněvadž rikša se již nepohybovala tunelem, ale širokým kaňonem. Čedičové stěny se vzpínaly k samotnému Stropu Města. Svou krystalickou strukturou připomínaly varhany, Krysařovy gigantické píšťaly. Varan bázlivě obhlížel terén. V příkopu u cesty ležel mrtvý čedičový patník s vytesaným, takřka nečitelným číslem XIII. Nedaleko se tyčil křiklavě barevný poutač s nápisem: "Nevěstinec U Nosorožce Vám nabízí své odborné služ K...y!"

"Jeď tam," řekl muž. V podobném nevěstinci , jmenoval se "U Dlouhýho Banánu", našel svou bývalou krysí ženu. Ukázal jí Slunce, Měsíc a Hvězdy.

Světlo se roztesknilo.

No-so-ro-žec !

Ráz-dva-tři-prásk !

Exkluzivní podnik "U Nosorožce" byl umístěn ve vypreparovaném těle ropuchosaura a do baru se vcházelo konečníkem obludy. Muž vystoupil z vozíku a nechal se vplynout dovnitř.

Soutěž "O zlatý roh" se dostávala do finále. Obnažené krysí ženy stály v řadě za netečně se tvářícím nosorožcem a jedna po druhé si obkročmo sedaly na jeho veliký roh. Snažily se dostat objemné těleso co nejhlouběji do pochvy, aniž by si způsobily poranění. Krvácející krysí ženy byly na místě diskvalifikovány. Na nosorožcově ozdobě a zbrani vyrýval přísný myší člověk laserovým pazourkem rysky, označující rekord vniknutí rohu do té které krysí ženy. Celým podnikem pulsovala němá hudba.

Ráz-dva-tři-prásk !

Muž-si-se-dl k barovému pultu, zády k dobře se bavící společnosti. Nádherná krysí dívka s modrýma očima, modrým makeupem a modře potetovanými ňadry přistoupila k cizinci.

"Pán si bude přát?" nepatrně se pohnuly modré, úzké rty.

"Bramborové víno, ročník pět set deset," řekl muž.

Do baru právě vběhla bordel mamá s předkusem a horečně hledala muže. Před sedmadvaceti sekundami se od bičovaného varana dozvěděla, jakého to hosta v sobě přivezl. Tučná majitelka nevěstince hrubě odstrčila lepou krysí dívku přinášející drink a spustila:

"Vítejte, pane, vítejte! Zaslechla jsem už mnohokráte o Vás a Vaší zálibě v našem krásně Městě. S potěšením shledávám, že jste se vrátil. Dovolte proto, abych Vám nabídla nejluxusnější zboží skromného podniku. Šťovíkový čaj, rezavý likér, čerstvé hlavy a naši nejzkušenější krysí ženu 033/7. To vše samozřejmě zdarma, pozornost podniku," došvitořila popelnice.

"Chci bramborové víno, ročník pět set deset - a tuto dívku," řekl muž.

"Ale pane, bramborové víno? To je zcela pod Vaši úroveň."

"Chci bramborové víno a tuto dívku," řekl muž.

"Ale vždyť to je novicka!"

"Já ji chci," řekl muž.

Krysopane! Bordel mamá se rozklepala strachy.

On-ji-chce !

Á-dva-tři !

Studený pot se jí řinul po koblihovitých tvářích a stékal po záhybech tučného krku do přeplněného výstřihu zářivě fialového obleku. Bordel mamá se nervózně usmála, nervózně si stáhla brokátové sako níže, nervózně pohlédla na odstrčenou dívku a nervózně ji pobídla:

"Slyšela jsi, 021/9! Obsluž pána!"

"To měla v úmyslu, než jste ji odhodila," řekl muž.

"Promiňte, bylo to neúmyslné," těkala popelnice prasečíma očkama z muže na dívku a krátkou, chlupatou vrchní končetinou pohladila dívku po štíhlé, holé paži.

"Vyberte nám hezký pokoj," řekl muž.

Sádlo přikývlo a třaslavě se rozběhlo k recepci.

Krysí dívka hleděla na muže. Muž hleděl na krysí dívku.

"Váš Pokoj Pohlavního Pokušení se nachází v oční jamce ropuchosaura. Budete mít překrásný výhled na Skládku číslo 7," uklonila se bordel mamá a pozpátku se odvalila od vzácného hosta. Její pravé oko pozorně sledovalo muže,

Muž, krysí dívka 021/9, láhev bramborového vína, požadovaný ročník, a světlo byli odvanuti do protekčního pokoje.

Muž přistoupil ke krysí dívce a polaskal ji po bocích. Krysí dívka objala muže a zoufale ho políbila,

"Miláčku," zašeptala.

Muž strhl krásku do víru vášně a světlo ozařovalo jeho srdce paprsky zapomnění. I paprsky naděje.

Orgasmus. Konec. Prázdno. Chlad.

"Miláčku, vezmi mě s sebou," ozvalo se potichu.

Muž vstal.

"Slyšíš?" naléhala krysí dívka.

Muž mlčel.

"Krysí dívky i krysí ženy si každé ráno, po práci, vyprávějí Legendu. Každá v duchu doufá, že právě ona spatří Slunce, Měsíc a Hvězdy... Když se Velký Krysař dozví o šiřitelkách Legendy, bez milosti je osvobodí. Nebožačky pak raději páchají sebevraždu. Krysař je krutý."

Muž se oblékal. Věděl, že pokud se teď vrátí, prohraje. Světlo se vpletlo do svetru a jasně zářilo.

"Musím do Centra. Ještě nikdy jsem tam nedorazil," řekl muž.

Krysí dívka vzlykla.

"Musím zničit Krysaře a jeho kletbu," řekl muž.

Muž neustále doufal, že Krysařova kletba, jež ovládla i Svět, bude jednou zlomena. Nechtěl věřit tomu, že krysím dívkám, myším člověkům, varanům i krysím ženám není pomoci.

"A já ti nemohu nějak pomoci?" snažila se vykřesat poslední jiskřičku naděje nešťastná 021/9. Muž hleděl na krysí dívku. Krysí dívka hleděla na muže.

Světlo zářilo stále jasněji. Dívka před jasem přivírala tyrkysové oči, chránila si zrak lidskýma rukama. Světlo kvadraticky násobilo svůj svit. Prosvěcovalo dívčiny ruce s nelidskostí rentgenového záření. Pod lidskou pokožkou se skrývaly pokroucené krysí tlapy s šlechtěnými drápky. Zděšený výkřik ve tříčárkovaném cé prorazil okenní tabulku a vzlétl ke Stropu Města.

Dívka se zhroutila na podlahu protkanou žilami ropuchosaura. Muž ji přikryl několika paprsky svého světla a odešel. Světlo nesouhlasilo se svým rozdělením a oslabením. Vědělo, že muž ještě bude velmi potřebovat jeho svit. O každý foton, o který přijde, bude ochuzen i muž.

V baru seděla vítězka soutěže "O zlatý roh" obkročmo na tlamě nosorožce a za jásotu návštěvníků se slastně vrtěla na zcela pohlceném rohu otupělého sudokopytníka. Muž hodil po bordel mamá jeden zvláště chladný weral a opustil nevěstinec. Vzhlédl vzhůru, k zasklené oční jamce ropuchosaura. Za rozbitým sklem stála krysí dívka a její pravé oko pozorně sledovalo muže.

Varan, rikša, muž a světlo se vydali na další pouť. Centrum se každým varanovým krokem blížilo. Krajina se rozšiřovala. Strop se zvyšoval.

Jenom osaměle, daleko od sebe stojící diamantové monolity podpírající Strop Města prozrazovaly, že hvězdné Nebe, zářící Slunce a stříbřitý Měsíc zde nikdo nikdy nespatří.

VĚTA DRUHÁ - ZELENÁ

Krychlový bubus vrhal z jednokolejné dráhy zavěšené pod Stropem ostře zelené světlo na říši Města. Varanova rikša vrhala na žabí silnici matně hnědý stín. Bradavičnatý povrch silnice se pod každým došlápnutím pětimetrového ještěra bolestivě stahoval. Žabí silnice byla vroubena hrubě navršenými mohylami z dlažebních kostek.

Na vrcholu každé hrubě navršené mohyly se tyčila duralová šibenice se zetlelou oprátkou.

V každé zetlelé, zpráchnivělé, shnilé a výrobní normě neodpovídající oprátce viselo vysušené tělo skokanomuže.

V každém vysušeném, z kůže staženém těle skokanomuže byl vražen obsidiánový trojzubec.

Na každém obsidiánovém trojzubci byla umně vyleptána silueta hlodavce řádu Ratus Norvegicus.

"Jeď rychleji," řekl muž.

"Ááách," silnice bolestně vzdychla.

"Zpomal," řekl muž. Brčálově zelená cesta se zachvěla díky.

Slabě pableskující svetr muže si prohlížel pochmurnou scenérii. Světlo si pamatovalo kruté potlačení bahenní vzpoury. A následovné vybudování věčně živé Via Ratus.

Skokaní lidé pocházející z periferních Bažin Města jednoho dne opustili své pohodlné rosolovité příbytky a jali se hlásat Městu novou víru. Jejich Učení odmítalo Velkého Krysaře božského původu a neochvějně tvrdilo, že Krysař je nehmotné fluidum zkoncentrovaného Zla, jehož se Svět zbavil a uvrhl ho do svého podvědomí, do Města. „Město jako takové neexistuje!“ říkali. Nestvůrná megapolis, jejímiž rozlehlými prostorami se ubírá muž se světlem, je pouze podprostorové ztvárnění a hrůzná realizace nočních můr žen a mužů obývajících Svět.

Kacířské hnutí skokaních lidí bylo zlikvidováno během jediného přejezdu bubusu po Stropě Města. Z kůže zaživa stažené z proroků Učení a neustále vyživované biologickými koncentráty získanými z jejich těl byla sešita věčná Via Ratus. Z ostatních vyznavačů se stala zásobárna Tahounů. Skokaní lidé nahradili varany v jejich těžké, smrtící dřině.

Vysoko nad mužem přelétl havranoid a s tlumeným burácením křídel mizel v zelenavém oparu.

"Už o nás vědí," poznamenal zbytečně varan.

Muž přemýšlivě hleděl za létajícím zvědem.

"Něco se přihodí," podotkl zbytečně varan.

Hrůzyplná alej s děsivými plody končila. Žabí silnice se stáčela do čtvrté dimenze a s tichým vzlykáním se vracela na počátek konce. Krysař dychtivě čekal na zacyklení nezvaného hosta. Kolem budoucí Via Ratus snad už budou rozestavěné mozkové zbraně. Ale ty se dneska těžko shání.

"Skoč," řekl muž.

Varan se jediným skokem přenesl přes nulový prostor, který lákal hosta ze Světa do spirálovitého způsobu žití. Během časově nezměřitelného skoku se muž se svým světlem vznášel nezměřitelnou rychlostí v nezměřitelné vzdálenosti nad Obskurními Městečky, Perverzními Vesničkami, Zvrhlými Sídlištěmi a Padlými Osadami. Díky jedinému přímému rozhodnutí muž za sebou nechal důsledně nastražená vábidla a pasti říše Města.

Brána Centra se tyčila do výše tří set třiceti sáhů.

Myší člověci nepohnutě stáli v cestě přijíždějící rikše. Krysař ve své noře zuřil. Emocemi rozvibrovaná zrcadlová stěna vydávala ničivý infrazvuk, který ubíjel nejblíže stojící Stráže. Čtvrtý Potkan operativně nahrazoval uhynulé Klokanopsy dobrovolnými dobrovolníky z řad dobrovolníků. Do sebevražedné služby nastupovali určení dobrovolníci zcela dobrovolně.

Varan před nehybně stojící Pohotovostní četou zabrzdil.

Muž seděl v rikše a s pobaveným zájmem si prohlížel čumáky Krysařových přisluhovačů. Muž se dostal k branám Centra. Nikdo mu nezkřížil cestu, i když to tak někdy vypadalo. Jeho původ, mysl, tělo, to vše bylo nedotknutelné. Pokud muž sám jinak nerozhodne o své nedotknutelnosti. Ani Krysař se nedokázal postavit muži s vnitřním světlem. Chytří Potkani však věděli, co dělat v případě diplomatické světelné imunity kohokoli Odtamtud.

Mezi zavalitými pupky myších člověků se protáhl vyzáblý Klokanopes a valčíkovým krokem přitančil k rikše.

"Mohl bych vidět Váš Osobní Průkaz?" zachrčely klokanopsí hlasivky a vychrtlá pazoura se natáhla k cizinci. Muž vyňal z palubní přihrádky doličný předmět a ukázal ho Kontrolorovi. Klokanopes zamrkal bezřasými víčky a páteří mu projel známý pocit vlastní nicoty. Ale pamětlivý rozkazů Potkaního štábu pokračoval:

"Děkuji. Jistě víte, že do Centra nemůžeme vpustit každého, kdo si jen zamane. Všichni návštěvníci musí být naprosto fyzicky i duševně zdrávi. Všechny dokumenty a povolení musí mít v pořádku, což sice máte. Ale z nejmenovaných zdrojů víme, že jste nedávno utrpěl bolestný otřes a ..."

"Jsem v pořádku," řekl muž.

Klokanopes se zarazil.

"Nemusíte se obávat, není to nakažlivé," řekl muž.

Klokanopes pootevřel hubu.

"Měl jsem ošklivý den," řekl muž.

Klokanopes se bezradně rozhlížel kolem sebe.

"Ale už jsem v pořádku," řekl muž.

Klokanopes ztrácel půdu pod nohama. Vězel již po kolena v hrubě dlážděné vozovce.

"Takže mi ihned uvolněte vstup do Centra," řekl muž.

"A jaký je účel Vaší návštěvy?" zakoktal Klokanopes po pás ponořený v dlažbě.

"To je moje věc," řekl muž. Opřel se o přítulné opěradlo rikši. Pohotovostní četa se rozvlnila a Klokanopes přemýšlel o dalších instrukcích, když...

Z jícnu Detekční Věže se náhle vyvalilo děsivé ticho a na kaši rozdrtilo několik myších člověků a zadusilo neschopného Kontrolora. Ti příslušníci Pohotovostní čety, kteří přežili smrtonosnou vlnu, leželi na dlážděné silnici a tiskli čumáky ke studenému povrchu žulových kostek.

Přicházel Potkan číslo VII.

Vztyčená postava, vztyčená hlava, důstojný krok, důstojný vzhled.

"Omlouvám se za tyhle blbce, co si Vás dovolili obtěžovat. Nikdo Vám samozřejmě ve vstupu do Centra nebrání,“ zdůraznil tiše a nahlas zároveň. "Ale váš dopravní prostředek nemá odpovídající stav vyžadovaný místními předpisy."

Po těch slovech Potkan vytáhl z pochvy zhotovené ze skokaní kůže zvukobřit a vrazil ho varanovi do stehna levé přední nohy. Pootočil nástrojem a stiskl spoušť. Trhl zvukobřitem několik tlapiček po délce končetiny nebohého varana. Z hluboké, široce otevřené rány se na dlažbu vyřinuly slzy a varanovi z očí vytryskla krev.

Potkan schoval zvukobřit do pouzdra.

Muž vystoupil z rikši a vložil ruku do zející, plačící rány. Světlo se přemístilo do mužových prstů a uklidnilo bolestně rozezvučené okraje zranění. Rána se na pokyn muže zatáhla a světlo ji zacelilo. Potkan sledoval operaci s rostoucí nelibostí. Varan si nevěřícně prohlížel zdravou končetinu.

"Myslím, že vše je v pořádku," řekl muž.

"V tomto případě musím zkontrolovat technický průkaz pronajatého vozidla, " neúprosně pokračoval Potkan číslo VII. Varan podal třesoucí se tlapou Potkanovi osvědčení, povolení, ověření a přizpůsobení.

"Nemáte zde uvedenou jizvu na levé přední končetině. Obraťte se na Správu vaší Stoky, aby provedla změnu ve vašich záznamech. A vy," pohlédl Potkan na muže, "mě následujte."

Potkan na sobě ani v nejmenším nedal znát, jak netrpělivě čeká na předpokládané mužovo gesto. Teď!

Muž podal varanovi jeden obzvláště zahřátý weral a věnoval věrnému ještěrovi další část světla. Varan vzlykl díky a vydal se na zpáteční cestu. Muž se otočil a kráčel za usmívajícím se Potkanem.

De-tek-ční !

Á-dva-tři !

De-tek-ční-Věž !

Ráz-dva-tři-Prásk !

Mikroskopičtí plutonioví švábi pronikali mužovou lebeční kostí a snažili se dostat do jeho vědomí. Chtěli proniknout do jeho mozku a jako v ostatních případech vymazat nežádoucí a nedoporučované myšlenky, jež jsou uvedeny v dlouhém Drátěném Indexu. Kovové klubko škodlivých idejí bylo smotáno členy Potkaního Štábu a zauzlováno samotným Krysařem. Když se miniaturní opraváři myšlenek dostali do nitra lebky a chystali se nahlodávat šedou kůru mozkovou, byli zničeni ostrým vnitřním jasem cizincova nitra.

"Test negativní. Vstup do Centra povolen," přinutilo světlo odvysílat posledního švába pod slibem, že elektronického fízla poté propustí z oslnivého zajetí. Šváb tedy pochopitelně nadiktovanou zprávu odvysílal a světlo ho tedy pochopitelně zlikvidovalo. Takovýmto existencím se sliby neplní.

Potkan zezelenal vzteky a prudkým kopnutím rozrazil jantarové dveře.

"Prosím," pronesl se špatně utajovanou zlobou.

Muž vstoupil do Centra.

Centrum bylo zbudované ze stínů. Po ulicích chodily stíny. Pouliční lampy vydávaly jasně černé světlo. Centrem zněla šedivá hudba. Šedivé melodie stékaly po šedivých zdech, vnikaly do pootevřených oken, plazily se po šedém živičném povrchu chodníků, vyplňovaly tmavě šedivé pasáže a ještě šedivější průchody.

Ráz-dva-tři-prásk ! Všichni obyvatelé Centra při chůzi vláčivě tančili na Krysařem určené čtyři hrozné doby. Ráz-dva-tři-prásk !

Všudypřítomná podbízivá hudba. Totální likvidační prostředek. Zbraň hromadného tančení. Muž se přistihl, jak si bezděky poklepává rukou do stehna. Výjimku tvořili valčíkovým krokem dupající Klokanopsi a myší člověci. Každý z nich měl v sobě implantován biopřijímač, jímž byli dálkově ovládáni. Kýčovitý valčík dunící vnitřkem Klokanopsů a Myšáků měl dvě přednosti. Tyto bytosti se svými pohyby na jasně odlišovaly od ostatní stádové populace Centra. Tyto bytosti si takto samy jasně uvědomovaly, kdo jsou jejich praví páni.

Vel-ký Kry-sař je bůh na čtyři doby.

Klokanopsi a myší člověci mají však svého a zcela hmotného vládce.

Á-dva-tři !

Pot-ka-ni !

A Potkani byli hluší. Mohli komunikovat s kýmkoli, slyšeli sice vše, ale byli hluší. Potkani nepotřebovali slyšet prosby a nářky hladových duší krysích mužů a žen, kteří svůj bubusový příděl nezřízeně prohýřili zpravidla hned po výjezdu bubusu na kolejnici. Všichni byli sytí. Všichni byli přesycení. Jejich duše však byly stále hladové, stále prázdné.

Potkani nevnímali hlad duší. Hlad po lásce, touhu po poznání, prosbu o porozumění, křik o život. Potkani nemuseli nic slyšet. Ani vnímat. Oni rozkazovali... A řídili. A vládli.

Pokud někde vzplanuly svobodné myšlenky, od toho byli ve Městě Klokanopsi a jejich myší člověci, aby včas ohniska požárů lokalizovali a udusili.

Ráz-dva-tři-prásk !

Světlo vniklo svému příteli do sluchových orgánů a z jemného přediva spekter spletlo symfonii života, lásky a naděje. Ušní bubínky nadšeně přijaly léčivý příval smysluplné hudby a ochotně ho kódovaly do řeči neuronů.

Krysař vydal další rozkaz.

Před mužem se objevil Literární Labyrint. Obrovitá gigahousenka zaplňovala šíři ulice. Netvor na první pohled vyhlížel jako Městská knihovna a design chřtánu upravil do podoby ohyzdných, typových aluminiových dveří. Muž vkročil do útrob Labyrintu. V uších mu zněla nadpozemsky nádherná hudba, ale už v prvních okamžicích ucítil, že musí odolávat kvalitativně vyššímu nebezpečí, než bezduché hudbě nebo jednorázovým citovým útokům.

"Vejdi a posluž si, co rozum ráčí," promluvila podlaha.

Světlo sice chránilo vstupy do mužova vědomí zrakovými i sluchovými orgány, ale zde bylo bezmocné. Slova membránové podlahy bezchybně prorezonovala muži až do centrálního nervového systému. Muž se zastavil.

"Hledáš věčnou slávu? Ne-smr-tel-nost ? Ha-ha-ha-ha ," zasmála se podlaha na čtyři doby. A začala citovat, recitovat, předčítat, klábosit, chrlit slova.

Slova, slova, slova...

Tělo muže přešlo do zhoubného houpavého rytmu. Srdce bilo na čtyři doby, mozek uvažoval na čtyři doby, prásk, prásk! Nebezpečný cizinec byl zavalen stovkami vzájemně si odporujících ideologií a tisíc vzájemně se potírajících idejí.

Muž se potácel masitými vnitřnostmi La-by-rin-tu . Klasiku vystřídaly tak zvané současné romány a další literární brak.

"Tady není to, co hledám," řekl muž.

"Je - to - ta - dy !" odpověděla podlaha a začala řvát pornografické a sadistické scény. Mluvící blána tvořící povrch bludiště se rozvlnila divočeji než rozbouřený oceán.

"Není," řekl muž a pevně se rozkročil. Světlo postřehlo úmysl svého hostitele a zkoncentrovalo energii. Muž namířil prstem na neodbytnou podlahu a stiskl spoušť. Laserový paprsek vylétl z ukazováku a proťal užvaněnou blánu. Podlaha chraptěla hůř než proražený reproduktor. Muž nemilosrdně pokračoval v řezu. Labyrint řval bolestí. Nesnesitelná bolest v jednotlivých literárních partiích ho nutila svíjet se divočeji než zvukobřitem raněný varan, mlátit se o budovy Centra jako všichni jeho otupělí obyvatelé. Smrtelně raněná podlaha naposled a v rytmu vydechla:

" Být - či - ne - být ...,"

A Labyrint se zhroutil. Jeho vnitřek se proměnil v jasně osvětlený tunel s otevřenými dveřmi na konci.

Muž byl však chudší o další myriády fotonů.

Bez povšimnutí míjel atraktivní vchody do Sebevražedného Parku s Pískovištěmi Velikých Hrdinů a Brouzdalištěmi Národních Zbabělců. Rotující Koule Sebelítosti mu nabízely svezení do té doby, než jednu z nich vší silou nakopl a zdezorientovaná Koule se roztříštila o stěnu "Hadího Vejce".

Mladá Hadonoška se opírala o neónového hada, škrtícího oválné dveře. Hadonoška s hezkým, trojúhelníkovým obličejem, oděná do splývavé nazelenalé řízy, jemně uchopila mužovu paži. Muž pohlédl do jejích hlubokých očí.Temná zeleň byla přerušena jen svislou úzkou štěrbinou černé zřítelnice.

"Vím, co hledáš, cizinče," zpěvavě pronesla Hadonoška.

Světlo znehybnělo znějící elektrony. Muž stál a snažil se proniknout do pohledu hadí dívky. Temně zelený had obepínající vchod se zachvěl slastí.

Muž se nechal pohltit zelenýma očima.

Když procházel závity zářícího hada, ten se vzrušením zjasnil a sytě zelenou září zvěstoval Centru vznik dalšího Hadonoše.Šatna z průzračného křišťálu. Blýskající se stěny. Světélkující podlaha. Zářící strop.

Bílá, zelená, bílá, tmavě zelená, bílá, jasně zelená, bílá. Světlo na mužově těle závistivě vzdychlo. Dívka se zelenýma očima to zaslechla.

"Své světlo odlož v šatně. Zde ho nebudeš potřebovat. Sám vidíš," zanotovala hebkým hrdelním hlasem.

Světlo zježilo mikročástice a připomínalo podrážděného dikobraza. Muž zaváhal. Rytmus řeči, puls dechu i biorytmus Hadonošky nebyly podřízeny stereotypu okolního prostředí. To muže lákalo. Tomu věřil.

"Světla tu máme na rozdávání," zvonivě se zasmála dívka a na důkaz svých slov šlechtěnýma ručkama zachytila kolem se promenující paprsky. Obratnými prsty z nich upletla malé zelené slunce a jedním pohybem si ho vnořila do dlouhých fialových vlasů. Sršící kulový blesk se radostně prodíral jejich temnými prameny.

Hadonoška se smála. Oči jí zářily.

Muž se usmíval. Oči mu nezářily.

Světlo mu zmateně lítalo hlavou a burcovalo uchlácholené vědomí.

"Zanech zde své světlo a pojď už," vybídla hadí kráska muže.

Stará Hadonoška, těžce se opírající o křišťálový pult zaskřehotala:

"No tak, mladý pane, přece se nenecháte prosit."

Zeleným závojem obestřené vědomí nevnímalo zoufalý křik elektronů. Muž se na dívku usmál.

"Prosím," zpívla dívka.

Muž natáhl paže a široce otevřel dlaně. Světlo se v poslední chvíli rozhodlo. Rozdvojilo fotonové pole a jednu jeho část nechalo rozpolcenému muži vniknout do nedočkavě rozepjatých prstů.

Velice stará, takřka všech šupin zbavená šatnářka zaťala pazoury do světla. Vhodila svazek paprsků do černé díry a z ohyzdného krku si vytrhla další omšelou šupinu:

"Váš lístek od šatny, ctěný pane," zasyčela a úkosem pohlédla na dceru. Mladá Hadonoška nepatrně kývla hlavou a mezi modrofialovými rty jí projel rozdvojený jazýček.

"Hadí Vejce" pozřelo dalšího Člověka.

Šatnářka pozorovala odcházející dvojici. Jedno její oko bylo kalně zelené se svislou zřítelnicí. Druhé oko bylo jasně oranžové s černou malou skvrnkou uprostřed.

Krysař ve své noře sledoval vzdalující se dvojici a spokojeně si mnul tlapy.

Pot-ka-ni-jsou

Do-ko-na-lí.

A-on-je-Bůh!

A-muž -je-Nic!

Bubus dojížděl na druhý konec kolejnice. Budovy, rostliny a bytosti v Centru vrhaly prodloužené světelné skvrny na hrubě šedivý povrch okolí. Stíny zde byly jasnější než jejich majitelé.

Ráz-dva-tři-prásk !

To-je-ryt-mus !

Vel-ký-Kry-sař !

Apartmá číslo XIII.

"Jsme zde lásko," zazpívala Hadonoška. Muž si neuvědomil přítomnost zhoubného rytmu.

Jsme-zde-lás-ko !

Po zdech přepychové kanceláře z nazelenalého mramoru se pnul břečťan, mezi vzrostlými palmami v mírném větříku povlávaly liány. Skrze zelené sklo celostěnného okna bylo vidět podzemní továrnu. Skokani v potu amputovaných tváří šlapali v kolosálních válcích generátorů jako veverky v zoologických zahrádkách a vyráběli energii pro Město. Jiní skokaní lidé stáli shromážděni kolem obrácených kuželů, k nimž byli připojeni masitými kabely. Ti odevzdávali svou bioenergii přímo samotnému Centru.

Muž hleděl na technokratickou scenérii a chtěl se zeptat. Hadonoška před něj předstoupila se zvukobřitem v ruce. Nádherně šupinaté tělo se vyzývavě lesklo. Obraz podzemních galejí se rozostřil. Muž nebyl schopen se pohnout.

Oči Hadonošky se leskly.

Nahá se přitiskla k muži a zvukobřitem mu rozpárala oděv.

"Bude z tebe nádherný a mocný Hadonoš," slíbila mu. Zvukobřitem mu rozřízla také kůži na rukou a nohou, křížem přes hruď a záda a kolem obličeje. Obratně svlékla nečistou lidskou pokožku a štítivě ji odhodila do zelené džungle. Skokaní lidé tupě šlapali po nekonečném vnitřním obvodu generátorových válců. Hadonoška se chtivě přitiskla k obnaženým svalům muže.

"Pojď," zakňučela.

Postava z masa, pruhů svaloviny a provazců šlach, lesklých kloubů a bělavých kostí se váhavě pohnula. Trojúhelníková postel porostlá silnou vrstvou jemného mechu zvala ku spočinutí. Trojúhelníkový stůl stojící před průhlednou stěnou zval ku vládnutí. Muž hleděl obnaženýma očima na Hadonošku a pochopil, že opět prohrává.

Teď však neztrácí jen světlo, teď ztrácí i své já.

Když mu hadí dívka přiložila na krvavé maso první zelenou šupinu, zachvěl se štěstím. Když mu hadí dívka pomalu přikládala druhou šupinu, zmítal se vášní, Když mu hadí dívka pokládala na tělo třetí šupinu, vstřebával do sebe opojný pocit moci. Když hadí dívka brala do rukou čtvrtou šupinu, zmíral nedočkavostí...

"Těch šupin budou, můj Hadonoši, ti - sí - ce ," zapěla hadí dívka a rozšířenýma očima pozorovala zánik Člověka.

Ti-sí-ce !

Á-dva-tři !

Posledních několik neomámených neuronů v mužově mozku vzkypělo.

Je to past! Past!

Světlo! Světlo!

Světlo vylétlo z nejzazšího koutku mužovy duše. Bílá, všespalující zář zaplavila apartmá, sežehla rostlinstvo, ožehla a zneprůhledněla velikánské okno a připravila se na poslední, drtící úder. Muž si oblékl svou kůži a nasadil svou tvář.

Světlo mu scelilo jizvy a v podobě nehybného klikatého blesku čekalo na pokyn.

"Zradil jsi mne," zazpívala na čtyři doby Hadonoška a stulila se na zčernalé posteli do klubíčka. Svým způsobem měla pravdu.

Světlo nedočkavě sršelo fotony. Muž odlomil část blesku a položil vedle schoulené hadí dívky snop bělostných paprsků. Poté popadl zbytek blesku, zkusmo jím mávl a opustil na uhel sežehnutý prostor. V jeho středu ležela dívka s pohasínajícími paprsky u slzavých očí.

Muž sestoupil do recepce. Když ho šatnářka uzřela, krysí oko se jí rozšířilo hrůzou a nechápavě otevřela tlamu. Muž po stařeně mrštil podchlazený weral a zasáhl ji přímo do vykuleného krysího oka.

Weral se přikutálel Krysařovi k nohám.

"Nenecháš čtenáře odpočinout?" poprvé promluvilo světlo.

"Ne," řekl muž.

A opustil "Hadí Vejce".

Intermezzo

Bubus dojel na konec kolejnice. Nad Městem, nad kuželovitými stropodrapy Centra, nad děsivými mohylami Via Ratus, nad krysoprázdnými Periferiemi i nad vstupními Kanály, všude se rozhostila, rozlezla a vládu převzala temně rudá tma. Jen diamantové sloupy pevně podpírající Strop infračerveně mihotaly. Slabě světélkující, po dlouhé pouti k smrti vyčerpaný bubus netečně přirazil k nárazníku Západu a zhluboka si povzdechl. Z dvaceti devíti protisvětelných krytů po očekávaném signálním povzdechu vyrazili Skokaní lidé, aby stejně jako jejich nešťastní předchůdci i nešťastní následovníci odvedli poslední práci. Aby po dnech otrocké dřiny v bioenergetických fabrikách, po práci v genofarmách nebo po gladiátorských zápasech ve Věžích Radosti konečně odevzdali Městu daň za Povstání. Daň nejvyšší. Neboť všichni Tahouni Povozu do dalšího dojezdu bubusu zemřou. Neboť bubus, i zcela uondán, dokáže zhoubným zářením hubit ve svém okolí vše živé. Neboť bubus svou energii čerpá z biohmoty obyvatel Města. Neboť bubus byl ztělesněným idiomem říše Města. Aby mohl sloužit Městu, musel žít. Aby mohl žít, musel zabíjet. Aby mohl zabíjet, muselo Město sloužit jemu. Aby mohlo Město sloužit jemu, musel on žít. Aby mohl žít, musel sloužit Městu. Myší člověci navlečení do eukalyptových brnění stáli v uctivém trojúhelníku kolem kruhu Skokaních lidí přibližujících se k zesláblé krychli. Padesát devět Skokanů před sebou tlačilo Povoz. Obrovský žebřiňák, o jehož ztrouchnivělé duralové latě se vší silou opírali, o jehož zpráchnivělou hedvábnou záď se opírali, jehož dlouhou oprýskanou smaltovanou vojí manévrovali. Bubus byl tak sláb, že se už neudržel v nepohodlném závěsu na platinové kolejnici a počal se naklánět do kritické pozice. Myší člověk, pověřený řádným provedením převozu bubusu přes rozlohu Města, zahlédl nebezpečí. Strachem začal arytmicky řvát a podřízení začali práskat kobrami. Živé biče zasahovaly svými zuby pomaleji reagující Skokany a odměřenými dávkami jedu vyškrtávaly jejich biorytmy ze seznamu obyvatel. Tlupa Skokaních lidí přiskočila ke zdroji smrtelného záření a podpírala ho do té doby, než Povoz bezpečně zaparkoval na určených značkách. Bubus rozdrtil několik desítek obětavců a těžce se svalil na valník. Nylonová péra zaskřípěla a Povoz se zabořil do zválcovaného povrchu parkoviště. Myší člověk stojící na vrcholech rovnoramenného trojúhelníku si oddechl. Bůh aby spral tuhle službu u Povozu! Skokani, doplnění spolutrpiteli z oddílu záložních Tahounů, se na povel chopili voje, zapřáhli se do odřených postrojů a na povel na tři doby vyprostili vůz z vytlačených jam na Západním parkovišti. A vydali se na Východ. Dříve tuhle sebevražednou službu prováděli varani, k tomu účelu pěstovaní v genofarmách Města. Velký Krysař se však rozhodl vyhladit plemeno Skokaních lidí do poslední rosolovité buňky. Jejich kacířské Učení mu leželo v hlavě a nedopřávalo mu klidu. V Učení se mimo jiné nehoráznosti tvrdilo, že jedné Noci bubus včas nedorazí na svůj Východ, odkud začíná šířit Zlo. To bude očekávané Znamení. Město bez smrtícího záření svého krychlového poloboha zanikne. Metaskutečnost se stane neskutečností. Centrum zmizí v bludištích lidského Vědomí a rozplyne se do existujících paralelních Světů. Povahová seskupení se záporným předznamenáním se rozptýlí a smíchají se v neškodné koncentraci s Nadějí, Láskou a Vírou... Jeden ze Skokanů právě rozmýšlel o aspektech Učení, ale náhle se odtrhl od skupiny Tahounů a začal si z hlavy rvát hebkou, brčálově zelenou kůži. Cáry pokožky se snášely k zemi s pomíjející elegancí mrtvých motýlů. Osamocený Tahoun se bil do hlavy, mlátil sebou o zem a snažil se co nejrychleji se zabít. Elektronický šváb voperovaný do jeho mozku totiž zaregistroval nebezpečná slovní spojení uváděná v Drátěném Indexu a spustil sebevražedný program. Aktivizoval centra bolesti, utrpení a žalu. Potom v klidu, chráněn ušním bubínkem, sledoval řádné plnění příkazů. Skokan se snažil skončit se životem co nejrychleji, ale neměl po ruce vhodný nástroj. Pokoušel si vrazit prsty do očí, ale sklovitá hmota chránící vypouklé bulvy odolávala zoufalým útokům. Zelená bytost se zmítala v agónii a čekala na vytoužený okamžik smrti. Kolem ztraceného druha, s útrpným vědomím o možnosti vlastního konce, procházeli ostatní Tahouni a vlekli za sebou náklad Zla. Jeden ze starších Skokanů bez ohledu na švába v hlavě polohlasně pronesl: "Zlom vaz!". Což se nebožákovi při třetím pokusu podařilo. Křemíkový fízl pochopil osvobozující radu coby zlomyslné přání a proto, naštěstí pro svého nositele, mlčel. Na místo nebohého Skokana ihned nastoupil další. Společenstvo záložních Tahounů obcházelo znetvořené tělo mrtvého druha a každý na něj položil zelenou řasu. Myší člověci v pozadí pohřební scény tančili valčík.

Á - dva - tři !

VĚTA TŘETÍ - ČERVENÁ

Sametově červená Tma se vznášela mezi obskurními architektonickými nerealizovanými sny a modelovala v prostoru další hmotné neuskutečnitelnosti. Hudba v Centru ničila své vyznavače. Své teď někde nepokojně spící milovníky, převalující se v dunícím rytmu z boku na bok.

Mi-lov-ní-ky !

Ráz-dva-tři-prásk !

Vy-zna-va-če !

Slepý stařec s šarlatovou kůží na obličeji a s purpurovými skvrnami na plyšovém kabátě vystoupil se stínu Masturbačního Sloupořadí. Nejistým krokem se blížil k muži. Svíral ve vychrtlých rukou vlastní zplesnivělé srdce a nabízel ho za "pouhý, třebas ledový" weral. Muž na žebráka pohlédl a zablesklo se mu v očích. Nevidoucí kmet náhle vytřeštil oči a zíral na cizince.

"Ty jsi... Ne! Až sem jsi se dostal. Ne," zachroptěl a mrtev se skácel k zemi. Muž se k němu sehnul. Pravé oko nebožtíka na něj hledělo známým výrazem. Muž přehodil přes krysí oko vedle ležící značku STOP.

Před ním se vypínalo strmé Schodiště Krvesmilstva. Monstrózní stavbu obepínala spirálově točená Rampa Davové Hysterie. Muž se rozhlédl po jiných cestách. Spatřil jenom rozkročeného Klokanopsa s vrchními tlapami spojenými za zády, sebevědomě se pohupujícího ve valčíkovém rytmu.

"Copak, copak? Tobě se nechce šplhat po Schodišti? Odmítáš zábavu povinnou pro každého občana?"

Muž vytrhl ze zadní kapsy plastikovou kartičku a nastavil ji Klokanopsu těsně před držku. Účinek byl děsivý. Kontrolor si přitiskl tlapy k očím a řval. Jeho tělo se škubalo v křečích, pokožka měnila barvu od sytě modré přes brčálově zelenou k temně rudé.

"Já - já také šel zabít, zničit! Já také chtěl lásku! Byl jsem.. Nikdo tam nedojde! Všichni ve Městě - ach," naříkal nesrozumitelně a jeho nelidský ksicht se vlnil a rozplýval se jako žhavý vosk. Pod klokanopsím designem se rýsovala lidská tvář. Muž se zhrozil. Poprvé za svých pobytů ve Městě se dal na zběsilý útěk.

Mozek mu zaplavila panika a světlo plálo strachem. Zastavil se před Totální Pasáží. Popadal dech a znaveně se opíral o chromovanou stěnu Věže Radosti. V pravé ruce tiskl plastikový obdélníček, který mu dosud spolehlivě zajišťoval nedotknutelnost. Muž si ještě nikdy neprohlédl zázračnou propustku. A nyní se bál na ni i jen pohlédnout. Upíral oči na sevřenou pěst. Klouby již zbělely do mrtvolné bledosti.Muž pomalu otevíral dlaň.

Před ním leželo, jako na dlani, obyčejné zrcátko zasazené do rámečku z obyčejné umělé hmoty.

Zr-ca-dlo !

Á-dva-tři!

Kdo vlastně jsou obyvatelé Města?

Kde se berou obyvatelé Městské říše?

Odkud přicházejí obyvatelé říše Města?

Muž nikdy nespatřil ve Městě děti. Šílená myšlenka ochromila jeho vědomí. Světlo ohromeně mlčelo. Ne, to nemůže být pravda! Ne. To není pravda!

Ne-ní-prav-da !

Muž naklonil dlaň a nechal sklouznout Osobní Doklad na dlažbu. Zrcátko se rozbilo na desítky ostrých střípků.

Muž-vy-kro-čil!

Vešel do červeně ozářeného průchodu. Výlohy po obou stranách Totální Pasáže se nadouvaly pýchou nad svými vnitřnostmi. Bohatý sortiment. Sentiment, Faleš, Zrada, Zklamání... Červenavý svit poletoval prostorem Pasáže a podle stanoveného programu nenápadně vytvářel před Mužem nezřetelně světélkující tunel z ohebných paprsků, který vedl k poslední zbrani Potkaního Štábu.

Muž, aniž si to uvědomil, že je úmyslně směrován k nejnebezpečnější Místnosti celého Centra, rozhodně – a nikým neovlivňován - kráčel pableskujícím tunelem. V určenou chvíli se zapotácel, jako by byl zasažen stříbrným kladívkem přímo do hlavy. Ucítil něco, co si celý život nedokázal jasně definovat. Něco, po čem celý život toužil, a nevěděl, jak toho dosáhnout.

Světlo vycítilo přítomnost Absolutna.

Muž vešel do foyeru Absolutního Restaurantu.

Šatnář v rudém fraku přistoupil k cizinci, hluboce se uklonil a zdvořile, bez onoho vlezlého čtyřtaktu či přikazovacích tří dob, pronesl libozvučným barytonem:

"Pojem Absolutna se v našem restaurantu transformuje do pocitových rovin, jimiž je lidská duše schopna mimosmyslové kvantum nejen vnímat, ale také jej absorbovat. Poprvé v tom, co vy, lidé, nazýváte životem, pocítíte, jak skrze vás prostupuje Absolutno. Vy sám prolnete Absolutnem."

Muž a světlo naslouchali.

"Nyní k věci. Zde, před vchodem do Sálu odevzdáte sluchové orgány a podrobíte se spektroperaci očí. Váš nynější audiovizuální systém je naprosto nevyhovující. Nehodlám vás ale k ničemu přemlouvat. Bohatých zákazníků tu máme dost. Jen jsme byli upozorněni na vaši možnou návštěvu, pročež jsme pro vás rezervovali jeden obraz.“

Muž kývl. Světlo rozpačitě zavrtělo fotony.

"Hudba je absolutní prostředek komunikace mezi nejvyspělejšími bytostmi. Je urážející, že hudba vesmírných i duchovních sfér se dostává do lidského nitra odporně zkreslena blanitými a chrupavkovými vnitřnostmi ucha. To je přímo zločin! Malířství je absolutní forma sdělení mezi nejvyspělejšími tvory. Vaše primitivní zrakové orgány dokážou však vnímat jen velice úzké barevné spektrum. Ještě tak uvidíte duhu, to je vše. Paleta světelného i duchovního vlnění je tisícinásobně bohatší. Spojením dvou jmenovaných Múz a novou aktivací vašeho vnitřního vesmíru ve vás vznikne nový Všehomír."

Muž vyňal z uší bubínek, kladívko a kovadlinku. Světlo zacelilo obnažené konce zpřetrhaných nervových vláken. Šatnář přistoupil k muži a jemně vrnícím zvukobřitem provedl zmíněnou spektroperaci.

Cizinci se zatočila hlava.

Okolí se rozpadlo do rejů spektrálních barev. Absolutně čistých, nesmíšených, rozkladem světla vzniklých barev. Tisíce ostře barevných skvrn a ploch. Šatnář pokynul a muž zahlédl pohyb. Následoval Krysího muže, jehož rudý frak se změnil v živoucího chameleóna.

V nesmírné kulovité místnosti byly po celém jejím vnitřním povrchu rozmístěny stoly. Stoly byly zhotoveny velmi jednoduše. K originál obrazům v originál rámech byly připevněny lesklé pochromované a ohýbané trubky zapuštěné do zrcadlově se blyštící podlahy.

Muž se rozhlédl kolem sebe. Obrazová galérie obsahovala nejvýznamnější díla od Altamiry k Warholovi. S úžasem se podivoval, jak teprve nyní může dokonale vychutnat Pollockova monstrdíla či jemné Michellangelovy křivky.

Šatnář luskl na barmana.

Stůl Chiricho s cedulkou Reservé.

Obrazy studily, hřály, dýchaly, žily, umíraly.

Muž se usadil do ochotně podsunutého křesílka. Barman, jehož pult se vznášel ve středu koule, vyrazil k muži po úzkém chodníčku, jakých se k jednotlivým stolům rozbíhalo nespočet.

Poznámka:

U každého stolu bylo jedno jediné místo. U každého stolu seděl jeden jediný prominentní občan Centra. Na každém stole stála jedna jediná sklenice. Jeden jediný pohár. Je - di - ný !

Šatnář se vzdálil a jeho pravé oko, oranžové s malou černou panenkou, sledovalo Muže a nespouštělo z něj pohled.

Krysař hleděl na Muže a doufal, že se konečně podařilo zastavit toho zoufalého, bojujícího a doufajícího šílence.

Krysař a jeho Štáb s bezmeznou trpělivostí a nezdolnou urputností připravovali muže o každý foton světla, o každý paprsek duše, o každý jas myšlenky. Dle Drátěného Indexu se snažili infikovat jeho nezvykle silné Já a zničit ho přívalem požitků a zážitků, lavinou dojmů a vjemů, jež je lidská duše schopna snad vstřebat, nikoli však unést . Muž se proti všem předpokladům a za cenu nedozírných ztrát na světle i na duši probojoval až do spojovací Totální Pasáže. Do jediného kanálu mezi Centrem a Krysařovou norou. Netušil, že se stačilo vymanit z nastraženého vábidla Absolutního Restaurantu, projít třemi Branami, zlikvidovat Strážce, projít Potkaním Štábem a dostavit se k cíli své Cesty.

Pot-ka-ni bedlivě sledovali na bioterminálech stav, pohyb a měnící se kurs mužovy duše. Intenzitu, jas a upřímnost jeho myšlenek. Světlost, frekvenci a rezonanci vnitřního světla.

"Bez-svět-la Bu-de-Muž Bez-moc-ný !" pronesl důrazně První Potkan a povzbudivě se vycenil na podřízené.

"A ten zatracený zbytek světla určitě nechá v Restaurantu?" netrpělivě a bez posvátného rytmu vyštěkl Pátý Potkan.

"Sa - mo - zřej - mě !" zařval na čtyři doby První a uraženě se krok-sun-krok otočil k drzému příslušníku Štábu čelem.

Nápojový lístek:

Mozart - Martinů - Mix ........................ 25 weralů

Wagner - Verdi - Vermuth ........................ 23 weralů

Salieri - Schuman - Stock ........................ 21 weralů

Beethoven - Bach - Beer ........................ 21 weralů

Muž objednal první položku a opřel se lokty o Chiricovu lokomotivu. Podepřel si bradu, zvedl hlavu a upřel nový zrak na protější stranu koule Sálu. Na Kupkovi ležela rozcuchaná Krysí žena a zatínala drápky do Černého idolu. Vedle mátožně se převalující hlavy se mátožně převaloval převržený pohár a rozlitá hudba mátožně skapávala se stolu prostorem do otevřené tlamy juke-boxu číhajícího za barpultem na zbytky oslabené hudby.

Před mužem stál objednaný drink. V opalizující plazmě plavala rozmíchaná preludia, rozředěné ouvertury, chuchvalce symfonických obrazů...

Muž si lokl a tělem mu prosvištěla první vlna Absolutna. Hlava se změnila v houslový klíč, pět prstů na rukou se protáhlo v nekonečnou notovou osnovu a slzy štěstí a objevené krásy tvořily na jejích řádcích vlastní předehru.

Muž do sebe hodil sklenici na ex.

Prásk!

Povozu zapraštěly údy.

Únava materiálu zlomila přední poloosu. Bubus se svezl ke straně a celou váhou se napřel do duralových žebřin. Přední kola trčela z podvozku v nepřirozených úhlech jako námahou vykloubené ruce Tahounů. Myší člověci vyslali nouzové signály. O vzniklé situaci taktéž podrobně informoval pod Stropem se vznášející Havranoid.

Skokaní lidé bezmocně, a nadšeně, pobíhali kolem havarovaného Zla.

Krysař stál apaticky opřen o zrcadlovou stěnu a cítil, že už nemůže. Jeho Tvrdé Jádro bylo v posledních dnech vystaveno příliš mnoha nepříznivým zprávám. Povstání Skokanů, proniknutí muže do Centra, světlo, jehož zárodky rozséval cizinec do duší loajálních občanů říše Města. A teď ještě …

Havárie Povozu. Jestliže bubus nevyjede v určenou dobu na svou dráhu, Město bude ztra-ce-no!

Existuje vůbec nějaké Město? Existuji vůbec Já?

Krysař se nahlas rozesmál. Uhodil pěstí do vnitřní stěny zrcadla a opět zvážněl. Za závěsem se ozvalo uctivé šoupání nohou na tři doby. Štáb Potkanů byl připraven přijímat roz-ka-zy !

"Ihned zabezpečit opravu Povozu a včasnou dopravu do stanice Východ. Zajistit jeho řádné vypuštění a tím normalizovat krizovou situaci. Nepanikařit!"

Zpoza závěsu se ozývalo uctivé uklánění na čtyři doby.

Muž ve stejné chvíli, kdy se Krysař zasmál, poznal, že byl otráven. Do jeho drinku bylo vedle hudby zakódovaná i jeho duše. V Absolutním nápoji byl rozložen on sám.

Cítil, jak se vzájemně prolíná - ne, neprolíná. Anihiluje se! Hmota a antihmota, duše a tělo, dobro a zlo, akce a reakce, plus a mínus. Prostor kolem něj se hroutil. Za pochmurných tónů Dona Giovanniho se přinutil zvednout hlavu. Koule Restaurantu se smršťovala do protáhlé elipsy a pulsovala zrádnými rytmy. Stolní obrazy zhmotněly a na všech místech v Sále seděl on. Všude seděl on, on sám.

Jednou trhal Renoirovu Cestu v louce, podruhé se mazlil s Leonardovou Giocondou, potřetí opile blábolil s celníkem Rousseasem, počtvrté nadšeně křepčil s Degasovými baletkami, popáté plakal nad pitoreskním světem Brueghella, pošesté netečně seděl před Nahou Goyovou Majou, posedmé...

Tóny v jeho těle byly přehlušeny hřmotem, duněním, pískotem. Jeho vlastní řvoucí duší.

Muž se vztyčil a kráčel měnícím se prostorem k tušenému východu. K sebemobilizaci použil veškeré světlo, které v něm zbylo. Z očí my sršely dva ostré paprsky a vyřezávaly v hroutícím se prostoru vlastní duše přímou cestu ven . Všechny jeho kopie u všech stolů po něm házely sklenice, své odporné vlastnosti, své rozervané duše, komplexy a prohry.

Muž kráčel potácivě, v rytmu nepravidelně bušícího srdce.

Šatnářovo krysí oko zděšeně pozorovalo nemotorně se kymácejícího muže, člověka, jenž v těchto chvílích měl být již řádným občanem Města a jeho věčným prominentním zajatce. A oddaným přisluhovačem Krysaře.

Nyní se však proti všem předpokladům nebezpečný cizinec opět blíží ke Krysaři, a zdá se, že nezadržitelně. Šatnář na obranu a na útok pozvedl zvukobřit a rozezvučel ho do smrtelné rezonance. Mužovy světelné břitvy ho bez lítosti oslepily a Krysař právě přestal mít nad dalším dějem příběhu kontrolu.

Neviděl, jak se prostor foayeru smršťoval rychleji a rychleji. Neviděl, jak se muž snaží dostat ze své vlastní pasti.

Východ z Absolutního Restaurantu se zúžil na několik krysích tlapiček. Muž se pokusil vyříznout si únikovou cestu světlem, ale to už nemělo energii. Paprsky zoufale dorážely na zlaté obrubně a zesláble po nich klouzaly a stékaly na podlahu. Muž se vrhl do stále se zmenšující škvíry východu a pokoušel se prodrat ven. Rám z prokletého kovu ho tiskl a hrozil rozdrtit směšnou biologickou schránku na kaši. Muž vysunul lokty z přepychového lisu a nadlidskou silou se rameny vyprostil ze smrtelného objetí.

Potrhané šaty a duše, do krve rozedřené ruce a nitro.

Muž ležel na dlaždičkách Pasáže a trhavě dýchal. Tlak v hrudi se chystal rozervat hrudní koš. Muž s úděsem pozoroval, jak mu z očí odtékají zbytky světla. Zbytky jeho světla. Světlo jeho duše. A tvoří na podlaze zářící skvrny, skvrnky, body... Světlo umíralo.

U-mí-ra-lo !

Je-ho-svět-lo !

Ráz-dva-tři-prásk !

Po tváři Muže stékaly temné slzy. Namáhavě se postavil. Ničivou hudbu neslyšel, ale vnímal. Hlavou mu prolétla jeho bývalá Krysí žena, Krysí dívka O21/9, Labyrint, Hadonoška, Klokanopes, varan. Slunce. Měsíc. Hvězdy.

Krysař nevěděl, že Muž otevírá Bránu.

Muž opět slyšel, viděl, cítil, žil. Bojovné a připravené Strážce První brány muž ani nevnímal. Jejich zvukobřity sekaly vzduch, jejich kopí bodala do prázdna. Strážci Druhé brány muže neviděli. Ani si nepovšimli, že kolem nich přešel Člověk. Strážci Třetí brány prostě dezertovali.

Muž vešel do potkaního Štábu.

První Potkan s udavačským ksichtem ukázal rukou na vchod do Krysařovy nory.

Muž stiskl obyčejnou kliku a vešel do kruhové místnosti, v půli přehrazené těžkým brokátovým závěsem. Rozhlédl se. Před rudou oponou stálo kožené křeslo s mohutnými opěradly. Na podlaze modřínové parkety, nabílená stěna i strop. Žádné zlato, kobalt, čedič, mramor, křišťál nebo platina.

"Usedni, poutníče. Jistě jsi po strastiplné cestě znaven až běda. Uveleb se v mém skrovném příbytku a svěř se, co tě sem přivádí. Pověz mi, co tě trápí," bičovala ironická slova z druhé strany místnosti oddělné látkou. "Jak jsem si postačil všimnout, prošel jsi mnohými utrpeními, není-liž pravda? Ach, věř mi, člověče, velmi mne to dojímá. Nedovedeš si představit, kolik upřímných slz jsem za tebe vyronil," slova dál lynčovala sytě červený závěs.

"Ale nešel jsi nadarmo," zaznělo lehce výsměšně. "Jsi velice, opravdu velice očekáván. Ani netušíš, jak. Ty se nechceš posadit? Nu což, přistup tedy k závěsu hned a stáhni ho na stranu. Za odměnu za tvou Svatou pouť se ti dostane toho, co se za mé vlády nepoštěstilo žádnému obyvateli mé říše. Ani Potkanům...

Uzříš samotného Krysaře. Velkého Krysaře.

Odmršti už ten hadr a dívej se!"

Muž sevřel hebkou látku prsty a jediným pohybem ji odhodil k bílé stěně.

Celou druhou polovinu nory zabírala zrcadlová stěna.

Po-lo-vi-nu ?

Celou místnost vyplňovala zrcadlová plocha. Proti Muži stál Krysař v modrém svetru, v modrých džínách, s temně hnědýma očima – a vedle něj osaměle trčelo temně hnědé kožené křeslo.

Muž i Krysař se posadili.

Muž ohromen, Krysař pobaven.

"Co jsi čekal, člověče? Pche, jste všichni stejní. Myslel sis, že najdeš jakousi zrůdu, viď? Poločlověka, polokrysu, nestvůru se zvířecí tlamou, že? Nebo v co jsi vlastně doufal?"

Muž seděl v křesle a spolu s Krysařem před sebe natáhli nohy, až se málem dotýkali špičkami bot zrcadlové stěny.

"Ty jsi viděl cestou sem moc ohavností, zrůdností a děsu, viď, hrdino? Připadal sis jako polobůh, jako nelítostný mstitel a jediný vykonavatel spravedlnosti. Ty, jediný obhájce zvrhlých, padlých a neexistujících. Ha,ha!"

Muž se opřel loktem ruky o masivní opěradlo a Krysař vstal ze svého křesla a dal se do pomalého přecházení za zrcadlem.

"Řekni mi, co tady vůbec chceš? Nemáš v sobě kousek světla, ždibec svitu, ach, promiň, vy říkáte citu. Nemáš v sobě nic, s čím jsi byl zrozen!“ oznámil mu Krysař jako by popravoval ne-pří-te-le.

„Tak ty nevíš, že na své efektní cestě Životem sis svítil a pomáhal Citem?“ pokračoval. „A Láskou! Láskou, kterou jsi promarnil dávno před tím, než jsi stačil pochopit její Velikost! Pohyboval ses Světem i Městem jako padlý vítěz, který ve svém Boji obětoval Sobě Sám Sebe! Ty opravdu nevíš, proč jsi sem přišel?" ptal se Krysař a ani se nesnažil, aby to znělo naléhavě.

Muž se zvedl z křesla a chtěl mluvit… Chtěl povídat o Krysařově kletbě sužující Svět, o prokletém Městě, o ztracené Naději, o zoufalé Lásce, o Hvězdách, o Slunci, o Měsíci. Chtěl vysvětlit odpornému protějšku, že ho přišel zničit.

Zabít.

"Tys mě chtěl opravdu zabít?,“ Krysař řval smíchy. A smál se a smál se a plácal se do stehen a popadal se za břicho.

"Tys, ha, ha, chtěl zabít…Zabít - koho?"

Krysařův zjev i hlas znějící z odvrácené strany zrcadla se ztrácely v živém fade-outu. Krysař mizel, průhledněl, sotva byl slyšet, ale přesto muž zřetelně zaslechl jeho poslední slova:

"Po-cho-pil-jsi ?"

Muž-po-cho-pil.

Zatáhl krvavě rudou oponu a prošel zrcadlovou stěnou. Posadil se do křesla a třikráte uhodil zrakem o vnitřní stěnu zrcadla. Potkani na známý signál ihned přitančili. Jasně slyšel jejich valčíkový strach.

"Ihned zabezpečit opravu Povozu. Potřebné díly dopravit na místo havárie Havranoidy. Postavit nový Povoz, aby již nikdy nebyl znemožněn včasný výjezd Zla nad nedozírné pláně mé věčné říše, mého Města," řekl Krysař.

A zaťal prsty do kožených opěradel.

A po pravé tváři mu skanula jediná, po-sled-ní slza.

Na otázku "co jsem?" nevím lepší odpovědi než ono: "Já jsem ten, který jsem." Můj základní instinkt, má bytost spočívá ve vědomí mé absolutnosti, - aseity, souverainní Síly stálého vítězství jen k vůli vítězství, "Victoria Aeterna" zovu tento faenomen. Ve vědomí tomto však jedině spočívat může podstata Absolutna, Boha; Absolutum spočívá zcela ve vědomí své absolutnosti.

Ladislav Klíma

29. VIII. 1916

Jiří Walker Procházka


zpět na článek