16.12.2019 | Svátek má Albína






POVÍDKA: Jak zákon praví

23.2.2007

Jak zákon praví
TOPlist   „...a pak se svět konečně změní. Již nebude slabých. Již nebude ponižovaných. Protože každý z nás bude mít stále na paměti, že to byl právě on, kdo přežil...“
   sebrané spisy Tobiase Müllera, rok 2044
   
   
   **** 
    
   Mé jméno je Paul Jenkins. Zítra mi bude devatenáct let.
   
    Šouravým krokem se Paul vracel ze školy. Měl zvláštní pocit - ne strach. Ani lítost. Těžko říct, co se mu v tu chvíli vlastně honilo hlavou. Když odcházel, přátelé mu jen potřásli rukama, popřáli hodně štěstí a to bylo vše. Žádné slzy, žádné zarmoucené výrazy, nic. Jen lehce pokývali hlavou a povzbudivě ho poplácali po zádech. Nic jiného vlastně ani neočekával. Na tom, co měl před sebou, nebylo přece vůbec nic divného. Byla to povinnost. Nic víc než - povinnost.
    A přece si připadal tak zvláštně. Osaměle. Hleděl na zataženou oblohu, po níž se hnaly temné mraky. Sledoval drobné kapky deště, jak tvoří na hladinách kaluží nenápadná kola. Poslouchal šumění větru ve větvích stromů. A celou tu dobu mu lehké chvění po těle připomínalo, že je to konečně tady. Před pár lety se to možná zdálo jen jako ošklivá předtucha, něco, co je tak daleko, že nad tím ještě ani nemá cenu přemýšlet. Jenže to už je dávno pryč. S každým dalším krokem byl teď blíž tomu, co je nutné udělat, s každým dalším krokem se vzdálenost mezi ním a nejistou budoucností zkracovala. Buď uspěje nebo selže. Bylo to vlastně celé tak prosté, tak hrozně jednoduché. Tak proč si vůbec dělal starosti?
    Nechce se mi to opustit. To je všechno. Pomalu se rozhlédl okolo sebe a lehce se usmál. Život se zdá tak náramně dlouhej, dokud se člověk neohlídne a nespatří, co všechno už má za sebou. Devatenáct let... Znělo to jinak, než před rokem. Zatraceně krátká doba.
    Minul březovou alej, kde hrával fotbal. Minul oprýskané garáže, za nimiž kdysi ochutnal první cigaretu. Prošel i kolem domu Julian Hornové, se kterou se poprvé vyspal. Pak se zastavil před vysokým špinavě bílým domem a otočil se.
    Třeba to neopouštím. Jakou mám šanci? Jedna ku jedný? Nebo víc? Stál zády ke vchodu a prohlížel si opuštěné cvičiště. V tu chvíli si uvědomil, že ho vlastně v tuto denní dobu ještě nikdy nespatřil. Vždycky když šel kolem, bylo plné lidí. Teď, v pravé poledne, zelo prázdnotou. Opravdu si myslí, že mi den volna pomůže? Že se líp připravím? Očima přejížděl ztichlé okolí. Blbost. Připravoval jsem se osmnáct let. Jedno odpoledne mě už nevytrhne.
    Když stoupal do schodů, kdesi v hloubi duše se obával chvíle, kdy spatří svoji poštovní schránku. Neměl strach, to ne. Byl to jen takový pocit, že by třeba v jeho případě mohli udělat výjimku. Zapomenout. Učinit chybu v záznamech nebo něco podobného. I to se už přece stalo! Ale ne! Jsou to ale hlouposti. Jak mě to vůbec může napadnout? Musí se to stát a stane se to. A já bych si nadosmrti zazlíval, že jsem se tomu vyhnul.
    Skoro se mu ulevilo, když spatřil, že je schránka plná. Bez váhání přiložil čip k senzoru a zámek se otevřel. Do dlaně mu vypadla tlustá černá obálka s bílým státním znakem na přední straně. Tak a je to tady, pomyslel si. Chvíli na ni nehnutě hleděl a mračil se. Poté zakroutil hlavou, prošel chodbou a zmizel ve dveřích svého pokoje.
   
   
   **** 
    
    Na nástěnných hodinách naběhlo 17:00. Jak ten čas jenom letí.
    Paul seděl v křesle a hleděl ven z okna. Venku už se začali objevovat první školáci. Ti nejrychlejší již hráli na hřišti fotbal. Kolik jim může být? Třináct? Čtrnáct? To mají ještě pět let, pět dlouhých a nerušených let. Zapečetěná obálka ležela na stolku po jeho levé ruce. Stačilo se jen natáhnout a otevřít ji. Ani sám nevěděl, proč tak ještě neučinil.
    Venku začalo pršet. Mlčky sledoval, jak kapičky stékají jedna za druhou po skle. Najednou mu to přišlo jiné. Všechno bylo zničehonic podivně neznámé a - krásné. Možná se jen do těch posledních pár zbývajících hodin snažil nacpat všechno, co mu bylo v životě milé. Uvědomit si tolik věcí, které předtím nechápal. Anebo byl prostě jenom zbabělec.
    Pípnutí. Bylo 18:00.
    Jsi zbabělec. Podívej - natáhni ruku a sleduj. Vidíš, jak se klepe? Myslíš, že ty před tebou se také takhle klepali? Lehce se ušklíbl a znovu zabloudil pohledem z okna. Na každého to působí jinak. Říkaj, že někdo je úplně v klidu, a pak, když jde do tuhýho, ztrácí nervy. Jiný se třesou jak ratlíci, jenže potom jsou zas pevný jako skála. To se nedá říct. Každej to prožívá jinak. Důležitý je jen to, jak to celý skončí.
    Na hodinách se ozval alarm. 19:00.
    Paul se předklonil a stiskl tlačítko na displeji, pak přejel prsty po desce stolu a co nejklidněji sevřel obálku. Papír tiše zašustil. Ještě chvíli na ni hleděl, obracel ji, nejméně po tisící zkoumal své jméno na štítku. Poté se nadechl. Vydechl. Pak ještě jednou. Nakonec konečně zabořil prsty pod lepení a otevřel ji.
    Uvnitř nahmatal dvě věci - přehnutý list papíru a balíček, v němž se skrývalo cosi drobného a tvrdého. Chvíli oboje pozoroval. Poté odložil balíček stranou a rozložil bílou stránku.
   
   Občane č. 05112047-2977,
    dne 5.11.2066 dosáhnete plnoletosti. Jsme náležitě hrdi na váš dosavadní postup ve státním vzdělávacím programu, který...
   
    Paul očima rychle přejel několik řádků úředních žvástů, až konečně našel, co hledal.
   
    ...v obálce, kterou právě držíte, se nachází lékařský implantátor s čipem, jenž si musíte nejpozději do půlnoci dnešního dne 4.11.2066 vpravit pod kůži v přesně určené oblasti na krku. Tento čip usnadní váš transport na místo Finální zkoušky.
    O tom, co nastane v případě neuposlechnutí zákona, jste byl dostatečně informován na hodinách občanské nauky.
    Přejeme vám hodně štěstí. Ať jste to právě vy, kdo si zaslouží své místo na světě!
   
    Následoval podpis neznámého úředníka.
    Poslední větu si Paul přečetl ještě několikrát. Poté odvrátil svůj zrak k zapečetěné obálce, ležící na stole. Když ji zvolna rozbaloval, jeho ruce se už netřásly.
    Drobný předmět, který mu vypadl do dlaně, byl sotva větší než televizní ovladač. Měl malou spoušť, držadlo a hlaveň, v níž se skrývala ostrá jehla. Pamatoval si, jaká to byla vždycky zábava, když se učili implantovat čipy v hodinách biologie. Teď už mu do smíchu nebylo.
    Dva prsty dozadu od ucha, šest prstů dolů. Nahmatal místo, které znal již téměř nazpaměť. Několik vteřin ho třel a ohmatával, až žíla naběhla. Poté sevřel implantátor a ztuhnul.
    Neměl bych počkat? Bylo právě 19:07. Mám ještě skoro pět hodin, tak kam tak spěchám? Ruka držící studený předmět lehce poklesla. Jeho oči zabloudily k oknu. V dálce právě zapadalo slunce a vrhalo mu do obličeje měkkou rudou záři. Déšť ustal již zhruba před půl hodinou a město se nyní kouzelně lesklo. Možná bych měl ještě někomu zavolat. Mobil ležel na stolku, stačilo se jen natáhnout. Mámě? Katie? Nebo...
    Ve světle rozžehnutých lamp spatřil, jak se poslední školáci vrací z tréninkových hřišť. Školní instruktoři je spořádaně vedli v zástupech na jejich ubikace. Ne. Pozítří se vrátím a všechno bude v pořádku. Pozítří se vrátím, znovu si sem sednu a budu vědět, že už to mám konečně všechno za sebou. Nechci už čekat. Udělám to hned.
    Rychle pozvedl implantátor, našel správné místo a bez zaváhání stiskl spoušť. Ucítil jen drobné škubnutí. Nic víc. Na chvíli bez dechu strnul a čekal. Pak nechal ruku klesnout, odložil přístroj zpátky na stůl a zahleděl se přímo před sebe.
    Zářící čísla na hodinách byla pozvolna překryta mlžnou clonou. Ještě chvíli byl schopen přečíst jednotlivé číslice, pak z nich už zbyly jen dva matné fleky. Dva fleky, které se vlnily jako nějací podivní živočichové, spojovaly se a proplétaly, pluly kolem v husté kašovité hmotě, která tiše šeptala: „...čas...neztrácet čas..“
    Bylo 19:12. Paul Jenkins tvrdě usnul.
   
   
   ****
   
    „Teď mě dobře poslouchej.“
    Cosi neznámého hrálo na zachmuřené tváři Paulova otce. Tvářil se tak vždy, když došlo na toto téma - dnes v tom ale bylo ještě něco víc než jindy. Paulův neklid ještě zesílil.
    „Nemůžu ti toho říct moc - to sám dobře víš. Každej si tim musí projít a musí to dokázat sám.“ Jeho pohled byl přísný. Když mluvil, hleděl mu zpříma do očí a mírně se předkláněl. Na každé slovo kladl až přehnaný důraz. Paul ho takhle ještě nikdy neviděl, „Ale i kdybych ti mohl pomoct, tak to neudělám. Ta zkouška nemá žádný pravidla. Nedokážu ti říct, co tě čeká, ani jak se na to připravit. Tam venku budeš zkrátka moct spolíhat jen na to, co ses až doteď naučil.“
    „Ale-“ otevřel ústa Paul, byl však rychle přerušen.
    „Řeknu ti jen tři věci, Paule. Jen tři, který ti s trochou štěstí zachráněj krk. Ale když mi do toho budeš kecat, může se ti stát, že tě teď nechám odjet a ty se domů vrátíš v černě lakovaný bedně.“
    Paul zavřel pusu a na okamžik sklopil zrak k zemi.
    „Pravidlo číslo jedna - Nesmíš ztrácet čas. Říkej to po mně.“
    „Nesmím ztrácet čas.“
    „Zadruhý - Najdi plot. Postav se k němu zády a jdi přímo za nosem.“
    „Najdi plot. Postav se!“
    „Zatřetí - a to si rychle uvědom - přežije jen vítěz. Žádný druhý místo neexistuje.“
    „Přežije jen vítěz. Druhý místo neexistuje.“
    Paul se odmlčel a zahleděl se na otce. Ten ho zkoumavě pozoroval.
    „Je to vlastně celý tak hrozně jednoduchý, tak neuvěřitelně prostý,“ řekl po chvíli on a položil mu ruce na ramena, „Jen doufám, že už chápeš, co se po tobě chce,“ chvíli pátral v Paulově obličeji. Přemýšlel, o něčem uvažoval. Pak jen pokýval hlavou, „Zvládneš to. Vím to. Jsi přece můj syn!“ chraplavě se zasmál, ale vzápětí jeho výraz ztvrdl, „Opovaž se mě zklamat.“ Ještě chvíli mu hleděl zblízka do očí, pak ho rychle plácl po zádech a ukázal mu přijíždějící transport. Aniž by se byl ohlédl, zařadil se Paul do fronty a nastoupil dovnitř.
    To bylo před dvěma týdny. Od té doby svého otce neviděl. 
    
    **** 
    
    ...pravidlo číslo jedna. Nesmíš ztrácet čas...
    První, co ucítil, byla palčivá bolest v zádech. Vědomí se mu vracelo jen pomalu a neochotně. Rozmazané obrysy okolo se otáčely jako na kolotoči. Sem a tam, tam a sem. Odkudsi přicházel nezřetelný, těžko identifikovatelný šum. Šustění, tiché vrzání - a něco dalšího, téměř neznatelného. Když otevřel oči, byly tu jen mžitky a jakési veliké, bobtnající skvrny. To vše se bouřlivě zmítalo a převracelo, až měl pocit, že musí dříve nebo později bolestivě upadnout na zem. Teprve po chvíli si uvědomil, že již dávno leží.
    Pokusil se postavit - bezúspěšně. V půli pohybu ztratil rovnováhu a spadl obličejem do mokrého listí. Pár vteřin jen ležel na břiše, lapal po dechu a snažil se nevyzvracet obsah svého žaludku. Dva ostré střepy ho bodaly střídavě z obou stran hlavy tak intenzivně, že nedokázal myslet na nic jiného než na tu prudkou a nesnesitelnou bolest, která trhala na kusy každý nerv jeho ztuhlého těla.
    Cokoliv však bylo v implantátoru za látku, její účinky začaly vzápětí polevovat. Netrvalo dlouho a vše se uklidnilo, šum se ztišil, mžitky zmizely. Po nějaké době se pokusil znovu pohnout. Nakonec zatnul zuby, otočil se na břicho, a s rukama pod tělem se vysoukal na kolena.
    Zatímco nezřetelné obrysy kolem pozvolna nabývaly ostrých tvarů, rozpomínal se Paul kde vlastně je a co tady dělá.
    Klečel uprostřed hlubokého lesa. Jeden vedle druhého, kam až oko dohlédlo, stály vysoké stromy, šuměly do ticha a nepatrně se pohupovaly ve větru. Jeho oblečení bylo pryč - místo něj měl na sobě obyčejnou šedou kombinézu. Státní znak vyšitý na její levé klopě vypadal opraně, drobné černé nitky z něj trčely na všechny strany. Nejspíš nebyl první, kdo ji měl na sobě.
    Vypadalo to, že je časně ráno - slunce ještě ani pořádně nevstalo, všude okolo se však již tetelilo mdlé světlo. Kdesi zakrákala vrána, pak se ozvalo tiché zavíření vzdalujících se křídel. Spadané listí poletovalo kolem. Jinak byl všude klid.
    ...nesmíš ztrácet čas...
    Bez zbytečného zdržovaní se vysoukal na nohy. Vzápětí si uvědomil, že bolest hlavy je pryč.
    ...pravidlo dvě. Najdi plot...
    Udělal krok. Pak ještě jeden. Hlava se již netočila, a tak se rychle rozhlédl. Někdy tady musí být-
    Náhle strnul. O pár metrů dál leželo cosi v trávě. S očima přimhouřenýma přispěchal blíž, vrhaje okolo sebe nejisté pohledy.
    Na promoklé zemi se válely dva předměty - láhev vody a lesklé černé pouzdro. Když se sklonil a pouzdro rozepnul, vypadla mu do ruky drobná pistole. V postranní kapse našel jeden zásobník. V něm jeden jediný náboj.
    Chvíli hleděl na předměty, které svíral v rozechvělých rukou. Myšlenky se honily hlavou všemi směry, odnikud nikam, zprava doleva, nedokázal však ani jednu z nich zachytit a stáhnout tam, kde ji potřeboval. Před očima měl jen jednu láhev vody. Jednu pistoli. A jeden náboj v jednom jediném zásobníku. Je to vlastně celé tak prosté, tak hrozně jednoduché. Byl to on, kdo ta slova říkal? Nebo někdo jiný? Už si nedokázal vzpomenout.
    Znovu se rozhlédl, pak si jednou loknul chladné vody, připnul pouzdro na opasek, vedle něj zavěsil láhev a vyrazil směrem, odkud v dálce mezi stromy vycházela měkká modrá záře. Již se cítil téměř v pořádku - jen bolest v zádech nepolevovala.
    Po pár metrech nebylo pochyb. Před ním se tyčil vysoký silový plot, pableskující tmavě modrým světlem. Neproniknutelné ohraničení kruhové arény, na jejíž druhé straně se teď pravděpodobně probudil někdo ve stejném věku a srovnatelné síly jako on sám. Když se Paul přiblížil, ucítil účinky silového pole - vzduch byl suchý, těžko dýchatelný, naplněný statickou elektřinou, která mu rázem postavila chlupy a vlasy do pozoru. Ve vzdálenosti deseti metrů se zastavil a ztěžka se nadechnul. Pak se otočil.
    ...najdi plot. Postav se k němu zády a jdi přímo za nosem...
    Nahmatal pistoli a vyjmul ji z pouzdra. Když vkládal nábojnici, zaleskl se zásobník v matné záři vycházející slunce, vysílajícího mdlé paprsky skrz větve mohutných stromů. Zástrčka cvakla, Paul pevně sevřel rukojeť a stisknul pojistku. Pak vyrazil vpřed.
   
   
   ****
   
    „...to je zkrátka nesporný fakt, o tom nemá vůbec cenu diskutovat. Každá válka - a to nemluvím jen o velké válce našeho století, ale i o dvou válkách století minulého - dokázala z těch, co ji přežili, dostat vždy to nejlepší. Podívejme se na všechny ty slavné osobnosti, které se objevily po první a druhé světové válce a jmenujme i ty, kteří dokázali přežít hrůzy té třetí, sotva před třiceti lety,“ pan Snyder se na chvíli zastavil ve svém výkladu, otočil se směrem ke třídě a rychle ji přejel pohledem, „Patriku!“
    „Ano, pane učiteli?“
    „Jmenuj mi alespoň jednu nejvýznamnější osobnost našeho století, jejíž genialita se projevila po třetí světové válce?“
    „Tobias Müller, pane,“ odpověděl téměř bez váhání Patrik.
    „No tak to bylo velice jednoduché, samozřejmě. Zkusme něco složitějšího - tak třeba ty, Thomasi.
    Thomas Crychton pozvolna zvedl oči a líně odvětil: „Ano, pane učiteli...“
    „Řekni nám třeba, ehm, průlomové dílo tohoto věhlasného filosofa.“
    Crychton sklopil hlavu a cosi zamumlal.
    „Nahlas, Thomasi. Chceš přece aby slyšeli i ostatní.“
    Thomas se otráveně narovnal a zopakoval jasně a zřetelně: „Na to se vám můžu vysrat, pane učiteli.“
    Třídou projel pobavený šum - rázem všichni seděli vzpřímeně a čekali, co přijde. Tyhle hádky byly vždycky k popukání, zvlášť od doby co si učitel na Crychtona zasedl. Paul se lehce usmál, pak ale v mírném nesouhlasu zakroutil hlavou.
    Učitel se ani nepohnul. Stejně tak Thomas. Hleděli na sebe jako by byli z kamene, aniž by jeden z nich uhnul očima byť jen o píď. Trvalo to dlouhou dobu, během níž se mezi oběma vytvořila téměř viditelná ohnivá čára žhnoucí nenávisti. Pak se Snyder konečně otočil a vytáhl svůj miniaturní datazápisník.
    „Tak to bude za mínus deset bodů, Crychtone, „ řekl spokojeně, „Tímhle tempem se nedopracuješ ani do druhého ročníku, chlapče.“
    Crychton se znechuceně usmál a pohodil hlavou. Pak se opřel o opěradlo a začal se houpat na židli.
    „Kdo nám to tedy poví?“ otočil se Snyder znovu na třídu, když uložil zápisník zpět do kapsy, „tak třeba ty, Liso.“
    „Děkuji, pane učiteli. Je to kniha Zbyteční, pane učiteli.“
    „Naprosto správně,“ pokýval učitel souhlasně hlavou a usmál se na ni, „a dokázala bys nám ještě říct, co je smyslem tohoto díla?“
    Lisa Hudsonová, celá nadšená a rozzářená, se nadechla a spustila svým nesnesitelným hlasem ryzího šprta: „Autor zde vůbec poprvé formuluje své revoluční myšlenky o úloze občana ve státu a především popisuje takzvané ‚Zbytečné‘, kteří poškozují celý systém tím, že si dostatečně neváží své úlohy, kterou ve státním zřízení hrají. Nepůsobí jako silní jedinci, kteří by dokázali dotvářet dobrý a fungující celek, protože sami do něj nic nepřinášejí.“
    „Velmi správně. To bude deset kladných bodů pro Lisu. Ddokázal by mi někdo říct, jaký je původ tohoto problému?“
    „Původ je podle-,“ spustila zase Hudsonová, ale Snyder jí skočil do řeči.
    „Počkej Liso,“ řekl s úsměvem a gestem ji zarazil, „dáme šanci i ostatním, ano? Paule, řekni nám, co tvrdí Tobias Müller o původu a příčině této slabiny každého státu.“
    Paul si přestal hrát s tužkou, na chvíli se zamyslel a odvětil: „Nedostatek sebeúcty?“
    Snyder se zamračil.
    „Nedostatek sebeúcty, pane učiteli.“
    „Ano, ne zcela úplně, ale správně. Dílo?“
    „O povaze moderního státu, pane učiteli.“
    „Dobře. Přesně jak Paul řekl, nejčastější příčinou se zvláště na začátku třicátých let našeho století ukázal být nedostatek sebeúcty, respektu k vlastní osobě a následná absence sounáležitosti, která způsobila, že se jedinec stal slabým a tím pádem nevyužitelným pro společnost. Jaké bylo řešení?“
    Přihlásil se Michael Talbot.
    „Michaeli?“
    „Tobias Müller tvrdí, že lidé si něčeho začnou vážit, až když se toto ocitne v přímém ohrožení, pane učiteli.“
    „A z toho plyne?“
    „Z toho plyne, že pakliže si jedinec patřičně neváží své osoby a svého života, k nápravě postačí, aby se jeho život dostal do ohrožení. O tom pojednává v druhé části díla O povaze moderního státu. Odtud pochází systém Finální zkoušky.“
    „Jednoduše řečeno,“ Snyder naklonil hlavu, pak kývl, „ale víceméně také správně. To máme za pět kladných bodů.“
    „Děkuji, pane učiteli.“
    „Dobře, dobře, tímto jsme tedy rychle zrekapitulovali látku minulé hodiny občanské nauky. Za úkol jste měli připravit si krátké pojednání o tom, co tento systém přináší dobrého. Chce někdo začít?“
    Pár rukou hned vylétlo do vzduchu.
    „Tak, Angelo. Můžeš začít - stačí jedno pozitivum.“
    „Zůstanou jen ti nejschopnější, pane učiteli.“
    „Správně. Někdo další?“
    „Podle statistiky je 99% občanů pracovně aktivnějších.“
    „Dobře. Dál?“
    „Lepší morálka.“
    „Způsobená?“
    „Hmm, lidé si občanství vybojovali. Víc si ho pak váží.“
    Následovalo ještě několik dalších pozitiv, dokud se líně nezvedla i ruka Thomase Crychtona.
    „Ano, Thomasi?“ dal mu Snyder slovo.
    „Kontrola populačního růstu, pane učiteli,“ řekl on a zdánlivě lhostejně se přitom podrbal na lokti, „Ačkoli - doma jsem nad tím přemýšlel a pořád mi to ještě přijde jako negativum, co myslíte? A jelikož naše učebnice žádná negativa systému neuvádějí, přišlo mi to jako docela dobrej nápad-“
    „To by stačilo,“ přerušilo ho Snyder, „Takže to máme dalších mínus deset bodů, Crychtone. Záměrné nesplnění domácího úkolu.“
    „Nesplnění?“ nedal se ale Thomas, „Naopak, ještě byste mi měli dát nějakou cenu! Dělá to na mě totiž dojem, že jsem jedinej, kdo to tady vymyslel. Nikdo z těch všech blbečků okolo na to nepřišel - na tu vobrovskou záhadu - co je na tom všem špatně!“
    „Ticho! Děláte ostudu sobě i svým rodičům!“ Snyder plynule přešel do vykání. Dělal to tak vždycky, když byl rozrušen.
    „To je mi ale vážně dost jedno,“ odsekl Thomas a odfrkl si, „z těch je mi na blití stejně jako z vás. To radši budu kopat příkopy, než bejt jako jeden z těch pitomejch občanů, co si nosej stříbrný odznáčky na hrudi a zapomínaj, že maj na rukou krev. Naopak - ještě si myslej, bůhvíjak nejsou skvělí!“
    „Varuji vás, Crychtone,“ Snyder byl už celý rudý. Žíla na jeho čele nebezpečně naběhla, „varuji vás naposledy. Ještě slovo a riskujete vyhození z tohoto ústavu.“
    „A víte co? To je dobrej nápad. Končim - hned teď,“ s těmi slovy se zvedl, naházel svoje věci ze stolu do tašky a vyrazil směrem ke dveřím, „ani nevim, proč jsem tu vlastně byl tak dlouho. S timhle už nechci mít nic společnýho!“
    „Jestli teď odejdete, Crychtone, postarám se, že už se nikdy nevrátíte!“ zařval za ním Snyder. Thomas jen pokrčil rameny, vrazil do dveří a zmizel na chodbě.
    „Tohle bude mít mnohem dalekosáhlejší důsledky než si dovedete představit!“ Snyder řval jak smyslů zbavený, „Crychtone! Okamžitě se vraťte! To je rozkaz!“
    Nic. Jen nedovřené dveře se pohupovaly sem a tam v průvanu.
    Snyder ještě chvíli stál, zhluboka dýchal a pozoroval místo, kde Thomas Crychton zmizel. Celá třída ho nehybně sledovala, příliš šokovaně než aby cokoliv řekla. Jistě, Crychton říkal už dlouho, že něco podobného udělá, ale nikdo tomu samozřejmě nevěřil. Paul jen konsternovaně těkal očima ze Snydera ke dveřím a zpět, a snažil se dát si dohromady, co se vlastně právě přihodilo. Co to vůbec Crychton řekl, že to Snydera tak rozzuřilo? Něco hodně důležitýho, to je jasný. Něco proti státu, nejspíš. Jestli je to tak, tak si trest samozřejmě zaslouž, ale něco mu na tom nehrálo. Něco bylo špatně. Vypadal tak divně, když to říkal, to nebyl obyčejný vztek, co z něj mluvilo. Možná-
    „Konec hodiny,“ řekl Snyder, který se ještě stále nepohnul. Třída ani nedutala. Učitel vyčerpaně dokulhal ke katedře, svezl se do židle a vrhnul na ně rozzlobený pohled, „neslyšeli jste? Jděte! Všichni ven!“
    Se zmatenými pohledy si tehdy složili věci a vyběhli ze třídy.
    Celý den o tom Paul usilovně přemýšlel, snažil se dát si dohromady, co to vlastně mělo celé znamenat, co to vůbec Crychton řekl tak špatného... Na nic kloudného ovšem nepřišel - snad jen s výjimkou toho, že nic takového v učebnicích rozhodně nepsali. Proto to pravděpodobně ani nebyla pravda.
    S o něco klidnějším srdcem se zeptal ještě rodičů. Ti ovšem vše rychle smetli ze stolu s vysvětlením, že ten mladý Crychton se nejspíš pomátl a ať se od něj raději drží dál.
    To ovšem nebylo ani tak zapotřebí - Thomas se už ve třídě neukázal. Další hodina občanské nauky proběhla naprosto normálně, o celém incidentu nepadlo ani slovo a Snyder se zase zdál úplně stejný jako vždycky - kdyby to bylo možné, řekl by Paul, že byl tehdy vlastně velmi dobře naladěný. Celou hodiny hýřil plusovými body a pochvalami.
    Postupně se na všechno zapomnělo, jen Crychtonova prázdná školní skříňka připomínala, že s nimi byl kdysi ve třídě někdo jménem Thomas. Crychtonovic rodina bydlela v sousedství i nadále - když se však starého Crychtona ptali, co se stalo s jeho synem, se smíchem odpovídal, zda-li si z něj náhodou netropí žerty. On že přece žádného syna nikdy neměl.
    Tehdy bylo Paulovi 14 let. Tehdy poprvé sám sebe přesvědčil, že učebnice mají nejspíš vždycky pravdu.
   
   
   ****
   
    Slyšel jsem, že byli i takoví, co takhle bloudili celý dny. Když jeden z nich umřel žízní, musel ten, co přežil, dělat zkoušku znovu. S každým dalším metrem, který uběhl po nezřetelné lesní cestičce, se ho stále víc a víc zmocňovala panika. Jak dlouho to ještě bude trvat?
    Bylo zvláštní, jak se tady, uprostřed ničeho, ztrácel pojem o čase. Připadalo mu, že běží už celé dny a týdny, podle slunce bylo však teprve poledne. Každou chvíli ze zvyku pohlédl na levé zápěstí - jen aby pokaždé zjistil, že mu sebrali hodinky. Pistole v pravé ruce už byla celá kluzká od potu a voda v lahvi celou tu dobu hlasitě šplouchala, až měl pocit, že musí být slyšet na míle daleko. Bál se z ní však napít - už beztak mu nevydrží déle než na pár hodin.
    Najdi plot! Jdi rovnou za nosem... Musel si ta slova neustále opakovat. Jak mam asi jít rovnou za nosem, když jsem už dávno ztratil směr? Třeba tu jen tak běhám v kruhu? Vlastně mi přijde, že tenhle strom jsem už viděl nejmíň pětkrát! Doběhl až k rozložitému buku, několikrát ho udýchaně obešel, ale žádné stopy nenašel - ani svoje, ani ničí jiné. Do háje. Tak jak dlouho ještě?
    Pomalu se svezl k zemi a zády se opřel o kámen vyčnívající z husté trávy. Dech se pozvolna uklidnil, vyčerpané svaly uvolnily a horký pot zchladnul. Jeho zrak padnul na nabitou zbraň, kterou křečovitě tisknul v dlani. Pomalu ji pozvednul, vyndal zásobník a vyňal z něj jedinou kulku, která čouhala z jeho vnitřku. Opatrně ji podržel proti modré obloze. Budu si muset zatraceně rozmyslet, kdy vystřelit. Projektil se matně zaleskl, jak na něj dopadly paprsky slunce. Doufám, že ten na druhý straně má taky jen jednu. Na chvíli strnul a sevřel kulku v dlani. Co když mi dali omylem prázdnej zásobník? Co když ten na druhý straně ho má plnej a já...Vyděšeně pohlédl před sebe a kousl se do rtu. Chvíli přemýšlel, pak ale zakroutil hlavou. Blbost. Každej má jen jeden náboj. Tak to prostě je. Nemůžou se splíst, to přece nejde.
    Vrátil kulku zpět, potěžkal pistoli a potom ji otřel od potu. Když ho uvidim jako první, jsem vítěz. To by v tom byl čert, abych se netrefil - nejlepší střelec ročníku, čtyřikrát za sebou. K čemu by mi byly všechny ty diplomy, kdybych teď minul?
    Otřel si čelo a rozhlédl se. Musim bejt první. Pak mam vyhráno. Vzal zbraň, usmál se a namířil na vzdálený strom. V tu chvíli se zarazil.
    V dálce, přímo proti místu kde seděl, prosvítalo mezi stromy cosi světlého. Pomalu se předklonil, zaclonil si oči a zamžoural - byla to planina. Vzápětí byl na nohou a rychle se prodíral vpřed. Srdce mu už zase divoce tlouklo.
    Po pár minutách plížení stanul na kraji lesa. Před ním se doširoka rozprostírala rozlehlá holá pláň, posetá obrovskými úlomky bílého kamene a ostrůvky vlnící se vysoké trávy. Jako by je tady rozmetala nějaká bomba či něco podobného. Bylo jasné, že konečně dorazil do středu arény - vypadalo to přesně tak, jak to popisoval otec. Všechny arény byly tedy nejspíš stejné, v hlubokých lesích, obehnané plotem, s širokou planinou uprostřed. Jasně, že jsou stejný, každej má přece stejný podmínky.
    Paula vždycky zajímalo, kam je jen vláda mohla umístit. To bylo pochopitelně státním tajemstvím. Nikdo to nevěděl - kromě těch nejvyšších, samozřejmě. Ve škole se říkalo,že by mohly být někde na Sibiři - nebo na severu Kanady. Jiní tvrdili, že pro ně vymezili opuštěné ostrovní oblasti, třeba Skotsko nebo Nový Zéland - ta místa, která už po válce nemělo cenu znovu osidlovat. Těžko říct, les okolo byl smíšený, zdálo se celkem teplo - alespoň na podzim - a příroda se nijak nelišila od té, kterou znal z lesů okolo svého města. Nemohl být moc daleko od domova. Za pár hodin by ho rozhodně nemohli odvézt tak daleko, jako na Sibiř, kdoví? Nekecej blbosti. Tohle přece není Sibiř, vlastně to není vůbec důležitý, kde seš. Soustřeď se radši na to, co tady děláš. Pořád to bereš jako na nějakou pitomou hru, nebo co...
    ...přežije jen vítěz. Druhý místo neexistuje... Paul pomalu odjistil zbraň. Skrčený ve vysoké trávě obhlédl obezřetně planinu. Jednou, podruhé. Pak potřetí. Když nespatřil jediný pohyb, vyrazil opatrně mezi stromy. Tak, teď už žádný chyby. Někde tu je - a já budu první, kdo vystřelí.
    Uplynulo několik minut. Pak hodina. Dvě. Cesta se zdála nekonečná.
    Planina se nakonec ukázala ještě větší, než si zezačátku myslel. Z jednoho jejího konce na druhý mohla mít tak dva kilometry, velkou část z toho ovšem zabíraly nakupené hromady kamení. Rychle a bez zaváhání se prodíral podél jejího okraje, s očima neustále upřenýma doleva, pokoušeje se zachytit jediný podezřelý pohyb. V jednu chvíli se mu dokonce zdálo, že kdesi daleko před sebou se cosi rychle mihnulo, když se však zastavil a očima to místo vyhledal znovu, již nic nespatřil. Jen pár větví se líně pohupovalo ve větru.
    O pár minut později dorazil na druhou stranu. Planina se odtamtud jevila téměř totožně jako z místa, odkud prve vyšel.
    Krucinál, zaklel a zaťal zuby, tak co bude? Ani jediný zvuk se neozval, aby přerušil klidné šumění ve větvích. Žádný pohyb, krok, výkřik, ani zašustění. Nic. Všechno bylo až nepřirozeně klidné a nenápadné. Snad kromě -
    Paul se trhnutím zarazil a přimhouřil oči. Cosi ho upoutalo u nedaleké rozbahněné kaluže plné špinavé vody. Téměř neznatelně zčeřená hladina, mírně zakalená voda, tiché šeptající vlnky. Mohl to udělat vítr. Nebo nějaké zvíře - třeba pták. Ale něco bylo špatně.
    Udělal krok, rozhlédl se, pak popoběhl a skrčil se mezi stromy. Byl teď na samém kraji lesa, stačilo udělat krok, a byl by zcela nekrytý. Ale musel si být jistý. Ještě jednou vrhl rychlý pohled na všechny strany, pak se zvedl a doběhl až na okraj kaluže.
    Tam, kde se rozbředlá hlína svažovala do mělkého jezírka, zela hluboká stopa. Stopa s totožným vzorkem, jako byl i na jeho vlastních podrážkách. Musel být čerstvý, ten někdo tu prošel sotva před pár minutami, možná ani to ne. Jak ji pozoroval, uvědomil si, že se do ní vlastně ještě ani nestačila pořádně nalít voda. Uvědomil si, že ten někdo bylo možná vyrušen, když si nabíral vodu do láhve. Uvědomil si...
    Ohlušující výstřel zazněl zhruba ve stejnou chvíli, kdy Paul pochopil, jakou udělal chybu. Pistoli již měl pevně v rukou, stál napolo otočený a co nejrychleji se snažil přikrčit za nejbližším kmenem. Nebyl však dost rychlý. Kulka, která s krvelačným zahvízdnutím proletěla vzduchem, se zakousla do jeho levého ramene a téměř okamžitě vyletěla s hlasitým křupnutím na druhé straně. Krev okamžitě vytryskla na šedou kombinézu a nesnesitelná bolest pronikla do každého nervu jeho těla. Vykřikl, před očima se mu zatmělo a vší vahou dopadl na zem.
    Najednou bylo všude plno myšlenek. Rojily se jako hmyz, objevovaly se odnikud a mizely nikam, byly jich tisíce a milióny. ...nesmíš ztrácet čas, křičela jedna, ale vzápětí ji přehlušila další: Jsi naživu! Přežije jen jeden.. .druhé místo... jeden.. .jeden náboj. Pistole! Zasténal a vysoukal se na kolena Blížící se kroky, hluk, přerývaný dech, ozvěna v uších a pach potu, chuť krve na jazyku, tma. ...jeden náboj ...tři pravidla. Paul namířil zbraní před sebe a marně se rukama pokusil rozehnat kupící se temnotu okolo. Zuby měl pevně zaťaté, nesnesitelná bolest pulsovala jeho levou paží. ...tak jednoduché. ...strašlivě prosté. Bolest byla jako pila, pokoušející se uříznout ruku od těla.
    S nesnesitelným pocitem hrůzy v zádech se postavil a když se temnota konečně na pár vteřin rozptýlila, namířil zbraň na blížící se černý stín, svírající v rukou cosi velkého a mohutného. Bez dalšího rozmýšlení vystřelil.
    Zazněl výkřik. Zpětný náraz a tupá rána do ucha. Nová vlna bolesti následovaná neznámou silou, jenž s ním smýkla stranou jako kusem papíru. V tu chvíli nevěděl, že byl zasažen tlustou dubovou větví do hlavy, že trefil jen vysoký smrk místo rozzuřeného černovlasého muže, který stál před ním a přerývaně sípal. Cítil jen štěrk pod rukama a vodu páchnoucí po krvi. Bahno podkluzující pod nohama. Vnímal nedostatek vzduchu a všudypřítomnou bolest.
    Vzápětí ho silné ruce popadly zezadu za kombinézu a mrštily jím na tvrdou zem. Ještě ani nestačil vykašlat nechutnou břečku a již ucítil ránu do břicha. Pak další. A ještě jednu. Vše se točilo, vše se zmítalo a houpalo, chtělo se mu zvracet, ale nebylo co. Pistoli už dávno neměl v rukou, ale ta již stejně nebyla k ničemu. Byl tu jen ten nad ním, který mu zasazoval ránu za ranou, úder za úderem, nemilosrdně a zuřivě, do hlavy, do břicha, do krku a slabin. ...CO JSEM MU UDĚLAL?! CO? Myšlenky, slova, věty, to vše se postupně ztrácelo za šedivou clonou bezmoci, nekonečně dlouho, nesnesitelně a nepochopitelně dlouho, až dokud-
    Prsty jako svěráky ho sevřely na krku a přirazily k zemi. Tlak. Tlak a konec. Už žádných nádech, žádný nádech, ani jeden jediný. Mohl jen ležet a čekat. Smrt. Smrt, která byla nyní jistější než cokoliv, co za svůj krátký život poznal. Jistější než bolest, jistější než hrůza, jistější než pud sebezáchovy a vůle žít. A přitom všem necítil nic - ani strach. Ani lítost. Snad jen zklamání.
    A najednou bylo ticho. Na jediný krátký okamžik se vše vyjasnilo, obrysy dostaly tvar, barvy se ustálily - a on spatřil vysokého muže klečícího na jeho hrudi, muže s rukama od krve, s rozcuchanými vlasy, špinavým obličejem a výrazem, který nedokázal popsat. Muže s velikým bílým kamenem v rukou, napřaženého k ráně, již dávno rozhodnutého a připraveného - a přece najednou váhajícího. Skoro jako by se najednou probudil, jako by se probudil na nějakém špatném místě ve špatný čas a s naprosto špatnými úmysly. Muže, který najednou nemohl uvěřit tomu, co tu vlastně dělá.
    Těžko říct, co se stalo potom. Ta myšlenka byla příliš rychlá než aby ji Paul stačil vůbec zachytit. Proletěla kolem a nezněla již jako „Přežije jen vítěz!“. Mnohem víc připomínala nenávistný výkřik plný úzkosti a strachu, řvoucí jenom jedno jediné slovo: „Zabij!“
    Netušil, jak se najednou ocitl na protivníkových zádech. Pravděpodobně mu ta krátká chvíle zaváhání stačila. Jeho děs dal impuls, nenávist sílu a vztek dokonal zbytek. V tu chvíli vše viděl jen jako nějaké bláznivé představení v podzemní diskotéce, kdy světla blikala v krátkých intervalech a odhalovala pokaždé úplně jiný, fascinující obrázek. Byl tu, držel ho za vlasy a vrážel jeho hlavou do země. Byl tu , svíral kámen a drtil jeho lebku ostrými hranami. Byl tu a neúnavně mlátil pěstmi do krvavé hmoty, ležící pod tělem. Byl tu, ale přece tu nebyl. A celou tu dobu si přál, aby mohl říct, že to přece není on, že to byl někdo úplně jiný, někdo horší, někdo krvelačný a plný nenávisti, nějaký vrah a kriminálník... Ne on.
    Za chvíli bylo po všem. Těžko říct, jestli utekla hodina, den nebo rok. Dost možná se to odehrálo jen v jedné minutě. Tady, uprostřed ničeho, se přece jenom tak lehce ztrácel pojem o čase. Byl sám. Sám, vyčerpaný, špinavý od krve, žhnoucího potu a chladivého bahna. Jen on a ticho. Jen on a prázdno. Jen on a nehybné tělo. Jen on a slzy zoufalství. Slzy, které stále dokolečka šeptaly těch pár slov, jenž slyšel tak strašně nepochopitelně dávno...
    Zdá se to vlastně celé tak jednoduché. Tak neuvěřitelně prosté...
   
   
   **** 
    
    „Mami?“
    „Ano, Paule?“
    „Mami, znáš tu starou paní, která občas chodí okolo našeho domu? Tu s tou velkou taškou a barevným kabátem?“
    „Paní Flemingovou?“
    Paul kývl.
    „Copak s ní je?“ maminka usedla na postel a načechrala mu polštář.
    „Víš, včera jsem ji potkal.“
    „A?“ zeptal se s úsměvem.
    „Ona říkala,“ Paul se zarazil. Náhle zapochyboval, zda-li jí to vážně chce říct.
    „Co říkala?“
    „Říkala, že tatínek-,“ Paul se začínal červenat, „...že tatínek kdysi zabil jejího syna.“
    Překvapený výraz se rozlil matčinou tváří.
    „To že říkala?“ zeptala se překvapeně a rozčileně zakroutila hlavou, „vždyť jsem ti už přece vysvětlovala, jak to s ní je, Paule. Přece víš, že je stará, a že už jí hlava moc neslouží-“
    „A ještě říkala...,“ slzy se vlily do Paulových očí, „že jsem synem vrahů.“
    „Co to říkáš?“ kroutila hlavou stále rychleji a pevně ho přitom uchopila za ruku, „Ty tomu snad věříš?“
    Paul tiše zavzlykal.
    „Věříš tomu, Paule?“
    „N-ne...“
    „No tak vidíš,“ usmála se a pohlédla mu do očí, „to jsou jenom ošklivé a zlé pomluvy, broučku. Nic jiného, víš?“
    Pokýval hlavou, oči se mu ale stále ještě leskly.
    „Ale no tak, ty truhlíku. Pojď sem,“ jemně ho objala a políbila na vlasy, „přece víš, jak tě máme s tatínkem rádi. No?“
    „Vím,“ zavzlykal on a přivinul se k ní.
    „Tak už neplač...Všechno je v pořádku ...ššš...“
    „Mami?“
    „Ano, lásko?“
    „Budu někdy muset taky někoho zabít?“
    Strnula. Snažila se nedat to na sobě znát, ale Paul to poznal.
    „To máš od ní?“
    Neodpověděl.
    „To ti řekla, Paule?“ zeptala se důrazněji.
    Kývl.
    „Tak a dost,“ řekla, pustila ho a přísně na něj pohlédla, „nechci už, abys s ní prohodil jediné slovo, rozumíš? Nikdy!“
    Vystrašeně kývl a se zmatkem v očích sledoval, jak se její hlas klepe.
    „Slibuješ?“
    „Slibuju.“
    „Tak to je hodný kluk.“
    Vstala, rychle ho políbila a zamířila ke dveřím.
    „A mami?“
    „Dobrou noc, Paule.“
    „Ale-„
    „Řekla jsem-,“ nahmatala vypínač a zhasla, „dobrou noc.“
    „Dobrou noc.“ zašeptal zklamaně Paul.
    Dveře klaply a v pokoji se rozhostila tma. Jen nástěnné hodiny matně blikaly. Jen světla zvenčí vrhala na strop podivné obrazce. Jen osm ospalých svíček na zbytcích narozeninového dortu ospale poblikávalo. 
    

   ****
   
    Šouravým krokem se Paul vracel domů. Uplynuly tři týdny, od doby, kdy ho našli ležet v záplavě krve na pusté pláni uprostřed hlubokých lesů kdesi na východě. Nikdy mu neřekli kde. Za tu dobu se jeho rány již stačily z velké části zahojit. Z nemocnice ho pustili po týdnu léčení, utrpěl vlastně jen otřes mozku. Do prostřeleného ramene se naštěstí nedostala infekce, a tak mu ho doktoři dali téměř okamžitě dohromady. Zbyl už jen nepříjemný pocit a lechtává bolest při zvedání paže, nic víc.
    Uplynuly tři týdny a stejně jako nepříjemná bolest, i tíživé myšlenky v jeho mysli začínaly postupně blednout. Myslel, že už nikdy nezapomene. Mýlil se. Mýlil se v mnoha věcech - vlastně skoro ve všem. A tak nyní necítil nic než nekonečnou, nádhernou a neuvěřitelně uklidňující úlevu, která prostupovala vším okolo. Úlevu a klid. Klid a štěstí. Ten pocit, který se jako tísnivý mrak objevil krátce před jeho devatenáctými narozeninami, nyní ztratil svůj hnilobný nádech hrůzy a změnil se v něco úplně jiného. Něco, co snad až dosud nepoznal. Něco, co ani těmi nejkrásnějšími slovy nedokázal popsat. Vlastně se o to ani nesnažil, užíval si to jen tak, jak to bylo...
    Je to zvláštní, jak je najednou všechno úplně - jiný. Jiný, než si to pamatuju. Když míjel nízké hnědé zábradlí, natáhl ruku a přejel po něm prsty. Dešťové kapky, které jimi setřel, mu ulpěly na kůži a svezly se až na předloktí. Paul se jen usmál. Nejspíš to nikdy nepochopím. Nikdo to asi nemůže pochopit.
    Jak kráčel po schodech ke své ubikaci, rozhlížel se, jako by zde byl poprvé. Najednou viděl tolik detailů, které mu předtím unikaly. Umělá květina na okně. Nově natřené stěny. Vymetené pavučiny. Starý dřevěný stolek vedle dveří. Vždycky o něj ráno zakopnul, když spěchal do školy. Teď přišel blíž, lehce ho odsunul a přejel po jeho desce. Zamyšleně se otočil a pohlédl na poštovní schránku u dveří. Byla plná.
    Uvnitř našel pět dopisů. Dva z nich úřední - gratulovali mu k jeho úspěchu. Třetí byl od Katie. Probrečela prý strachem celý týden. Zbylé dva od rodiny - od prarodičů a - od otce. Paul se zarazil. Nevzpomínal si, že by mu byl kdy otec poslal dopis. Mírně rozechvěle ho otevřel.
    Uvnitř bylo pod předtištěným úředním mustrem napsáno úhledným písmem pár strohých vět.
   
   Synu,
   
    chci, abys věděl, že jsme na tebe oba - matka i já - velice pyšní. Vždy jsme věřili, že to dokáže, a tys nás nezklamal. Co nevidět se staneš plnohodnotným občanem a já jsem se proto rozhodl, že by bylo vhodné, uspořádat rodinnou oslavu. Očekáváme tě 28. listopadu.
   
    Otec 
    
   Když dočetl, sklopil oči. Pak jenom pomalu pokýval hlavou. Samozřejmě, že se nic nezměnilo. Ani nemohlo. Zvedl hlavu a usmál se. Na tom ale nezáleží. Byla to povinnost. Nic víc. A nic míň.
    Pomalu dopis složil, vrátil ho do obálky a odemknul dveře pokoje. Uvnitř už čekaly dva velké sbalené kufry. Když usedal do křesla, na tváři mu ještě stále hrál onen podivný úsměv... 
    
   Mé jméno je Paul Jenkins. Jsem ten, který přežil. 
    
   THE END

Martin Klekner


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...