7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin






POVÍDKA: Hra o Homunkula

17.11.2006


umela zena   Jedni ukrývají kov a pyšní se lidským tělem, u jiných je tomu právě naopak. (George R. R. Martin)
   
   I.

   Vznášela se, klouzala po vesmírné hladině, hnala se mezi hvězdami, míjela planety, ty obyvatelné i ty beznadějně nehostinné. Plula.
    Stříbrné monstrum. Nekonečně krásná, dokonalá. Tvarem i konstrukcí znázorňující toho, kdo jako první dobyl kosmos. Geniální dílo vědy a techniky. Jako obří velryba Jonáše, dokázala pohltit až deset tisíc lidí. Nabídnout jim pohodlné kajuty, umělou gravitaci i restaurace s pestrým sortimentem jídel, obchodní centrum, bary, kasina, kinosály, posilovny, sauny a v neposledním bazén se slanou vodou a umělými vlnami. Nebo je uskladnit jako nanuky do chladících přístrojů, kde mohli po libosti plavbu kosmickou lodí přespat. To vše, dokud se člověku-dobyvateli neztratila, nezemřela a následně neožila vlastním životem.
    Loď i se svým živým nákladem klesla na samé dno vesmíru a ovládly ji příšery.
   
   * * *
   
   Faryzan Estet byl spíš malý než velký a více méně tlustý. Měl svůj věk a taky pleš. Nosil brýle a stále ta samá saka, nikdy si nevzal jinou kravatu než s černobílými proužky. To je ale nakonec fuk. Když jste viceprezidentem Zalémské konfederace, můžete si nosit a dělat, co chcete. Tahle velká ryba bok po boku svého státu svorně tloustla z pošetilosti meších, slabších planetek. Dobře se zařídila v prostorné kanceláři, kde kromě šampaňského a kaviáru přijímala také spoje a návštěvy. Její oblíbené pochoutky jí nosila z baru v přízemí místosekretářka Katerinen Hosa, návštěvy a spoje ohlašoval synovec viceprezidentovy ženy, Bazil.
    Katerinen byla prsatá blondýna, ale trochu nervózní. Měla ráda nudné dny a drahé doutníky. Bazil měl rád oranžovou barvu. Byl feťák a vědělo se to. Nemluvil. V dětství utrpěl jakousi nehodu. V jeho posunkování se kromě viceprezidenta nevyznal ani ďábel. Faryzan ho přehlížel, s Katerinen spal.
    Z příjemné odpolední rybí siesty ho vytrhl dutý, táhlý zvuk. Bazil v pomerančovém sáčku ohlašoval úderem jedné paličky o druhou spojení. Rád se předváděl, pokud si zrovna nedopřával na viceprezidentském záchodku jointa. Faryzan ho u sebe trpěl nejen kvůli manželce. Podhlava Zalémské konfederace milovala ticho.
    Pane viceprezidente, máte na příjmu monsignora Sicheta Gnóma! Druhá komunikační vlna, spoj bé, kabel dva, program číslo patnáct! ukazoval Bazil na prstech. Jeho mírně rozšířené zornice prozrazovaly, že je lehce pod vlivem drogy.
    ,,Díky, Bazi, to zvládnu sám,“ viceprezident zamířil dálkové ovládání a na jediné máčknutí sejmul z obrazovky, která zakrývala polovinu zdi, její původní šeď.
    Na plazmě bleskla tvář hubeného muže středních let v elegantním obleku od značkového návrháře. Jediným šedivým okem si měřil svého oponenta na druhé straně obrazovky. Druhým okem, zeleným, se díval – Faryzan nemohl vidět kam. Ten muž šilhal.
    Viceprezident nahodil falešný úsměv a konverzační tón. Muže, jehož tvář před ním na obrazovce zářila jako půlměsíc (nebo také něco jiného), neměl rád, ale přesto navázání spoje očekával.
    ,,Už jsem myslel, že se neozveš. Žes umřel nebo mi Krásku necháš,“ žoviálně se uchechtl. Věděl, že Sichet von Gnóm ho na druhé straně vidí stejně dobře, jako on jeho.
   
   * * *
   
   Monsignore Sichet von Gnóm byl hlavou i tělem církve Jezu, oficiálního náboženství Zalémské konfederace. Hubený duchovní míval v oblibě drahé oblečení, starou vzdělanost, lechtivé magazíny a své drahoušky Pubýna a Gýtona.
    Pubýn byl starý, prošedivělý smradlavý pekinéz. Gýton byl mladý voňavý novic. Jen těžko říct, koho z nich měl monsignore raději nebo kdo z těch dvou měl víc rozumu. Koho ale vůbec rád neměl, byl viceprezident, velká ryba v malém rybníce.
    Monsignore byl relativně pohledný, s nepřirozeně světlými vlasy a s odlišně zbarvenými duhovkami lehce démonického vzhledu. Jedním slovem aristokrat, což se o viceprezidentovi říct nedalo. Také by se nespojoval s kancelářským ňoumou, kdyby ho k tomu okolnosti nedonutily.
    Náhoda byla děvka, která svou štědrostí neplýtvá, a ta jediná je mohla přimět k jakés takés spolupráci. Když se jejich cvičené pěchoty vědců a senzibilů setkaly ve tmě hvězdného nebe - Zemi nikoho - kromě pár mrtvol a pochroumaného šrotu to nemohlo znamenat nic, kdyby se náhle neobjevila ona.
    Nádherná. Mrtvá zvenku, živá zevnitř. A dokonale nedostupná, plná stínů. Dávno ztracená loď, jež měla pokořit boha kosmu, aby se sama zřítila v bezedné prázdno. Její sponzor a konstruktér, trochu blázen a trochu génius, jako většina velikánů, ji nechal zkonstruovat jako lidské tělo, tvarem i útrobami. Byl to cvok s patologickou láskou k symbolům. Podle toho ji také pojmenoval: Homunkulus. A Homunkulus selhal, vymkl se svému pánu z rukou, vystoupil ve své pýše vysoko, stejně rychle klesl a byl pohlcen. Alespoň tak jeho zmizení vysvětlovala vláda, jejíž verzi veřejnosti přetlumočil lehce nezávislý tisk. Uplynulo několik desetiletí, než pokořený Homunkulus opět vyplul na povrch Země nikoho. A děvka náhoda ho vydala v plen hned dvěma mrchožroutům současně.
    Faryzanův právník byl neúmluvný. Nález měl podle nejnovějších mimohvězdných předpisů nekompromisně patřit oběma nálezcům stejným dílem. Nebyl by to ale vzdělaný Sichet von Gnóm, kdyby v objetí milovaného Gýtona nepřišel na vpravdě šalamounské řešení. Hra se stejnou cenou pro vítěze.
   Hrátky milují ti, kdož na ně mají. Proto monsignore povolal mě, Sibyl-Evu, dokonalý prototyp umělé inteligence. Výstřelek techniky a dar jednoho vědeckého týmu k jeho třicátým třetím narozeninám. Nebo jinak: Povolal mě, ženskou na baterky, která stojí jako socha v jeho kanceláři a straší hosty; na kterou se práší, dokud si nezamane ji zapojit. Jsem robot, vysoký, štíhlý, jen s trochou potřebné svalové hmoty (msgr. Gnóm si nikdy nepotrpěl na silačky). Moje tvář je tváří mladé dívky s nezvykle starým výrazem a stařecky bílými vlasy kolem. Gnóm říká, že mé modré oči jsou kruté, ale já si to myslím o těch jeho. Moje současná podoba je výsledkem Gnómových fantazií. Nejsem víc než automat, který plní své úkoly a dělá to - musí to dělat - rád. Někdy.
    (Jsem děsně ukecaná. Jako vždy, když mě zapojí. Do hodiny mě podobné excesy obvykle přejdou.)
   
   * * *
   
   Bořila jsem se do chladného koženého křesla. Černá minisukně se mi vytahovala a pod bílou košilí mě studila neprůstřelná vesta. (Moje kancelářské oblečení.)
    Nechala jsem Gnómovu ruku nenápadně se plazit vzhůru po mém koleni. Takový dotyk bych měla stěží zaznamenat.
    Monsignore byl nezvykle sdílný. Pochopila jsem, že mu na úspěchu záleží víc než kdy jindy. Jsem v jeho službách léta. Dalo by se říct, že ho žádná bytost nezná tak dobře jako já. Bohužel.
    ,,Musíš se lodi zmocnit dřív, než jeho trumf. Vsadili jsme se, chápeš. Ani jeden z nás se nechce dělit. Máme své kandidáty, vyhrát může jen jeden. Já tu loď chci! Ty jsi můj kandidát, jako vždy,“ mluvil zadýchaně. Studený dotyk na vnitřní straně stehna pokračoval dál. Jednou jsem mu způsobila lehčí elektrický šok na místech, kde to nejmíň čekal. Poslal mě na oplátku do pěchoty. Nic nemůže být horší než armáda.
    ,,Mám si podmanit opuštěnou loď?“
    Zelené oko zajiskřilo, šedé mrklo.
    ,,Nebude to tak lehké, kočičko.“
    ,,Problém?“ váhavě jsem mu opětovala dotyky. Tak jsem byla naprogramována, a to se mu líbilo. Když byl Gýton dostatečně daleko. Mně se to taky mělo líbit. Někdy.
    ,,Trochu. Moc o tom problému nevím. Z viceblba jsem dostal jen, že si máš dát pozor na trojské koně. Ten chytrák má svůj plán a svůj trumf.“
    ,,Svého šampióna?“ ve svěráku bezcitných prstů jsem sevřela jeho úd.
    ,,Tak nějak. Ale ty mi to vyhraješ. A tohle si nech,“ vrátil mi dlaně na své místo. ,,Náš rozhovor je pracovní.“ Najednou!
    ,,Možná. A možná, že vyhraju.“ Kdybych byla skutečnou ženou, musela bych cítit trochu studu a trochu vzteku.
    ,,Musíš vyhrát,“ Sichet mým myšlenkám ani mému strnulému výrazu nevěnoval pozornost.
    Skryla jsem triumfální úsměv. Takže mě pošleš ven z kanceláře? To já ráda; pro tebe, pryč od tebe.
    ,,Co je to za loď?“
    ,,Homunkulus. Musíš ji zprovoznit dřív než Estetův kandidát. Ten šílenec, co ji vymyslel, ji utvořil jako lidské tělo. Dávno nefunguje. Budeš ji muset oživit. A ještě něco: Moji senzibilové zjistili, že je plná příšer. Znič je.“
    ,,Koho?“
    ,,Říká se jim sirény, podle legendárních stvoření. Lidi by jejich kvil zahubil, tak tam posílám tebe, Sibyl-Evu, mou lásku a můj trumf.“ V Gnómově tváři odrazila vize úspěchu jako na zrcadle všechny své šílené odrazy.
    ,,S-sirény?“ můj vlastní triumf vystřídala čirá hrůza. ,,Čím jsem se provinila, to mi nesmíš udělat!“
    ,,Víš, že můžu,“ Gnóm se pousmál, zelené ďábelské oko přivřené.
   
    * * *
   
   Probudila jsem se uprostřed kakofonie zvuků. Ve tmě. Sama. Automaticky jsem dala mozku příkaz vypojit zvuková čidla. Takže mi to nehodlal příliš usnadnit. Žádné cavyky, vyhodil mě rovnou na Homunkulu. Těžko říct, jak dlouho jsem na studené podlaze ležela.
   Zapojila jsem zraková čidla.
    V nažloutlém světle, které vycházelo z mých očí, se přede mnou vlnil úzký koridor. Táhl se dopředu i dozadu, stříbřitě lesklý jako moje kombinéza. Na zádech jsem cítila tíži rance. Uvnitř byla láhev s vodou a žlutá výživná pasta, jinak nic. (Když jsem v provozu, moje potřeby se od potřeb humanoidů v zásadě neliší.) Žádná zbraň, žádná mapa, žádné další pokyny. Je na tom druhý kandidát podobně? Kde asi je? Číhá ne mě, sleduje mě, nebo mu dokonce dali náskok? Bezcílně jsem vyrazila vpřed. Krutá hra o loď začala.
    Chodba vedla pořád dál, prázdná, se zrcadlovými stěnami, které odrážely jen mou hrůzu a strach. Tahle část lodi se zdála ničím neobydlená.
    I tak jsem na ně nepřestávala myslet. Nepříteli, ať už má jakoukoliv tvář, se mohu postavit právě pro jeho tvář, protože ho vidím. Jak čelit ale něčemu, co žádnou tvář nemá? Jak zneškodnit tvora bez tváře? Jsou sirény vůbec ještě tvory? Ta stvoření byla, tam odkud pocházela, zbytkovou a velice primitivní formou života. Něco jako prvoci, beztvaré měňavky trávící celým svým tělem. Nevíme o nich vůbec nic. Ani jestli dutiny v jejich tělech jsou ústy, očima, kloakami nebo tím vším. Existují planety, které jsou jimi dočista zamořené. Všechny lodě do jedné se jim vyhýbají. Žádné z nich se nestalo to, co Homunkulu. Bezpečně se o nich ví jedno: Zvuk, který vydávají, zabíjí.
    Nemusím být člověkem, abych si spočítala, jaké mám šance.
    Chodba se začínala štěpit. Po stranách probleskovaly bledé chřtány dveří. Prostory pro pasažéry. Nepokoušela jsem se je otevřít. Ani mě nezajímalo, co zbylo po letech z jejich obyvatel. Špatně fungující mrazící zařízení nejspíš uchovávají jen zkažené maso. Stačí, že loď zamořily sirény. Netoužím ještě po epidemii.
    Co je to? Za běhu jsem otočila hlavu. Něco velkého se ke mně blížilo. Měla jsem vypojená sluchová čidla, tudíž jsem nemohla slyšet, kdy přesně mě to začalo sledovat. Málem jsem čelem narazila o roh stěny. Zapletla jsem si nohy a upadla.
    Ze země jsem viděla, jak se bílá skvrna skokem přenesla přes mé ležící tělo. Lapala jsem po dechu. Může mít umělá inteligence vidiny? Chodbou opuštěné lodi se právě přehnal kůň! Bílý kůň!
    Vstala jsem a pokračovala dál. Prostor začaly zaplňovat palmy a cykasy s hvězdicovitými květy; za sklem, aby se na ně neprášilo. Umělí chudáčci. Mezi skleníky s místem pro jednu dvě rostliny něco bylo. Obešla jsem zanesené sklo. Skočila jsem zpátky. Proti mně stál člověk, muž asi třicetiletý. Živý člověk na Homunkulu! Je to vůbec možné? Přežil díky mrazícímu zařízení?
    ,,Nemusíte se mě bát, jsem forma umělé inteligence a přicházím v míru,“ zajíkla jsem se hloupou frází, kterou jsem měla pro podobné situace vždy po ruce. Člověk neodpověděl. Byl slušně oblečen a očividně neozbrojen, nečekala jsem, že se pokusí o nesmyslný útok.
    ,,Pane?“
   Nezklamal mě.
    Mohla jsem na něj mluvit celé hodiny, nikdy bych se nedočkala odpovědi.
    Strnulá mrtvola nepodléhající rozkladu. Přičichla jsem k němu. Kromě drahého deodorantu, jaký občas používá i msgr. Gnóm, z něj nebylo nic cítit. Sálal z něj chlad. Rukou jsem se dotkla míst, pod nimiž kdysi tlouklo srdce. Tlukot byl velice slabý, ale cítila jsem ho. Ten člověk byl studenější než nebožtík, ale mrtvý nebyl. Jak mi to mohlo uniknout? Jeho oči, byly zavřené! Muž v hibernaci. On spal! Tak tohle způsobuje zpěv sirén?
    Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla vpřed. Utíkala jsem, dokud jsem neuvízla v prazvláštním lese. Tvořily ho strnulá těla spáčů zaskočených v těch nejbizarnějších pózách. Proplétala jsem se končetinami a místo větviček mě škrabaly do obličeje jejich nehty, nestříhané celé věky. Byli studení a já je nechtěla poškodit. Všímala jsem si detailů, jako třeba jak je kdo oblečen, kdo ke komu patří a proč té dívce hraje na tváři tak hloupě veselý výraz. Byli tam muži i ženy, děti také. Ne všichni se tvářili šťastně.
    Nad jejich křídovými tvářemi s promrzle modrými rty občas probleskla tmavá cedule známé restaurace, baru či kasina. Vevnitř to vypadalo stejně.
    Zvědavě jsem vstoupila prosklenými dveřmi do jednoho z nejdražších podniků, věhlasné restaurace hotelu Imperialisimus. Msgr. Gnóm, pokud mě zrovna nevysílal na nějakou misi, neměl ve zvyku brávat mě mimo svou kancelář příliš často, natož aby semnou obcházel restaurace. Proč se tu neporozhlédnout? Když jsem vcházela, mihlo se za mnou něco černého. Nejspíš vlastní stín.
    I v chabém světle jsem si dokázala představit, jak to v Imperialisimu za plného osvětlení muselo být báječné. Žluté závěsy, vkusně zřasené, se plazily do přízemí až z třetího patra největší smetánkou osázených balkónků. Ve vyschlé kašně uprostřed se válelo několik mincí. Číšníci stály jako sochy i se svými podnosy. Vybrané lahůdky na nich byly plně kondenzované, ale neměla jsem odvahu některou z nich ochutnávat. Na to je zatím čas. Stoly byly kulaté, s bílými ubrusy, plné broušeného skla a stříbrných lžiček. Na každém z nich se tyčila zásoba vyhaslých svící. V popelnících se válely desetiletí staré oharky. Před spokojenými výrazy bohatých hostů, každou chvíli očekávajících svoji zaplacenou pochoutku, jsem utekla ven. Ucítila jsem nezvyklý chlad. Venku očividně bděl ještě někdo.
    Zaostřila jsem na bledý stín. Tvor o čtyřech končetinách se mihl v lese lidských těl. Siréna. Pohlédla jsem vzhůru. Na terasách restaurací a barů se to jimi jen bělelo. Byly rozmázle odporné. Tvar jejich těl se neustále měnil. Přilepovaly se k spícím a pomalu je pohlcovaly. Jako prvoci živočichy ještě nižší. Rozpouštěly lidskou tkáň stejně snadno jako kosti! Sežraly i to, co ukáplo na zem. Couvla jsem. Sirény o mě neprojevily sebemenší zájem. Proč taky, když mají kolem tolik potravy? Nejsou hloupé. Mají to promyšlené. Nejspíš začaly na začátku, proto jsem poblíž obyvatelných prostor nenarazila na jedinou z nich. A ani na člověka.
   
   II.

   Nemám vodu ani výživnou pastu. Následkem toho přestaly fungovat mé ,,vševidoucí“ oči. Nacházím se někde mezi restauracemi a obyvatelnými prostory, jistá si ale nejsem. Mám podezření, že od okamžiku, kdy jsem ztratila schopnost vidět ve tmě, se pohybuju v kruhu. Sirény fosforeskují a jako bledí duchové nepravidelně kmitají lodí. V určité vzdálenosti se táhnu za nimi. Myslím, že mě dovedou do propasti nebo vůbec nikam.
    Pořád vydávají zvuk, který drží všechno živé v hibernaci, ale já mám vypojená zvuková čidla. Neslyším je. Jaký je asi ten zvuk? Je to zpěv? Krásný zpěv? Může měňavka zpívat?
    Rozbila jsem si rty na neviditelném schodišti. Tady už žádná siréna není. Cítím se unavená, musela jsem ujít velkou vzdálenost. Ztratila jsem se. Křečovitě tisknu prsty k zábradlí. Studí to. Chce se mi plakat. Kde je msgr. Gnóm? Nad hlavou vnímám pohyb koňských kopyt a pak už jen… Nekonečně sladký pád do prázdnoty.
   
   * * *
   
   Ostrost a jas bílého světla mě oslepovaly. Svíjela jsem se na zemi. Nebyly tu žádné sirény. Byli tu lidé! Vypadali jako skuteční a hýbali se. Došlo mi, že to jsou pouhé záznamy. Zase jsem viděla. Kdo osvítil loď? Já? Pádem ze schodiště jsem zachytila nějakou chytrou páku? Rozhlédla jsem se kolem. Žádné schodiště, žádná páka. Proč tady nic nedává smysl?
   Skulila jsem se z pochroumané počítačové desky a znovu zaskučela. Jsem umělá, ale nejsem dokonalá. Bolest vnímám velice dobře. (Naštěstí však v průběhu regeneračního procesu rychle utichne.)
    Schovala jsem nohy pod sebe a prohlížela si lidi, jejichž postavy se vznášely jako duchové všude kolem mne. Hýbaly ústy a zuřivě mávaly rukama. Postávaly v desítkách klecích, zavěšených u stropu.
    Seděla jsem na dně vysokého válce se zrcadlovými stěnami. Jinak, až na technická zařízení, byla místnost prázdná. Uvnitř každé klece ležela průhledná rakev se stříbrnými číslicemi na boku. Uvnitř byl skutečný člověk. Záznamy se v klecích nesmyslně zmítaly a všechny ukazovaly na mě. Konečně jsem to pochopila. Homunkulus, člověk… Byla jsem v epicentru lodi, v jejím mozku. Přízrační zajatci zpodobňovali myšlenky.
   Jestli se tady nenachází klíč k celé záhadě, tak už nikde. Sedla jsem si k centrále a pokusila se přístroje zapojit. O tomhle něco málo vím. Tohle nebude těžké. Sama jsem takový domácí počítač. Přístroje se s chroupáním rozeběhly. Ale, tady je přístupová cesta k otevření jedné… rakve. Jenom jedné. Vyber číslo.
   Přízrační lidičkové horečně poskakovali a nepřestávali zuřivě ukazovat na ústa a uši. Tady nejsou sirény…? Zapojila jsem zvuková čidla. Kakofonie zvuků se rozezněla naplno. Všechny záznamy se snažily na sebe upozornit a překřičet ostatní. Přivřela jsem víčka a snažila se z řevu oddělit jednotlivé hlasy.
    ,,Pomoz mi najít mé dítě, pomoz mi se osvobodit, společně najdeme naše dítě, někde tu musí být! Moje holčička!“ kvílela žena v růžových šatech.
    ,,Ztratila jsem se, pomoz mi najít rodiče!“ asi třináctiletá dívenka mým směrem vzpínala ruce.
    ,,Ukážu ti cestu ven, vyber si mě!“ záznam blonďatého mladíka si zuřivě mířil prstem na hruď.
    ,,Všichni lžou, chtějí to zase, i když jen dočasně okusit!“ zaskřehotal rozcuchaný muž. Křečovitě přitom svíral mříže své klece.
    ,,Okusit co?“ zvedla jsem ke kleci hlavu.
    ,,Chtějí žít,“ ušklíbl se mužův záznam, aniž by se na mne jen podíval.
    ,,Neposlouchej je, všichni lžou!“ varoval mě vysokou fistulí drobný muž skoro úplně v nejvyšší cele.
    ,,Nikdy se odsud nedostaneme, já jediný mohu,“ přesvědčoval mě postarší muž, který dosud mlčel.
    ,,Nelži, nic nevíš, já jsem konstruktér, vím jak tu všechno funguje!“ volal muž v kombinéze docela dole.
    ,,Co ty víš? Já jsem vědec!“ ohradil se jeho soused.
    ,,Jsem technik, znám celou loď!“ prohlásila jiná žena. Její záznam mi mával a ukazoval na rakev se skutečným tělem.
    ,,Ticho, můžu osvobodit jen jednoho z vás, když ale budete řvát jeden přes druhého, neosvobodím nikoho!“ zvolala jsem. Oni mě ale pochopitelně nevnímali a dál hlasitě křičeli, co je kdo zač a čím by se mi mohl hodit. Byli mnohem horší, než sirény.
    Vnímáš mě, asi ne, co? Dělá se mi blbě z těch šašků. Tobě? No jo, já zapomněl. Taky mi nerozumíš. Fajn. Asi tu s nima zkejsnu navěky. Nevím, nač tohle nahrávali. Říkal jsem jim, že je to k ničemu, ať si to strčí víš kam, ale oni si to nenechali vymluvit. Prý mě nepopraví. Hovno. Popravili nás všechny. Nebo to ještě udělají… Zatím co tu žvaním, moje tělo hnije… Hej, proč mě vypínáte, zrovna mě to začalo bavit?
    Co je zase tohle? Zaklonila jsem co nejvíc hlavu, abych dobře viděla na klec. Visela úplně nejvýš. Ještě, že mám tak dobrý zrak. Průsvitný odraz rusovlasého mladíka s pichlavým strništěm na bradě mi trochu vesele a trochu cynicky mával. Ostatní ho pozorovali s neskrývanou nenávistí. Mladík na rozdíl od nich nemluvil, jenom pohyboval rty a gestikuloval oběma rukama. Byl hluchoněmý. Tomu říkám štěstí, na znakovou řeč mě msgr. Gnóm naprogramoval jen náhodou, když mě (rovněž náhodou) vytáhl jako společnici do divadla. Potřeboval, abych mu přetlumočila názory jednoho jeho klienta. (Tím klientem nebyl nikdo jiný než podivínský synovec viceprezidentovy ženy, Bazil.) Potom zapomněl nepotřebný program smazat. To byl celý on!
    Byla jsem rozhodnuta. Jedině někdo jako tenhle mladík bude schopen čelit zpěvu sirén.
    Vypojila jsem zvuková čidla a naťukala příslušná čísla. Naběhlo okýnko s kódem, který musím ručně namačkat. To je opravdu neandrtálská technika!
   Rychlý pohled. Klece byly pyramidovitě rozvěšeny. Podlaha nejnižší z nich se mi houpala u obličeje. No dobrá. Sevřela jsem oběma rukama ledovou mříž. Pohmožděniny na mé paži byly čerstvě zahojené. V pořádku. Přitáhla jsem se a vylezla na strop. Nevadí mi výšky. Rozhoupala jsem klec pod nohama. Skok a vydrápala jsem se po mřížích na další nejbližší klec. Houpačka, další skok… Trochu mi to připomínalo trenažér. Stejným způsobem jsem postupovala dál.
   Když jsem se dostala k nejvyšší kleci, použila jsem na malém displeji kód. Mříž vyjela nahoru. Málem mě to odmrštilo deset dvacet metrů dozadu. Na poslední chvíli jsem se zhoupla na spodní mříži a vyšplhala dovnitř. Konečně na podlaze! Klec se pod mými váhavými kroky houpala. Mrazící zařízení bylo plně v provozu. Nastavila jsem teplotu a dala pokyn ukončit všechny hibernační procesy. Věděla jsem, že proces rozmrazování a oživení bude trvat dlouho. Svůj díl jsem splnila, nezbývá než čekat. Zkřížila jsem na kovové podlaze nohy pod sebe. Zařízení tiše a pomalu pracovalo. Šum, který vydávalo, uspával. Začala jsem se nervózně pohupovat.
    Houpy hou. Když budu mít štěstí, podaří se mi získat společníka.
    Osvobodím Homunkulovu myšlenku.
    Co asi dělá msgr. Gnóm? Houpy hou.
    Neměl by být kov bez vlastních myšlenek?
    Trvá to příliš dlouho, houpy hou.
    Houpy hou…
   
   * * *
   
   Já nejsem žádná myšlenka, hovno jsem! Ještě před chvilkou byl nahý. Cestou dolů jsem musela lézt jako druhá a ještě si vynutil můj oblíbený šátek. Dostala jsem ho od msgr. Gnóma darem a on si z něj udělal bederní roušku, jen tak! Ten už si na krk určitě nedám… Právě nasoukal tělo do smokingu jakéhosi pozemšťana a ukazoval, jak ho to škrtí. Jako by se mu nelíbilo, že jsem ho probudila. Třeba se mu zdály sny hezčí, než dokáže život humanoida být.
    Asi nemáš cigáro, co? zajímal se.
    Zavrtěla jsem hlavou.
    To sem si moh myslet, co tu vlastně děláš?
    Nic důležitýho, ušklíbla jsem se. Jenom musím lodi vrátit život, ten skutečný. Musím je vzbudit, rukou jsem obsáhla kruh nad hlavami spokojených spáčů. Byli jsme někde uprostřed Homunkula.
    Jinak co? dopnul si poklopec a nerudně se poškrábal na zadku. Možná, že jsem s jeho vzbouzením dala příliš na první dojem.
    Zhebneme tu, naznačila jsem řez pod hrdlem.
    Já zhebnu. Ty ne, ty jsi umělá. Fuj, osvobodila mě mikrovlnka! znechuceně plivl na kovově lesklou podlahu.
    Jak to víš, že nejsem jako ty? přešla jsem jeho urážku chladně.
    Tak. Jsi příliš dobrá. Vsadím se, že tu zabloudila spousta vědců. Nikdo se ale neukázal.
    Brala jsem to jako kompliment.
    Kde to jsme?
    Nikde, pokrčila jsem rameny. Naznačil velice sprosté slovo.
    Cigaretu náhodou nemáš?
    Už ses ptal.
    Jasně.
    Ztěžka jsme dosedli na zaprášenou lavičku jako dva zamilovaní nebo páreček důchodců. Kolem nás kvetl umělý háj kokosových palem. Listy jim místo sněhu pokrývala tlustá vrstva prachu spolu s uspanými mikroby.
    Tahle loď je nekonečná, ulevil si můj společník.
    Jak ses sem vůbec dostal? byla jsem zvědavá. Místo souvislé odpovědi se mi ale dostalo zase jen dalšího sprostého slova.
    Tak si to nech, unaveně jsem se napřímila. Chápu, že mu je daleko hůř. Vstali jsme a šli dál. Šklebili jsme se na bezduché figuríny. Byly všude. Jediná naše společnost kromě sirén. Můj společník trochu rozverně a trochu podrážděně šťouchal do spáček v kraťounkých, ale ještě stále společenských šatech.
    Sedla jsem si na kraj umělého chodníku. Myslela jsem, že mi k něčemu bude. Ten chlap je ale úplně k hovnu. Ještě chvilku a začnu štkát.
    Myšlenky! Můj společník se udeřil do čela. Rusé vlasy se mu od samého soustředění naježily. Už z toho taky začíná šílet? Tázavě jsem na něj pohlédla.
    Život, myšlenky, krev…Musíme, ty musíš… Ale jak? Vážně to byl šílenec, tenhle chlápek, taťka tohohle všeho…
   A pak se to stalo. Konečně se mi rozsvítilo. Věci do sebe náhle zapadaly. ,,Tahle loď je jako živý organismus. Když ji chci zprovoznit, je to jako s oživováním domněle mrtvého. Musím rozproudit krev. Krví může být je něco co se hýbe!“ v rozrušení jsem začala mluvit.
    Co? zamračil se na mě můj společník.
    ,,Kde to jsme?“ Kde to jsme?
    Na mikronádraží? znuděně ukázal na soupravy zrezivělých vlaků. Koleje vedly tunely i jen tak vnitřkem lodi. Byly to spíše vláčky, určené k odpočinkové - snad výletní - jízdě. Ovládaly se automaticky.
    ,,Správně! Musíme zprovoznit vlaky. Potom se uvidí!“ vykřikla jsem radostně.
    Proč tak hýbeš pusou, křičíš nebo co? Tady tě stejně nikdo neslyší, usměrnil mě.
    Aniž bych svého společníka brala na vědomí, utíkala jsem k hlavnímu terminálu. Obešla jsem těla dvou průzračných sirén a přeskočila uspané děti. Snad ratolesti cestujících. Musím zprovoznit všechno, co se hýbe. Červené a bílé krvinky, napadala mě obludná srovnání. Spustila jsem něco, ale… Tiše jsem zaúpěla. V uších mi i přes vypnutá sluchová čidla znělo dusání koňských kopyt po nablýskané podlaze. Na tohle nemám program!
    Počkej, to musí rozlousknout amatér! Můj společník mě dohonil. Dlouhými, zlodějskými prsty jezdil po ustrnulé klávesnici. Němě jsem zírala. Obrazovka zablikala, systém začal pracovat.
    Kovové šílenství si nemilosrdně razilo cestu vpřed. Spáči uvnitř pohybujících se souprav se ani nehnuli.
   Dokázali jsme to! ukazovala jsem nadšeně. Odpověď na otázku jak budu hledat později.
   Mám hlad, můj společník si poklepal na pupek.
   
   * * *
   
   Vlaky vozí spáče sem a tam. Barevní koně se prohánějí ztichlou lodí. Sirény mlčí. Krčíme se v restauračním centru. Můj společník má konečně svoje cigarety. Okusil zledovatělé pochoutky spících jedlíků. Také jsem si zobla. Znepokojuje mě, že mi vytrvale odmítá přiznat důvod svého pobytu na Homunkulu. Oba cítíme stejný strach: Sirény.
   Homunkulus je v tomhle dokonalý. Ony zpívají a my jsme vůči nim hluší, jako Odysseus, když se nechal přivázat ke stěžni. Jeho vojáci měli uši vyplněné voskem, proto nemohli svého kapitána slyšet a být svolní k jeho žebronění, aby ho osvobodili a dovolili mu za vábnými hlasy odejít. Nikdy by nedosáhl kýžené pevniny, své rodné Ithaky. Alespoň tak nějak mi starou báji vyprávěl msgr. Gnóm, když měl sdílnou chvilku. Trvalo mu to spousty let, než se setkal se svou ženou. Já nemám ženu ani muže. Nemám Ithaku, která by mě volala, nemám pevninu, kam bych se mohla – chtěla – vrátit. I můj pán, mecenáš msgr. Gnóm, ztrácí v šedi kovového srdce lodi nade mnou svůj vliv.
    Jsem ve vesmíru, daleko předaleko od soustavy planetek Zalémské konfederace. Můj společník likviduje trafiky a pomalu, leč systematicky, vyjídá objednávky našich loutek. Bydlíme v Maximinu a jíme v Imperialisimu. Pořádáme turnaje v kulečníku. Házíme po sobě koulemi. Lámeme tága.
   Pochoutky došly. Poučili jsme se od sirén. Opékáme mrtvé v kuchyních luxusních restaurací a požíráme je na stříbrných talířích. Můj společník viděl svého prvního koně. Byl černý. Již delší čas spolu nemluvíme. Bojíme se jeden druhého.
   Jestli umřeme, umřeme přecpaní, na houpačce z lidských kůží.
   
   III.

   Všechno se změnilo od chvíle, kdy jsme se znova našli. Vyčerpaní, špinaví, úplně na morálním dně. Když byl sám, objevil knihovnu. Byla obrovská, schovaná mezi rozbujelými kinosály a utlačovaným, malým divadélkem. Našla jsem lodní manuál. Byla tam i mapa Homunkula. Ta šílenost z venku skutečně vypadá jako tělo, bezpohlavní humanoid! Myslím, že jsem tu hádanku rozluštila.
    (Půjdeš semnou chlastat?
    Díky, musím něco dodělat.
    Můj společník objevil docela zachovalý Tequila bar, od té chvíle si s lodí tykají.)
    Homunkulus je živočichem. Každá jeho část byla vytvořena aby žila, aby Homunkulus žil – byl v provozu. To všechno už vím. Jeho symbolika je docela průhledná. Obdobu kostry tvoří konstrukce lodi, obalená svaly – světlem. Jejími tepnami jsou tunely, vlaky jsou krví. Červené a bílé krvinky, vzpomněla jsem si dávný, šílený nápad. Kde má však srdce, kde vnitřnosti?
    Odpověď ležela ve složitém nákresu lodní mapy.
    Srdcem Homunkula bylo to, co tvoří střed a základ ekonomiky každého města – trh, obchodní centrum. A vnitřnosti? Na mapě jsem našla uzavřenou stoku. Co jsou ale lidé, rozlezlí jako mravenci po celé lodi? Chorobná nákaza? K čemu mám Myšlenku? Nechápu toho ještě tolik. Loď se nepohybuje o své vůli, nýbrž samospádem, jako zalémská ekonomika. Spí, jako by i ona byla omámena zpěvem sirén.
    Dva druhy krvinek. Vlaky a … Lidé! Pořád tu ale zůstává jeden problém.
    Vyběhla jsem z knihovny. Můj společník měl zplihlé vlasy a na tvářích strniště. Smrděl jako stará tabatěrka. Možná by se měl vykoupat. Jednou rukou mi kynul a druhou ukazoval pěkně sprosté gesto. Já se ale dívala na sirény u barového pultu. Oni opravdu tráví celým svým tělem! Párek milenců se mi vypařil před očima. Co vylučují? Nikdy jsme na lodi nenašli nic, co by mohlo být jejich výkaly.
    Zabít je nemůžu, ale Homunkulus je může…
    Prober se, flákači. Je čas přistoupit na plán bé! Proběhla jsem prosklenými samo otvíracími dveřmi. Můj společník potřeboval víc, než s ním jen pořádně zacloumat. Vlepila jsem mu facku.
    Rázem byl na nohou. Němě předvedl dramatické zaskučení, neohrabaně se mi políček pokusil vrátit a ve finále zavrávoral.
    Líbíš se mi čím dál míň. Nakonec se tě budu ještě bát! dopáleně se shýbl pro nedokouřený doutník.
    Nikdy bych ti neublížila, jemně jsem mu stiskla rameno.
    Nech toho, roboti mají smysl pro humor sušší než tenhle výčep! vytrhl se mi a ukázal na pobryndaný pult.
    Pokrčila jsem rameny. Leží před námi důležitější problémy, než se vzájemně špičkovat. Místo jadrné odpovědi jsem se mu pokusila co nejsrozumitelněji vysvětlit, co chci udělat. Vzal to celkem chladně.
    Fajn, má kovová hlavičko. Zní to pěkně šíleně, ten tvůj plán. Jen nemám ani při zapnutí celé své funkční části mozku tušení, jak chceš sirény dostat do stoky a přimět Homunkula, aby se na pokyn vysral?
    Máš menší mozek než jediné čidlo v mém malíčku. Předpokládala jsem, že ti to dojde. Nalákáme je tam na to jediné, co zabírá na každou formu života. Na potravu!
    Nechceš mi naznačit, že tam přeneseme všechna těla? Na Homunkulu jsou pořád ještě stovky lidí!
    Neslíbila jsem, že to bude lehké. Ostatně, máme na to celý život.
    A oni poletí do vesmíru spolu se sirénami. Obětuješ je? slastně vyfoukl moře smradlavého dýmu.
    Ne, nechci nikoho obětovat. Tohle je další problém, který musíme vyřešit.
   
    * * *
   
   Do stoky vedlo několik dveří, byly kulaté a hermeticky uzavřené. Otevřít je mohla jen správná kombinace čísel. Můj společník ji znal. Věděla jsem, že nemá smysl se ptát. Uvnitř nebyli nehybní lidé ani zpívající sirény. Jen prázdno a tma, takže jsem schovala zbytečnou mapu. Léta se nepoužívala. Stoka končila jediným možným únikem z kovového vězení. Znovu jsem na dveře pohlédla. Otevřít je, jsem svobodná! Šílená myšlenka. Volně ve vesmíru - bez Homunkula - svoboda byla synonymem smrti.
    Fajn, tak jsme v kovových střevech! Kde chceš začít? rýpnul si můj společník, ale já jsem mu neodpověděla.
    Střeva byla po stranách pokryta průhlednými kokony o velikosti spícího člověka. Připomínaly rakve. Můj společník si jich všiml také.
    Co si o tom myslíš? ukázal ve tmě poblikávajícím nedopalkem.
    Nemyslím si nic.
    Každého spáče uskladnit do své postýlky, kde někdo předem načechral peřiny. Nepochybuju, že Myšlenka bude znát kód k otevření posledních dveří. Je to jediná šance, jak se zbavit sirén.    

   * * *
   
   Sirény si nás zprvu nevšímaly. Táhla jsem za nohy kluka ve sportovním oblečení. Můj společník se vláčel se servírkou z oblíbeného Tequila baru. Ze rtů mu čouhal doutník. Už nevím, kdo z nás zpozoroval, že se s centrem děje něco divného.
    Bylo prázdné! Sirény neklouzaly po hladké podlaze, lesknoucí se jako vodní hladina. Balkony restaurací a terasy nákupních domů osaměly. Žádní duchové.
    Opřela jsem sportovního spáče o stěnu. Můj společník se také zastavil. Servírka skončila na podlaze. Po zemi se valily bílé koule, podobné chuchvalcům mlhy. Kutálely se jedna přes druhou. Oni nás odřízly, příšery, sirény…
    Utíkej! chňapla jsem ho za rameno. Němě syknul, přeskočil spáčku a hnal se za mnou. Mlčenlivé vojsko se shluklo, aby zaútočilo. Nikdy jsem si neuvědomila, že jich tu je tolik. V centru se zdržovaly vždycky, ale většinou byly roztroušené po jedné po dvou. Nyní proti nám stála celá armáda. Začaly nás brát za něco víc než vzduch, jakmile jsme vážněji ohrozili přísun jejich stravy.
    Bílé vojsko postupovalo pomalu ale souměrně.
    Skákali jsme přes poražené stolky a židle vnějších restaurací a vráželi do překážejících spáčů. Zmrtvělá figurína muže v lepším oblečení mě prudce udeřila do obličeje. Jeho družka v lodičkách po mně mrštila kabelkou.
    Je to stejné jako s koňmi, mám strach a vidím nesmysly! Můj společník se vymotal z klubka poskakujících dětí. Utíkala jsem. Nechtěla jsem, aby mě předhonil. Děsila jsem se jen pomyšlení, že mě sirény dostanou jako první. Raději jeho, prosím, raději jeho!
    Už nikdo nestál strnule. Spáči otvírali ústa a zuřivě gestikulovali. Bílá masa se přes ně přelévala. Lidé padali a vstávali. Můj společník udeřil chlápka, který se mu postavil do cesty. V zoufalství začal šplhat na těžký závěs. Několik sirén se odlepilo od živoucí masy a shluklo se pod ním.
    Blízko, tak blízko. Mohu utíkat dlouho, ale musím mít kam. Přes barevné hemžení nebylo vidět. Tloukla jsem pěstmi kolem sebe. Byla jsem uprostřed šílícího davu. Pasažéři měli groteskní výrazy karnevalových masek, které jim vkouzlilo na tvářích ztuhlé svalstvo. V reji se mihla silueta bílého koně. Bělouš bez jezdce se vzepjal. Mezi mnou a davem se utvořila úzká ulička. Pryč od všeho! O ruku se mi otřelo něco slizkého. Bílá čmouha bez tváře se roztáhla, skulila, nabobtnala a natáhla po mně pařáty. Byly rozplizlé, kapala z nich nicota. Sáhla jsem po prvním, co jsem nahmatala, a bezhlavě tím po stvůře mrštila.
    Střepy roztříštěné sklenky na víno hladce sklouzly po bledé kůži. Někdo mě vzadu popadl a odhodil pryč. Volná ulička se zaplnila. Stvůra zmizela v poskakujícím davu.
    Lidé s tvářemi maškar kroutili svými těly v tanci chaosu. Celek bílého vojska byl narušen. Ony… přestaly zpívat! Zapojila jsem zvuková čidla. Nebylo to k ničemu. V centru byl takový virvál, že jsem je zase vypojila. Pasažéři kompletně dezorientovaní pobíhali v mraveništi zchátralého centra. Sirény mezi nimi se svíjely jako překrmení červi. Přitiskla jsem se zády ke zdi. Můj společník začal pomalu slézat ze závěsu. Když tu bylo tolik bdících, nezdálo se mu, že by sirény musely dostat zrovna jeho. Něco mi ukazoval a přitom mu vypadl z úst oharek cigarety. Uskočila jsem. Tím jsem nechtěně vlétla rovnou do náruče něčemu odpornému za mnou. Zasyčelo to. Bílé stvoření jen s dvěma černými otvory v celém těle couvlo. cigareta mého společníka mu na průsvitné kůži vypálila rudou skvrnku.
    ,,Ty magore, jsi génius! Už vím, co na ně platí, oheň!“ vykřikla jsem rozjařeně, ačkoliv hluchoněmý pochvalu sotva zaznamenal.
    Uchopily mě něčí ruce. Chtěla jsem se vyškubnout, ale muž který mě držel, byl silnější a rychlejší. Jiné ruce sevřely mého společníka. Logika davu. Oni si mysleli, že to my jsme na lodi způsobili invazi sirén!
    Něčí rána mi rozbila ret. Můj společník kolem sebe tloukl, dokud ho nedostali na zem a nezačali do něj kopat. Víc jsem neviděla. Další rána mi rozrazila čelo. Umělá krev mi stekla do očí. Dav nás zabije, umlátí své zachránce. Homunkulus je skutečně prokletý.

   * * * 

   Bolela mě hlava. Dřepěla jsem na zemi a snažila se mému společníkovi ovázat krvácející zápěstí. Pasažéři stáli, seděli, leželi v těch nejbizarnějších pózách. Socha živého šílenství. Sirény byly rozmělněné po obchodech a spokojeně vysedávaly na galeriích. Celou lodí se jako ozvěna rozléhal jejich zpěv.
    Vlastně jim vděčíme za život.
   Můj společník se nesouhlasně zavrtěl. Hedvábným šátkem nejbližší ze spáček jsem mu setřela krev z rozbitého nosu.
    Asi nevíš, kde by se tu dal sehnat nějaký plamenomet? chtěl vědět, sotva jsem mu zastavila krvácení.
    Myslela jsem, že jim už nechceš pomoct, podepřela jsem mu volnou rukou hlavu.
    Nechci, ale chci se odsud dostat. Koukej na toho chlápka, co mě praštil. Jak vypadá legračně. Myslím, že jeho zachraňovat nebudem. Myslím, že ho pozvem na oběd.
    Když myslíš. Nanesla jsem mu do ran desinfekci, ukradenou z rozbité lékárny bez lékárnice. Možná prodavačku zabily sirény, možná my. Jsme tu příliš dlouho.
    Centrum nás nezklamalo. Našli jsme tam obchod se zbraněmi a střelivem. Předtím jsme mu nevěnovali pozornost, protože na nás nic neútočilo. Můj společník si vyhlídl krásně lesklý plamenomet a místo placení popřál prodavači sladké sny.
    Mně poručil vláčet náhradní a zatraceně těžkou náplň. K tomu jsem se ještě tahala s těly spáčů. Nosila jsem je do zadního traktu lodi, zatímco můj společník hlídkoval. Dali jsme si takovou dohodu. Nikdo nebude střílet, pokud to nebude nezbytně nutné. Už takhle ochranné kokony daleko převyšovaly počet spáčů. Nechtěli jsme aby se Homunkulus změnil v planoucí peklo.
    Tenhle je poslední, můj společník zlehka kopl do těla postaršího muže. S plamenometem v rukou se mu špatně znakovalo.
    Prošli jsme celou loď. Předpokládám, že až se tu sirény shromáždí, předvedeš znalost konečníkového kódu.
    Pět, nula, osm, tři, jedenáct, třicet dva, ukázal mi okamžitě na prstech.
    Víš, co si myslím? Že ty si ten šílenej zakladatel. Znáš všechny kódy. Nic o tobě nevím. Vyhovuje ti to tak. Vysvobodila jsem tě, aspoň bys mi mohl věřit. Řekla jsem ti, proč tu jsem! znakovala jsem jedno zrychlené písmeno za druhým.
    Můj společník se zamračil, ale začal neméně zběsile ukazovat: Nemluvím o sobě, protože není nic, co bych ti mohl říct. Jestli tě to tolik zajímá, ty kódy se mi vybaví vždycky, když to potřebuju, ale nemám ponětí, odkud je kurva znám! Byl jsem zkrachovalec, co se dokáže bavit jen se sobě podobnými. Bral jsem podporu a dělal jsem hovno. Většinu života jsem strávil čučením na počítač a hraním her. Nikdy předtím jsem neměl v ruce pušku, natož plamenomet! Sám si nevysvětlím, že s tím krámem umím zacházet. Vždyť já ani nebyl v pěchotě! V podstatě jsem nula. Když semnou ty vědátorský kurvy nahrávaly to, cos viděla, myslel jsem, že je to jen taková prdel. Nějakej zasranej výzkum, nebo tak. Nikdy by mě nenapadlo, že mě okamžitě potom zavřou do ledničky a jen tak mě tam nechají. Pěkně s námi vyjebali. A nejhorší je, že nikdo z nás nevěděl proč.
    Nic se mi tady nezamlouvá. Věřím ti, myslím, že si ti někdo pěkně pohrabal v hlavě a dal tam informace, které tam předtím nebyli. Ale proč? Našla jsem tě v epicentru lodi. V její mozkovně. Jsi myšlenka, spouštěcí mechanismus, ukazovala jsem chvatně, jako by čas našich nekonečných debat někdo omezoval. Homunkulus není normální loď, je to past na… Sakra! Viděls ho?
    Co?
    Kůň, černý. Zmizel v tunelu.
    Šílíš. Ten tvůj vypečený reverend nebo co je zač plácnul, ať si dáš pozor na trojské koně. Máš vidiny, já taky, to je z toho, co žerem.
    Myslím, že bysme měli dát sirénám čas, aby si našly svou potravu, vrátila jsme se k původnímu tématu.
    Na nic se neptal. Nalákali jsme duchy do odpadového tunelu. Stála jsem uprostřed bílé masy s planoucí pochodní. Můj společník měl zbraň připravenou. Nepřestávaly zpívat. Poslední z nich zmizela v zadním traktu. Můj společník vyťukával kód k uzavření dveří. Kulaté pláty se začaly pomalu sunout. Třesk!
    Na Homunkulu zavládl po letech klid.
    Nevím jestli se mi to zdálo, ale stín, který se v dálce mihl, musel patřit něčemu vysokému, čtyřnohému. Je čas vypořádat se s protikandidátem, znakovala jsem rychle.
    Stejně si myslím, že jsme sami, dostalo se mi líné odpovědi.
    Pokrčila jsem rameny. Nemusí mi věřit, stačí že se mi nepokusí vtom, co chci udělat, nijak zabránit. Vzala jsem si od něj plamenomet. Spálím trojského koně i s tím, co se skrývá pod jeho kůží.
    Čekala jsem, zbraň opřenou o pult vnějšího baru. Můj společník se usadil zamnou. K čekání si nalil brandy a zapálil Marlboro.
    Netrpělivě jsem se rozhlížela po okolí. To jsme z centra udělali takovou spoušť? Stolky byly povalené, židle rozbité. V divadle byl nepořádek od oharků mého společníka. V kuchyních se válely lidské kosti, které jsme zapomněli vypustit tunelem do kosmu. Závěsy v Imperialisimu couraly umaštěné konce po podlaze. Obchody s konfekcí byly plné našeho starého, špinavého oblečení, které jsme byli líní prát. V bazénech a termálních lázních stála žluklá, špinavá voda. Většina záchodů dávno nefungovala. Divím se, že tu nevypukla epidemie. Zpěv sirén zřejmě uspal i mikroby.
    Dup! Můj společník si zapálil další marlborku.
    Třesk! Z prosklených divadelních dveří vyběhl bílý kůň. Zamířila jsem na něj. Jen se přibliž.
    Pink! Mému společníkovi vypadla nedokouřená půlka cigarety z pootevřené huby. Žádná halucinace. Nepochybně ho viděl taky.
    Křach! Po plošině s rozbitými hracími automaty klusal druhý kůň. Černý. Hnal se přímo na mě.
    Místo na bílého jsem namířila na něj. Oba dva se na mě řítili a jejich dráhy se přitom křížily. Kterého dřív?
    Můj společník sáhl po vajglu. Byl zvědavý, jak si s novou skutečností poradím.
    ZVĚDAVÝ. Zvědavý jako msgr. Gnóm. Zvědavý jako všichni! Každý chce vědět, co umělá inteligence dokáže, o kolik je lepší nebo horší než ty! Kdysi mě msgr. Gnóm posílal bojovat do pěchoty. To nebyla žádná psina! Ještě teď mám z toho husinu.
    Dráhy koní se zkřížily.
   Teď! Připravila jsem jim ohnivou koupel. Zasmrdělo to koňskou srstí. Maso pod ní se tepalo v celé své nahotě. Zaslechla jsem jejich šílené ržaní. Co jsem to udělala? Kosti i šlachy se spojily. Bílá i černá bestie splynuly seškvařené v jednu bytost.
    Dým mě štípal v očích. V uších mi zněla hudba, zvláštní, beze zpěvu, nevyluzovaná z žádného nástroje. Čistá, plná skřeků a skučení, kakofonní. Sbor, jemuž nelze rozumět. Pro tak dokonalé tóniny stojí zato zemřít. Zavřela jsem oči. Čistá hudba utichla. Zbyly jen ďábelské skřeky. Černá clona nicoty mě udeřila do tváře jako kladivo.
   Dobrou noc, přátelé.
   
   IV.

   To se mi zdá! Vyfouknul jsem několik dýmových kol a vajglíka típnul o stůl. Z ohně, kterým moje společnice poslala oba přízraky do pekla, klusalo mohutné majestátní stvoření rovnou ke mně. Vyskočil jsem. Sibyl-Eva křečovitě držela plameňák a fascinovaně na to zírala.
    Uhni! ukazoval jsem jí, ale ona tam stála jako socha. Stvoření ji obešlo. Několika skoky bylo přede mnou. Porazil jsem stůl a skočil po plameňáku. Sibyl-Eva mi ho nechtěla dát. Musel jsem jí ho ze sepjatých rukou vyrvat. Zrůda z plamenů ji paralyzovala pouhým pohledem!
    Namířil jsem potvoře rovnou na břicho. Tvor ladně zastavil skoro u mne. Zaváhal jsem. To, co přešlapovalo hlavou kousek od mého obličeje, nebyl kůň ani siréna. Plameny zavinily, že se těla bílého a černého koně spojila. Z dýmu vyběhla obrovská zebra!
    Je mi jedno, co seš zač! Zbraň zachrčela. Ven vyšel jen smradlavý kouř. Asi jsem se nenarodil na šťastné planetě. Do pr…, zrovna teďka musela dodělat náplň!
    Přízračnému zvířeti vyšel z nozder červený dým. Couvnul jsem. Sibyl-Eva se pořád nehýbala.
    Dým se začal rozmazávat do kostrbatých písmen. Ta mrcha musela mít v hubě promítací zařízení.
    NEÚTOČ CIZINČE. NEPŘINÁŠÍME ZÁHUBU. PŘINÁŠÍME PRAVDU.
    No to je hezký. Já ti toho tak řeknu. Řekni mi ale předtím, co je pravda, cha?
    VÍME, ŽE TY NEMLUVÍŠ. CO JE S NÍ? zvíře zarylo kopytem směrem k Sibyl- Evě.
    Nenávistně jsem se na kreaturu podíval a jednoznačně srozumitelným gestem jí ukázal, co si o jejích slovech myslím.
    Zebra pohodila pruhovanou hlavou. MY JSME TO NEBYLI. ONA NENÍ MRTVÁ. JEN SPÍ JAKO OSTATNÍ. MUSELA SE JÍ NĚJAK POROUCHAT ZVUKOVÁ ČIDLA. NEMÁME ZÁJEM NIKOMU UBLÍŽIT. BYLI JSME KANDIDÁTY FARYZANA ESTETA, BYLI JSME JEHO KOŇMI. DÁVAL NÁM POKYNY, AČKOLIV KANDIDÁTI ŽÁDNÉ INSTRUKCE DOSTÁVAT NEMĚLI. S JEHO POMOCÍ JSME ZPROVOZNILI NA LODI SVĚTLO. SLOUŽILI JSME MU, DOKUD NEZEMŘEL.
    OD SMRTI NAŠEHO PÁNA SE TU POTLOUKÁME. MĚLI JSME POČKAT, AŽ ZA NÁS UDĚLÁTE CO NEJVÍCE PRÁCE A PAK VÁS ODSTRANIT. ŽIVÍME SE HUMANOIDNÍMI ZBYTKY. PROTIKANDIDÁTKA Z NÁS UDĚLALA JEDNU BYTOST. PATŘÍME JÍ. ONA VŠAK NENÍ VE STAVU, KDY BY MOHLA VYDÁVAT ROZKAZY. BUDEME PROTO SLOUŽIT TOBĚ. MŮŽEŠ NÁM POKYNY SDĚLOVAT NA KUSU PAPÍRU.
   
    * * *
   
   Po krátké úvaze a dvou cigaretách jsem usoudil, že jsem se zbláznil. Sibyl-Eva byla beznadějně v kómatu. Zebra trpělivě čekala na rozkazy. Vykradl jsem ztichlé papírnictví a jako školák načmáral do drahého diáře v kožených deskách: Nelíbíš se mi a nelíbí se mi, že bych tu s tebou měl strávit dalších nevimkolik let. Dávám ti jediný pokyn – vypadni!
    Ještě než jsem to stačil umělému zvířeti ukázat, zaznamenal jsem nad kasinem pohyb. Blbost, Homunkulus je v téhle části prázdný. Přesto ke mně krokem oficíra rázoval muž v oranžové kombinéze s bytelnými klapkami na uších. Mohlo mu být něco kolem čtyřicítky. Očividně byl vzhůru.
    Ahoj! Ty jsi Myšlenka? znakoval docela bez problému.
    My se známe? Přítomnost dalšího bdícího pasažéra mě kupodivu nepotěšila.
    Dosud ne. Je mi ctí se s tebou setkat. Já jsem Bazil, viceprezident Zalémské konfederace, nástupce nebohého Faryzana Esteta. Podlehl, chudák, bombovému útoku. Nepochybně Gnómova práce, ale dokažte mu to! vzdychl.
    Neměl jsem potuchy, o čem ten šašek mluví. Ne že by si mého mnohomluvného výrazu či gest všímal. Klidně si mlel dál svou: Jsem asi první a poslední, kdo tě na Homunkulu přivítá. Vím, že tě zneužili a je mi to líto. Ale měl jsi kliku, že zrovna do tebe vložili kódy. Jako jediný jsi měl šanci přežít, neboť sám vítězný kandidát by nepřežil bez tebe. Můj děd Krásku stvořil jen jako jeden z mnoha svých pokusných vynálezů.
    Muž se na chvíli zamyslel. Nikdy jsi nepátral po posádce? Ne? Nenašel bys ji. Přemýšlel jsi, jak se sem dostali sirény, zhoubný virus v těle lodi?
    Nečekal na odpověď, jako v horečce šermoval prsty a zrychleně pohyboval rty. Homunkula infikoval virem jeho vlastní stvořitel. Vím to dobře. Protože já… byl u toho. Otázkou bylo, jak si s ním tělo poradí. Neporadilo, podlehlo. Bezpečnostní systémy selhaly, imunita byla nedokonalá. Potom se to vymklo kontrole. Ke strašidelné lodi se nikdo nehlásil. Já jsem byl dítě a prozradit jsem nemohl nic. Pojistil se, Bazil odhalil ústa, z nichž někdo musel vyříznout větší část jazyka. Měl jsem kliku, když na Homunkula náhodně narazily dvě vědecké expedice. I s tímhle však Homunkulův otec počítal. Proto jste tu byli vy, zmražené myšlenky. Měl jsi rozhodně záviděníhodnější roly, než lidská krev! Myslím si, že můj geniální předek možnost hry lidí v budoucnu o bludnou loď předvídal.
    Chlápek, který se mi líbil čím dál tím míň, si promnul dlaně. Poradil jsem Faryzanovi, aby tam poslal umělé bytosti. Totéž jsem poradil Gnómovi. Ano, spolupracoval jsem s oběma. Jsem chytřejší než všechny hlavy Zalémské konfederace dohromady. Beru na to tabletky, ale i bez prášků vím, že život je jeden velký kompromis. Za chvíli tu monsignore bude. Převezme si svoji kandidátku, ačkoliv je na podobné hrátky s ní starý. Nevím, na kolik jsi schopen si to uvědomit, ale strávili jste v lodi dvacet let. Šíleli jsme, ale nemohli jsme zasahovat. Hra by byla ukončena ve prospěch sirén.
    Škoda, myslel jsem, že vydrží víc, zvědavě si Sibyl-Evu prohlížel. Jakoby přemýšlel, jak je to dlouho, co se jí porouchala zvuková čidla. Vy jste byli lepší, jenom jste zmutovali, to se někdy příliš dokonalým stává, ukázal na přešlapující zebru. Netečně si odkousla kus z umělé palmy.
    Fajn, jestli tomu rozumím, odsirénovanou loď si teď rozdělíte. Pasažéry vytáhnete a já odtud konečně vypadnu, vyjádřil jsem svůj názor.
    Ne tak docela, Bazil se docela hnusně usmál. Rozuměj, mému předku šlo o pokus, stvořil téměř filosofické dílo. My nejsme tak romantičtí. Jde nám jenom o loď. O lidech nikdo nemluvil. Jen považ ty právní tahanice! Nejméně třetina z nich by žádala odškodné. Dokážeš si představit, jaký by to pro ně byl šok, vzbudit se po sto letech?
    Bohužel jsem si to představit dokázal.
    Gnóm je se svým týmem mnichů Jezu u nich. Hodláme vypustit živý výkal - lidí i sirén - do vesmíru.
    Jen tak?
    Správně, jen tak. Přesně tak to uděláme. Bohužel, teď přichází ta smutná zpráva. Monsignore sice protestoval, ale já si myslím, že to tak bude nejlepší. Pasažéři nepůjdou na smrt sami. Společnost jim bude dělat ten, co se po léta živil jejich masem. Chceme svoji loď bez svědků. Bazil se znovu odporně usmál. Vždycky jsem litoval smolaře jako ty. Hluchoněmý mrzák. Moc se od sebe nelišíme, nemyslíš? Já osobně bych se spokojil s balíkem peněz pro tebe a prostornou vilkou na nějaké klidnější planetě k tomu. To je slušné držhubné, co ty na to? Gnóm chce ale tvou hlavu. Myslím, že je v tom něco osobního. Myslím, že mu chybí Sibyl-Eva a myslím, že se ti chce pomstít, že si s ní byl tak dlouho. Myslím nakonec, že je to cvok! Zrovna jako ty. Jak bys mohl dál žít, chudáku. Jen se na sebe podívej. Strašil bys malé děti. A ona vypadá podobně. Hrůza, Gnóm z toho dostane mrtvičku. Jen se koukni do zrcadla, vypadáš jako siréna!
    Co ten oranžovej pošuk na mě zkouší? Naštvaně jsem se podíval do výkladní skříně. Do prdele! Ten blbeček měl pravdu. Strávil jsem ve společnosti sirén mnoho let. Můj ksicht byl toho parádním dokladem. Předtím mi to nikdy nepřišlo. Teprve po náznacích toho blba jsem se ve skle viděl tak, jak jsem skutečně po dvaceti letech strávených na Homunkulu, vypadal. Zrzavé vlasy mi dávno zbělely. Lebka se mi protáhla. Kůže dostala nepřirozeně bílý nádech. Prsty se mi prodloužily tak, že se podobaly spárům sirén. Fialové rty se zmenšily a téměř nebyly vidět. Oči naopak byly vypoulené a obrovské, jako jediné dva otvory na hlavách beztvářných stvůr.
    Podíval jsem se na Sibyl-Evu. Vypadala podobně. Kupodivu mě ta proměna nevyděsila. U mě ani u ní. Stále to byla kočka. Proč jsem si s ní nic nezačal? Dvacet let celibátu, nepočítaje v to léta kómatu, to bych do sebe nikdy neřekl.
    Vidím, že se ti tvá nová podoba docela líbí. Ale dost keců. Bazil vytáhl samopal. Půjdeš se mnou, ukázal mi volnou rukou.
    Usmál jsem se. Zatímco žvanil, srovnal jsem si pár věcí a pomalu se rozhodl.
    Zab ho! ukázal jsem zebře. Až doteď přecházela kolem a nevšímala si nás. Bazil se ušklíbnul, ale tvor pochopil. Zvíře skokem stálo na jeho hrudi. Samopal vystřelil a já skočil šipku za umělou palmu. Na hlavu se mi sneslo pár sestřelených listů.
    Zebra kopyty rozdupávala mužovu hruď a zuby mu strhávala z hlavy kombinézu, kůži i vlasy. Klapky z jeho uší křuply pod surovými údery. Přestal se vzpírat. Krátce před smrtí ho zastihl milosrdný spánek a já měl skoro vztek, že už nemůže žádnou další bolest cítit. Zebra mu hrubým jazykem olízla otevřený mozek. Kurva, myslel jsem, že ty mrchy jsou býložravý, nebo snad přítomnost sirén neměla vliv jen na lidi?
    Jen na lidi! Podíval jsem se na spící Sibyl-Evu. Konečně jsem to pochopil. Nic se v ní neporouchalo. Byla tu semnou prostě jenom moc dlouho. Ona se stala člověkem, možnosti vypnutí čidel přestaly fungovat, protože je nahradily smysly! Proto stojí jako loutka s rukama před sebou.
    Co mám dělat, abych ji zachránil? napsal jsem do otevřeného diáře, který jsem stále držel v ruce.
    Zebra se odvrátila od skalpované mrtvoly. MONSIGNORE SICHET VON GNÓM SE SVÝMI MNICHY ODPOUTÁVÁ POSLEDNÍ PASAŽÉRY. PO DVACETI LETECH JICH MOC NEZBYLO. AŽ ZJISTÍ, CO SE STALO, S NEJVYŠŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ TĚ ZABIJE. A SIBYL-EVU TAKÉ. SE ZTRÁTOU SVÉ JEDINEČNOSTI UŽ HO NEBUDE PŘITAHOVAT. POTOM DONUTÍ REPTAJÍCÍ MNICHY PASAŽÉRY ZNOVU PŘIPOUTAT A VYPUSTÍ SIRÉNY. BEZ BAZILA BUDOU LIDÉ ZACHRÁNĚNI. VEŠKERÁ ODPOVĚDNOST ZA NĚ PŘEJDE NA VICEPREZIDENTOVU MATKU. MONSIGNORE BUDE MÍT ČISTÉ RUCE.
   MÁŠ DVĚ MOŽNOSTI. OBĚTOVAT SE A TAK ZACHRÁNIT PASAŽÉRY. NEZAPOMÍNEJ, POŘÁD JICH JSOU DVĚ TŘI STOVKY. NEBO OBĚTOVAT JE - VYPRÁZDNIT HOMUNKULA S MNICHY I SIRÉNAMI, A TAK ZACHRÁNIT VLASTNÍ KŮŽI.
    A co mi radíš ty?
    OBĚTUJ SEBE, SIBYL-EVU I NÁS. DVACET LET JSME ŽILI Z JEJICH TĚL, DLUŽÍME JIM TO. TO BYL SKUTEČNÝ SMYSL MISE. ZACHRÁNIT LIDI, NE LOĎ. KOV DUŠI NEMÁ, ONI ANO.
    Ani jsem o tom nemusel moct přemýšlet. Tohle nebyl žádný morální problém, bylo to jasný jako facka, kterou mě jednou Sibyl-Eva vrazila. Jsem bezejmenný, vrah a postižený mrzák. Oni mi ukradli prožitý čas a s ním i jméno.
    Menší část života jsem strávil zabíjením mimozemských hňupů, sám bezpečně přilepený před monitorem počítače s 5D brýlemi na očích. Větší část života jsem chrápal v kómatu jako mimino, pro potěchu nějakého šíleného blbečka, který v jakési obsesi z prozrazení vlastnímu vnoučeti vyřízl jazyk. Potom jsem se dvacet let cpal vnitřnostmi mých rodných pozemšťanů, houpal jsem se na závěsech snobské restaurace jako opice a holedbal se, jak všechny spasím. Oni mě na oplátku málem ukamenovali. Teď mám pro ně zhebnout a přídavkem obětovat zvrácené pomstě nadrženého dědka mou Sibyl-Evu! Nedostanu se ani do učebnic, jediná připrclá planetka neponese moje jméno a žádný bulvární plátek o mně nenapíše řádku. Jakýsi Gnóm slízne smetánku, já umřu bezbolestně. Možná.
    Utíkal jsem k počítači.
    NEMŮŽEME TU S TEBOU ZŮSTAT! Zebra klusala pryč.
    Nikdo se tě o společnost neprosí. Klidně jsem jí udělal skulinu v kulatých dveřích. Zmizela jí v tunelu plném spících, bdících a sirén. Stroje. Morálnější než sami lidé… Na zanedbatelný okamžik jsem mezi zakuklenými postavami spatřil vysokého štíhlého muže s bílým vlasy. Vrásčitá, strhaná tvář unaveného starce se nakrátko mihla v otvoru. Zelené oko na mě mrklo, šedivé zašilhalo směrem, kde stála Sibyl-Eva. Přibouchl jsem tomu starému ďáblovi dveře rovnou před nosem.
    Namačkal jsem kód a jedinou poslední číslicí je všechny poslal k ďáblu. Jak se asi tvářil kněžour? Nevím, chtěl bych to vidět. Každopádně myslím, že jsem mu předtím dveřmi rozbil nos. Au. To bolí…
    Nic nebylo slyšet. Stěny na konci tunelu byly dokonale zvukotěsné. Běžel jsem za Sibyl-Evou. Moje siréna váhavě udělala první krok.
    Usmál jsem se.
    Vítej mezi bdícími! sevřel jsem její stvůří ramena.
    Já nezemřela?
    Ne, miláčku, ale všichni ostatní ano. Teda, mohu ti tak říkat?
    Jistě, že můžeš. Ale jak to? Co se stalo?Kde jsou koně? Co budeme jíst, když tu kromě nás nikdo nezůstal?
    Opravdu jsem nečekal, že se zeptá zrovna na tohle. Ženský jsou prostě nevyzpytatelný. Nakonec to byl dost podstatný problém. Když jsem se nad tím zamyslel, najednou se mi vybavila kdesi zasunutá vzpomínka na vzdálenou planetku Jár, kde je hojnost jídla i pití a nikdo se tam nikoho nevyptává, co je kdo zač nebo odkud přišel. Na Homunkulu je spousta platidel, aby si za to jeden koupil klidný a pohodlný zbytek života.
   Najednou jsem byl děsně chytrej. Někde v místech, jimž jsme říkali mozek, je kabina, odkud lze loď ovládat. Tam jsou v trezoru schované kódy k ostatním ,,rakvím“. V mrazících zařízeních dosud byli technici a další potřební lidé. Je jich tak akorát, abysme je zvládli a dokázali jim vysvětlit celou situaci. Aspoň je dokážu zachránit.
    Homunkule, je čas aby ses konečně postavil na vlastní nohy a po letech spánku si dopřál menší výlet!
   
   
    Teď, když o tom tak přemýšlím, je Homunkulus dávno proměněn ve šrot. Nechali jsme ho se Sibyl rozprodat na součástky. Myslím, že nikdo a nic si víc nezasloužilo tak potupný konec. Tohle jediné také vím jistě, že si jeho šílený stvořitel nepřál. I když, kdo ví…

Hanina Veselá


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...