Kdo čte pravidelně Pevnost a odebírá vydání z knihou, určitě v srpnové zaregistroval, že knížní přílohou byl Mrakulin grimoár Haniny veselé. Povídku Zlaťák této mladé, krásné a úspěšné autorky jsme již na Sardenu uvedli. Dnes vám nabízíme krátkou hříčku o dvou netradičních sousedech. Tento text v upravené podobě naleznete také právě v Mrakulině grimoáru, jehož recenze se dočkáte příští týden. Sbírka i povídka stojí za přečtení, protože obojí přináší svěží vítr do pojetí fantasy, sympatickou a neokoukanou hlavní hrdinku stejně jako množství jemného a hravého humoru. Necháme však autorku uvést tuto hříčku:

(Intermezzo I. - pohádka Antona Morouse k Mrakulině morčecímu miláčkovi, Kobližce.)

Zosim bydlel v zemljance. Miloval ticho, noc a růžové květáky. Nenáviděl stonožky ve vlastním mase a souseda Zargona.

Zargon každou sedmou noc opouštěl kryptu. Z tajuplných toulek se vracíval až pozdě k ránu. S euforií a smutkem, jako když piják upouští svůj pramen. A Zosim pokaždé číhával hlavou ven. Jako dnes.

Zosimova hlava se zeptala:

,,Na procházku, smraďoráde?“

,,Tak, tak, pušimile,“ Zargon na to. A víc nic.

Dokud se Zosim nejal souseda opuštěnou krajinou stopovat. (Stopovat zombíka je snadné, pokud nemáte rýmu.)

Zosima pachová stopa dovedla do centra starého města. (Samozřejmě se tam nedostali po hlavní třídě; dostali se tam městskou kanalizací.)

Zargon došel k monumentální budově, snad z mramoru, to se za tmy nedalo moc poznat, z náprsní kapsy v dutině hrudní nonšalantně vytáhl svazek klíčů, nejmasivnějším z pokladů mrtvého vrátného hbitě odemkl a vyzval Zosima za nekrotickým hřbetem, ať jde smrdět jinam. (Je snadné poznat, že vám jde v patách zombík.)

,,Smrdíš jak hovno,“ Zosim na to. A zůstal.

Zargon došoural ke konci muzejní chodby, Zosima za zadkem. (,,Koukáš jak exkrement z konečníku!“) Spolu dospěli do patra, kde odpočívaly exotické starožitnosti. Zosim byl nervózní. Na schodech ztratil půl palce. Zargon se zastavil před oválným zrcadlem, nejspíš křišťál. Zkušeným pohybem vrátil zatoulaného slepáka na své místo, ze zvyku se poškrábal ve střevech, vyndal červa a zabušil na nos zlato-modré sochy, pyšnící se nápadně oduševnělým výrazem.

,,Sušenky…“ zasýpal hlas z břicha sochy.

,,Tady,“ Zargon vytáhl z brašny v hrudním koši hermeneuticky uzavřený sáček s růžovým uvnitř.

Jo, byl to květák. Sice usušený, ale pořád květák. Zosim nadšeně skočil. Zargon ho chladnokrevně v půli letu uzemnil promyšleným pohybem palce a ukazováku.

,,Hovně!“ vybreptl Zosim. Plácal se na zemi ve snaze polapit v kluzkých prstech rozpustile se kutálející oční bulvu.

Sarkofág se s rozmyslem odklopil. Muzejní sál zachvátila exotická vůně sušeného masa. Zavináči koukaly jen oči.

,,To je ale kost!“ výskl Zosim. (Konečně se mu podařilo oko chytit.)

,,Jdi si hrát se stonožkami Vylupsije, exote!“ mumie chňapla po květáku a spolu se Zargonem, nepřestávajícím sáček svírat, zmizela v sarkofágu.

KLAP! Zosimovy těsně před nosem.

Zvnitřku ucházely na střídačku duté a mlaskavé zvuky. Zombík zavyl. Všechny růžové květáky, co jich po světě běhá, by dal za… Trudomyslně se belhal do přízemí. Při troše štěstí najde nějakou svolnou kostru… Nepřátelsky přejel kukadly po složitých přístrojích. Pořád železo a dřevo. Nojo, květáky sou teď samá věda a technika, hotové perpétum debile. Hle, tu máme zase kousek exotiky – pichlavé fakírovo lože. Aby zaměstnal ruce, potěžkal si obouruční meč, složil se na dřevěném sedátku bez opěradla a zaplesal.

Našel ji, jeho povolnou kostru!

Zkusil zaklepat. Víko truhly, zdobeném ničím ale vůbec ničím zajímavým, neodpovědělo.

Upejpalka? Stydlivky Zosim nejraděj!

Má seschlá nádhero! Nechá se překvapit. Zavřel oči, otevřel oči, udělal krok, znovu oči zavřel a protože to byl počestný zombík, a ne žádný exhibicionista, jako předtím Zargon, rázně za sebou zabouchl.

Muzeum zavylo tak, že to přetrhlo půlce města spaní a Zargonovi způsobilo jisté ochabnutí.

Tuhle pannu Zosim nečekal!

Nakladatelství Wolf Publishing  připravuje:

Dvacátá pátá kniha z Edice Pevnost.
Soupis dvanáctera trampot Mrakuly, nedoučené kouzelnice a magnetu na průšvihy v jednom.
Mrakulina adresa: Domek z trollích karet, konec vesnice Světavy.
Mrakuina práce: Vylupování hrobů.
Mrakulin drahoušek: Isteran (upír).
Mrakulin další drahoušek: Kobližka (morče).
Mrakula ráda: Spánek (ale ne včný), jídlo (dobré), žvýkání podivek fialových.
Mrakula nerada: Práci (jakoukoliv) a zombíky (speciálně jednoho).
Mrakulino krédo: Pokud to jde, uteč, a když to nejde, uteč stejně!

Povídky:
- Krvemil - Vodomil
- Ruleta paní Felicis
- Fortuno, toč!
- Stehýnka kouzelnice Fidory
- Závan osudu
- Žoup
- Dva sousedi
- Pyrhofovo dědictví
- Mezi zásvětím a zemí
- Chyketa, Písečná smrt
- Devadesát devět dní zázraků
- Zlaťák
- Jazýčky ze šmirglu, tělíčka ze zlata
- Rozkoš nejrozkošnější
- Světavská mora
- Cacus, cacus!
- Pohádka o dřevobetonu

Veselá, Hanina: Mrakulin grimoár
nakladatel: Wolf Publishing
obálka: Grigory Vyatkin
264 stran; paperback; 110 x 165
99 kč
plánováno na září-říjen 2007