19.11.2019 | Svátek má Alžběta






POVÍDKA: Chmýří pampelišek

16.2.2007

Chmýří pampelišekTOPlistTráva zmáčená rosou chladí má bosá chodidla. Kráčím po koberci, tvořeném žlutí pampelišek, bílými kvítky chudobek a modří rozrazilů. Nastavuji tvář slunečním paprskům. Třešňový sad září bělobou tisíců květů. Vítr mi čechrá vlasy. Sněží. K zemi se zvolna snáší záplava okvětních plátků. Běžím rozkvetlým sadem. Cítím, jak mnou prostupuje životodárná energie, jíž země pulzuje. Do dlaní chytám bílé lístky poletující vzduchem. Uléhám na zelené lože a pozoruji oblaka, jenž mi plují nad hlavou. Toužím splynout se zemí. Vnořit se do ní, jak do vodní lázně, a stát se její součástí. Při každém nádechu jsou mé smysly zaplaveny přehršlí vůní, jež mě omamují. Vracím se do ráje mého dětství. Zavírám oči a nechávám se uspávat ptačím štěbetáním, šuměním listoví a bzukotem včel.

Náhle vše zaplavuje kvílivý zvuk sirény, jenž proniká až do mozku. Hlava se mi snad rozskočí. Otevírám oči. Zářivka u stropu osvětluje mou kóji jen tlumeným světlem. Jako člověk kategorie G (jako geront) nemám na více světla nárok. Musí se šetřit. Tomuto nařízení odpovídá i vybavení kóje. Stolek, dvě židle, vestavěná skříň na šatstvo, které se dostává na příděl, a lůžko. Vše z recyklovaného plastu. Vzpomínám na dědečkův byt plný knih. Jak ráda jsem jimi listovala, laskala se s jejich papírem a čichala jeho vůni. Kde jsou ty časy? Používat papír na tištění knih se dnes považuje za zločin proti ekonomické stabilitě.

Kvílení sirény umlká. V nastalém tichu bzučí jen zářivka a kdesi zpoza stěny k mým uším doléhá hučení ventilátorů. Už mě ani nezajímá, proč siréna houkala. Člověk po čase otupí a zvykne si, neboť není dne, v němž by se v tomto podzemním světě alespoň jednou nerozezněl poplach, jelikož k přetížení systémů, zajišťujících podmínky pro život, dochází velmi často. Pravidelně kolabují hlavně čističky vzduchu.

V kóji je vedro k zalknutí. Odsunuji plastové dveře a vycházím na chodbu. Vím, že jich tady jsou desítky kilometrů. Tisíce kójí a tisíce gerontů, kteří překročili stanovenou hranici produktivního věku, a proto přišli o právo žít na povrchu v zelených zónách, několika mála místech planety, která lidstvo nestačilo zdevastovat a zahubit v nich vše živé.Komplex Jota 9, v němž žiji už téměř pět let, se nachází pod zónou smrti, jež kdysi byla malou zemičkou ve středu Evropy.

Na konci chodby zahnu doprava. Nepotkávám žádného z mých sousedů. Většina z nich je životem v podzemí a miniaturních kójích tak otupělá, že celý den tráví na lůžku počítáním prasklin na stropě. Nemají ani sílu dojít do společné jídelny a jídlo si nechávají přinášet. Není divu, že se tu osazenstvo tak rychle střídá. Smrt je vysvobozením.

V umývárně se opláchnu vodou, milionkrát použitou a milionkrát filtrovanou. Nakloním se k trubici a napiju se. Voda je zteplalá a má nasládlou chuť. Napadá mě, že možná teď piju vlastní výměšky, neboť všechny tekutiny neustále kolují systémem. Narovnám se. Hledím do vodnatých očí, obkroužených vráskami. Ta stařena s pergamenovou kůží přece nejsem já. Snad si pro mě přichází Ona. Otáčím se k zrcadlu zády a chci prchnout od té cizí tváře co nejdál. Skrýš nalézám ve výtahu. Už dlouho jsem se nepodívala na povrch. Mačkám tlačítko nejvyššího patra. Kabina začne neslyšně stoupat vzhůru. Za pár sekund se dveře se zasyčením otevírají.

Ocitám se v kupoli, jež se nachází nad povrchem a obyvatelům komplexu neustále připomíná, proč musí žít v podzemí. Výhled, jenž se zde návštěvníkovi nabízí, je velmi skličující a depresivní, proto sem téměř nikdo nepřichází. Koho by taky těšilo kochat se mrtvou pustinou. Byla jsem tu jen čtyřikrát. Vždy mě vedla naděje, že krajina venku procitla ze smrtelného spánku. Jak šílená jsem hledala jakoukoliv stopu života. Marně. Všude jen písek a betonové ruiny.

Olověné nebe hrozí, že se zřítí k zemi. V jedné ze stovek skleněných tabulí, jež tvoří kupoli, vidím zase Její tvář. Stále je mi v patách. Mám vztek. Proč mě nenechá na pokoji? Tak pojď!

Já se tě nebojím!

Popadnu hasící přístroj, který visí u dveří výtahu, a zasadím Jí první ránu do tváře. Druhou, třetí, čtvrtou… Nebrání se. Ve skle se začínají objevovat praskliny. Nepřestávám. Tabule praská. Sklo s řinčením padá na zem. Ticho. Mám strach, že si pro mě přijdou. Každou chvíli musí začít řvát siréna. Stále panuje ticho. Nechápu to. Jak to, že čidla nezaznamenala poškození ochranného krytu?

Opatrně vysklím celou tabuli a prolezu ven. Po pěti letech se ocitám ve volném prostoru. Svobodná. I když mě za pár minut zabijí jedovaté plyny v ovzduší, stojí můj útěk za to. Klekám si na kolena a nabírám si do dlaní hrst písku. Prosévám zrníčka mezi prsty. Dívám se, jak padají k zemi. Cosi mě pošimrá na tváři. Zvednu oči a nastavím prázdnou dlaň. Vítr mi do ní přináší chmýří pampelišek.


Jana Beranová: Chmýří pampelišek
DOWNLOAD (STÁHNOUT) |  STREAM

Jana Beranová


TAMARA KLUSOVÁ: Porodní domy jsou pro mě zlatou střední cestou
TAMARA KLUSOVÁ: Porodní domy jsou pro mě zlatou střední cestou

Tamara Klusová – zpěvačka, autorka knížky, manželka oblíbeného muzikanta, ale hlavně trojnásobná maminka. Jaké bylo její vlastní dětství, kde dobíjí baterky a jaké porody se svými dětmi prožila? To se dozvíte v našem rozhovoru.













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...