Neviditelný pes

POVÍDKA: Čas setby

15.6.2007

Čas setbyTOPlist   Stáli v kruhu kolem ohně a soustředili se na vyprávění. Byl teplý letní večer, na nebi zářily hvězdy, v dálce šuměl les a voněla tráva, čerstvě zkropena podvečerní rosou.
   Plameny živené dřevem z velké hranice připravené právě na počest tohoto večera, šlehaly do výšky. Malé jiskřičky tančily po nebi, jako roje neposedných světlušek a jediné zvuky, které se rozléhaly krajem, bylo šťastné volání ostatních.
   Nejstarší samice jménem Aika vyprávěla příběh. Právě líčila, jak se ona a její druh Akim poznali, jak nalezli toto místo – daleko od všech vzpomínek na své pány, jež před tím… ale ne, to předbíháme.
   Vyprávěla, jak založili klan, jehož členové se v průběhu let rozmnožili na úctyhodnou čtyřicetihlavou skupinku. Vše se neslo v duchu štěstí, které je potkalo tak náhle a nečekaně.
   Mates – ještě mladý samec a Aičin vnuk – ležel opodál, tiše jako pěna a vnímal hlas své babičky, jako něco posvátného. Vždycky mu vyprávěla úžasné příběhy a o to úžasnější byly, když věděl, že je opravdu prožila. Mohl ji pokaždé přerušit a vyptávat se na to, či ono a ona vždy trpělivě a hlavně podrobně odpovídala.
   Příběh, který se chystala vyprávět nyní, ještě neznal.
   
   „Stalo se to,“ začala Aika, „když jsem byla ještě mládě. Do té doby jsme na Zemi, v našem domovském světě, po stovky generací žili v klidu a volnosti. Ano, měli jsme přirozené nepřátele, kteří nás lovili a zabíjeli, ale instinktivně jsme věděli, že to tak prostě musí být, že tomu tak bylo odjakživa a bude tomu tak do doby, než se vyvineme natolik, aby se z našich nepřátel stala kořist a my se přestali bát.
   V příchod tohoto dne jsme doufali pokaždé, když lvi, kteří pravidelně táhli krajem, zabili naše mláďata a mladé samice, jež nedokázaly včas utéci.
   Poté jsme vždy pochybovali, že naše přání budou kdy vyslyšena.
   Když jsem byla mládě, poznala jsem něco, co nebylo vůbec přirozené a řekla bych, že ještě horší, než útočící smečka hladových lvů.
   Jedné noci jsem se svým stádem běžela přes pastvinu, když nás něco vyrušilo. Barevná záře na nebi nás donutila zastavit se a bázlivě se dívat vzhůru. Kolem nás hřmělo, ale byla to velmi nepřirozená bouřka. Takovou jsme ještě neslyšeli a nikdy jsme také neviděli oranžové, žluté a zelené blesky na nebi zároveň. Bylo to zvláštní, přitažlivé, zároveň ale i k smrti děsící.
   Z mraků se sneslo ohromné těleso, které vypadalo, jako obrovitý pavouk s bezpočtem delších a kratších článkovitých končetin a válcovitým tělem. Dosedlo to asi hodinu rychlého běhu od nás. Země se otřásala, duněla a všude kolem bylo slyšet ohlušující hřmění.
   Namísto toho, abychom se dali na útěk, jsme jen tiše stáli a pozorovali, co se děje. Jak jsme později zjistili, byl by to marný pokus, neboť jen o pár úderů srdce později nás obklíčily menší verze toho, co přistálo nedaleko. A v tu chvíli se naše životy navždy změnily.
   Potom, náhle a bez varování, jsme všichni usnuli umělým a neklidným spánkem.
   „Probudili jste se až tady, že?“ nevydržel to Mates. Ležel neklidně, střídavě sledoval jiskry vylétající z ohně a svou babičku.
   „Ach ano,“ řekla Aika posmutněle, „až tady. Nemuseli jsme se ani moc dlouho dívat na hvězdy, abychom pochopili, že už nejsme doma.“
   „A pak?“ vyzvídal. Všichni ostatní mlčeli a napjatě poslouchali.
   „Potom nás lidé – tvorové, kteří vládli tomuto světu stejně tak, jako desítkám dalších, nahnali do obrovských ohrad ohraničených ploty, jejichž dotek bolel po celém těle. Oddělili samce od samic s mláďaty a začali nás seznamovat s novou náplní našich životů, s otroctvím, s prací na nekonečných polích tohoto, na úrodnou půdu bohatého světa.
   Samci orali půdu, samice pak vozily na pole pytle plné tun semínek. Po sklizni odvážely úrodu zpět do nedaleké vesnice. A v čase mezi tím buď oraly spolu se samci, nebo se staraly o mláďata.
   Mláďata byla zkrocena a cvičena, jako osobní sluhové zdejších dětí.“
   
   Mates si vzpomněl na to, co se učil ve škole. Otroctví znamenalo práci pro pány – práci na nekonečných lánech polí a smutek po svých blízkých. Jen v období k tomu určeném se samci a samice spojili, aby zplodili nové potomstvo – další generaci otroků.
   A tak to šlo pořád dokola. Stáda pokořených zeber v postrojích a za zády s otrokářem na voze, poslušně orala pole.
   Aika snášela rány bičem, hlad i fyzické vyčerpání tak dlouho, dokud páni nezjistili, že je březí.
   
   „Pak se můj život od základu změnil,“ pokračovala. „Dostala jsem vlastní roh ohrady a péči, kterou jsem tak dlouho postrádala. A pak,“ významně pohlédla na Matese, „se narodila nejkrásnější zebra, kterou kdy nosil tento svět - tvoje matka.“
   Vzpomínka na ní zabolela, neboť Matesova matka zemřela v čase předminulé sklizně, V Roce velké změny na nějakou infekci, která doslova pozřela její tělo. Dlouho předtím však trápila její mysl, jež už dál nemohla snášet protivenství páchaná na svých druzích.
   Aika znala pravý důvod odchodu své dcery – otrokáři a jejich biče, jejich touha zabíjet. Matese nechala u toho, aby si myslel, že zemřela pro vznešené cíle, o nichž často mluvila. Ne pouze z rozmaru několika výrostků, kteří, než ji nechali zemřít, týrali ji celý dlouhý týden.
   Až pak, konečně, dovolili její duši odejít do stáda svých předků.
   
   ***
   
    Nikdo nepromluvil. Nikdo, kromě Matese se na nic neptal. Všichni vzpomínali na své blízké, jež v minulosti ztratili a velebili nabitou svobodu.
    Modrý měsíc tohoto světa, jenž bezpochyby kdysi nesl nějaké jméno, jež však zebry neznaly, právě vycházel. Horizont planul modravou září a v dálce bylo slyšet šťastné volání zvířat.
    Z ohně vylétla další sprška jisker. Plameny pomalu slábly, ale stádo se stále nemělo k rozchodu.
    Tady a teď musel být dovyprávěn příběh, jenž šťastnými okamžiky příliš nepřekypoval, přesto však musel být předán dál.
   
   Aika pokračovala o tom, jak zabili jejího otce poté, co si při práci zlomil nohu. Pro jeho majitele byl již nepotřebný. Lidé neznali život zeber a nevěděli tedy, že i ony umí snít a truchlit pro své blízké.
   Sen o svobodě a prosba za mrtvé byly součástí života stejně, jako práce, či krátký čas odpočinku.
   
   Mates si zase vzpomněl, jak jednou zbili jeho matku, když klopýtla a převrhla vůz, který táhla. Vysypala drahocenný náklad obilí pro pány, kteří je museli sesbírat do posledního zrnka.
   Ničím se tu neplýtvalo. Ničím, jen životy zvířat.
   
   Pokud by se mezi zvířaty našel někdo, kdo by pánům porozuměl, v čase tomto by vypozoroval, že se lidé mění. Jejich brutální chování bylo ještě brutálnější. Jejich počet zpočátku náhle překvapivě vzrostl v důsledku četných návštěv z domovského světa, ale pak se zase, a možná dvakrát tak rychle, zmenšoval.
   Někdy tehdy se v jejich domovině udály důležité změny.
   
   ***
   
   Zraněné zebry neléčili, protože stáda čítala tisíce jedinců. Otrokáři využívali životního cyklu zvířat a pokaždé, když nastal čas páření, otevřeli ohrady a dovolili skupinkám promísit se a počít nové potomky.
   Časem se mezi zvířaty začaly šířit zvěsti o tom, že by páni měli z tohoto světa již brzy a prý navždy odejít. Však všichni to brali spíš jen jako chabou naději na zlepšení života, než jako něco, co by se mohlo skutečně stát.
   Do té doby tu totiž všichni žili bez možnosti volby, bez přirozené volnosti, bez lvů – přirozených nepřátel, přesto ve větším nebezpečí, než na rodné Zemi.
   
   „Tak jsme si připadali,“ řekla Aika významně. „Až do toho dne… Jednoho rána jsme se probudili a poprvé za dlouhé roky, měli možnost naslouchat tichu lidské nepřítomnosti. Nevěděli jsme, co se to děje, a tak jsme se celé dny báli téměř i pohnout. Strach z lidí nás nutil dávat pozor na zkoušky živené jejich podlostí. Brali jsme to jako test naší nepozornosti. Domnívali jsme se, že jsou někde poblíž, schovaní a jen čekají, až se pokusíme o něco, co by zavdalo důvod našeho trestu.
   Nic takového se však nestalo a nám trvalo tři dny, než se první z nás odhodlali přiblížit k ohradě.
   
   ***
   
   Akim pozoroval svou družku. Udělal několik váhavých kroků vpřed, mezi zvířaty to zašumělo vzrušením a obavami.
   „Nedělej to,“ ozvalo se odněkud. „Vždyť přeci znáš bolest, kterou to způsobí.“
   „Nebojím se,“ řekl Akim a s těmito slovy došel až k plotu.
   Všem se zatajil dech a pak, když se Akim dotkl plotu a nic se nestalo, všichni radostně zaržáli, avšak nevěděli přesně, cože se to vlastně stalo.
   V tom Aika přiběhla až k němu, přátelsky se o něj otřela a pak ho láskyplně očichala.
   „Co teď?“ ozývalo se z davu.
   Byla to velmi dobrá otázka, protože fakt, že ohrada nefunguje ještě nemusel nic znamenat. Druhá divná věc na tom všem byla ta, že se tu lidé neukázali už několik dnů. To ostatně zebrám dávalo jistou naději na to, že se jejich dávný sen o svobodě přeci jen vyplní. Zároveň je to nutilo k ostražitosti. Zvířata byla neklidná. Každý nepřirozený zvuk je děsil. Naslouchali větru, jenž k nim častokrát přinesl důkazy o lidské přítomnosti. Nyní nepřinášel nic a to bylo najednou děsivější, než lidské hlasy.
   
   „První noc skutečné svobody,“ pronesla Aika radostně a rozhlédla se po skupince. Všichni napjatě hltali každé její slovo a Matesovi zářila očka zvědavostí.
   „Jakmile jsme překonali ohradu, rozběhli jsme se do kraje. Stále ostražití, však odhodlaní svému strachu čelit.
   Běhali jsme po polích tak radostně, jako jsme je před tím nenáviděli. Na pastvinách jsme dováděli a hráli si. V tom prvním roce, který tu mimochodem nebyl tak dlouhý, jako na Zemi, přišlo na svět hodně mláďat,“ usmála se.
   „Co se stalo s lidmi?“ nevydržel to Mates.
   „Lidé odešli,“ řekla prostě, ale Matesovi to nestačilo. Vyptával se na důvody, jenž vlastně nikdo z nich neznal.
   „Možná jsme je omrzeli,“ ozvalo se z davu.
   „Nebo už měli dost obilí a mohli odtud odletět,“ hádal kdosi.
   „Nebo našli jiný svět s mnohem lepšími pomocníky a nás tu zanechali.“
   „Nebo nám dali svobodu,“ špitla Tala – mladá samička, na jejímž nádherném pruhování, elegantních pohybech, velkých, upřímných očích a překrásné hřívě, mohl Mates oči nechat.
   „Ano. Možná máte všichni pravdu,“ usmála se Aika.
   „A, odešli všichni?“ zeptal se opět Mates.
   „Myslím, že ano,“ dodala jeho babička, však asi nikdy to nebudeme moci tvrdit s úplnou jistotou. Tento svět je velmi rozlehlý a my se nikdy nepouštěli tak daleko jen abychom zjistili, jestli tu lidé stále jsou, či nikoli. Nebyli v naší blízkosti, na místech, která jsme znali a to nám stačilo. Pro nás je teď nejdůležitější oáza, která je naším domovem. Ano, vyslali jsme několik odvážných, aby se porozhlédli dál, než kam kdokoli z nás kdy došel, ale vrátili se s tím, že dál není nic, než jen zelené pláně kam až oči dohlédnou. Tak jsme zanechali snahy najít lidi a začali žít.
   
   ***
   
   Poslední z lodí opustila bezejmenný svět v čase setby – v čase největšího utrpení po svobodě toužících zvířat a zanechala za sebou známky lidské přítomnosti v podobě zbytků osad a hrobů těch, kteří jej považovali za domov – lidí, kteří se tu usadili, žili a zemřeli.
   Malá skupinka zůstala. Jen několik rodin, o jejichž osudu měl rozhodnout čas.
   Skutečnými pány tohoto světa, stala se rostoucí stáda zeber, která se rozběhla do všech úrodných koutů planety.
   Zbytek lidstva se připravoval na válku z mnohem silnějším nepřítelem a bylo docela dost dobře možné, že pokud lidé nezvítězí, budou obyvatelé tohoto světa posledními zástupci svého druhu.
   
   ***
   
   Modrý měsíc v oparu tisíců drobných krystalek, jež tvořily jeho prstenec, se vyhoupl vysoko nad jejich hlavy.
   A Aika se chystala vyprávět další příběh.

Jana Dvořáčková


zpět na článek