POVÍDKA: Bezedno
Do šedobílé šňůry hryzaly čelisti červených, modrých, zelených, žlutých ba i růžových – kolíčků. Strakaté prádélko paní P. smutně přimrzalo, zapomenuté na balkoně. Stmívalo se. Plešaté domy cukroval sníh. S rozsvícenýma očima vítaly příchod první prosincové noci.
Živé pospíchalo z Někde do Někam, ostatní spalo; jenom D. se nudila.
* * *
D. přešlapovala v ošmajdaných škorních tam a zpátky, tam a zpátky, zpátky a tam, zpátky a tam, tam a tam, zpátky a zpátky, zpátky; a pořád do kolečka. Samotinká na prázdném balkónku, tiskla tenoulinké prsty jeden k druhému a drkotala lesklé perličky. Zapomněli na ni spolu s prádlem.
* * *
D., v roztrhaném svetru na doma, přilepí úzký nos na zamlžené okno.
Obývací pokoj – před lety, blýskající se novotou musel vypadat báječně – se topí v namodralém přítmí. Jediná obyvatelka bytu leží na gauči, pod hlavou polštář a přes sebe kostkovanou deku, zbožně hledí na blikající spotřebič. Z něho ta svatozář. Z kurníku je slyšet pípot mikrovlnky a v koutě zhaslé chodby v nakřáplém akváriu hlasitě chrupe morče chlebovou kůrku. Unavený večer funí po domě.
D. se vydrápe na špinavě růžový parapet. Dole, osm pater pod ní, utíká ulice. D. se tam nepodívá, tak se jí hlava nezatočí.
Hubenější než panenka bárbí, může skákat z jednoho okenního parapetu na druhý. Šikovný vrabčák, cvičená andulka. A také skáče a přelézá, vysoko nad sněhovým kulichem odpočívajícího města, ne sebevrah, ale provazochodec. Dokud se úplně prokřehlá nepřitiskne k plastové tváři posledního z oken.
* * *
Škvírou ve ventilaci se do přetopeného pokoje plíží mrazivý průvan. U okna chrupou stupačky, kousek dál zavalitý kluk studuje. Po večerech, při čerstvém vzduchu, připravuje se na Zkoušku.
Protože je dobře vychovaná, D. nejprve slušně zaklepe. Student, nos v knize, nehne brvou.
,,Haló, je tu někdo?“ zeptá se D. tiše, tak tiše, až si student není jistý, zda se mu šepot jenom nezdá.
,,Prosím, můžu dovnitř?“ zakuňká D.
Student se ponoří do knihy ještě hlouběji. Samé čárky a tabulky, kdo v nich neumí plavat, snadno se utopí. D. se zamračí, nemá ráda, když se jí nevěnuje pozornost.
,,Chci si s tebou povídat!“ prskne a skočí do pokojíku, učenci rovnou do učebnic.
,,Nech mě, nemám na tebe čas, musím studovat!“ student ji prudce odstrčí. Sotva popadá dech, tak dlouho v knize vězel. D. se s pronikavým pískotem skutálí na zem. Ještě, že je tam chlupatý koberec. Zkroušeně sebou plácne do červených štětin.
,,A už tam zůstaň!“ poručí jí student.
,,Stejně tě zase vyhodí!“ věští D. Na podlaze, už je tak malá, že by se mohla schovat v pantofli.
,,Co ty o tom sakra víš? Pryč odsud!“ student bere knihu, že ji po ní mrští. Pokoj je ohlušen vlnobitím tisíců stránek. Mladíček se zalekne a knihu odloží. Stupačky zaraženě mlčí.
,,Možná nevyhodí,“ zaklokotá D., ,,ale co potom? Hloupý snílku, maluješ si, že tvůj tlustý zadek jednou posadí do šéfovského křesla? Kdepak, to spíš začnou pšouky vonět!“
,,Ztrať se! Nevidíš, že mám práci?“
,,Bez vlivných protektorů skončíš tak, jak si myslíš, že končíš. Jsi hloupý a… tlustý.“
,,Ticho!“
,,Jsi si sebou nějak jistý, že mě odháníš. Kdo ti řekl, že ti zítra neuřeže tramvaj na kolejnicích nohy? Kartářka? Možná by sis měl popovídat se skleněnou koulí. Bydlí u karet, přes ulici. To ti pomůže pochopit…“
,,Mlč!“
,,Ničíš léta, hubíš mládí, tvá zpozdilost sama tě stráví!“ D. nebyla nikdy na básničky, a dnes to bylo obzvlášť špatné.
,,Ať si! Nikdo neví, co se stane. Tím méně ty! S takovými radami bychom, my lidé, neopustili teplo jeskyně!“ učenec pevně sevřel knihu. S deskami u sebe a tabulkami hluboko uvnitř, působila neškodně. Jezírko, bazének, napuštěná vana.
,,Když myslíš…“ D. splaskla jako bublina – ještě, že ventilace byla stále pootevřená; a byla venku.
* * *
Nechtějí si povídat, zafňukala. Nechtějí si povídat, rozbrečela se. Nechtějí si povídat, dopáleně zamáčkla slzičky. A protože přicházel první větší mrazík, svetřík snadno profouknul a škorně provlhly, rozhodla se D., že to ještě zkusí.
* * *
Na město se z oblohy vylila tma. D., celá uondaná, stojí uprostřed chodníku. Byla akrobatem, který předváděl výstupy jimž nikdo netleskal, pavoukem, jež chytil do svých sítí domy z nichž kořist ulétla, byla psíkem, který kňučel, aby ho každý nakopl, byla sněhem, jež padal a studil za krkem, leč roztál, byla větrem, který skučel a škrtil, ale jediná bytost neuvízla v jeho ledových prstech. Živé mělo mnoho práce nebo bylo líné, jedlo či se oddávalo dietám, bdělo či spalo, milovalo se a nenávidělo, mluvilo, hádalo se, hloupě se pochechtávalo a tklivě plakalo, nudně se bavilo a zábavně se nudilo; ale nikdo nechtěl slyšel o Depresi.
A tak se Deprese – kdysi nejpružnější diplomat, schopný vyhlodat skulinu v každé mysli, nyní však degradovaná na tuctového nedouka - nafoukla. Nafoukla se tolik, až z toho byla jednou tak veliká. Ne jednou, ale dvakrát, třikrát, stokrát, tisíckrát… Chodník s ulicí jí byl najednou těsný. I sedla si na vysoké domy, až antény se satelity zasténaly v smrtelné agonii a nohy opřela o nízkou školní budovu. Škorně jí z nich samy odpadly a s ošklivým pufnutím se rozplynuly. Svetr, beztak samá díra, se roztáhl, vlna zapraskala a úplet uraženě povolil. Svobodná vlna zapletla okolí do desítek neviditelných ok, ale po chvíli zmizela i ta.
Bez škorní a svetru, už dávno nebyla D. Zbyla jen dýmová bublina, obludné dítě bublifuku, jehož foukátko si podaly všechny městské továrny, čističky a spalovny. A v tu samou chvíli, v níž si počaly rvát vlasy fanoušci Televizního božstva, ochuzení o své desatero, dýmová bublina dospěla až k měsíci a - praskla.
* * *
Až na pár zkratů ve večerním vysílání si nikdo ničeho nevšiml. Živé - unaveno dnem - šlo spát.
První známky, že něco není v pořádku, přišly s ránem.
Bylo to skvělé! Dříči dřeli ještě horlivěji, lenochům se krásně lenošilo, jedlíkům zvlášť chutnalo a hubnoucím se vesele hublo. Živé se umívalo, živé bylo spokojené, a i ten kdo brečel, brečel s požitkem. Těch několik báječných dnů – možná to byl měsíc, stačilo, aby si živé zvyklo.
A běda! Z nedostatku strachu z vlastních neúspěchů, dříči si přestali uvědomovat, jak velké jim dření přináší úspěchy a byli z toho nešťastní. Když nemuseli mít špatné svědomí, lenochům přestalo lenošení dělat dobře. Jedlíkům se jídla, z nichž všechna chutnala stejně výtečně, zajídala a hubnoucí omrzel znatelný pokrok v podváze, poněvadž už se necítili tlustí.
Pozdě si živé uvědomilo, že s Depresí současně vyhnalo ještě někoho.
Tím někým byla Pohoda.