21.1.2020 | Svátek má Běla






POVÍDKA: Ach, ta láska bláznivá

27.1.2006

Nažloutlý srpek Měsíce ospale mžoural na vylidněné ulice Lawson City. Žízeň nejspíš přilepila všechny flamendry a opilce k barovým stoličkám a nikdo jiný by v tuto pozdní noční hodinu z domu stejně nevyšel.

A přece se kolem márnice ozývaly kroky. Tichem, které jako plesnivý přehoz z babiččina pokoje dusilo vše živé, pleskaly rozvázané tenisky Johna Millse.

Toho mladíka neměl nikdo moc rád. Na druhou stranu tu neměl ani nepřátele. Nikomu nevadil, nepřekážel, nikdo se o něj nikdy nezajímal. Byl jedním z těch průhledných lidí, které každý rád přehlédne v jakékoliv situaci.

Tenisky se zastavily před zadním vchodem do městské márnice. Na asfalt vedle nich znenadání s žuchnutím spadl napěchovaný batoh. Rozklepané ruce z něj po chvíli hledání vylovily kleště, které ještě ráno, přísahal bych, visely v Tomsonově garáži. Visací zámek prorezivělé mříže jako by uvítal vysvobození ze své nevděčné otročiny. Ruce se opět ponořily do útrob batohu, aby se triumfálně vznesly k očím zloděje-amatéra zkoumajíce skupinku paklíčů navlečených na kusu drátu se zelenou bužírkou.

Tlustý kocour, který tu odpočíval po sérii milostných dobrodružství s místními mňoukajícími krasavicemi, se zájmem pozoroval neobratné Millsovy pokusy o otevření dřevěných dveří. Snad se osudu zželelo toho poďobaného nešťastníka, neboť po několikerém upuštění paklíčů na zem, mnohém sakrování a třem významným pohledům vzhůru k nebesům, otevřely se dveře se skřípěním tak zlověstným, že i kocour, veterán mnoha bitev s přespolními zrzavými vetřelci, se zaprskáním odběhl kamsi do tmy.

Cesta do márnice byla volná.

John Mills nebyl žádný hrdina. To rozhodně ne. Baterka v jeho rukou jako by žila vlastním životem. Mlsný jazýček světla olizoval sterilně studené stěny márničních chodeb. Co chvíli se mladík zastavil a zaposlouchal do zvuků říše mrtvých, aby se ujistil, že to jenom jeho zuby drkotají tak nahlas.

Tady někde už by to sakra mělo být…

Otevřel první box. Pod bílým prostěradlem odpočívala na nepříliš pohodlném lůžku žena místního kazatele. Tvář stařeny hleděla divokýma prázdnýma očima do stropu místnosti, jako by chtěla němými ústy vykřičet do celého světa pravdu o životě po boku toho tyrana, děvkaře a alkoholika.

Jenomže John Mills sem nepřišel kvůli ní.

Na druhý pokus se mu již podařilo najít ten správný box. Skleněnou rakev, ve které odpočívala jeho princezna. Čekala, až ji přijde probudit. Až přijde sejmout trudný sen z jejích modrých očí.

Klára Wilsonová, dlouhonohá blondýnka s fantasticky kulaťoučkým zadečkem, za kterým se otáčelo celé město. Mužská část s obdivem, ženská se závistí. Poslušná dceruška dbající všech příkazů svého ctěného otce. Andílek, který o prázdninách dokázal v místním zatopeném lomu za láhev Johny Walkera odebrat svými ústy vzorky spermatu pěti spolužákům. Premiantka třídy, která nemusela opakovat ročník jenom kvůli tomu, že profesor dějepisu měl pochopení pro její chvilkovou nesoustředěnost, zvláště potom, co Klára po několik týdnů pravidelně docházela na doučování k němu domů.

Klára Wilsonová, oběť autonehody, nalezena mrtvá, s vlasy vonícími marihuanou, v převráceném hořícím autě jejího otce, tam dole, u zatáčky, před Harryho hospodou.

Klára Wilsonová, dívka, kterou John Mills bezmezně miloval veškerou silou svých sedmnácti let.

Posvítil jí baterkou do tváře. Byla bledá. Obočí i vlasy na čele měla ohořelé. Levou tvář celou zčernalou, oko zalité krví. Přední zuby vyražené, jazyk překousnutý v půli. Spodní ret nepřirozeně ohrnutý.

Byla překrásná. Tedy pro Johna určitě.

Opatrně vynesl její tělo z márnice a položil je na zadní sedačku svého auta. Nastartoval a vyrazil za město. Do malého kopečku, přes železniční trať, tam nahoru, tam, co kdysi stával malý kostelík. Ten, co v sedmašedesátém vyhořel.

Položili ji na deku, okolo rozestavěl pět černých svící tak, aby tvořily magický pentagram. Z batohu vytáhl lahvičku s krví novorozence. Otřásl se při vzpomínce na nenadálé ticho v kolíbce jeho malé sestry Judy. Z náprsní kapsy vyndal okopírovanou stránku z prastaré knihy černé magie, plné povídaček, bludů a neškodných nesmyslů, jak mu ráno říkala knihovnice.

Opatrně sundal prostěradlo až doposud halící tělo jeho vyvolené. Do půlnoční tmy zazářila bělostná ňadra s malými tmavými bradavkami, o kterých se mu zdávalo za nocí, které končily polucí.

V přesně určeném pořadí zapálil jednotlivé svíce. S magickou formulí na rtech přiblížil svá ústa k těm mrtvolným, aby do nich opět vdechl život. Učinil tak natřikrát.

Potom se vysvlékl a v nočním chladu pravou rukou pomohl svému přirození získati potřebné tvrdosti.

Roztáhl ty překrásné dlouhé nohy Kláry Wilsonové, tak jak to před ním činili už mnozí, a nanesl na patřičná místa dostatečně silnou vrstvu lubrikantu. Položil své teplé tělo na její, vsunul své tepající mužství do jejího mrtvého lůna, líbal její krk, uši a ústa. Pronikal do ní stále rychleji, vykřikujíce rozkoší a strachy zároveň. Za zavřenýma očima, hnán vpřed touhou, vnímal pouze praskání červotočem prolezlé podlahy.

Ejakuloval.

Teplý proud nesoucí život pronikal do tkání mrtvé dívky.

Skutálel se z ní a těžce oddychoval. Z úst mu stoupaly obláčky páry.

Periferním zrakem zpozoroval sotva postřehnutelný pohyb!

Ona se probouzela!

Klára se toporně posadila. Jakoby po pořádné opici, rozhlížela se kolem sebe.

Na podlaze u svých nohou spatřila nahého Johna, který se klepal strachy a vzrušením. Usmála se na něj.

“Johne. Můj malý Johne. Miláčku. Pojď ke mně. Prosím,” slova jakoby sama vycházela z jejích úst.

Poslechl ji. Znovu se spojili v dlouhém polibku. Zmrzačeným jazykem zkoumala každičký kousek jeho živoucích teplých úst. Rukou přitom povzbuzovala jeho vadnoucí mužství, až dokud nebyl znovu připraven.

Milovali se nespočetně krát.

Křičela rozkoší bezzubými ústy. Vykloubenýma nohama tiskla jeho tělo k svému. Zčernalými nehty rvala kůži z jeho zad. Hlouběji. A hlouběji. Až tam ke krví pulsujícímu masu.

Měla hlad. Nelidsky obrovský hlad.

Hltala stydnoucí maso svého osvoboditele. Jeho krví znovu nalévala své žíly. Jeho srdcem znovu rozezněla to svoje.

Nemotorně se postavila a vyšla před rozbořený svatostánek.

Zahleděla se dolu k městu.

Poprvé od své smrti se usmála.

Hlady tu rozhodně trpět nebude.

Luboš Branda


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...