Jsem poměrně velký soundtrackofil, ale o Nicholasi Hooperovi jsem před Fénixovým řádem jakživ neslyšel. Z informací, které se mi o něm podařilo naleznout, bych vyzvedl snad jen fakt, že je dvorním skladatelem režiséra Davida Yatese (čili vyšlapaná cestička do úřadu) a že v roce 2004 vyhrál cenu BAFTA za hudbu k jakémusi televiznímu projektu. Upřímně jsem doufal, že žezlo Potterovského skladatele zůstane i po výtečné čtyřce v peru Patricka Doyla. Zpráva, že hudbu komponuje jakýsi Hooper, mě již onehdy velmi znepokojila. Díky jeho počinu se má nedůvěra k méně známým skladatelům ještě prohloubila. Pryč je kouzlo a jemnost Johna Williamse, vypařila se velikášnost a morbidnost Doylova. Želbohu…

Stejně, jako tomu bylo u Ohnivého poháru, neotvírá první okamžiky alba zprofanované Hedvičino téma, nýbrž jakási nová veselá melodie, kde Hooper svižně rozehrál smyčcovou sekci orchestru. Ono by to nebylo vůbec tak špatné (a vskutku do začátku jsem díky tomu vstupoval s dobrým rozmarem), ale jakmile smyčce utichnou a nastoupí asijsky znějící bubny a elektrická kytara, začínám se tvářit rozpačitě. Dojem po této nečekané ráně pod pás naštěstí napravuje vydařený track Professor Umbridge, kde máme poprvé možnost zaslechnout téma pro tuto veskrze nepříjemnou perzónu, a že je co poslouchat. Hudba v této fázi alba nejvíce připomene styl Johna Williamse, a není na tom vůbec nic špatného. Kdyby ovšem i u zbytku desky zůstalo u podobné kvality, jako je tomu u Umbridgeové. Another Story konečně připomene Hedvičino téma v nové tajuplné a dospělejší variaci, srdce zaplesá blahem a nostalgicky zavzpomíná na ty staré časy, kdy Harry teprve objevoval Bradavický svět. Následující vteřiny mají osobitý magický náboj. Smyčcové tremolo a vyhrávky na piáno navozují solidní atmosféru, která zatím dokáže udržet pozornost bedlivého posluchače. Nicméně do mysli se pomalu začíná vkrádat heretická myšlenka: A to má být všechno? Ona inspirace Williamsovým rukopisem prochází každou skladbou. Dementors In The Underpass dokážou sice slušně zamrazit, nicméně nesnesou srovnání s témeř identickou (a lepší) skladbou z Vězně z Azkabanu Apparition On The Train. Na povrch totiž vytane zkušenostní rozdíl mezi oběma skladateli. Williams už holt od začátků své kariéry ušel nějaký ten kus cesty a hororovou scénu podbarvuje mnohem živěji a mrazivěji než Hooper, který se svého známějšího kolegu snaží napodobit temně znějícími mužskými chorály při každé děsuplnější příležitosti. Co si myslet o písni Dumbledor’s Army, mně zabralo podstatně více času, než urovnat si dojmy z předchozích tracků. Flétnou to začíná, klarinetem pokračuje, navazují smyčce („Hooperovi univerzální smyčce“) a s tím také přichází kámen úrazu. Pokud Hooper rozepisoval party pro smyčcovou sekci, příliš variabilní se tedy být nepokoušel (a nebo to jinak neumí). Smyčce znějí pokaždé stejně, jsou si podobné jako vejce vejci a ojediněle je podpoří světlejší moment v podobě vzletnější vyhrávky. Ale těchto okamžiků je žalostně málo. Co ovšem na albu postrádám nejvíce, je jakékoliv připomenutí Voldemortova či alespoň nějakého zlodušského tématu, ať už z dílny páně Williamsovy, či Doylovy. Pokud Hooper dokresluje hudbou scény, kde vystupují záporáci, zaplácá je unylými táhlými zvuky z podsvětí, které ovšem působí přesně naopak, než zřejmě Hooper zamýšlel a jen poukazují na to, že skladatel si evidentně nevěděl rady, jak vyplnit prázdná místa v partituře. The Room Of Requirement navazuje na Potterovskou „cingrlátkovou“ tradici. Jakoby se již jednalo o nepsané pravidlo, že kouzla musí být nutně podepřena melodií zvonkohry. Je to skladba příjemná na poslech a na jejím konci nás díky gradaci čeká zasloužený dobrý pocit. Track The Kiss mohl mít při troše snahy úplně jinou podobu a troufám si tvrdit, že zde se měl Hooper opřít o milostné téma z Ohnivého poháru, jenž doprovázeli společné scény Harryho a jeho tajné lásky Cho. Hooperovo podání polibku je tedy poněkud bez života. Náladu by nám měl vyspravit hned následující dobrodružně pojmenovaný track A Journey To Hogwarts, jenž se vpravdě dobrodružně rozjede jako Bradavický expres, ale záhy mu dojde pára a oživení přichází znovu až téměř na konci písně, kde Hooper využije i „francouzsky“ znějící harmoniky. The Sirius Deception je z podstatné části složen z již zmiňované samoúčelné výplně a rádoby dramatických smyčců. U této skladby mě však více než u jiné zamrzel fakt, že končí nádherným a nenápadným heroickým tématem v podaní rozjitřených smyčců, který už nikde jinde nezazní. Dle mého jde o jeden z nejlepších momentů celého alba. Přesněji momentík. V jedné své starší recenzi na hudbu k Souboji Titánů jsem poukazoval na fakt, že skladby na albu jsou příliš krátké, utečou ani nevíte jak a člověku se tak pořádně nedostanou pod kůži. Stejným neduhem trpí i Fénixův řád. Album obsahuje všehovšudy 50 minut hudby a tato stopáž neuvěřitelně ubližuje dojmu z poslechu. Od Siriusova rozloučení se světem živých ve skladbě The Death Of Sirius, kde Hooper neví, na čem si stojí a podezřele střídá ponuré nálady – a žádná při poslechu nefunguje na 100% - až do tracku s pořadovým číslem 15 nejde o nic přelomového a na albu tak tento nudný blok působí nanejvýše rušivě. Sacking of Trelawney obsahuje jakés takés emoce a má působivé kataklyzma znějící překvapivě velmi… Williamsovatě. Ať však hledám, jak hledám, zatím nepřišel žádný hmatatelný vrchol alba. V hloubi duše jsem jej upřímně čekal v heroické skladbě Flight Of The Order Of Phoenix, ale po její slabé minutě a půl jsem zůstal jen nevěřícně opařený a zklamaný. Samotná skladba je sice hlučná až až, ale souzvuk orchestru nepůsobí příliš kompaktně a zbytečně se tluče o sebe. Hořkou pachuť pak nenapravil ani rozlučkový Loved Ones & Leaving, která je naprosto tuctovou tečkou za rozporuplným chodem Fénixova řádu. Pokud ovšem něco naprosto nechápu, je to prapodivné řazení písní podle tajuplného producentského vnitřního vzorce, který mi bohužel uniká a zabíjí tak každou vyvstávající příležitost vygradovat album.

Kdybych měl tedy zhodnotit všechny neduhy alba v jednom, bylo by to asi takto: příliš krátké skladby, vyložená Hooperova neumětelnost ve vypjatých scénách, které ve srovnání s předchozí Potterovskou hudbou prohrávají na plné čáře a postrádají cit, fádnost, řazení skladeb, neschopnost jakkoliv chytit posluchače za srdce, elektrická kytara v první skladbě, monotónnost smyčců, nepochopitelná ignorace Doylových motivů. Také mě mrzí skutečnost, že Hooper se nechytil zjevné příležitosti a nerozvedl nám v hudbě i postavy jako je Lenka Láskorádová a vůbec si více nepohrál s novými tématy a chytlavostí předložených melodií. V tomto bodě si zřejmě řekl, že Doyle a Williams již odvedli většinu práce za něj a nemá cenu se ani snažit je překonat či jejich odkaz dále rozvíjet. Klady by se také nějaké našli: poměrná atmosféričnost, celková snaha o návaznost na Williamsovo dílo, výborné téma profesorky Umbridgeové, chvíle nostalgie a… to je snad také všechno. Hooper se jednoduše vydal svou vlastní cestou a příliš se neohlížel nalevo, napravo. Chytil se pomocného stébla minulé Williamsovy hudby a bez špetky originality dotáhl svou práci do rozporuplného konce. Kdyby se jednalo o první potterovský soundtrack, či snad dokonce jiné samostatné dílo, nerozvíjející a nepokračující ve známé sérii, album by jistojistě obstálo a hodnocení by bylo daleko, daleko vyšší. Přeci jen se stále jedná o poctivý orchestrální soundtrack, kterých je v dnešní době jako šafránu. Avšak s ohledem na předchozí čtyři kompozice nemohu jinak než k soundtracku zůstat nebývale vlažný. Zklamaným fanouškům tedy nezbývá než doufat, že u Prince dvojí krve (který též režíruje David Yates) se Hooper pořádně pochlapí a napraví si pověst (a nebo jej vystřídá někdo jiný).

Hodnocení: 65%

info:

• Komponoval a produkoval: Nicholas Hooper
• Dirigoval: Alastair King
• Orchestrace: Geoff Alexander, Julian Kershaw, Bradely Miles, Simon Whiteside
• Nahrál: The Chamber Orchestra of London
• Datum vydání: 10.7. 2007

tracklist:

1. Fireworks (1:49)
2. Professor Umbridge (2:35)
3. Another Story (2:41)
4. Dementors in the Underpass (1:45)
5. Dumbledore's Army (2:42)
6. The Hall of Prophecies (4:27)
7. Possession (3:20)
8. The Room of Requirements (6:09)
9. The Kiss (1:56)
10. A Journey to Hogwarts (2:54)
11. The Sirius Deception (2:36)
12. The Death of Sirius (3:58)
13. Umbridge Spoils a Beautiful Morning (2:40)
14. Darkness Takes Over (2:58)
15. The Ministry of Magic (2:48)
16. The Sacking of Trelawney (2:15)
17. Flight of the Order of the Phoenix (1:34)
18. Loved Ones & Leaving (3:15)

TT: 52:22