V sobotu jsem, také díky přátelskému mailu od Anor, poctila svou maličkostí Pragocon. Původně jsem měla v úmyslu tiše se připlížit, vyslechnout si umístění v dřevěnoturkovém klání a pak hned uhánět na „panťák“, vstříc dotěrným povinnostem. Ale to neodolatelné kouzlo přednášek… Podlehla jsem touze trochu se připovzdělat a vyrazila dřív.

Bohužel, ženy neumějí číst v mapách, zvláště, když si je zorientují obráceně. To proto jsem ztratila cennou hodinu blouděním v malebném pohraničí Dejvic a Střešovic a nakonec stihla jen jednu jedinou přednášku, plus předávkovat se čtivem.

A samozřejmě, trochu se pokochat. Nenápadně jsem očumovala vyznavače mně neznámých kultů, krásné čarodějky, statečné bojovníky i mudrce pohrdající vnější slupkou. A bylo mi blaze. Sem neměla přístup vzteklá šéfka, zánět středního ucha ani problémy s nadváhou. Tady se peklo velké kouzlo nenuceného respektu a vzájemnosti, přičemž všednost byla vykázána spolu s alkoholem. A potom, jako vrchol obřadu, se pohádka nebo mýtus samy staly všedností, což bylo zřejmě vše na čem záleželo. I mně.

Vychutnala jsem si tedy alespoň jednu přednášku a to o bojovnicích a konkubínách ve staré Číně. Moje neznalost mi sice nedovolila diskutovat, rozhodně mi ovšem nezabránila užít si snahu rozdělit se o zajímavé téma a společnou okouzlující vůli tuto snahu přijmout. Nezanedbatelným přínosem mi taky byl podrobnější popis čínského zvyku mrzačit ženská chodidla, protože mě potom moje vlastní ušmajdané nohy bolely o poznání méně.

Pak jsem ještě stihla chytit rýmu od své oblíbené autorky, přijmout diplom, kterého si z celého srdce cením a už jenom šlápnout na zmizík a vypařit se jako nějaká bláznivá Popelka. Bohužel mi přitom nespadla žádná z mých poctivých jednačtyřicítek, takže mě žádný princ nedostihl a knížky jsem si musela na vlak odtáhnout všechny sama. Šťastný konec se tedy nedostavil, ale stejně to byla pohádka.