Opět jednou jsem si zase spokojeně vrněl u knížky. Alespoň zpočátku. Nejdříve mě zaujala modrá obálka samotného autora, který na ni vypodobnil "město", stoupající po lanech k Cíli. Vykousnuté koule i konusy o průměru asi sto metrů, složené ze síťovaných palub se šplhají do výše, obsazeny vždy asi stovkou obyvatel, občas se pomocí plachet setkávají, aby si vyměnily lidi, půdu, králičí kožky, nářadí... pak se zase odpoutají a směřují dál a dál. Kam? Na to se ptá i hlavní hrdina Murk. Hledá odpověď, a čtenáři s ním.

Začátek knížky mně zaujal svou technickou umožnitelností (přijmeme-li "nechť" u matematické konstrukce lan) a dobrodružným podáním. Atmosféra na palubě města trošku připomíná dávné námořníky na dálných plavbách, včetně pirátských přepadů. Ocenil jsem drobnosti typu "rampouch krve", kanoucí z voštinové paluby. Příběh mi také evokoval pocity z četby klasického Nonstopu. Obyvatelé měst totiž nevědí, jak jejich stroje fungují, jen je udržují v chodu podle dávných pověstí. No, moc dávných ne, paměť sahá jen 400 let zpátky. Proč nejsou starší záznamy? Proč nejsou starší ústně předávané vzpomínky?

V okamžiku, kdy si čtenář začne dávat takové a podobné otázky a hledat na ně odpověď, objevují se stejné a další otázky i v knize: Na čem jsou ta lana zavěšena? Jak rychle lezeme vzhůru? Jak jsme vysoko? Jak to, že v takové výšce - několik set, možná něco přes tisíc kilometrů - ještě existuje atmosféra s normálním tlakem? Proč přes lana vidíme hvězdy? Vždyť jejich nekonečné rovnoběžky by měly v pohledu vzhůru vytvořit neprůhledný les. A vlastně i směrem dolů. Nevidíme Zemi pod sebou, ale starý dobrý Měsíc ano. Tušíme, že tento vesmír je nějaký jiný. No dobře, ale jaký?

Doufáme, že se vysvětlení dovíme společně s hrdinou, který po vymření města jen s tajuplnou krásnou černovlasou souputnicí opustí podivná absolutní lana i s městem na padáku a snáší se k Anticíli. Jenže nejdříve se dostáváme do druhého, stejně napínavého světa Herlanu s jinými paralelními hrdiny, kteří žijí na (téměř) normální Zemi - až na to, že jde jen o zemskou kru zavěšenou na lanech. A hluboko pod ní je moře. Kam paralelně dopadne Murk. V moři se pak setká s třetím druhem civilizace. Putování pokračuje, dostáváme se ke čtvrté civilizaci, kde se uprostřed hradu, obývaném dezorganizovanými androidy schovává kosmická loď - a startujeme za finálním poznáním, o kterém zjistíme, že je pouhopouhý podvod.

A najednou padají šupiny z očí, a všechny slabiny díla, které doufáme najít vysvětleny na konci této detektivky, zůstávají nevysvětleny. Slabina první: Hlavní hrdina se ocitne na palubě svého města tak, že ve věku dvou let spadne do záchytných sítí, do kterých se většinou loví užitečné předměty či půda, padající z vyšších měst na Obloze. Zatímco si někteří autoři na konci svých děl pomáhají tímto Deus ex machina, zde si autor pomůže na začátku. Nikdy se nedovíme nic o jeho zrození ani v náznaku. (Což u jiných proroků bývá dobře zdokumentováno.) Spadl z Oblohy...

Další slabina: Hrdina vždy "ví" co má dělat. Jakožto zázračné dítě je "vyvoleným". Ví, jak odpoutat město z lan, a má i příhodně nastaveny (spočítány!) padáky, že padá dostatečně rychle (měsíce), aby dvojici vystačily zásoby a zároveň dostatečně pomalu, aby mohli při přistání zpomalit a zcela se nezabít. Tak přijde do podmořského světa - ze kterého zase zázračně unikne ponorkou, kterou se naučí "intuitivně" řídit a těsně před vyčerpáním vzduchu se zázračně vynoří. Totéž pokračuje i s raketou, jejíž řízení rovněž "podvědomě" zvládne. A když je v úzkých, poradí mu náhodně zachráněné "elektrické oko"... (Murk rovněž "ví", že přišel do "lesa", ačkoliv na Obloze nic takového neexistovalo. Podiví se jen trochu, stačí mu, že to "ví". A pak už ani neví, že zná slovo "hrad", například...)

Definitivní slabina: V ponorce hrdina zjistí, že se s hloubkou mění tlak, a sám primitivně (ale v zásadě fyzikálně správně) vysvětluje proč. Znova se ptá, jak to, že se nemění tlak vzduchu? A znova - a ultimativně - na tuto otázku nedává odpověď. Vysvětlení kosmogonické podstaty nekonečných, nekonečně pevných a nekonečně odolných lan nic nevysvětluje. Lana nás nezajímají! Nás zajímá, PROČ jsou pravidla tohoto Vesmíru tak podivná. Proč, když neexistuje oběh kolem Slunce ani roční období, proč stále existují "roky"...

Psal jsem, že Murk se zjeví na začátku příběhu. Ale vlastně možná až na konci, protože celý příběh je vysvětlen tak, jako by šlo o časovou smyčku. Jenže nejde o časovou smyčku, avšak o časovou spirálu, kde pak logika úpí. Herlan je časově spojen s událostmi ve stoupajícím městě, ale pak se na konci objeví Prolog, který zpětně začíná celou ságu znovu.

Čtenář, který si pamatuje čtené, se může jenom ptát: Jaké nové dítě spadne odkud a proč vlastně spadlo? Jak se do vyrabovaných útrob Herlanu znovu dostanou uhlí a ropa? Kdo postaví novou kosmickou loď, aby nový Murk mohl opět odletět za poznáním?

Pokud se odpoutáme od dobrodružného příběhu a pokusíme se přeladit na filozofickou strunu (o což se možná autor snaží, ale vůbec mu to nejde), pak mu onu časovou spirálu sežereme. Pokud bychom se chtěli držet kosmogonické topologie, můžeme se zaťatými zuby přijmout nikoli časovou smyčku či spirálu, ale třeba časový Möbiův proužek. To však nevyřeší základní problém knihy:

Autor v nás na počátku vzbudí zvídavost, udržuje ji po celý stále méně pravděpodobný děj, společně s jeho hrdinou se ptáme - jaký to všechno má SMYSL... A na tuto otázku se prostě odpověď nedovíme.

Hodnocení: Jak hluboký byl vznos první části, tak hluboký, ba ještě zoufale hlubší, je závěrečný pád.

Vertikal (recenze Jirky Halamy, recenze Pagiho)
Autor: Kosik
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Robert Pilch
Obálka: Rafał Kosik
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 368
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Cena: 275 Kč