Tuto knihu autor napsal, když šla moje máma do první třídy. Poprvé tu vyšla, když jsem se narodila. A trvalo dalších třicet let, než se mi dostala do tlapek.

Jaký je vlastně svět, v němž žijí hrdinové Aldissova románu, příslušníci kmene Greenů? Odkud přicházení záhadní Obři a Vetřelci? A co je pravdy na pověstech o údajné supercivilizaci na Přídi? Nonstop originálním způsobem zpracovává oblíbené téma SF literatury – osudy lidí na lodi, jejíž let trvá už několik generací.

(lehce upravená anotace)

Představte si obyčejný scifistický námět – cesta k jiné hvězdě a zpět (a to zpět ještě jen možná).

Ingredience do receptu jsou následující:

• jedna dobře fungující loď – velká
• posádka v sympatickém smíšeném poměru muži:ženy – čím více, tím lépe
• pokud možno žádné nečekané překážky, které by na cestě způsobily průšvih.

Roy Complain je celkem sympatický chlapík, i když vzhledem k podmínkám si ho čtenář představí spíše jako zanedbaného podivína. Hned ze začátku se pohádá se svou ženou a musí tedy na chvíli na vzduch. Jak se tak prochází po Ubikacích, místě, které považuje za domov, aniž by o původu slova přemýšlel, sleduje dění kolem. Skupina dětí hraje na zemi nějakou společenskou hru, sem tam si všimne mladého páru v objetí, na tržiště se opět dostaly nějaké věci z nedávno otevřených prostor a veřejný oceňovač stanovuje jejich hodnotu. Všudypřítomní strážci hlídkují nad pořádkem a dávají pozor na přízraky, které na obyvatele devítisethlavé skupiny číhají v okolních pustinách. Nikdo o Ubikacích nepřemýšlí jako o části lodi, protože téměř nikdo nemá ani ponětí o její existenci. Jen představit si, že Loď se od zaběhnutého termínu Svět nějak liší, se příčí Učení a chápání. Věřit, že světélka na černém pozadí jsou hvězdy a ne duše už dávno zemřelých, je prostě mimo vnímání. Téměř nikde na lodi nejsou okna a tam, kde jsou, se lidé běžně nedostanou, takže povídačky o světélkách v černých dálkách jsou spíše jen odrazem minulosti, generacemi překrouceným a zapasovaným do všeobecné víry o životě v komunitě. Roy ale sem tam cítí, že je něco špatně, že jeho život nemá ten správný směr, že on jen tak přežívá, aniž by se smyslu života vůbec přiblížil. Jeho práce lovce už tolik nenese, protože domácí zvířectvo se přemnožilo a zvěř z pustin je už téměř k nepotřebě, nehledě na to, že její lov se neobejde bez problémů. A někdy ani bez obětí. Kdo by se chtěl setkat s Obry a Vetřelci, tedy tím, čím se odmalička straší malé děti a o čem dospělí nacházejí i hmatatelné důkazy, třeba v podobě nadměrně velkých kostí v některých nově otevřených prostorách lodi?

V jedné takové najde skupinka z Ubikací zásoby barviv, a když vládnoucí Rada rozhodne o jejich neužitku, jsou barviva rozdána mezi lidi. Ty posedne nenadálé veselí a oslavy, zběsilé rejdy až do úplného vyčerpání mohou začít. Někdy v tom okamžiku Roye přejde vztek na svou ženu a má chuť se s ní usmiřovat.

A ve stejné chvíli místní kazatel, nebo také šmelinář, podle toho, co vyžaduje situace, shromáždí pět lidí, kterým věří a svěří jim svůj záměr k cestě na Příď.

První generace obyvatel lodi znala vše, co je potřeba znát, ty další se postupně dostaly někam na úroveň středověku, i s onou chutí ničit všemožné důkazy o minulosti. Kněz vlastní jednu knihu, která mu nedovoluje v noci pořádně spát a která ho nutí na Přídi hledat odpovědi na otázky, z nichž některé si dovede položit až podezřele správně.

Tak se skupinka vydává palubu po palubě přes zátaras oddělující Ubikace od "pustin", do neprobádaných území nikoho, šera lesů poniků - rostlin vyrábějících kyslík, objevovat pravdu, která se pozvolna odhaluje i pro čtenáře. Ten je krok napřed před postavami, které za každým rohem čekají nějakého toho Obra, nebo Vetřelce, jimiž může klidně být kdokoli pokojně si žijící mezi obyvateli Ubikací.

Děj má úžasný rozjezd a ke konci, v šíleném dění zabírajícím celý velký hvězdný kolos, jsme takřka účastníky zásadní konečné bitky, ačkoliv té se už neúčastní pouze lidé.

I po téměř půlstoletí od vzniku má příběh všechny atributy pěkné scifárny. Pár zastaralých výrazů rozhodně nevadí a absence „technoblábolů“ je jen vítaným osvěžením.

O autorovi:

Brian W. Aldis (1925 v Norfolku), podle volby čtenářů Britské asociace sci-fi nejpopulárnější autor tohoto žánru na Britských ostrovech (1968). Začínal po návratu z východoasijských bojišť druhé sv. války jako knihkupec v Oxfordu. Ocenění v listu The Observer jej přivedlo na dráhu profesionálního spisovatele. Po světovém spěchu Nonstopu zaujaly především jeho romány Ponuré světelné roky (1964), a Bosonoh v hlavě ((1969). Povídky Skleník a Slinistrom mu vynesly literární ceny.

Brian W. Aldis je známý jako pořadatel antologií science fiction a autor teoretických a historických prací o tomto literárním žánru.

Brian W. Aldis – Nonstop
Překlad Veronika a Jaroslav Veisovi
Obálka a grafická úprava Joska Skalnik
Vydal Odeon 1989
Vydání druhé