1) Knihy J. K. Rowlingové žádné pojivo, které by se neobjevovalo i ve filmech nemají. Rowlingová precizně nastolí několik otázek (např. HP6: Kam odjíždí Brumbál a co Harryho učí? Kdo je Half Blood Prince? Na čí straně stojí Snape? Co jsou to Horcruxy? Co kutí Draco?) a okolo nich rozvíjí detektivní zápletky. Postupně se dozvídáme (částečně či úplně) odpovědi, takže na konci zůstává více méně už jen jedna – jak zničit Voldemorta. Jsme napjatí, jaké je řešení, a tak tyhle detektivky drží knihy i filmy pohromadě. Kromě scén, kdy se je ustřední trio snaží zodpovědět, je v knihách velký počet scén, kde se řeší školní život – famfrpál, hodiny různých profesorů, pronásleduje je Filch, Snape drží Harryho po škole, návštěvy u Hagrida, milostné eskapády. Samozřejmě i zde bývají často roztroušeny nějaké indicie, které nám něco řeknou o zmíněných otázkách. Většinou se ale řesí věci, které s nimi nemají nic společného. Třeba Lockhart ve 2. díle má obrovský prostor jako zábavná figurka, aniž by měl se záhadou co do činění. Kdybychom jednotlivé famfrpálové zápasy přehodili, zaměnili jednu hodinu profesora za nějakou jinou atd., atp. bylo by to úplně jedno. Newellův film spoustu takových věcí vynechává, aniž by to bylo na škodu, jelikož to už všechno známe z předchozích dílů. Jaký by mělo smysl sledovat znovu hodinu profesorky McGonagallové či hrátky Hagrida s nějakými obludami?

2) Naprosto souhlasím s tím, že film ořezává vše, co není nezbytné. Se zbytkem ale pečlivě pracuje. Nad každou scénou se tvůrci pečlivě zamysleli a dramaturgicky ji vystavěli. Potlačili se repetice šampionů provádějících totozné úkoly podobným způsobem a soustředili jsme se na Harryho. Vzalo se to nejdůležitější z knihy, ale nezůstalo pouze u převyprávění děje. Většina scén byla nějakým způsobem ozvlášťněna, nějakým způsobem zakotvena v realitě, takže nepůsobí jen jako něco, co má posunout děj, ale je zajímavé samo o sobě. Je zde velké množství různých vtípků a scény samotné i spojení mezi nimi fungují stejně jako celá zápletka. Příběh se na něco zeptá a následuje vtipná či zajímavá odpověď. Takto je film stmelen do velmi koherentní struktury. POPRVÉ jsem se u filmového Harryho Pottera opravdu bavil a byl zaujat. Byl by to zajímavý film, i kdybychom nevěděli, že se díváme na Harryho Pottera, kdybychom tento svět už dávno nemilovali. Teď asi mnohé naštvu, ale (alespoň v mém případě) to neplatí ani u jednoho ze dvou jiných slavných příběhů, snažících se zachytit co nejširší děj. Ani u Pána Prstenů ani u nové trilogie Starwars jsem nebyl napjatý, protože se tu takto pečlivě s otázkami a odpověďmi nepracuje, scény se právě v naprosté většině pouze snaží popsat nějaký děj, jako kdyby se na těch místech režisér nedokázal zastavit, uvolnit a dát do toho nějakou šťávu, vykřesat potenciál z toho, co děj, krajina, rekvizita, herecký výkon nabízí. Čili kdyby Douglasova recenze byla na PP nebo SW, podepíšu to oběma rukama.

3) Jiný způsob ozvláštnění, je posunutí k větší realističnosti, což bylo patrně už u Cuarona. Už ten začátek, kdy vidíme jakéhosi anglického důchodce sledujícího televizi! (myslím, že mluvili dokonce o počasi) Poprvé jsem měl pocit, že kouzelnický svět je součástí našeho světa, že i zde vystupují postavy, dělající zcela obyčejné věci. První anglický režisér opravdu hodil příběh do Anglie. Po důchodci následuje sekvence na famfrpálovém mistrovství, kde jede irský folk a tancuje se na něj. A při nástupu Smrtihlavu se křičí: „Irčani to nějak rozjeli!“ Brumbál vypadá jako starý obejda a navíc se tu rozčiluje, žádný vypulírovaný dalajlámovský nadčlověk jako dříve.

4) Přirozenější jsou i herecké výkony ústřední trojice. O Watsonové jsme už věděli, že umí hrát, ale u Ruperta Grinta je to překvapení. Není to žádný velký výkon, ale nemusí se pořád hloupě šklebit jako v předchozích dílech, kde to bylo opravdu nesnesitelné (Chamber of Secrets!). Z Radcliffa asi také nikdy žádný herec nebude a přirozenému úsměvu se asi nikdy nenaučí, ale je to rovněž o mnoho plynulejší. Newell pochopil, že to nejsou nicholsonové a nenutí je, aby se snažili o něco, nač nemají a co ve výsledku působí trapně. Naopak skvěle to funguje mezi dvojčaty Weasleovými, které hrají s gracii profesionalních komiků a jejichž přítomnost na plátně jsem si pokaždé užil.

5) Jestě několik poznámek k jednotlivostem. „Proč Moody upijí z lahve?“ Nechápu, co tím Douglas myslí, jelikož je to na konci dosti jasně vysvětleno.

6) „Rita Holoubkova“. Můj názor je, že s postavou Rity Holoubkové bylo pracováno mnohem lépe než v knize. Tato pro čtenáře či diváky emociálně velmi nepříjemně působící postava, je v knize zbytečně často. Je to figurka, která pouze hazí špínu a její přítomnost irituje. U Newella se mihne v několika scénách. Stačí to přesně na to, aby skuteční a všeteční novináři dostali ťafku a byl pronesen další z komentářů na odvracenou stránku slávy. Žádné větší ambice tato postava nemá ani v knize. Zbytečně je nám prezentována znovu a znovu ve stále stejné poloze. Navíc v knižce je pouze zdrojem negativnich emocí, chceme se jí pomstít za to, jak ubližuje Harrymu. Tady jsou její výstupy prošpikovány vtipy.

7) K nelogičnostem, které u Rowlingové vnímáme až po několikátém přečtení. Nechci se dotýkat Douglasovy inteligence, ale to, co tvrdí například o delegacích, je snad evidentní od začátku. V knihách Rowlingové je vršen jeden logický nesmysl za druhým. Většinou by byly všechny otázky zodpovězeny hned na úvod, kdyby se na to Harry jednoduše zeptal Brumbála. To by ale nebyla žádná knížka, a tak si toho naoko nevšímáme. Každý problém by se také mohl vyřešit vracením času či vypitím Felixu felicis. Podobně jako Colombo je stále poručíkem i po mnoha vyřešených případech, ani Harrymu není mezi spolužáky přiznána žádná sláva za Kámen mudrců, Komnatu atd. Vždy jsou k němu nedůvěřiví, když s něčím přijde. To dělají dokonce i Hermiona s Ronem! Brumbál, který toleruje takovou šikanu jako dělá Snape? Brumbál, který je nejlepší kouzelník na světě, ale za nějž řeší problémy členové prvního ročníku? Největší nesmysl je ovšem způsob, jakým Harry uniká Voldemortovi. Vždycky se dozvíme nějakou šokující informaci, jakže se to tomu Harrymu podařilo vyklouznout: tvoje matka ti předala svoji sílu, jedině tys mohl fénixe přivolat, máš hůlku ze stejných žíní jako Voldemort... To už není Deus ex machina, to sestoupila snad celá Valhalla! Problém konfrontace největšího temného kouzelnika s bezbranným hrdinou, tak aby hrdina přežil, je težko řešitelnou úlohou. Buď z toho vychází přílišná shovívavost k hrdinovi, nebo naopak politováníhodná neschopnost největšího zlouna všech dob. A to platí i pro Brumbála. Oba dva jsou to zřejmě naprostí amatéři. Abychom nedošli k tomuto výsledku (což by jinak bylo zákonité), tváříme se, že logické lapsy neexistují.

Omlouvám se za trochu dlouhý příspěvek, ale dle mého pohledu, je Newellův film daleko nejlepším zfilmovaním Harryho Pottera, které bylo dosud natočeno a skvělým příkladem adaptace rozsáhlé předlohy zachovávající ducha originálu, využívá jeho potenciál, který je inspirací k mnoha vlastním nápadům, které u předchozích dílů chybí. Velmi doporučuji i nepotterofilům, kterým předchozí filmy připadaly jako slátaniny (například své přítelkyni :)).