Pokud jste se stále ještě nenechali zlákat na návštěvu výstavy mladých autorů belgického komixu Pomyslné setkání - Rencontre imaginaire (pozvánka na vernisáž byla doručena na Sarden těsně před Vánocemi), máte na to posledních několik dní. Výstava, kterou naleznete v prvním patře budovy Zastoupení Valonsko-Brusel v Myslíkově ulici 31 (prakticky naproti Městskému soudu ve Spálené), končí 26. ledna.

Otevírací doba ji sice poněkud nešikovná (9.00 – 12.00 a 14.00 – 17.00), ale příjemnou zprávou pro studenty a jiné nízkopříjmové skupiny scifistů je určitě to, že vstup na výstavu je zdarma. Kromě toho dílka všech tří tvůrců jsou zajímavá asi podobně, jako samotní jejich autoři – to znamená hodně.

Navíc můžeme uvést další příznivou zprávu, k pochopení vystavených dílek není třeba rozumět francouzsky. Sébastien Thielens sice text k prezentovanému příběhu introvertní dívky Alice, která ve svém životě volně přechází z reality do snů a naopak, píše ve francouzštině, ale samotný příběh je dosti dobře pochopitelný (či nepochopitelný – podle toho, jak se na to člověk podívá) i bez znalosti jediného francouzského slovíčka. A byť autor na vernisáži výslovně přiznal, že se přinejmenším co do obrazové stránky poněkud inspiroval dílem jednoho z belgických mistrů žánru, Bernarda Yslaira, pro nás jako by z jeho černobílých kreseb tak trochu dýchal velmi mladý a začínající Kája Saudek.

Bruno Lorenzi, který studoval umění komikové kresby také v pravlasti části svých předků, konkrétně v Neapoli, a jinak má velkou slabost pro japonskou a čínskou mytologii, pak naše publikum potěší ještě více. Crazy detektivka z cyklu příhod zeleného (asi)žabáka Candera a jeho přítele, modrého zajíce s jedním okem (komu to připomíná Futuramu?) jménem Ladilach je psaná anglicky. Zejména ti mladší z nás s porozuměním nebudou mít tím pádem žádné potíže, takže volnou mozkovou kapacitu mohou použít na hloubání nad tím, proč autor (jak tedy uvedl na vernisáži) považuje komix za uměleckou syntézu literatury a filmu. Jistou nápovědou by mohly být jeho postavy, nejen již zmíněný Ladilach, ale třeba jedna z epizodních hrdinek, která svým obličejem velmi asociuje Piráty z Karibiku 2.

Brunova spolužačka z výtvarné školy v Liége, Belgičanka německého původu Marie Richter naopak udělá radost příslušníkům starší generace, které ještě zastihla povinná výuka ruského jazyka (případně té části mladších, kteří se rusky učí dobrovolně). Jelikož je milovnicí divadla a vůbec klasického umění, napadlo ji pokusit se „naservírovat“ mladým klasickou literaturu v podobě komixu. Za první projekt si zvolila opravdu velké téma, Puškinovu Rusalku a jelikož dospěla k názoru, že sebelepší překlad se nemůže rovnat originálu, jako text ke svým kresbám použila přímo originál z pera velkého básníka.

S textem sice francouzským, ale jinak určitě vcelku pochopitelná i pro nefrancouzštináře bude další ukázka z její tvorby, část příběhů její takřka obchodní značky, alter ega a oblíbeného dítka v jednom, kosmonautky Mimi. Českým pamětníkům tato dívčina svým vzhledem možná trochu připomene Majku z Gurunu (Spadla z oblakov, vzpomínáte?).

Marie Richter je vůbec osobou dosti svéráznou, která se inspiruje takřka čímkoli a hlavně má velké sympatie k východní Evropě. Pár obrázků ukazuje, nakolik ji nadchl pobyt na loňském festivalu komixu v Moskvě, a dokonce i pouhá jednodenní prohlídka Prahy na ní zanechala své stopy. Noc před vernisáží strávila snahou nakreslit taky něco na téma Prahy – a zvolila si pověst o Golemovi.

Ovšem i jejím kolegům se v Praze velice líbilo, takže ti, kteří z nějakého důvodu výstavu nestihnou, sice mohou litovat, ale nemusejí úplně zoufat. Zmíněné trio mladých belgických malířů se sem při nejbližší možné příležitosti rádo vrátí – a třeba vezme s sebou i nějaké další belgické tvůrce komixů.