Jonathan Strange popisuje slečnu Clarkovou

Romány mám nadmíru rád – obzvláště pak díla slečny Austenové a paní Radcliffové. Přiznávám, že jsem ještě nenašel čas seznámit se s knihou slečny Clarkové – mágové jsou poslední dobou poněkud zaneprázdněni. Doneslo se mi, že pojednává hlavně o mně. To je bezpochyby velmi lichotivé, snad mi však slečna Clarková promine, když se tím nenechám úplně oslnit. Koneckonců jsem se nedávno stal předlohou k hrdinovi nedávné básně lorda Byrona.*

O slečně Clarkové se již nedá tvrdit, že by byla v rozkvětu mládí. Je nejstarší dcerou duchovního ze severu Anglie – nanejvýš úctyhodného, stříbrovlasého starého pána s bohatými znalostmi obskurních zákrutů církevních dějin a sportovních akcí.

Nerad to říkám, ale nadání slečny Clarkové lze popsat pouze jako skrovná. Nehraje na žádný hudební nástroj – ani příliš nezpívá. Netančí. Neumí kreslit. V němčině se jí vybaví jen pár slov. Italsky mluví zajíkavě, popleteně a pro místní obyvatele naprosto nesrozumitelně. Domnívá se, že by ráda vyšívala, ale ve skutečnosti to nikdy nevyzkoušela (a tak musíme na seznam jejích slabin přidat i lenivost). Kdyby byla mladá dívka, člověk by to vše mohl přičíst jejímu nevalnému vzdělání, avšak v jejím pokročilém věku padá vina bohužel zcela na její bedra.

Nepovažuji ji za hezkou. Má jednoho ctitele – jistého doktora Greenlanda, absolventa Oxfordské univerzity, ale vzhledem k tomu, že vypadá jako křivonohý trpaslík, nelze předpokládat, že by jeho měřítko krásy bylo obzvláště přísné. Když jsem posledně měl tu čest vidět, měla na nohou růžové střevíce, což je politováníhodný zlozvyk.

* Manfréd od lorda Byrona, 1816

Pan Norrell popisuje slečnu Clarkovou

Jsem velmi rád, že jste se mne zeptali na slečnu Clarkovou. Velmi mne těší, že jsem dostal příležitost seznámit veřejnost s tím, jak o ní smýšlím. Zaprvé bych rád řekl, že chovám obzvláštní odpor k ženám, které se snaží etablovat v jakékoli profesi – a povolání spisovatelky mi připadá zvláště zavrženíhodné. Troufám si tvrdit, že by se spisování románů u ženy dalo odpustit, kdyby ji k takové krajnosti dohnala chudoba, ovdovění či spousta dětí či příbuzných, které je nutno živit – ale prozatím jsem nepřišel na to, že by tato žena měla pro své chování podobnou omluvu.

Ba co hůř, zjistil jsem, že se ve své knize pokusila vylíčit Velké vzkříšení anglické magie – a ten její popis bude jistě plný nepřesností a omylů. Je vůbec naprosto šokující, že by se příslušnice Druhého pohlaví vůbec pokusila psát o magii. Jsem pevně přesvědčen, že je v lidských silách sepsat zákon, který by navždy vyloučil opakování něčeho podobného, a hodlám si o tom promluvit s ministerským předsedou, jen co se mi k tomu naskytne první příležitost.

K dalším otázkám, které mi položili vydavatelé této politováníhodné knihy, již nemám co říci. Nevím, jak ta ženština vypadá. Netuším nic o jejím charakteru, životě či rodině. Vůbec mě to nezajímá.

© Susanna Clarková 2004

Překlad Viktor Janiš

Clarke, Susanna: Jonathan Strange & pan Norrell (Jonathan Strange & Mr. Norrell)
nakladatel: Alman
překlad: Viktor Janiš
704 stran; hardback
plánováno na květen 2007

Ukázku z románu naleznete zde. Stručný životopis autorky tady.