Na rozdíl od všech podobných předchozích rozborů (něco z nich jsme na Sardenu zmiňovali) se ale zaměřil nikoliv na osoby vítězů, ale na editory, kteří jejich povídky přijali ke zveřejnění. A je to moc a moc zajímavé povídání.
O úloze editorů kolují mnohé historky, především o legendárním Johnu W. Campbellovi, Jr., nebo o H. L. Goldovi, který autorům zasahoval do již odevzdaných povídek (snad jen Alfred Bester ho chválil, ostatní, mírně řečeno, nikoliv), či o Michaelu Moorcockovi.
Ale snad ještě důležitější je to, že se editoři často obraceli (a stále obracejí) na autory s požadavky povídek do svých časopisů či antologií, někdy i s výrazným tématickým vymezením. Navíc i jejich výběr nových autorů a vliv, jaký mají povídky jimi vybírané na další tvorbu, není zanedbatelný.
Jenže když se Rich Horton snažil zjistit objektivní údaje o jejich vlivu na autory, zjistil, že si takový rozbor bude muset udělat sám, protože nikoho jiného před ním to nezajímalo natolik, aby se tím zabýval. A jak řekl, tak i udělal. Jeho článek je nesmírně obšírný a hlavně Rich Horton zkoumá tahle data z mnoha různých pohledů, takže i jen stručný přehled jeho výstupů by znamenal překlad téměř celého jeho článku.
Kdo tedy byl nejlepším editorem všech dob? Je mnoho velmi rozmanitých způsobů, jak na tuto otázku odpovědět. Na Usenetu kdysi zazněla otázka Kteří editoři získali pro "své" povídky nejvíc cen? a touto otázkou se Rich inspiroval ve svém snažení. Zároveň ale velmi podrobně popisoval nesnáze, se kterými se setkával při svém hledání odpovědných editorů a následné analýze dat. Především vymezil dvě kategorie editorů, jejichž výběr působí na autory, ale kteří neměli moc šancí se do jeho seznamu dostat.
Jsou to především editoři knižních vydání, jejichž jméno poměrně často v tiráži chybí, přestože i touto cestou se dostávají krátké formy do nominací a následně i k vítězstvím. Druhá skupina jsou editoři, kteří pořádají antologie již (zpravidla časopisecky) vydaných povídek a novel. Jimi vybrané povídky již byly někde zveřejněny a jejich případné vítězství tedy je přiřknuto jinému editorovi, přesto vliv takovýchto antologií je významný - zvláště se to týká Judith Merrilové a jejích antologií Best of the Year.
Rich Horton také uvádí zjednodušení, která musel provést, aby se vůbec dostal k nějakým závěrům. Není například technicky možné zjistit, zda povídku pro vydání vybral (a koupil) editor, pod příslušným číslem časopisu podepsaný, nebo jeho předchůdce.
Bráno prostým součtem, vůbec nejúspěšnějším editorem je člověk, jehož působení bylo a je dlouhodobě oceňováno cenami Hugo - Gardner Dozois, se 44 oceněnými povídkami (Hugo 29, Nebula 10, obě ceny 5). Hned za ním je Edward L. Ferman, u nás poměrně neznámý, přesto v letech 1973 až 1992 každoročně nominovaný na Huga v kategorii profesionální editor (z toho 3 vítězství, 1981 - 93), jehož koně zvítězili 10x v Hugovi, 12x v Nebule a 5x v obou zároveň (jeho skóre v Nebulách - 17 - je ze všech editorů nejvyšší). Věčný smolař Stanley Schmidt (rekordních 25 nominací na profesionálního editora v Hugovi, 0 vítězství) je třetí se skóre 11 H, 2 N a 5 H+N. Následují Ben Bova (8 H, 3 N, 3 H+N), Shawna McCarthy (3 H, 7 N, 2 H+N), Ellen Datlowová (2 H, 7 N, 2 H+N), Kristine Kathryn Ruschová (1 H, 7 N, 2 H+N) a Frederik Pohl (8 H, 1 N, 1 H+N).
Jenže statistika v předchozím odstavci - to jsou absolutní čísla, nerespektují příležitosti k vítězství, které editoři během svého působení měli. Nebula byla poprvé udělena za rok 1966, a do roku 1972 obvykle byly v Hugovi jen jedna až dvě kategorie pro krátké formy (a některé roky chyběly vůbec). Již zmiňovaný (a i přes negativní názor na jeho zásahy do povídek vážený) H. L. Gold publikoval jedinou oceněnou povídku - ovšem za doby jeho redaktorské činnosti bylo uděleno celkem jen pět cen Hugo a Nebula za krátké formy.
Během dvou let, kdy Harlan Ellison publikoval své Dangerous Visions, bylo uděleno celkem 11 cen, a zpod jeho křídel si pro ně vyběhlo celkem 6 povídek - to je zisk úctyhodných 55 procent z rozdaných cen. Ale v dlouhodobém měřítku tu jsou jiní borci.
Za 19 let práce v Asimov's patří pod opeku Gardnera Dozoise 43 procent cen, po dobu působení Frederika Pohla v Galaxy a If mají jím editované povídky podíl 37 procent na cenách, Kristine Kathryn Ruschová má podíl 40 procent v době, kdy vedla F&SF, ale její působení v Pulphouse už nebylo tak úspěšné. (Do této vedoucí skupinky se nedostal žádný z vyhlášených hugovských "smolařů".)
Tady svůj průlet článkem Riche Hortona končím - je to excerpt z jeho první třetiny, takže si asi dovedete představit, kolik toho ještě asi zbývá. U každého pohledu uvádí jeho silné a slabé stránky, přidal tam i takové informace, jako kolik procent cen získali editoři - muži a kolik editorky, kolik mužských a ženských autorů vynesli nahoru muži a kolik ženy a další a další čísla a komentáře, samozřejmě vše v angličtině (pardon - čísla jsou arabská). Článek najdete pod tímto odkazem, a tady je zase souborná tabulka oceněných prací, která posloužila Richovi k jeho statistikám a analýzám.
U nás něco takového těžko můžeme vytvořit. Příležitostí ke zveřejňování povídek (tedy k takovému zveřejňování, aby bylo použitelné jako základ pro povídkové ceny) je málo co do počtu v roce i co se týká délky historické řady, a s výjimkou posledních několika let (*) tu ani nemáme editory, kteří by mohli vykázat působení a vliv na autory, výjimkou je Jarda Jiran v Ikarii. O cenách raději ani nemluvit - ale to je s předchozími faktory úzce vzájemně a oboustranně provázáno.
Výjimkou a zvláštností (alespoň při porovnání s prostředím, ve kterém Rich Horton působí) je Cena Karla Čapka. Statisticky vzato, každoročně se v ní uplatní výrazně větší počet povídek, než kolik je publikačních možností, má zdaleka nejdelší tradici a - hlavně - povídky jsou v ní nejdříve oceněny a pak vydány.
Není tu žádný designovaný editor, práce jsou zveřejněny v podobě, v jaké je do soutěže autor dostal. I když určitý vliv tu je - povídky hodnotí porota, tedy kolektivní instituce, přesto tu můžeme vysledovat jisté preference a někteří autoři vědomě, někteří podvědomě svůj styl a výběr námětů modifikují tak, aby se dostali v hodnocení co nejvýše.
Podtrženo a sečteno, u nás jsou povídky spíše dříve oceněny, než vydány...
(*) Musím tu vzpomenut ještě jedné velké výjimky - redaktora, který působil v době, kdy se o SFFH časopise mluvilo jen tlumeným hlasem u decky vína. Vojta Kantor z Mladé Fronty v osmdesátých letech pořádal řadu antologií původních českých SF povídek (Přistání na Řípu a mnoho dalších) a pomáhal autorům svými moudrými postřehy a radami, a styděl bych se, kdybych ho v této souvislosti neuvedl. Jeho hlavním oborem sice byla poezie, ale vliv, který měl na autory SF, byl v té době významný. Ale neovlivnil jenom autory - od něj jsem i já odkoukal leccos, co se mi pak hodilo při práci na Sardenu i při komentování textů, které čas od času dostanu od autorů ke konzultaci.