LITERATURA: Vládcové vesmíru - z Čech i odjinud

Antologie starší české science fiction Vládcové vesmíru je podstatným příspěvkem k poznání dějin žánru science fiction. Pohled zpět je vždy inspirující, jelikož umožní současníkům nahlédnout, že před padesáti nebo sto lety si lidé kladli otázky podobné těm, jaké si klademe i dnes.

Co na tom, že většina v antologii uvedených dílek je beznadějně zapomenuta a v dalších, řekněme padesáti letech, patrně nebude žádné z nich znovu vydáno? Nezapomeňme, že naprostá většina dnešní české SF produkce také už nikdy nevyjde a většina jejích autorů – až na výjimky, pochopitelně - bude příští generaci naprosto neznámá, jakkoli si to dnešní čtenáři patrně nepřipouštějí. Tak už to ve světě, a nejenom literatury, chodí.

Nechci se rozepisovat podrobně o jednotlivých autorech antologie a jejich dílech. Některé z povídek jsou poněkud naivní, i když roztomile, a jsou to, jak se v literatuře říká, pouhé příležitostné práce. K takovým bizarnostem patří nepochybně např. práce Nerudova. Zaujala mě ale povídka Eduarda Basse Susin a práce Emila Vachka Mor profesora Solomitnikova. (Vachkovo mistrovství a talent vyniknou ovšem až při čtení jeho románu Pán světa, který vyšel např. roku 1989 v Československém spisovateli, v edici Slunovrat. Je to dílo vynikající a v podstatě prorocké.) Velmi dobrá je podle mého soudu dystopie Převychovaní od Jana Bardy. Není to žádná 10-15 stránková povídka, nýbrž stodesetistránkový román (či novela). Je to dílo promyšlené a zajímavé už tím, že není zasazeno do vymyšlených efemérních a tím neurčitých reálií či do vzdálené země, ale do Čech, hlavně do Prahy, i když to vlastně už tak docela Čechy nejsou.

Vládcové vesmíru jsou krásně vypravenou knihou bez jediné chyby v textu, bez jediného překlepu. Každý autor je uveden zasvěceně napsaným medailónkem. Tato antologie jistě není knihou pro všechny čtenáře, rozhodně ne pro ty, kdo momentálně čtou příběhy o upírech a dracích; je to kniha pro sběratele a zájemce o hlubší problematiku žánru. Ti, kdož si knihu promyšleně a po zralé úvaze koupí, budou ovšem spokojeni. Snad jenom jedno malé pošťouchnutí bych si dovolil, a to k názvu. Sousloví Vládcové vesmíru zní krásně, i mě uchvátilo, leč ve vesmíru se odehrává, pokud se nemýlím, děj snad jenom jediné povídky celé antologie, možná dvou. Ale to je celkem nepodstatná maličkost.

Zcela na závěr bych chtěl připomenout, že pokud někoho ze čtenářů tato antologie oslovila a chtěl by se danou problematikou zabývat hlouběji, může si přečíst podobnou knihu, jež vyšla v roce 1987 jako neprodejná bezplatná prémie edice Slunovrat v Československém spisovateli. Jmenuje se Fantastický dekameron a jsou v ní obsaženy fantastické příběhy J. Š. Baara, Emanuela z Lešehradu, K. M. Čapka-Choda, J. Weisse, K. Schulze a dalších. Podobných knížek pochopitelně existuje víc, v tuto chvíli mě napadá ale už jenom antologie ruské fantastiky 19. století Magický krystal, do níž byly zařazeny většinou příběhy utopické. Raritou v ní je povídka Sen, která je vlastně jenom úryvkem románu Nejnovější cestopis napsaný v městě Belevu, z r. 1784.

Ale zpátky do doby modernější. Každý, kdo podrobněji studoval literatury jednotlivých jazyků, dříve či později zjistil, že víceméně všichni známí a velcí autoři devatenáctého století napsali něco, co snese zařazení do fantastického žánru; jako příklad mohou posloužit Balzac, Dickens, Puškin nebo Gogol. Ve století dvacátém tomu nebylo jinak, stačí připomenout fantastická díla Michaila Bulgakova, Alexeje Tolstého nebo Ilji Erenburga, jehož román Trust D. E. Historie zkázy Evropy je - mimochodem - úžasný.

V německé a rakouské literatuře vznikla mezi světovými válkami díla, která ve světové fantastice, podle mého soudu, nemají obdoby. Román Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami (1943) je filozofickým podobenstvím, jež se řadí mezi největší a také nejméně uchopitelné romány 20. století. Je to četba nelehká, avšak s jistým úsilím ještě zvládnutelná. Totéž – tedy, že je to kniha čitatelná - se nedá říct o Hvězdě nenarozených Franze Werfela (1946). Z vlastní čtenářské zkušenosti si troufám prohlásit, že tento utopický román, odehrávající se vskutku mezi hvězdami, patrně nedočetl do konce nikdo. Pět set čtyřicet stran textu se velmi intenzívně brání jakémukoli čtenářskému zpracování. Kdo nevěří, ať si české vydání z roku 1998 pořídí a zkusí to…

V podobné situaci se ocitne čtenář, který se pokusí zvládnout další fenomenální a mamutí dílo německy psané literatury 20. století, Člověka bez vlastností (1943) Rakušana Roberta Musila. Tento román je fantastický jen nepatrně - císař František Josef I. je v něm roku 1918 ještě naživu, jinak všechno probíhá v reáliích starého Rakouska-Uherska - , takže v literárních příručkách nebývá pochopitelně do fantastiky vůbec zařazován. Jeho bezmála 750 stránek ale dá člověku pořádně zabrat. A ani tím není výčet podivných děl evropské fantastiky a utopie mezi světovými válkami hotov! Bylo by to nadlouho…

Ony výše uvedené a krajně nečtivé detaily jsem uvedl jenom proto, abych podpořil myšlenku Ivana Adamoviče, sestavitele Vládců vesmíru, že v žánru fantastiky a science fiction 19. a začátku 20. století je a ještě nějakou dobu bude co objevovat.

Na serveru České televize si můžete pustit rozhovor s Ivanem Adamovičem. (pozn. redakce)