1.12.2020 | Svátek má Iva






LITERATURA: Král hororu King a jeho Beznaděj s nadějí

2.6.2010 0:05

Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

Beznaděj Stephen KingTOPlistLetos na konci února převzal Neviditelný pes článek Tomáše Bílka Stephen King, evangelium a psychoterapie.

Je zajímavý. Bílek tu vnímá na popředí Kingova zájmu minimálně tři témata:

- uvádění science fiction a hororu na vyšší úroveň,

- terapii (a ovšemže i Kingovu vlastní)

- interpretování evangelia.

Vyzdvihuje přitom nejrozsáhlejší Kingův román Svědectví, který první nakladatel potupně zkrátil (1978), ale později vyšel v původním rozsahu (1990). Jako druhý svůj nejoblíbenější román "Štěpána Krále" jmenuje Tomáš Bílek Beznaděj a dovolte, abych ji připomněl taky já.

K prvnímu Bílkovu bodu bych ale ještě předtím podotkl, že jsou všechny Kingem nastolované kulisy jeho příběhů fakticky i průvodním jevem Kingem nastolených modelů, přičemž si uvědomme, že modely jsou více než kulisy.

Právě modely přitom Stephen King s pozoruhodnou monomanií rozpracovává až do nejmenších detailů - a taky je předvádí. Činí tak jasnozřivě a v cause čtenáři adorovaného (mnohokrát jsem se s tím už setkal!) Svědectví jde o dystopický model, který by se docela klidně mohl naplnit. Bohužel. Podle Neffova zákona frenezie se ostatně taky nejspíš naplní, "nebude-li tomu zabráněno". V tomto případě epidemii. A jistě, jiné Kingovy modely - jako je třeba existence oné entity z kanálů zvané To, která loví děti - už tak pravděpodobné nejsou, nebo aspoň ne v tomto světě, ale k třetímu Bílkovu bodu každopádně připomenu tradovanou historku. Během natáčení Osvícení (1980), jednoho z nejpůsobivějších filmových hororů všech dob, Kinga uprostřed noci vzbudilo zvonění. Byl to Stanley Kubrick. "Věříte v Boha?" zeptal se.

"Ano."

"Já jsem si to myslel." A Stanley Kubrick zavěsil.

Ve svém článku hovoří Bílek o triumvirátu témat a přistoupím-li na jeho definici pojmu téma (i když diskutabilní), bez debaty bych vykutal i některá další témata alias charakteristiky Kingova psaní. První visí na očích každému, kdo kdy listoval Kingovou autobiografií (2000), jejíž první a neoprávněně odstřelený překlad od Ivy Pekárkové (a pozdravuji) mě osobně nijak nerušil. Ale k věci. King těží z vlastních drobných příhod. Jednou ho srazili autem, což už drobnost není, ale to byla výjimka, takže jinak jde o drobnosti, ale vyrábí z nich povídky díky mocné obrazotvornosti a fantazii (definice obou pojmů mi, přiznávám, mi dodnes trochu dělá problémy). Přečasto se ovšem odrazovým materiálem pro psaní stává i jiné, starší literární dílo... a velmi často film. Je divu?

Neřekl bych. Kingův osobní život byl a je neakční, ale současně sbíral či sbírá hororové filmy. Není, a to sám udává, rychlým čtenářem, ale čte soustavně a je to vidět. Jak? V kořeni mnoha románů i povídek odhalíte inspirace a ingredience vytažené ze známého. Kupř. Zelená míle, literárně maximálně pozoruhodná záležitost, která se dočkala i adekvátní filmové adaptace režisérem Darabontem, je rozvinutím kratičké povídky Sira Arthura Conana Doyla o elektrickém křesle známe jako Fiasko v Los Amigos. Při četbě řady dalších Kingových scén se nám zase okamžitě vybavují filmové horory, a když vše překontrolujeme, data jejich vzniku bývají starší. Návaznosti najde každý, kdo dostatečně čte a sleduje film, a tyto návaznosti tlučou do očí, ale přehoupněme se od obecných pohledů už rovnou do žhavého nitra konkrétní kingovky a vyberu Beznaděj.

Úvodem pak připomenu i tři pochmurně charakteristické výroky imaginárního amerického policajta Collie Entregiana, které by jistě byly ještě víc šokující, kdyby se v románu posléze neodhalilo, že Entregian (který tu dělá antre) vlastně nikdy pravým americkým policajtem nebyl.

  1. "Máte právo mlčet. Jestli se rozhodnete mluvit, pak všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na advokáta. Zabiju vás. Jestli si advokáta nemůžete dovolit, zajistím vám ho. Rozumíte svým právům, jak jsem vám je vysvětlil?"
  2. "Vidím díry jako oči!"
  3. "Modli se, jak chceš, Davide, ale nečekej, že ti to nějak pomůže. Tvůj bůh tu není, stejně nebyl s Ježíšem, když Ježíš umíral na kříži a mouchy mu sedaly do očí. Tek!"

***

Ony vložené větičky Zabiju vás a Tek nečtete omylem a nejde tedy překlepy. Věty jsou dalším dějem románu vysvětleny a kniha Desperation (1998), která se v úctyhodné bibliografii krále hororu nachází hned za Zelenou mílí (1997), začíná věru nezapomenutelně. Samostatnou a beze zbytku realistickou "povídkou" na téma paranoia v propojení s naší (normální?) hrůzou z dopravní policie.

Takový Sir Alfred Hitchcock vždycky vzpomínal na hrůzu z policisty a klasická je v této souvislosti jedna z úvodních scén Psycha, ale Beznaděj, ta je taky "psycho" a dá se číst i jako výtečná terapie (a viz Bílkův druhý bod).

Pravda. Zbytek románu za úvodní "povídkou" je v mnoha směrech jenom nastavovaná kaše a mohl bych skončit, ale... Samozřejmě knihu dočtete a čím blíž leží závěr, tím se víc vysvětluje (a to občas až klopotně), aby se ale ve finále solidně a vědecky... nevysvětlilo vůbec nic.

Jak už je i mým zvykem, ušklíbne se King. O vysvětlení u něj kráčívá až na posledním místě, ale ZLOM a POKLES KVALITY Beznaděje existuje už na konci úvodní "povídky". Ta nás, pravda, lapí do svých osidel.jako vozík horské dráhy v druhém Indiana Jonesovi, ale skončí, a to bolí. Vozík drcne, a právě otřes mezi vybroušenou miniaturou začátku a zbytkem vnímám jako jediné podstatné úskalí na čtenářově pouti (a viz str. 36 z pěti set).

Ono skalisko je i místo, kde podle mého názoru knihu odloží každý čtenář Dostojevského. Ne snad proto, že mu vadí začínající tu Kingovy hrátky s retrospektivami (ostatně trvají jen chvíli), ale z toho důvodu, že se zde doslova přes koleno láme žánr. A že vše, co je bravurně nastoleno první kapitolou a co akceptuje kdekterý fajnšmekr umění, se vyjeví v podobě pouhé vějičky, a to během otočení listu. Právě na ostří takového listu King vše i zahodí, anebo aspoň v očích intelektuálního čtenáře, a doslova gilotinuje šance, které měl. Navnaděný čtenář Kafky ovšem zjistí, že nemůže dál, a ostrouhá. Nu, jeho chyba. Už jsme však opět po kolena v Kingově typickém světě a kniha pokračuje jinak, než ji nastartoval mystifikační začátek.

A tady ovšem trčí i jistá samoúčelnost Beznaděje. Co následuje?

Jen konstrukce. Naštěstí ale mistrná. Hltáte stránky a většinou na výhrady zapomenete. Ti, co krizi důvěry ustáli, budou knížkou doslova pohlceni jako obživlou pecí či strojem okolo téže pece a zubatá kolečka do sebe krutě zapadnou. Vazelína je promazává, detaily na stránkách 36 i 437 si do puntíku odpovídají a ostatní jakbysmet a výsledkem tvůrčího vzepětí sice tady není totálně mistrná souhra jako to funguje v románech Johna Irvinga nebo Iry Levina a nevzhlédneme ani do horního rohu pokoje se slovy "Jó, takový je opravdu život," ne, to se nestane, nicméně z každé karabiny na zdi visící je posléze páleno, a to je fajn. Klape to a šlape a celek se blíží genialitě. Kniha je precizní výtvor génia oboru. Je pravda, že třeba Levinův pověstný (a taky možná satanský) horor Rosemary má děťátko lze číst dvěma způsoby (1. Jako realistický příběh. 2. Jako luciferní fantazii.), na což King v Beznaději beznadějně rezignoval, ale není náhodou realitou, že většinový čtenář vyžaduje v první řadě takovouhle mystickou fantastiku?

Nevím, ale tady se mu jí rozhodně dostane vrchovatá porce. Ačkoli se mi kniha líbila, vnímám však i další problém. Líčené nekonečného násilí a stovek vražd přestává už poměrně brzy vyvolávat titulem slibovanou beznaděj, anebo snad ne? Jsem příliš otrlý a okoralý? Je to možné a děti Stephen šokovat určitě zvládá, V albatrosím KODu, blahé paměti, by ho vydávat nešlo, na to příliš šokuje a každou chvíli. Koneckonců mívá i erotické narážky, i když už tradičně málo, ale obecně lze vycítit opatrné uhlazování až hollywoodského střihu a snad na jediném místě jsme opravdu otřeseni, a to při schválně ledabylé zmínce o podřezané ženě s hlavou ve dřezu a mrtvém dítěti vedle v ložnici. Jak je zřejmé, v městečku, kam byli hrdinové zavlečeni z hlavní, kdosi velice pilně a sériově vraždí, a to s chutí. Kdosi i zavírá do basy, když lidem předtím do kufru podstrčí mariánku. Čí je to práce? Snad jen policajta obřího vzrůstu? Ne. Ale hrůza koncentračních táborů, která dýchala z Kingova Nadaného žáka, se tu nekoná. Až příliš brzy totiž pochopíme, že nevraždí člověk, ale "Marťan" střídající lidská těla. Už to tu bylo. Těla se na něm postupně rozpadají co obnošené šaty a působí to komicky i nechutně. Třetí tělo v pořadí se stává ideálem, protože náleží obřímu poldovi. Co by se, páni, asi stalo, kdyby se ozbrojenej polda v Nevadě zcvokl a vystřílet městečko? Tak se může ptát teenager. Odpověď? Je to psychologicky půvabná expozice románu Beznaděj a pár dalších pasáží, ale mezi potkáme banality a scény béčkových hororů. Mistr se ovšem právě na dotyčné horory šalamounsky odvolá. "Čeho je však moc, toho je příliš," napsala už zasloužilá kritička Irena Zítková, když u nás tato kniha vyšla poprvé. "Beznaděj se patrně měla stát varovnou apokalyptickou vidinou, avšak překypující mnohost přízraků se překrývá a emotivní účin se ředí." Souhlasím.

Autorský záměr nicméně neznáme a osobně a vážně beru, co nám King sdělí ústy lidi lovícího poldy s IQ 168. "Edgar Rice Burroughs byl lepší spisovatel než vy!" říká vrah oběti, která je spisovatelem. "A víte proč? Nehrál si na nic lepšího. On - měl - své - priority! Tek!"

Také Stephen King ale plní hlavně vlastní priority a chci mu to tolerovat. Beru. Jde o holý fakt a přihlížejme u soudu k této skutečnosti. Kingovi to navíc každopádně odsýpá. Zprvu čtenáře atakuje motivem naprosté bezbrannosti před robustním strážcem zákona a přímo očima oběti je předvedena vražda spáchaná úplně záludně a bez varování, s obludně totální nečekaností i klidným uspokojení vraha. Šok, ale nejsou snad stejné i ty skutečné vraždy? Jsou, protože obvykle nežijeme ve filmu Pila 1-10..

Román pokračuje a decentně je zlikvidována i holčička, což nemá Hollywood rád, ale budiž. Dál? V rámci knihy je naznačeno i postupné vyvraždění rodiny sledované očima mimořádně citlivého syna, a tak to pokračuje, a přece vám i dál hodlám tvrdit, že nic není skutečnou kontroverzí. Jak to? Až moc brzy se krvavě suchá fakta odhalí jako pouhá špička fantaskního ledovce a náhle stojíme mimo veškerou realitu a kdesi v Davidu Seltzerovi, tvůrci díla Přichází satan. I Kingova kniha ostatně líčí souboj Boha s ďáblem, i když čertíka nejmenuje a líčí jako by "jen" střetnutí dobra a zla prostřednictvím lidských schránek (louskaných ovšem jako skořápky). Co je však ještě pozoruhodné a co právem zaujalo i Tomáše Bílka?

Události jsou líčeny, jako by je Kingovi přes rameno odkýval papež. "A tady je bonboniéra, v. vybírejte hrůzy i hnusy všeho druhu - a s pánem Bohem," vyzývají King i Wojtyla, kterému by se tato kniha líbila.

Co ale někde v úsporné povídce od Bradburyho absolutně zabírá, je tu bohužel rozpatláno na tisíc stránek. Znuděné městečko se dočká krvavé lekce a po dny ulicemi s kvílením jezdí veselý policajt a přejíždí a střílí lidi jako králíky. Podřezává, našel se v tom. Míhá se městem v euforii a šťasten a jezdil za nimi v autě a střílel je na ulici, jako by to byl dobytek a Hlavní ulice jatka, píše King, ale zdůvodní to lidsky? Ne. Zdůvodní to mysticky.

Typické je i moře pasáží jak vystřižených z pověstně asexuálního Lovecrafta. Taky King je, jak už jeho čtenáři vědí, v podstatě puritán a moralista každopádně. Nic proti, ale pozemské hrůzy jsou tak fakticky změkčeny a zuráženy. Výsledek? Věru žádný Thomas Harris a Mlčení jehňátek. Tady děsí spíš mračna pavouků. Na démonův či mimozemšťanův pokyn se uskupují na zdech do podoby nápisu a písmenka hrdinu posílají kam? Do kina. Ukrývá se tu hrstka hrdinů a nestačili pavouci, využijme celý zvířetník. Hnusní jsou supové, kteří jsou i mrzačeni kvůli vzhledu, a vylíčeno nám je, jak rychle umí orel zabít muže před očima vlastního syna. Šílený "policajt" Entragian má u silnice hotovou stafáž kojotů. Smlouvá s nimi řečí mrtvých: Tek eh wen! Tak eh leh! Mi him, en tow! En tow! Dobré ne? A kojotům říká děti pouště, což je zase jasný odkaz na Brama Stokera a Draculovy děti noci, vlky. Je umístěn do úvodu románu, ale s jakým výsledkem? Že soudný čtenář zamrká. Zbystří. A ták! I King spiklenecky pomrkává. Jenom hra. Ano. A nelze brát vážně. Tím se ovšem Beznaděj stává onou knížkou pro děti. A ne?

Erotická scéna je kupř. stopnuta přesně před začátkem, ačkoli by měla opodstatnění, a to vliv ďábelského kamene, a nepopřu, že se tu dějí události nadmíru drsné, ale když nás po ptácích vystřižených ze stejnojmenného Hitchcockova filmu (autor brzy nato i výslovně připomíná finále Psycha) atakují i houfy telepaticky ovládaných krys, paradoxně se uklidníme a zvlášť když zjistíme, že nejmenovaný satan užívá i netopýry. Jsou to létající kamery. Hrdinu to ale napadne! Viděl moc filmů. Anebo, počkat, to nejsou kamery? "Nebyl tak daleko od pravdy", odbude věc King, který nikdy neaspiroval na křeslo Arthura C. Clarka. King není sci-fi autor a vysvětlování ho nudí a zdržuje, tak je redukujme na minimum. Výsledek? Sci-fi to je, ale průměrná.

O to paradoxnější je, že k likvidaci netvorova doupěte stačí ANFO, osvědčená to výbušnina, kterou kdysi teroristé vyhodili Federální budovu v Oklahoma City.

Charakteristickým prvkem Kingova psaní je i laciná spektakulárnost a zmiňoval jsem se už o pavoučcích, které osobně nemiluji a kteří dělají kolečka na zdi, jenže ten spektakulární přístup kane odevšad. A filmovost? Pro Kinga jsou to ponožky. Snad i proto je tak trochu novým Dickensem a vyhrál u lidu, na rozdíl od Charlese Dickense ale navíc vítězí i s televizí, která ho ostatně kojila. Z ní se i odvíjí Kingova představivost. Žádné novum. A Kingovi je vlastní i vidění kameramana a pomyslně píše komiksy nebo rovnou právě film. Podezírám ho navíc, že od nějaké chvíle, kdy se filmy začaly točit už naprosto podle všeho, co vydal, tyje z té skutečnosti a scenáristům (není-li scenáristou on sám) rovnou chystá záchytné body a snad až příliš. I proto mu příběh utíká od života, který nebývá zase tak spektakulární, jenže Stephen chce třeskutou podívanou. Tak ji i nadělí. Vyrábí. Do toho, udělejte mi radost! Výsledek? Trapas. Kol dokola popisuje projevy, trestuhodně málo se ale zajímá o symptomy. Je to Hemigway hororu, ale slovně až moc vnějškový. Vylíčí vzhled zranění, ale vnitřní bolesti v rozletu nekontroluje. Dodá psychologii, ale uboze mechanicky. Zvenčí maluje jako Dalí a zrůdu, ale jenom na zadní stranu plátna stydlivě připíše "a toto celý život cítila." Neříkám, že se spektakulárnost nevyplatí, a King to ví a Hollywood platí, ale s továrnou na sny se v copánek splétá komerce.

Na druhé straně nepopřu, že mě baví časté odkazy na populární písně i ty filmy a ikony. Herce, zpěváky, rockery a jejich texty. I na pasáže z klasiků. Je to ryze postmoderní mottem Beznaděje se stala slova Satanských veršů o "krajině tvůrcovy poezie, která zůstávala pouští". Navíc... Ani v nejmenším King nekašle na pozapomenuté kolegy žánru a vrací se třeba k motivu zvolna kráčející mumie z hororů studia Universal, ale i k filmu Bonnie a Clyde. Je to jen podbízení? Já to tak neberu.

Pravdou ovšem taky zůstává, že většinový čtenář vbrzku pochopí, že Johna Wayna a Dylana a Grateful Dead miluje King jako já. Ani jemu, heleme, nesedí, že začal starý Newman dělat reklamu na polívky. Aha. Stephen bude jeden z nás. A Zde dokonce cituje i Cashův Cadillac a vždycky tak čas po čásku, vynést další součástku…

Proč ale tak nepsat, že? King láká a vtahuje a co se týká reklamy na polévku, není snad pobavující, že v Beznaději najdeme vedle narážek na Jamese Conrada a Paula Bowlese i úlitby firmám a populárním časopisům? 450 stran se mluví o nápoji "cole", ale finále odhalí, že Boha milující hoch David upíjel celou dobu PEPSI. Je snad divu, že nad tím cítíme i my jistý typ beznaděje? A co? Dočkáme se i humoru a opět neprotestuji. "Možná nejsme ve své zóně vnímání, ale rozhodně nejsme v Albánii!" míní zdeptaný hrdina a jindy se mluví o "blízkém setkání policejního druhu". "To jsem se naučil při sledování Akt X," chlubí se detektiv-amatér. "Jsem citlivý. Pravý typ z Madisonských mostů," slyšíme. "Mary, on to není jen sériový vrah. Je to Stokerova verze doktora Dolittlea." A mimochodem, v mém překladu je nesprávně uvedeno Doolittlea se dvěma "o", "Kdybych takhle promluvil v americkém Penklubu, myslíš, že by ti pitomci konečně poslouchali?" říká v knize jeden spisovatel. "Vedle té Davidovy pokory vypadá Jan Pavel II. v těch svých nabubřelých šatech a lasvegaském klobouku jako sezónní křesťan." Ale žertuje i sám maniakální "polda" a budí hrůzu (King výslovně připomíná film Maniac Cop, který ho zřejmě inspiroval), ale náhle na plnou hubu povídá: "A teď jsem jediná ruka zákona západně od Pecosu!"

Zatímco Lovecraft je dnes méně čitelný a vždycky byl, po technické stránce Kingovi nelze konkurovat a co vytknout. Je král stylistů a drží se zásad propagovaných jeho knihou O psaní, takže to vždycky trvá, než zavadíte o příslovce či přídavné jméno, a dělá dobře, že se bez nich obejde, ale neobejde se bez Boha, i když jako pán Bůh samozřejmě taky nepíše. Od průměrného hororu se Beznaděj zřetelně liší silnou přítomností ne-li Boha, pak určitě "někoho nahoře", a autorova víra není vyslovena, ale - podobně jako u Dickense - zřetelná. Beznaděj se tím blíží jeho Carrie a může snad být příklon k Bohu i vypočítavostí (a vzpomeňme Madonny)? Zde nevěřím. Právě vírou se King liší nejen od podřadnějších tvůrců jako James Herbert, ale třeba od Cliva Barkera (i když ho sám doporučuje). Ti dva... jsou úplně rozdílní. Barker skutečně hrůzný a Ivan Adamovič mi dá za pravdu a znáte třeba Města v horách? Nic podobného by King nenapsal. V Barkerově stylu, pravda, stvořil zajímavou povídku Crouch End, nicméně pouze Barker "umí" beznaděj. Snad že je gay? Ale ne!

King si to hasí na chopperu dálnicí s nadějí i přes kopce mrtvol a ne pořád, ale občas mrkne. Někdo se stejně klepe jako ratlík, ale já zůstávám nad věcí. Kingovky? V podstatě veselé čtení. Syrové, ale naději tu vnímám. V tom je ostatně i recept na tak absolutní úspěch. Barkerovou povídkou Půlnoční vlak smrti jsou v Beznaději inspirovány scény s mrtvolami rozvěšenými na hácích, ale u Kinga opět ruší právě filmové vidění. Proč nezačne líčením šoku vnímatele? Místo toho maluje. A OD OKRAJŮ - směrem k centru hrůzy, protože se tu dívá dekoratér z Hollywoodu, i když tam na rozdíl od Barkera nebydlí, a dekoratér rozvěsí mrtvoly a na rozdíl od Cliva cudně oblečené.

A ústřední hrdina David. Neustále se modlí, jak to na českém Kingově webu kdosi kritizoval, ale je to tak? Ve skutečnosti se David zase tak moc nemodlí. Zato... opravdu uvěřil v Boha, když po jedné jeho modlitbě unikl klinické smrti i jeho kamarád. Hoch se najde a dochází k reverendovi, a ten řekne šokovaně manželce: "Je to jediný pravý konvertita, jakého jsem kdy viděl."

Kingův román to vše předvádí, ale nejvíc to, jak hoch vítězí nad zlem jenom díky víře, i když občas i tak potřebuje oporu.

Oproti tomu jeho matka umírá, ale taky nevěřila. Synovi se pro víru dokonce vysmívala. King i věrohodně vysvětlí, proč bývá Bůh krutý a proč jedná jako mistr převleků. Po Davidově boku ovšem disponuje román i druhou nosnou postavu, slavným spisovatelem, což je Kingovo alter ego, ale i bohém. Autor se pokusil zachytit jeho vnitřní přerod a dospění, i tak je ale finále poněkud loutkové a znatelným, i když vzorným vyplněním naplánovaného mustru, a to kolonku po kolence. Schéma – a nic víc. Schéma, kam King spisovatele psychologicky přihýbá, ale nechtějme přesmoc. Spisovatel je rozporuplný, touží opustit skupinu a odmítá boj se zlem, ale David ho zadrží, on se vrací a obětuje se právě za Davida, ale i za skupinu se slovy: "Bože, odpusť mi, ale nenávidím kritiky!" Dává tím vlastně i za pravdu úvodním slovům vražedného policajta, který jeho díla do nebe vychválí (kolikrát tohle už King zažil), a pak mu sdělí: Lhal jsem. A dodá: Jsi jen ubohá náhražka spisovatele a ubohá náhražka muže.

Patrně mi dáte za pravdu, že ta linie v knize zůstala nejsilnější a že ji King očividně rýsoval z vnitřní potřeby. I jeho alter ego spisovatel komerčně uspěl (a jako milenec ostatně taky) a má talent, ale od jisté chvíle ho promarňoval. Takže se "policista" nemýlil?

Spisovatele kdysi srovnávali se Steinbeckem, ale... Víc než psaní se věnoval balení žen, chlastu a "koksu". Snad kromě toho prvního je to i tím autobiografická figura, ale navíc představená jako charismatický pozér. A celý život v roli. Vypadne z ní, ale málokdy. Ženami milován a za zády i Vietnam, což je motiv, který si King snad mohl i odpustit, ale nutno uznat, že taky on sehraje v ději důležitou roli. V knize totiž existuje tzv. Vyhlídka Vietkongu, kterou postavili američtí chlapci.

Ne modlitební David, ale spisovatel s minulostí je nejdůležitější figurou Beznaděje. Snílek, ale snad jediný z masa a kostí. Kolik pocitů a traumat do něj King v rámci pomyslné terapie promítl, se lze dohadovat, ale není to podstatné. Víme, že propagační jízdu přes Státy absolvoval taky, ale radši psal a ve snových pasážích Beznaděje ho unáší i známá série Noční můra v Elm Street, ale zrovna tak odkazuje na vlastní díla. Na str. 347 i na povídku Víte, že tam mají pekelně dobrou kapelu?, když líčící (další) městečko mrtvých, které je jakýmsi lícem Beznaděje.

Další paralelou k románu je ale i kniha Strážci zákona "od Richarda Bachmana" vydaná s Beznadějí ve společné fólii a podobné dějové prolnutí knížek snad nemá ve světové literatuře obdoby. Domnívám se, že hlavní slabinou Beznaděje jsou pasáže líčené z pozice vševědoucího autora, ale uznávám, že nevím, čím šly nahradit. A kapitoly, kde se King vtěluje do "bytosti", ty jsou taky diskutabilní a opět umenšují naše šanci bát se a tlačí text do zmiňované spektakulární banality. Každopádně však je King mistrem ve stahování slupek příběhu a... Kolikrát jen překvapí!

Samoúčelně působí leda snad ústřední díl, v němž se hrdinové už tradičně přehledně shromáždí v kině, aby se vysvětlovalo, protože pro vysvětlování je třeba klidu. Pak však se to zase žene jako divoká řeka a ve finále nás šokuje, jak krátký časový úsek román vlastně popsal. Je fakt, že některé kingovky jsou jen nafouknuté povídky (Holčička, která měla ráda Toma Gordona), ale Beznaděj ne. "A sakra, pro nikoho z nás nemá žádné proč smysl - a tobě to zrovna nemusím vysvětlovat," říká zde šílený "polda". A Johnny si pomyslel, že to byla nejděsivější věc, jakou kdy v životě slyšel. Hlavně proto, že to byla pravda pravdoucí.

A kýžený pocit naprosté beznaděje doprovázené zoufalstvím?

Pokud o něj vůbec stojíte, vyvolá ho spíš Kingova kniha Dlouhý pochod (dejme tomu), a... "Nevíra je přirozená, ale skepse vědomá, a když je někdo skeptik, Davide, jaký je jeho duchovní stav?"

Hoch se zamyslel a uvědomil si, že to ví. "Duchovní stav skeptika je beznaděj."

Od Kinga samého ale beznaděj určitě nepochytíte a perfektně zná vlastní limity, jako je znal i výše zmíněný Edgar Rice Burroughs, od jehož smrti, mimochodem řečeno, uplynulo letos na Josefa už rovných šedesát let.

S využitím textu publikovaného literárním časopisem TVAR, kde se dočtete i víc.

Beznaděj / Strážci zákona (Desperation / The Regulators)
King, Stephen - Bachman, Richard

Nakladatel: Beta - Dobrovský a Ševčík
Překladatel: Linda Bartošková
Obálka: Václav Rytina
Redakce: -
Rok vydání: 1998
Počet stran: 816
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Stav: vyprodáno
Cena: 500 Kč

Ivo Fencl


SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker
SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker

Kdo by neměl rád puding? Chutná skvěle samostatně, se šlehačkou a čerstvým ovocem, ale i jako náplň do dortů. Navíc je přirozeně bezlepkový. Nyní...













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...