„Jistý Francouz Hatterasovi jednou zdvořile a laskavě řekl,“ píše Verne. „Kdybych nebyl Francouzem, chtěl bych být Angličanem.“ „Kdybych nebyl Angličanem,“ odpověděl pyšně kapitán Hatteras, „chtěl bych být Angličanem.“

1.

Jsou Dobrodružství kpt. Hatterase science fiction? Ryzí samozřejmě ne. Spolu s Ledovou sfingou (1897) ale patří k verneovkám, které úspěšně zaplnily bílá místa tehdejších map fiktivními pevninami (nebo oceány). Navíc Jules Verne nasel do těch míst i živé tvory ze svých představ (víc to ale udělal v případě Kapitána Hatterase než v případě Ledové sfingy) a byl taky nucen líčit prostředí, o kterém v jeho časech ještě nikdo nic nevěděl, a popisovat oblasti, kam lidská noha dosud nevkročila, a když vkročila, tak jen stopově (na Antarktidu poprvé šlápla roku 1894).

Cesty a dobrodružství kapitána Hatterase (1866) jsou teprve čtvrtým románem Podivuhodných cest a je znát, s jakou byly psány fascinací. „Zítra za odlivu odpluje z newprincetonských doků za neznámým cílem briga Forward, jejímž kapitánem je K. Z. a druhým lodním důstojníkem Richard Shandon,“ začíná příběh odehrávající se v letech 1860-61 a sestává z devětapadesáti kapitol, během nichž se hrdinně doplavíme až Grónska a Kanady, ale... Ale i na místo, které je zřejmé už z titulu prvního dílu Angličané na severním pólu. A jak to tedy bylo?

2.

Forward vyplouvá z Liverpoolu bez kapitána a čistě na základě dopisu neznámého pana K. Z., který dal brigu postavit. Posádka? Osmnáctka... Ne ale žádná lepá osmnáctiletá žena, ale zdatná osmnáctka mužů, žádný z nichž nesmí být ženatý! Navíc... Budou mít celou plavbu zakázaný alkohol a všichni museli být Angličany. Ani to není vše. Tajemný K. Z. vyslal totiž na palubu i zvláštního emisara, velikou a trochu strašidelnou dánskou dogu jménem Duk.

Pes působí až fantasticky a zdá se být převtělením záhadného kapitána. Čtenář sledujeme i díky němu až poetický (a poeovský) obraz pološílené lodi a (zdánlivě) šílených lodníků, to vše ale "pod velením" nejlepšího přítele člověka, přičemž někteří z mužů si skutečně myslí, že je Duk kapitán Z.

Ještě jiní se bojí pejska jako čert kříže, všecky ale spolehlivě udržuje v činnosti pětinásobek obvyklé mzdy (a za každý rok služby mají navíc přislíben příplatek, který dělá desetinu celoročního platu).

Kýl tedy rozráží vlny. Směr? Sever. Stále jen sever. A dodejme, že tajemný K. Z. pozval na výpravu a na palubu i pozoruhodného doktora Clawbonnyho.

On a námořníci se brzy dostávají k prvním ledům a Pen a Waren se pokoušejí utopit Duka v jednom ledovém otvoru. Úspěšně? Už to tak vypadá, ale ouha, zlověstné zvíře snad vstalo z mrtvých.

Pakl je Forward, snad za trest, skoro rozdrcen ledovcem. Lodník Garry náhle vyhlásí, že je tajemným K. Z. a že "tajemný K. Z." není nikdo jiný než slavný mořeplavec John Hatteras. To je gól. V tu ránu všichni chlapi na palubě i pochopí, že jsou účastníky už třetího Hatterasova pokusu o dobytí pólu, a pólu taky dosáhnou, i když zprvu jen magnetického. Dále loví velrybu, ale je před jejich zraky rozšmelcována ledovci. Na Beecheyově ostrově pak lodníci k úleku nenajdou uhlí, i když lodní mistr Johnson byl prý svého času svědkem jeho ukládání. Dojde ke vzpouře a ještě k tomu briga uvízne, takže jim před nosem visí vidina přezimování v ledovém moři.

Potom uloví lišku a najdou na ní dost starou zprávou o poloze uhelných skladů. Psal ji sám sira James Clark Ross (1800-1862), anglický námořní důstojník, který roku 1841 objevil Rossovu ledovou bariéru (v jižních končinách) a v letech 1848-49 vedl i jednu z desítek výprav (první vládní) pátrajících po navždy zmizelém siru Johnu Franklinovi (1786-1847).

Když dojde uhlí, kapitán Hatteras, doktor Clawbonny, harpunář Simpson a tesař Bell vsednou na sáně a míří k onomu vzdálenému skladu. Po strašlivých útrapách hyne Simpson a výprava se těsně před cílem musí vrátit. Je to deptající. Narážejí navíc po cestě na dvě mrtvoly mužů z americké lodě Delfín i zaživa pohřbeného amerického kapitána Altamonta. Spolu s ním se vracejí k Forwardu, ale najdou ho v plamenech. Před plameny stojí Johnson, ostatní uprchli. Briga exploduje. Tím zvláštním ozvukem finále knižního Frankensteina končí i první díl.

3.

V druhé části Ledová poušť se ukáže, že hrdinové budou zachráněni právě díky vraku Delfína, k němuž je chce dovést Altamont. Cestou dochází střelný prach, až na poslední dávku, chybí i kulky, ale Clawbonny náboj vytvoří ze zmrzlé rtuti (ale stále nejde o sci-fi!).

Když se pak chce Altamont přiblížit k ledním medvědům, zvládne to v podobě Eskymáka díky tulení kůži (a to už vůbec není sci-fi).

Dalším oříškem bude rozdělání ohně. Jak na to? Ne, ještě nestojíme s Cyrem Smithem na Tajuplném ostrově, a tak doktor Clawbonny plameny roznítí pomocí velké čočky vytesané a vyhlazené z arktického ledu (a stále nejde o sci-fi)...

Nedaleko Delfína si muži zbudují ledový "Doktorův dům", ale mezi Američanem Altamontem a Angličanem Hatterasem to jiskří. Nově objevený ostrov, na kterém žijí (a to už JE mírná sci-fi) pojmenuje Altamont Nová Amerika, což se Hatterasovi vůbec nelíbí. Pak je Doktorův dům napaden ledními medvědy, což známe už z rané Vernovy povídky Přezimování v ledovém moři, a trosečníci se zachrání jenom díky podkopu. Čtyři z pěti lítých šelem pak odešlou do věčných lovišť výbuchem a je tu další zkouška. Kruté mrazy.

Mrazům z pozdější Země kožešin se sice nevyrovnají, ale selanka to není. Přichází jaro a uvolňují se ledy. Lze pokračovat v plavbě na šalupě stvořené z trosek Delfína, i když Hatteras zpočátku protestuje proti americkému dřevu. Za dramatického lovu na pižmoně se kapitán ocitá ve smrtelném nebezpečí a nejblíž stojí Altamont. Zaváhá, ale pak Britovi zachrání život. To z nich udělá přátele a od té chvíle taky vplouváme do oceánu science fiction.

4.

Hrdinové nejprve objevují údolí plné zvěře, která ještě nepoznala strach z člověka, a pojmenují ho Severní Arkádií. Pak plují dál k severu - po průhledných vlnách. V hrozné výši skřehotají neznámí ptáci s šestimetrovým rozpětím (vliv E. A. Poea a Příběhů A. G. Pyma), lodníci pozorují v hlubinách medúzy o desetimetrovém průměru a obří ryby, velryby i vorvaně, kteří svádějí líté boje. A je tu pól.

Jenže v kráteru činné sopky a navíc se přižene děsivá bouře. Hatteras v ní zmizí. Přistávají u sopky a najdou ho v britské vlajce, polomrtvého. „Na pól! Na pól!“ žene je, i když už jednu "pólovou" zprávu za sebou zanechali. Hatteras ale touží po naprosto správném bodu. Ten je ovšem v jícnu, v kterém měl i Hatteras podle původního plánu skončit. Skála se pod ním uvolní... Ale Altamont přiskočí, přítele zachytí. Ten ale zešílí.

Následuje návrat. Vzbouřence nacházejí bradou vzhůru a zjistí, že došlo ke kanibalismu. Sami však Arktidě unikají a Anglie je na ně hrdá. Hatteras se nicméně ocitá v sanatoriu a jde a jde a při chůzi stále míří k severu. A tak bude chodit, dokud někdo důvtipně nevymyslí druhý díl, řekl bych.

5.

A co dodat?

Jak víme, severní pól dobyl posléze až Čech Karel Němec a taky o něj počátkem minulého století usilovali dva Američané: lékař Frederick Albert Cook a důstojník a inženýr Robert Edwin Peary.

Doktor Cook (1865-1940) prý na točně stanul už 21. dubna 1908, ale jde čistě o jeho tvrzení označované obecně za lež, k čemuž přispěla Cookova špatná pověst. Mystifikoval totiž veřejnost už v případě "dobytí" nejvyšší hory Severní Ameriky Mountu McKinley (1906), které sice zevrubně popsal v knize Na vrchol světadílu (1908), ale jež jeho průvodce později popřel. K nedůvěře vede i Cookovo uvěznění (1930) za spekulační podvody a za porušení poštovních zákonů. Dostal čtrnáct let a byl propuštěn po odpykání sedmi. I když si na své přišel přednáškami, články a spisy vč. úspěšného díla My Attainment of the Pole (Mé dosažení pólu, New York 1909), zůstává dnes prvenství všeobecně „přiklepnuto“ Pearymu (1856-1920), který však cíl nahlásil až rok po Cookovi, 6. 4. 1909 (zatímco jižní točna padla ještě za další dva a půl roku díky Roaldu Amundsenovi, 15. 12. 1911, a nešťastnému Robertu Falconu Scottovi, 18. 1. 1912, který na zpáteční cestě zahynul).

Pozor však!

Britský polárník Wally Herbert získal v osmdesátých letech od Pearyho potomků jeho deník. Vydali mu jej v dobré víře po odvysílání televizního pořadu, kde se zpupně tvrdilo, že na pólu přece jen stanul prvý dr. Cook. Herbert přezkoumal Pearyho astronomická pozorování a došel k překvapujícímu závěru: Peary minul točnu asi o sto kilometrů a možná to věděl. Nebo tušil.

A opravdu. Není snad krajně podezřelé, že si právě v inkriminovaných dnech úplně přestal vést deník a během pouhých čtyř dní urazil po ledě údajně skoro čtyři sta šedesát kilometrů, což se ještě dlouho poté nikomu nepodařilo? A to ani s pomocí sněžných vozidel, jimiž Peary zdaleka nedisponoval?

Anebo je snad Pearyho nepopsaný deník právě důsledkem rychlosti, za níž nebyl na psaní čas? Kdo ví? Ale první zprávu o dobytí severní točny světu každopádně rozhlásili novináři listu New York Times 7. dubna 1909, a to pouze na základě stručného Pearyho telegramu „Jsem na pólu.“ Roku 1988 se však list za tuto informaci omluvil následujícími slovy:

„V dobré vůli a vzhledem k Pearyho dobré pověsti naši redaktoři o dobytí severního pólu vůbec nepochybovali.“

Lépe snad tedy bude, když prvenství přiznáme Hatterasovi, nemyslíte? A zda je jeho cesta vědeckofantastickým příběhem? Nepochybně! Verne se tak fakticky přidružil k dávným fantastickým cestopisům a jeho román by svým způsobem mohl doplnit i nekonečné množství fiktivních pevnin, o kterých vypráví např. skvělá knížka R. H. Ramsayho K vybájeným pevninám (Panorama 1978).

Česká vydání románu:

• Příhody kapitána Hatterasa, Alois R. Lauermann, Praha 1884,
• Příhody kapitána Hatterasa, Alois Hynek, Praha 1901, vydáno ve dvou svazcích
• Dobrodružství kapitána Hatterasa, Bedřich Kočí a Eduard Beaufort, Praha 1907, přeložil Vitezslav Unzeitig, vydáno ve dvou svazcích (1. Angličané na severní točně, 2. Ledová poušť).
• Dobrodružství kapitána Hatterasa, J. R. Vilímek, Praha 1930, přeložil Vitezslav Unzeitig,
• Dobrodružství kapitána Hatterase, Albatros, Praha 1986, přeložil a upravil Václav Netušil,
• Dobrodružství kapitána Hatterasa, Návrat, Brno 1995, přeložil Vitezslav Unzeitig,
• Dobrodružství kapitána Hatterase, Mustang, Plzeň 1995.