LITERATURA+FILM: Tajemný hrad v Karpatech (a jeho sci-fi prvky vč. filmu)

1.

Pouhých osmnáct kapitolek skládá relativně slavnou verneovka Karpatský hrad (Le chateau des Carpathes) psanou Vernem "po chvílích" mezi roky 1883-89.

Prvně pak výplod vyšel v lednu 1892 a z toho mimo jiné plyne, že když byl Verne v létě téhož roku prý inkognito v Bratislavě (tehdejším Prešpurku) - byl-li tam vůbec - a nechal si ukázat karpatský Děvín, inspirován už být k dalšímu psaní nemohl.

To ale, uznejme, nevadí. A ctihodný nakladatel Josef Richard Vilímek uvedl zcela netypickou verneovku u nás na trh promptně už roku 1893, a nejen to. Právě Tajemným hradem i zahájil své dodnes tak slavné vydávání Verna, přičemž asi náhodou zůstává, že tenkrát knížku nenazval - po vzoru Tajuplného ostrova – Tajuplným hradem, ale právě hradem Tajemným...

Tak to už zůstane, ale jsme-li u názvů, připomenu ještě film. Známá adaptace z pera scenáristy a spisovatele Jiřího Brdečky a od režiséra Oldřicha Lipského si říká totiž ještě jinak, a to Tajemství hradu v Karpatech (1981). K tomu se ještě dostaneme...

2.

Verne, a to je dost známo, přetížil bohužel některé knihy faktografií a některé obzvlášť, anžto faktografii miloval a hlavně tu zeměpisně-cestopisnou (Na vlnách Orinoka). Nu, bavilo ho to, a tak přestřeloval, oproti tomu ale v jiných obdobích života se na dotyčnou faktografii z výše vykašlal (Robur Dobyvatel), a právě Tajemný hrad v Karpatech bez debaty náleží do druhé hromádky. Ale abych nepřeháněl, je zase nutno uznat, že úvodem románku je aspoň hrubým náčrtem předvedeno jakési Sedmihradsko a rakousko-uherská ves Verst, a to těsně před časy, v kterých se pak má odehrát Stokerův Dracula. Ten sice vyšel až roku 1897, ale časově jest zasazen právě do okolí roku 1890.

A "Karpatský hrad"? V podstatě je to jediná verneovka pojednávající skoro jen o lásce, nesená milostnou motivací. Na což taky doplácí.

Už na začátku pak ovšem dílo i simuluje vernovskou technicistnost, hle: Pastýř Frik si koupí dalekohled. Ano, pro něj to je skutečný sci-fi vynález, zatímco pro svět, pravda, už tehdy záležitost prastará, z konce století šestnáctého, přičemž roku 1609 ji zdokonalil Galileo Galilei, jak víme. Ještě zlepšenějším dalekohledem se onen pastýř koukne a odhalí, že z místního opuštěného hradu vystupuje kouř. což sdělí s očima navrch hlavy rychtáři Kolcovi. Čtenář se zároveň dovídá, že zřícenina patřívala jistému baronu Rudolfu Gorcovi (v některých překladech Gortzovi), ale poslední dobou se tam asi usadila strašidla. Jen jeden místní občánek, totiž statečný hrdina Nik (příjmením Dek) se vzápětí nabídne, že "až nahoru" vyjde a roušku tajemna strhne, asi jako se dřív strhával před koukáním hadr z televize, řekl bych zase já.

Co tak Nika nabilo, je přitom jasné. Má před svatbou, to se čepýří i ptáci. Jisté Miriotě dokáže kvality, i holedbá se jako "mistr všech dob". Vtom se ale hospodou rozlehne záhadný hlas, který Nika od veškerého předvádění se před samičkou i samci odrazuje. A tady dovolte první "sci-fi odbočku".

Hlas, i když to tak vypadá, není magického původu, jak se ostatně dalo u Verna očekávat, ale v podstatě se řine z měděného telefonního drátu, přičemž právě telefon se později v knize ukáže být jedním z "ďábelských vynálezů" zneuznaného, jednookého fyzika Orfanika.

Tento archetypální pavědec naslouchá debatám v hostinci U krále Matyáše právě z dalekého hradu a současně umí po tomtéž drátku vysílat i zvukové záznamy hlasu a zpěvu, z čehož se vesničani ocitají za jektání až kdesi na větvi, nicméně Alexandr Graham Bell si telefon nechal patentovat už roku 1876 a první fonograf zkonstruoval Alva jen o rok později (1877). Technická podstata (Orfanikova) zařízení je přesto neznámá, podotýká k tomu Ondřej Neff v Encyklopedii v knize Jules Verne a jeho svět, a víme jen, že vedení tvořil jediný (měděný) drát. Pravda, vzhledem k efektům působí jedinost drátu poněkud nepravděpodobně a vcelku, řekl bych, lze stěží mít pochyb, že si Verne technické řešení představit neuměl.

3.

Co bylo dál? jak se ptávají hlavně děti. Hrdina Nik, i když ne Štorchův Nik, se nedá odradit tím strašidelným hlasem a ani společníkem dr. Patakem, který ho bez přestání ponouká k návratu. Dojdou, kam chtěli dojít, a rozbijí tábor pod zříceninou na Orgalské planině ve Vulcalském průsmyku. Sotva se setmí, zaskočí dobrodruhy strašlivý řev a podivné světelné paprsky. UFO? Ve Vernovi stěží. Po nebi se zato ženou draci, kteří nás možná i opravňují k další zastávce...

Ani draci totiž a samo sebou nejsou bájnými potvorami či bytostmi "z fantasy", nýbrž a jen výsledkem spuštění Orfanikovy "promítačky".

Tak či tak, Nika nezastraší, a poněvadž padací most je zdvižený, šplhá po řetězu k bráně, odkud je nemilosrdně sražen, i když ne Diem, a dr. Patakovi zatím vrůstají nohy do země: v jeho skromném případě bych však raději o vlivu nějakého "vrůstače" nespekuloval, lidově řečeno mu lepilo.

Místní hrdinové se vrátí, ale do vsi zavítá maďarský hrabě Telek a ujistí bodrý lid, že na hrad vyšle četnictvo. Upouští od toho, když se doví, že zřícenina patřívala Gorcovi. V Itálii se totiž Telek kdysi zamiloval do zlatovlasé, černooké zpěvačky La Stilly (Verne ji zřejmě vylíčil podle vlastní milenky), a právě Gorc... byl Telekovým sokem. Už tenkrát se přitom baron všude promenoval se schizofrenickým Orfanikem, který - i když sám - stále s kýmsi neviditelným rozmlouval. Baron zatím zmámeně navštěvoval snad veškerá Stillina představení v neapolské opeře San Carlo (a nikoli tedy milánské Scale, jak se někde můžeme omylem dočíst) a dotyčná se ho začala děsit. Tolik, až jí při pohledu do tváře vystrčené idiotsky z lóže puklo srdce (infarkt myokardu). Ale místo aby se Gorc kál (a zauvažoval o plastické operaci), Telek od něj ještě obdrží výhružný dopis, v němž je ze zpěvaččiny smrti obviněn. A dál? Zatímco hrabě na vše vzpomíná, uslyší ve vsi znovu Stillin zpěv. Nu, což, musím na hrad. A záležitosti přijít na kloub. A když se dostaví pod hradby, co poblouzněnec neuvidí? Bílou paní na nic, i znovu, potřetí odbočme.

Jak se zdá, Orfanik tedy nepromítá pouze na mraky, nýbrž i do prostoru, což by mohlo více než "promítání" signalizovat holografii. Obraz každopádně není filmem, ale spíš jakýmsi statickým diapozitivem, který navíc nepřenáší fotografii, ale olejomalbu. Další představa, že by třeba Orfanik přece jen promítal, a to na nějaký dým, asi jako předtím na mraky, se mi nezdá moc pravděpodobná, i když podobná scéna (filmového) promítání na kouř se vyskytuje třeba i v nedávném, a také fantaskním filmu z alternativní historie Hanební pancharti, přičemž stojí za zábavnou zmínku, že rovněž ve filmu Tajemství hradu v Karpatech vzplane ve finále celuloid a upálí obraz krásky.

Nechme však planého srovnávání a pseudoúvah. Pro dým opory v textu nenajdete a bude lépe si přiznat, že to přesmoc neřešil ani autor sám a v podstatě vylíčil tzv. episkop.

4.

A co dál? Hrabě Telek vnikne do hradu a není na rozdíl od burana Nika sražen. Most se ale za ním zle sklopí a šlechtic je uvězněn, načež bloudí hradem jako mátoha či hrdina ryze gotického románu hrůzy, jaké nejspíš Verne taky čítal. Bloudí, až pojednou uslyší v dlouhých chodbách zpívat milou. Nato je však uvězněn v kryptě. To se ale stane pouhou peripetií, protože uniká, úspěšně pozoruje Gorce i Orfanika a odhalí výše líčené odposlouchávací a vysílací zařízení. Konečně jelimanu i docvakne, že ho Gorc na hrad přilákal, ale ještě neví, že chce Gorc zříceninu odpálil. Nu, zkušenost s obdobným odmetáním stop po vlastních fikcích, aby už více nestrašily v reálném světě, měl Verne i díky jinému výbuchu na konci Tajuplného ostrova.

Teď ale ještě Gorc ve věži naslouchá Stille - a taky se na ni dívá. I Telek svoji lásku znovu uvidí, rozběhne se a podlý Gorc po zpěvačce vystřelí. Roztříští se ale jen sklo.

Byla iluzí. A jsou tu četníci, pro které hrabě už na začátku a preventivně poslal sluhu Rocka, a tito zahájí palbu za prchajícím baronem. I Telekův sluha snaživě střelí a co nechtěl čert, roztříští skříňku se Stelliným hlasem, po čemž rozzuřený baron hrad opravdu odpálí a Telek zešílí, jak bylo i osudem slušně dlouhé řádky Vernových hrdinů počínaje kapitánem Hatterasem, vždyť různé formy(?) šílenství jsou nejčastěji vyskytující se nemocí verneovek...

A jednooký ďábel Orfanik? Sice prchá tradiční podzemní chodbou, která nechyběla ani tady, ale je dopaden, zatčen a donucen odevzdat fonografické nahrávky Stelliných písní, za jejichž provozování neplatil OSE. Ano, a moc dobře udělali, že mu ty nahrávky vzali a bohatšímu Telekovi je dodali, poněvadž právě pod vlivem nahrávek se Telek zase uzdravil a celý milostný románek skončil šťastným sňatkem Mirioty a Nika, dvou absolutně bezvýznamných postav, přičemž o vztahu Teleka a OSY se ale nic nedočteme, protože OSA asi, dochází mi, ještě neexistovala.

5.

A to je celé? Jistěže. Maně ale jako čtyřicátník vzpomínám i na komikovou verzi téhož románu vycházející kdysi na pokračování v časopise Pionýr (1975-6), a kdopak ví, jestli i ona nepodnítila Jirku Brdečku. Spíš se mu ale – už po úspěchu Adély – dostalo roku 1979 do ruky druhé albatrosí vydání Hradu a dva roky poté bylo do kin uvedeno jeho přepracování Vernova rádoby hororu v mistrnou parodii. Ne ale ani tak parodii verneovek, jako spíš pozdějších podřadných sci-fi o šílených vynálezcích a také všemožných zpracování Fantoma opery.

Co se pak týče filmařských zahraničních vzorů, těžil Brdečka nepochybně i z Terry Gilliama, jehož vliv je ostatně stopově patrný už na Adéle (např. úvodní titulky), ale ať to bylo, jak chtělo, výsledná verze dnes rozhodně boduje, a to nejen díky kvalitnímu hereckému obsazení. Svým způsobem jde o kult.

Točil se na Čachtickém hradě, natvrdlého Teleka představoval Michal Dočolomanský, jeho sluhu Vlastimil Brodský, Gorce pak Miloš Kopecký a Orfanika – pro mne trochu překvapivě - Rudolf Hrušínský. "Dočo", Kopecký, ale dokonce i Hrušínský mají přitom v tomto filmu své charaktery postaveny velice podobně jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela.

Brdečka ovšem posunul příběh více do sci-fi, takže jsme i svědky startu rakety, například, kterou už, pravda, odpaloval deset let předtím z jiného hradu i Fantomas. Orfanik dále nedisponuje jen nějakým episkopem, ale filmem, a pravda, Edison film vynalezl už roku 1889, a tedy tři roky před prvním francouzským vydáním románu. Kromě toho má Hrušínský i (průmyslovou) televizi a zvládl dokonce likvidátor gravitace. Oproti předloze se proti tomuto nespornému géniovi baron nakonec obrací a Orfanik je pouze na chvíli zachráněn Telekem, v následující potyčce však přesto umírá. Toto Brdečkovo a Lipského svérázné dílko uzavřelo fakticky trilogii a navázalo tak na dvě předchozí parodie - na nickcarterovky (Adéla ještě nevečeřela) a na westerny (Limonádový Joe). V jejich konkurenci sice nutně zůstalo až na třetím místě, i tak ale jde o slušný snímek, x-krát rozhodně lepší než rumunská adaptace románu z téhož roku.

6.

Rád bych ale ještě přišel s něčím vyloženě vlastním. Nuže, pozornosti nadále trochu uniká, že byl Tajemný hrad v Karpatech už do jisté míry adaptován i česko-francouzským filmem Tajemství Viléma Storitze (1967), kam přímo nádherně "prosákl" onen motiv obrazu dívky přenášeného na dálku zrcadly.

Zatímco vernovský "Storitz" se ale odehrával v maďarském Ragzu a - pouze v dotyčném filmu - byl dokonce přenesen do Prahy, "Karpatský hrad" je lokalizován do horstva Retezatu v Transylvánii (Rumunsko). A co se ještě týká oněch zrcadel? Víme, že baron Gorc získal skvělý Stillin portrét, dočítám se přímo v románu, a malíř ji zobrazil v kostýmu Angeliky z Orlanda, s rozpuštěnými vlasy. Obraz umístěný v ostrém osvětlení před zrcadlem se pak pomocí jiných zrcadel natočených pod různými, Orfanikem vypočtenými úhly přenášel tak věrně, jako by se tu objevila Stilla živá a v plné nádheře.

Za druhé bych pak rád upozornil i na to, že má tento román i cosi společného s Ledovou sfingou (1897), o které už na Sardenu psal Josef Blažek.

Jakže? A co? Obě knihy náležejí k typickým pro Julese Verna dílům, kterými - až intuitivně - umírňoval a na nohy stavěl "přílišnou a nevhodně volnou" fantastiku poeovskou (čišící např. z románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu) anebo i fantastično lidových vyprávěnek, poněvadž v Karpatském hradu zřetelně kráčí i o "odstřelení" všech těch stokrát provařených hradních pověstí o bílé paní!

Znalec Vernova díla Lukáš Doubrava sice ve svém skvělém seriálu Jules Verne – jako tvůrce sci-fi tvrdí, že kvůli kuriozitě, jakou je nepříliš určitý popis holografie lze Tajuplný hrad v Karpatech považovat za sci-fi jen stěží, nicméně ani on to samozřejmě "nezakázal", a právě "flek" všem bílým paním přece znakem vědecké fantastiky je!

Jules Verne
Tajemný hrad v Karpatech

Kniha vyšla i pod názvy: Tajomný zámok v Karpatoch, Hrad v Karpatech, Tajemný hrad v Karpatoch, Tajomný hrad v Karpatech

originální název: Le Chateau de Carpathes
originál vyšel: 1892
vydání: Jos. R. Vilímek 1893; B. Kočí 1909; Jos. R. Vilímek 1912; Párička 1917; Beaufort 1922; Jos. R. Vilímek 1924; Jos. R. Vilímek 1929; Pallas 1949; Státní nakladatelství dětské knihy 1955; Mladé letá 1968; Albatros 1979; Návrat 1998; Návrat 2002.